Nevím, jak dlouho jsem je vodila jen tak po městě. Uvědomila jsme si, že jen tak bloudíme, až když se Kuwabara začal rozčilovat, že jdeme nějak dlouho a kolem takového sloup už po šesté.
"On má vlastně pravdu!" začal Yusuke na Kuwabarovo reptání přitakávat.
"Ježiš dej pokoj, nebo tě tady někde nechám."
"Hele! Nemůže……!"
"Co máme v plánu?" zeptal se rychle Kurama, aby zastavil nastávající rozhovor. Moje myšlenky mě donutili usmát se.
"Půjdeme na vlak," oznámila jsem stručně a vyšla směrem k nádraží.
"CO?! Kam jedem?!" vybafl Kuwabara.
"Překvápko," zasmála jsem se. Kluci se pak na sebe tázavě podívali, ale Kurama je ujistil, že mi mají důvěřovat a prostě mě následovat.
"Kam pojedeme?" zeptal se mě Kurama, když už jsme se po dobrých dvaceti minutách konečně blížili k nádraží.
"Daleko," zasmála jsme se, "nech se překvapit," dodala jsem s úsměvem, když jsme viděla Kuramův pohled. Po tomhle mi dali plnou důvěru a nechali na mě i koupi lístků. Stejně místním nerozuměli ani slovo, takže jsem byla jediná spojka s okolním světem. Nastoupili jsme do vlaku asi deset minut před jeho odjezdem. Upřímně, tímhle polorozpadlým plíživcem moc lidí nepojede. Aspoň jsme měli možnost vybrat si kupé. Nakvartýrovali jsme se všichni do toho největšího a čekali na odjezd. Vlak se namáhavě rozjel do deseti minut po našem usazení. Zaplněné byly, kro našeho kupé, jen další tři kupéčka a to většinou po dvou, výjimečně po třech lidech.
"Jak dlouho pojedem?" zeptal se zamyšleně Yusuke, jen co se vlak rozjel. Podívala jsem se na hodiny na mobil a trochu se pousmála.
"Asi dvě hodiny."
"Tak dlouho?!"
"Taky to můžem vzít pěšky." Po téhle větě ho už Kuwabara donutil mlčet. Teda…ne nadlouho. Vybrala jsem si blbý místo na sezení. Seděla jsem přímo vedle Yusukeho s Kuwabarou. Kurama seděl naproti nám a vedle něj jsme naházeli věci. Teď jsem toho litovala. Když se ti dva nehandrkovali, pošťuchovali se. Tajně jsem doufala, že se v tom vlaku vyspím…po dvaceti minutách jsem pochopila, že jsem idiot… Za dalších deset už ve mně začala vařit krev a věřím, že kdyby se mě Kurama nezeptal, jestli si nechci přesednout, asi by mě obojek udusil. Vděčně jsem přehodila věci na stranu k Yusukemu a Kuwabarovi, kteří začali lamentovat, že mají málo místa, a snažila se pročistit si hlavu. Nevím, jak se mi to povedlo, vzhledem k hluku a myšlenkám, které jsem měla, ale usnula jsem. Probudil mě až pohyb v uličce. Cukla jsme s sebou a podívala se na kolemjdoucího. Když jsem spala, byla jsem opřená bokem hlavy kousek od dveří kupéčka, takže to kolemjdoucí zaznamenal takřka okamžitě. Po zhlédnutí nedůtklivého pohledu starého a ošklivého pána jsme se podívala z okna, abych věděla, kde asi jsme. Hrklo ve mně, když jsem zjistila, že za tři zastávky vystupujeme. Až teď jsem začala panikařit. Zřejmě viditelně, protože jsem zaregistrovala, že se na mě Kurama chvíli dívá a pak se pohledem zeptal, jestli jsem v pohodě. Něco jsem nesrozumitelně odkývla a snažila se vypadat vyrovnaně. Přišla první zastávka. Jakmile vlak zastavil a my s sebou lehce při zabrzděni cuknuli, myslela jsem, že se mi zastaví srdce. Což se zrovna moc nezlepšilo, když se vlak opět rozjel. Vlak se teď začal zaplňovat místními lidmi, kteří cestovali z vesnice do vesnice, nebo si chtěli udělat výlet do místních lesů. Což znamenalo, že kolem našeho kupé se začalo pohybovat na mě až moc osob a já začínala být čím dál víc nervózní. Samozřejmě, že každý nahlédl, jestli je kupé volné, při čemž nikomu neuniklo, že kluci jsou cizinci a to jejich zkoumavé pohledy ještě podnítilo. Čím víc lidí nastupovalo, tím jsem byla nervóznější, kdo všechno může vlakem cestovat. Mám pocit, že mi moje myšlenky začínaj přetékat… Zatřásla jsem hlavou a trochu si prohrábla vlasy. Potřebovala jsem ze sebe 'sklepat' všechny myšlenky.
