"No to bych tě měl vážně rád…" poznamenal Yusuke, když mě slyšel. Naštěstí jsem ho nevnímala, protože jsme měla plné ruce práce vítání se s Edgarem.
"Přitáhla ho sem jako kotě, když jí bylo pět…" zavzpomínal s lehkým smíchem Delbert, dívaje se i s klukama na mě.
"Když už jsme u toho," promluvil hlasitěji a já postřehla, že to bylo na mě, "…Edgar minulý rok vrhnul tři koťata…" Chvíli mi trvalo, než jsem větu pochopila. To už se začal i Delbert i kluci smát. Já se samozřejmě přidala. Dobře…bylo mi pět. Bylo mi jedno, co to je - hlavně, že jsem tomu mohla dát jméno. Kde vlastně ty koťata skončili? A s kým je má???! Edgare, ty couro! :D
"Dáte si něco k jídlu?" zeptal se Delbert zpoza rohu kuchyně. Než jsme stačila jakkoliv zareagovat, ujal se slova Yusuke s Kuwabarou a bylo jasno. Delbert nám zběžně udělal něco k jídlu a my se zatím usadily v obýváku kolem krbu. Jídlo nám bylo doneseno zhruba za deset minut a kluci se nadšeně pustli do jídla. Já jsem svoje jídlo (hlavně nenápadně: D) pomalu a nepatrně položila na stůl přede mnou. Jen, co jsem to udělala, se na mě sesypaly podezíravé pohledy.
"Nemám hlad - jsem zvyklá jíst dvakrát denně!" bránila jsme se rychle.
"To ti taky natlouk do hlavy on, co?! Díky němu si ve čtyřech chtěla být striptérka!"
Zrudla jsem tak, jak nikdy v životě, a málem ostudou vlezla pod stůl. Kluci se očividně moc dobře bavili a chtěli vědět víc.
"Když jí byli asi čtyři," začal Delbert, "přišel její povedený bráška se slovem striptérka. Když se zeptala, co to je, řekl jí, že je to moc hezká ženská, co umí dobře tančit,"já už to nevydržela a celá rudá si schovala obličej do dlaní a začala se tiše smát, "na to Roze prohlásila, že chce být taky taková a že bude striptérka." Delbert se při téhle vzpomínce taky smál. I když bylo vidět, že ho to bolí. Hodně bolí. Stejně, jako mně…
" A pak si přišel ty, a brácha vzal roha oknem," dokončila jsem se smíchem.
"Vrátil se až v jednu ráno…"
"Jo…a já ho kvůli tobě nemohla peskovat, že se chová jako buran."
"Na to si měla tisíce dalších příležitostí," zasmál se.
"Od striptérky bych se určitě nechal peskovat," ozval se se smíchem Yusuke a ostatní se k jeho smíchu přidali. Dobře, bylo mi nadmíru trapně. Zase jsem zrudla, a kdybych si obličej zase neschovala do dlaní, nevím, co bych dělala.
"Blahopřeji Delberte, můj těžce vybudovaný respekt je tatam…" zamumlala jsem s lehkým smíchem.
"Vždycky si byla diktátor. Tvůj o sedm let starší bratr se tě někdy bál víc, než mě."
"To je fakt…" zavzpomínala jsem s lehkým smíchem. Zores mě bral všude s sebou. A já ho, a všechny jeho kamarády, věčně peskovala. Taky to byla parta věčně průšvihářských, nadržených puberťáků…
U ohně jsme seděli v podstatě celý den. Venku se už stmívalo, ale nás nepřestávalo bavit se řečmi o mém dětství a Zoresových průšvizích. Vlastně…tohle je poprvé, kdy se s někým o něm bavím tak otevřeně… Chci vůbec, aby mě kluci znali i takovouhle? Jako normální dívku? Upřímně, trochu mi ten status nebezpečného zabijáka vyhovoval. Nestarali se o mou minulost, život ani nic jiného. Vyhovovalo mi to už jen proto, že jsme nechtěla, aby znali moje slabiny.
