Je jaro a les je krásně zelený a plný květů. Doběhla jsem k východu z lesa. Už tam je. Tom na mě vždycky čeká před lesem. Když jsem vyšla z lesa, usmáli jsme se na sebe. Pozdravili jsme se jako vždy. Polibkem a úsměvem. Potom jsme se šli projít někam do lesa. Nešli jsme hluboko, byli jsme poblíž kraje a bavili jsme se. Cestou se Tom zmínil, že ve městě, nedaleko kterého les stojí, je večer slavnost. Ptal se, jestli bych tam s ním nešla.
"Tio?" zeptal se mě, když viděl, že jsem trochu ne svá.
"Já jen…"
"Neboj se, nemusíme tam být dlouho. Moc často do města nechodíš tak by ses tam mohla večer podívat, ne?"
Chvíli jsem zaváhala, ale pak jsem se usmála a přikývla jsem. Byl rád, že jdu. Ještě hodinu se mnou byl a pak odešel. Musel ještě za tátou do dílny. Jeho táta pracuje v dílně a zpravuje auta. Tom mu někdy pomáhá. Ještě než odešel domluvili jsme se, že mě zase počká před lesem kolem 7 hodin. Já jsem pak odešla zpátky do lesa. Cestou jsem přemýšlela o všem možném. Jestli je to dobrý nápad, jít večer do města, a tak. Myšlenkami jsem se dostala až k tomu, jak jsem se s Tomem poznala. Přeceněn můj původ a on…
Začalo to tím, že nastoupil na naši školu. Já byla na škole věčný samotář, s nikým jsem se nebavila - nechtěla jsem. A Tom si mě všimnul. Sebral trochu odvahy a přišel ke mně. Zeptal se mě, proč jsem tam tak sama. Já mu na to opáčila, že do toho mu nic není. Bohužel nebyl jako ostatní a nenechal mě na pokoji. Ještě chvíli to zkoušel a pak se mě zeptal, proč se s ním nebavím.
"S pitomcema se nebavím," opáčila jsem tvrdě, sebrala jsem své věci a odešla jsem. Tenhle rozhovor, nebo spíš přestřelka, mi v hlavě uvízla na hodně dlouhou dobu. Pořád jsem nemohla na něj zapomenout a celý den jsem ve škole byla tak, jakoby napůl. Když zazvonilo, vzala jsem si věci a odcházela jsem domů, ale přede dveřmi na mě někdo čekal.To není na mě. Nemůže to být na mě. Trochu jsem se vzpamatovala a pak jsem vyšla. V klidu, bez povšimnutí, jsem kolem něj prošla.
"Takže teď mě ignoruješ?"
"Takže teď mě pronásleduješ?" vrátila jsem mu to s mírným úsměvem.
"Jen s tebou chci mluvit."
Ale já ne. Vykročila jsem jako obvykle domů - do lesa. Jenže on se tak lehce nevzdal. Šel za mnou až k lesu. Dokonce i do něj. Tady už ho musím setřást. Vzala jsem to pár složitými cestičkami, které jsem zvládala jen proto, že tu žiju od mala a že vím, kam mám šlápnout. Čekala jsem, že se při první překážce položí a já budu mít po problému. Ale ono nic. Byl šikovnější, než jsem čekala. Přes nástrahy se dostal takřka bez problému.
Trochu už jsem začala panikařit, takhle daleko se nikdo nedostal. Všiml si toho.
"Takže máš po plánu?" zeptal se s úsměvem.
"Musím uznat, že si hodně vytrvalý."
"Takže…?"
"Měl bys odejít. Je to tu nebezpečné. Jsou tu vlci."
"Myslím, že nic nebezpečnějšího, než ty tu není," opáčil se smíchem.
Usmála jsem se. Ani nevíš, jak seš blízko pravdě. Než stačil cokoliv dalšího říct, zmizela jsem mu z dohledu. Ráda běhám, jasem rychlá, než si uvědomil, co se stalo byla jsem pryč. Doma jsem si lehla a přemýšlela jsem. Nemohla jsem ho dostat pryč z hlavy. Když jsem tak nad tím přemýšlela, zjistila jsem, že mi je docela sympatický. Takhle to pokračovalo asi týden, Vždy mě čekal před školou a " pronásledoval" mě. Ale ke konci týdne to už bylo jiné. V podstatě jsem už neutíkala. Šli jsme vedle sebe a bavili jsme se. Povídali jsme si o všem možném, o jeho rodině, proč se sem přistěhovali a tak. Bylo mi s ním vlastně fajn. Když jsme zase jednou šli lesem. Objevil se před námi vlk, ale nebyl obyčejný. Byl obrovský, mnohem větší, než obyčejní vlci. Když stál na všech 4 tlapách byl stejně tak vysoký, jako dospělí člověk. Mě byl tento vlk známý - dobře známý. Lugaru… Tom začal couvat. Pomalu a opatrně. Já jsem stála na místě.
"Tio?" zeptal se potichu. Co blbneš?! Tohle tě zabije!