"Tohle dělá každej druhej vořech," poznamenal trochu posměšně Yusuke, který můj pohyb zaregistroval. Probodla jsem ho pohledem (já nejsem vořech!!!!) a mám pocit, že ač nechtě, trochu jsem zavrčela. Asi neslyšně, ale přece. Vlak zastavil zase, k mému štěstí nikdo nenastoupil, ale to znamenalo, že jsme se taky zase hned rozjeli a já byla zase blíže svému cíli. Koleje teď vedli těsně kolem hustého lesa a nikde nebylo ani živáčka…
"Potřebuju se trochu projít," vydala jsem ze sebe rychle a už byla z kupé venku. Vlak byl zase takřka prázdný, ale i kdyby nebyl, rozhodně bych okolí nevěnovala velkou pozornost. Procházela jsem uličkou až na konec vagónu, kde bylo menší zrcátko a upozornění na zdi, že za dveřmi je schod. Až u zrcadla jsem začala vnímat okolí. Podívala jsem se na svůj odraz a trochu jsem si poupravila vlasy. Pak jsem se na sebe zase podívala a ohodnotila svůj vzhled. Přejela jsem očima i přes přívěšek na mém krku, ve kterém je moje a bratrova fotka… Během té vteřiny, než jsem se ho dotkla, mi hlavou proletělo milion vzpomínek a záblesků na vše, co jsme tady zažili… Poznáš mě vůbec? JSI tady vůbec…? Co řekneš, až mě uvidíš? Co řekneš na to, až ti řeknu, že Zores je…mrtvý? Při těhle myšlenkách jsem si uvědomila obojek na mém krku. Lehce jsem přes něj konečky prstů přejela a myslela na to, co na tohle řekneš… Uhnula jsem pohledem i před svým vlastním odrazem v zrcadle. Nedokážu si ani představit, co bude, až se po těch dvanácti letech uvidíme… Prudce jsem s sebou škubnula, když jsem ucítila něčí dotek. Uklidnila jsme se vteřinu po tom, co jsem se podívala zpátky na zrcadlo a uviděla v něm Kuramův odraz za mým. Jakmile jsem dostala prostor na uklidnění, chtěla jsem se začít vyptávat, ale on mi naznačil, ať mlčím. Nechápala jsem, kam tím míří, ale nechala jsem ho prozatím dělat, co uzná za vhodné.
"Viděl jsem, jak si uhnula pohledem v zrcadle…" zašeptal potichu, aby nás nikdo kolem nemohl slyšet. Při tom se lehce dotkl obojku na zadní straně mého krku.
"Je zřejmý, že s ním nesouhlasím, ne?" odsekla jsem mírně, abych zamaskovala rozpaky z toho, jak blízko stál.
"Nepráskneš to na mě?" Nechápavě jsem se na něj podívala a chtěla se začít vyptávat, ale namísto toho jsem ucítila, jak chytil do rukou obojek a jedním pohybem mi jej rozepnul. Počáteční šok jsem vystřídala mírným nadšením a napůl šokovaným, napůl nechápavým pohledem.
