"Člověk nese zodpovědnost za vše, co kdy ochočil…"
Už je to tři dny. Tři dny chodí lesem čtyři kluci. Ten malý, černovlasý vypadá z nich nejnebezpečněji. Jen z něj cítit velká síla. Taky je prvním démonem, na kterém vidím Jagan. Další je docela vysoký a má rezavé vlasy. Přijde mi trochu…pomalejší. Hlavně díky němu jsem si jich všimla. Nadělá rámusu jako celá školka. Stejně jako jeho kolega, kluk s krátkými, černými vlasy, se kterým se neustále hašteří. A pak je tam ještě někdo. Kluk s dlouhými, rudými vlasy. Připadá mi trochu jiný, než ti ostatní. Myslím, že je mu jasné, že je NĚKDO sleduje. Podle toho, co jsem vypozorovala, je strašně chytrý. Jen mi vrtá hlavou, proč tady vlastně jsou…

"Koenmo? Slyšíš nás?" ptal se Yusuke, který se už pár hodin marně snažil zprovoznit komunikátor.
"Už líp. Yusuke, zjistili jste něco?"
"Po tom zatraceným démonovi není ani stopa. Jakoby se po něm zem slehla!" zanadával si.
"To je špatný. Musíte se co nejrychleji vrátit. V tomhle světě nemáte co dělat. Snažte se to vyřešit co nejrychleji, nenadělat moc rozruch a vrátit se co nejdřív."
"Koenmo, jak se sem ten démon vlastně dostal?" zeptal se Kurama, když nad tímhle "výletem" přemýšlel.
"Nooooo……ummmmm…." začal Koenma rozpačitě.
"Co nám zase tajíš?!?!" vyštěkl na něj neurvale Yusuke. Už asi něco začínal tušit. Stejně jako zbytek skupiny. Kuramovi to vlastně vrtalo hlavou už dřív, ale až tak si s tím hlavu nelámal.
"Upřímně… tohle měl být váš další úkol," začal opatrně Koenma, "chystal jsem se vám o tom říct. Přes bránu se dostalo něco, co by nemělo žít. Něco tak nebezpečného, že je skoro až neuvěřitelné, že si nikdo nevšiml, že žije."
"Co se nám snažíte říct, Koenmo? O čem to mluvíte?" nevydržel Kurama zadržet svou otázku.
"Sám úplně nevím. Je to rozkaz z vyšších míst."
"Tak co teda máme dělat?" zeptal se netrpělivě Yusuke.
"To, co uteklo, bude vypadat jako vlk. Nevím, jestli bude úplně stejný, jako ostatní vlci, nebo se bude nějakým způsobem odlišovat, ale prostě… Jakmile potkáte jakéhokoliv vlka, zabijte ho."
Všichni, dokonce i Hiei, který o tuhle debatu prozatím neprojevoval velký zájem, na Koenmu vytřeštili oči.
"Koenmo, není to trochu přehnané? Pobít stovky vlku jen proto, že je tu MOŽNÁ něco, co vypadá jako vlk?" ozval se Kurama, kterému se tahle myšlenka dvakrát nezamlouvala.
"Tohle není moje rozhodnutí. Je to nařízení shora," vysvětlil Koenma a soucitně se na kluky podíval. Bylo mu jasné, že tohle nikdo z nich udělat nechce. Bohužel nemají jinou možnost.
"Až se vám podaří zabít, nebo aspoň zneškodnit, toho pravého, určitě to poznáte. Zavolejte a já tam pošlu někoho, kdo se o to pak postará."
Kluci se na něj tázavě podívali. Proč by se o to měl starat někdo jiný, že? Koenma ale tohle nehodlal dál rozebírat. Rozloučil se s tím, že někde už musí být a hovor ukončil. Kurama s Yusukem se na sebe ustaraně podívali, a pak se otočili na Hieiho a Kuwabaru.
"Proč se sakra máme honit po lese za nějakým čoklem?!" vyjekl nechápavě Kuwabara.
"Kuramo, co by to mohlo být, když se toho svět duchů tak obává?" zeptal se Yusuke namísto odpovědi.
"Ty mě ignoruješ?????" začal zase Kuwabara.
"Mlč a poslouchej, ty pitomče!" odsekl Hiei.
"Já ti dám takovýho pitomce, ty skrčku!"
Kurama se mezitím Yusukemu stručně snažil vysvětlit, co si o tom myslí, a zároveň se snažil uklidnit Hieiho s Kuwabarou. Nakonec se tam strhla docela komická hádka a menší strkanice. Já jsem to celé pozorovala se smíšenými pocity. Párkrát jsem se musela zasmát- ta jejich hádka byla vážně zábavná. Ale zároveň mě děsilo to, co jsem slyšela. I když to byly jen útržky…
Den se pomalu blížil ke konci. Yusuke se skupinou pořád chodili lesem sem a tam, ale nikde nic nenašli. Vlci, kterých tu předtím bylo po hojnu, se jim najednou vyhýbali.
"Tohle nikam nevede! Kde sakra máme hledat v tak obrovským lese vlky?! Ani po tom démonovi není památka!!!" nevydržel to už Yusuke. Není divu. Chodili tudy v podstatě v kruhu už několik hodin. A to jsem je neviděla ani jednou odpočinout si.
"Neutáboříme se? Potřebujeme se trochu prospat," navrhl Kurama, který se jako jediný snažil o to, aby se udržela nějaká ta morálka. No je fakt, že i mně se po tak dlouhém dnu jejich pronásledování chtělo spát. Nějakou dobu mě trápila otázka, kde si ustelu. Přece jen jsem nemohla někde poblíž - mohli by mě najít. Nakonec jsem se uvelebila v jedné z nedalekých a dobře skrytých jeskyních. Nějakou dobu jsem je pozorovala, jak rozdělávali tábor. V některých chvílích mi docela zatrnulo. Ten dlouhovlasý mladík, kterému říkali Kurama, se několikrát otočil a díval se mým směrem. Často jsem měla pocit, jakoby věděl naprosto přesně, kde jsem a že tam vůbec jsem. Po několika takovýhle "přistiženích" jsem se radši odebrala ke spánku…
povídka vypadá hodně zajímavě a pěkně.. styl psaní mi sedí, dobře se to čte, je to takové.. nevím jak to říct, asi tajemné