"Běž," řekla jsem mu potichu.
"CO?!" pak se vlk rozběhl proti mně. Já mu uhnula a snažila jsem se ho odvést dál od Toma. Bohužel mě vlk nenechal odejít. Chvíli kolem mě jenom kroužil, ale pak mě chtěl napadnout. Zase jsem mu uhnula, ale kousnul mě do ruky. Stekla mi z ní trocha krve. Rána nebyla hluboká, ale krvácela. Vlčí oči spočinuly na mé ráně. Toužebně se na ni dívaly. Ale… i moje oči se změnily…

Měla jsem je stejné, jako vlk, který mě právě napadal. Teď, když jsem krvácela, se jeho touha po mé krvi ještě zvětšila. Pořádně zavrčel, vycenil zuby a chystal se mě napadnout. Já už nehodlala dál utíkat. Za tu dobu, co se ke mně snažil dostat, jsem se proměnila. Byla jsem stejná, jako on. Pravý Lugaru.

Chvíli jsme spolu bojovali. Pak jsem ho zranila. Dost na to, aby nám dal pokoj a odešel. Ohlédla jsem se na Toma, který tam stále byl a sledoval nás. Proto si sem neměl chodit…
Podívala jsem se zpátky do lesa a chtěla jsem utéct, ale…
"Tio, počkej!"
Tak teď mě trochu vyděsil. Ohlédla jsem se na něj a čekala jsem, co chce říct.
"Zachránila si mě, jsem ti vděčný."
Chvíli jsem přemítala o tom, co mi právě řekl. Tohle nejde. Rozběhla jsem se k němu a prudce jsem jej srazila na zem. Praštil sebou o zem a bolestně se zatvářil. Já se to snažila ignorovat. Stála jsem nad ním a zavrčela jsem na něj.
"Snažíš se mě vyděsit?" zeptal se mě dotčeně a trochu vyčítavě.
Tohle už není normální! Proměnila jsem se. Teď jsem na něm v podstatě ležela. Ruce jsem měla opřené o zem podél jeho hlavy ale zbytkem těla jsem se o něj opírala.
"Nebojíš se?" zeptala jsem se dotčeně. Nebo spíš vyčítavě.
"Ne." A než jsem stačila říct cokoliv dalšího, chytil mě kolem pasu, přitáhl si mě k sobě blíž a políbil mě…
No a zbytek si dokážete domyslet ne? Spolu jsme už skoro měsíc. Vlastně jsem ráda, že ví, co jsem zač…
Vyrušili mě hodiny, které mi oznamovali, že je půl 6. Měla bych vyrazit, ať na mě Tom nečeká dlouho.
Čekal mě před lesem, přesně, jak slíbil. Přivítali jsem se a vyrazili jsme. Měla jsem docela strach. Tohle město kdysi Lugaru lovilo. Než jsme se dostali z dohledu lesa naposledy jsem se na něj podívala. Tom si všiml, že mám trochu strach. Chytil mě za ruku a povzbudivě se na mě usmál. Taky jsem se na něj usmála a vyšli jsme.
Na náměstí zatím bylo jen pár lidí. Čekala bych, že jich tu bude víc, ale asi jsme tu my moc brzo. Tom mě vedl městem, neznala jsem to tu, někam uličkami. Došli jsme k uličce, která byla dlouhá a slepá. Byla docela tmavá. Proč jsme tady? Všimla jsem si, že na konci ulička stojí dav lidí. Jakmile nás dav zpozoroval, začal se k nám blížit. Nechápavě a vystrašeně jsem se na Toma podívala. Měl…jiný pohled. Dav se stále přibližoval.
"Tome…???" zeptala jsem se vyděšeně a chtěla jsem začít couvat, ale zatarasil mi cestu. Překvapeně jsem se na něj podívala. Avšak, než jsem stačila něco říct, dav mě chytil a svázal mě. Mezi tím, jak mě svazovali, jeden z nich, ten, co stál vepředu, mu poděkoval… a já to pochopila.
"Proč si to udělal?! Já tě milovala!" vykřikla jsem na něj.
"Myslíš, proč jsem tě jim vydal?" zeptal se potichu, ale než jsem stačila souhlasit, pokračoval: " Já tě jim nevydal, já je vedu."
V ten moment mě mohl stejně tak probodnout stříbrem - to by bylo alespoň milostivější.
Chtěla jsem to slyšet. To vysvětlení. Podíval se mi do očí.
"Pravdu? Přijel jsem sem, protože já jsem poslední z lovců. Měl jsem tě chytit."
Víc už jsem se nedozvěděla. Dav mě odnášel pryč, spoutanou a se slzami v očích. Odnesli mě na náměstí. Teď už vím, proč jsme se přes něj "museli" tak rychle dostat. Abych si nevšimla. Stála uprostřed náměstí. Přivázali mě tam. Poslední, co si pamatuju byla vůně benzínu a kouře. Kouře, který vycházel z hranice, na které mě upálili…