"Nebude š z toho mít problém?"
"Připnu ti ho na tašku - Koenma nic nepozná."
"A…Yusuke s Kuwabarou…?" trochu se zasmál. Potichu, tak, aby to nikdo kolem nepostřehl.
"Nemyslím si, že by si všimli hned. A časem…je to snad ani nebude trápit."
"Zase se projevuje tvoje zločinecké já," zasmála jsme se lehce provokativně.
"Měla bys být ráda, a když už jsme u toho," chytil mě duchapřítomně kolem pasu, abych udržela rovnováhu, když s sebou vlak cuknul, "stojíme." Tón, kterým to řekl, zněl trochu, jakoby to věděl, a trochu, jako odveta. A dobře mířená. Mám pocit, že už pár minut nedýchám. Rychle jsme se však vzpamatovala a snažila se vypakovat všechny z vlaku dřív, než se rozjede na další zastávku. Pobrali jsme věci a vystoupili na opravdu skromnou zastávku. Vypadalo to tu takřka pořád stejně. Polorozpadlá plechová budka s potrhanými jízdními řády, oblemovaná hustým lesem.
"Co budem dělat tady?! Tohle je místo, jako dělaný pro vraždu!" vyjekl Kuwabara. Mě tahle poznámka donutila jen lehce se zasmát a bez odpovědi vyjít směrem do lesa. Beze slov jsem naznačila, aby mě následovali. S trochou blbých poznámek od Yusukeho a Kuwabary jsme se vydali na cestu. Nasadila jsem pomalé tempo chůze a rozhlížela se po okolí. Poznávala jsem všechna místa kolem. Některá se nezměnila skoro vůbec, některá jen lehce, jiná jsem zase měla chvíli problém rozpoznat. Kluci šli celou cestu mlčky za mnou. Nebo spíš se Kuwabara trochu handrkoval s Yusukem a sem tam se jim do rozhovoru vmísil Kurama. Ten šel vlastně mlčky za mnou docela dlouho. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale snažila jsem se zůstat naprosto v klidu. Ani netuším, kdy a kdo mě naposledy takhle dokázal znervóznit jen pohledem. Nevím vlastně proč, nebo co mě k tomu donutilo, ale ohlédla jsem se na něj, když už jsem ten pohled nemohla snášet. Nemyslela jsem to útočně, jen jsem si chtěla ověřit, jestli byla moje intuice správná. To, že byla, mi zrovna moc na jistotě nedodalo. Otočila jsme se zpátky po směru chůze a pohled mě donutil s menším cuknutím zastavit. Ani jsem si nestačila uvědomit, že jsme došli tak rychle… Už jsem Yusukemu viděla na očích, jak se chtěl zeptat, co je to za zříceninu, ale Kurama mu včas naznačil, že tohle nemá dělat. Chvíli jsem se na dřevěný domek uprostřed lesa jen dívala… Vypadá přesně tak, jak si jej pamatuju…jen trochu opotřebovaněji. Vše, včetně schodů, rámu oken i stěn, bylo z tmavého dřeva. Spoře vypadající domek, nebo spíše chatka, krásně zapadala svým vzhledem do okolí. Kurama se na mě zkoumavě podíval a pohledem se zeptal, co teď. Jeho pohled mě donutil vrátit se zpátky do reality a začít jednat. Kluci pochopili, že tady asi zakotvíme, a jakmile poznali, že jsem zpátky mezi nimi, vyšel Yusuke směrem ke dveřím s tím, že zaklepe. Rukou jsem jej zastavila a on se na mě zkoumavě podíval. Ani jsem se nesnažila zareagovat, na to jsem měla plnou hlavu myšlenek, a sehnula se na zem pro větší kamínek. Trochu jsem jej potěžkala a nadhodila. Když jsem jej shledala dostačujícím, napřáhla jsem se a mrštila jím ke dveřím. Kámen při nárazu na dveře samozřejmě plesknul a spadl s dusotem na zem. Než kluci stačili něco poznamenat, vyrušil je hlas.
"Zatracený parchanti!" ozval se postarší mužský hlas zpoza dveří, "Najděte si jinou zábavu! Starýho člověka by tady…" dveře se otevřely a vyšel starý muž, opřený o berli, jejíž rukojeť byla vymodelována do tvaru vlčí hlavy. Samozřejmě, že první pohledem vedl naším směrem a byl stylu 'zmizte odtud vy parchantci!'. Poté se na nás podíval pořádně a zarazil se.
"Roze…" zašeptal skoro neslyšně.
"Delberte…" vzdychla jsem potichu a stejně šokovaně, jako on.
"ROZE!" zvolal pak, když si byl naprosto jistý a, nehledě na hůlku a svou pravou nohu, která toho očividně hodně zažila, rozběhl se ke mně, co mu síly stačili. Já udělala to samé, a když jsme se konečně střetli, pevně jsme se objali.
"Dědečku…" zašeptala jsem a objala jsem jej pevněji.
"Dědečku?!" zeptal se nechápavě Yusuke. Spíš tedy mířil otázku ke Kuramovi, protože já jsem nevnímala.
"Netušil jsem, kam nás bere," zasmál se lehce a podíval se na mě a Delberta, se kterým jsme se pořád pevně objímali.
"Roze, holčičko, ty si tak vyrostla…jsi tak podobná matce," přejel mi rukama po obličeji a díval se mi do očí, "bože…dvanáct let se modlím za to, abych tě mohl znovu vidět… Je s tebou Zores?!" Rozhlédl se rychle po skupině stojící za mnou, které doteď nevěnoval pražádnou pozornost. Usměv mi zmrznul a pohled zesmutněl. Delbert se na mě podíval a já už nic nemusela říkat… Nevěřícně se na mě podíval a já viděla, jak se mu v očích začaly lesknout slzy. Nečeš i mně přelila vlna smutku.
"To nemůže být pravda…. On nemohl! Vždycky byl…!"
"Delberte, já…"
"Jak si mohl jen tak umřít?! Naučil tě všemu špatnýmu, zkazil tě, a jen tak si umře?! Tohle…" Bylo na něm vidět, že nemá daleko k pláči a mě jeho citový výlev taky nenechal úplně chladnou… Než jsem však stačila jakkoliv zareagovat, upoutala Delbertův pohled doteď mlčící skupinka za mnou.
"Přátelé," vysvětlila jsem dřív, než se zeptal.
"Pojďte dovnitř," podíval se jak na mě, tak na kluky, "máme si hodně o čem povídat…"
"Tady se vůbec nic nezměnilo…" vzdechla jsem potichu, když jsme vešli přes dřevěný práh dveří do domku. Vše bylo skoro do detailu stejné, jako v den, kdy jsme se Zoresem odešli. Nábytek byl postarší a jednoduchý, vše bylo laděno do tmavšího, dřevěného tónu. Jen krb uprostřed ústřední místnosti byl z kamene. Malá kuchyňka byla oddělena tmavým, a pro tuto chvíli odtaženým, závěsem. Světla tu nikdy moc nebylo, co si tedy pamatuju. Ve dne se o něj postaralo slunce a denní světlo procházející skrz okna a v noci jsme většinou zapalovali v krbu nebo rozsvítili čtyři lampy na stěnách místnosti. Celý tenhle dům mě nutil k úsměvu. Vzpomínala jsem na to, co jsem tady prožila. Všechno co jsem…
Uslyšela jsem z kuchyně nějaký zvuk a otočila jsem se ke dveřím. Pak už jsem jen sledovala, jak se ke mně rozběhl velký, flekatý kocour…
"Edgare! Edgare, ty ještě žiješ?! Pojď sem, ty potvoro tlustá…" zvedla jsem kocoura otírajícího se mi nadšeně o nohu a začala se s ním mazlit.