"Je ti něco?" optal se mě starostlivě Kurama, když si uvědomil, že je všechny už jistou chvíli ignoruju.
"Jen přemýšlím."
"Chceš mluvit?"
"…Možná později," pousmála jsem se trochu. Potřebuju domyslet, co ti řeknu, a co ne.
"Víš, kde…"
"DELBERTE?!?! Ta prašivá potvora zase vlezla do motoru auta! Jednou nastartuju a nezbude z ní nic!" Nadávání bylo slyšet po celém okolí a kroky se blížily ke dveřím. Kluci teď moc nevěděli, která bije, ale já ten hlas poznala okamžitě. Ještě jsem se podívala na Delberta, abych se ujistila, a hned po jeho přikývnutí jsem vyrazila ke dveřím. Dveře jsem s vrznutím prudce otevřela. Mladík, držící Mámu Edgara za kůži na hřbetu, se na mě podíval trochu zaraženě. Nechápal, kde se tady beru - ani se mu vlastně nedivím.
"Jacobe?" Mladík se na mě nevěřícně zadíval a skoro nepřítomně kočku pustil.
"Roze…?" zašeptal dívaje se na mě. Za moment jsme se oba vzpamatovali a nadšeně, objetím, se začali vítat.
"Jacobe, tys vyrostl," zasmála jsem se, když mě objímal, a já měla nohy skoro půl metru nad zemí.
"To ty taky," zasmál se, "Bože…to už je…dvanáct let. Kde jsi byla? Jak ses sem dostala?! A co Zores??? Je s tebou??? Řekni, že jo!" Úsměv mi lehce povadl, ale než jsem stačila něco říct, Jacob sám postřehl výraz v mém obličeji.
"Počkej," zasmál se, ale nebyl to upřímný ani veselý smích. Jen tomu prostě nemohl věřit. "Zores…nemůže být…"
"Už…je to osm let…"
Jacob se posadil na kmen spadlého stromu, který ležel sotva pár kroků od nás. Bylo na něm vidět, že je to pro něj hrozná rána… Byl to jeho nejlepší přítel. Vlastně i můj. Měli jsme tu víc přátel. Taková partička, jako v Poláčkových Bylo nás pět. Byli jsme samej průšvih, a já za to kluky taky pěkně peskovala. Vlastně…Delbert měl pravdu - já byla diktátor.
"Jak ses sem vlastně dostala?" promluvil potichu.
"No," zasmála jsme se, " to by bylo na moc dlouhý povídání. Ale sem jsme dojeli vlakem před pár hodinami." Až teď, když kluci ze dveří odcházeli zase dovnitř s tím, že nás nechají si popovídat, jsem si uvědomila, že nejsme sami. Jacob si toho ale, soudě podle jeho výrazu, všiml dřív.
"A…oni?" zeptal se trochu opatrně, ale pevně. Z tohohle nemám šanci se vykecat. Prostě to řeknu přímo.
"Přátelé…a hlídači," dořekla jsme tišeji. Jacobovi jsem neřekla úplně všechno, ale dost na to, aby vše pochopil. Odvykládala jsem mu to, jak jsem žila ty léta bez bratra, jak mě jednotky světa duchů chytily a jak jsem se dostala ke Kuramovi a ostatním. Jacob mě pozorně poslouchal.
"Kde si vlastně celou tu dobu žila?"
"V Japonsku," zasmála jsme se. Jacob se na mě trochu šokovaně podíval, ale taky ho to donutilo zasmát se.
"Zores to měl dobře vymyšlený," pousmál se, když nad tímhle vším přemítal, "proto tě nenašli…" Úsměv mi zase trochu opadl, ale než jsem stačila zareagovat, Jacob se zeptal, proč jsme se vrátila, když vím, CO je za roční období.
"No….já…" vytáhla jsem z kapsy dopis, " neměla jsem na výběr," řekla jsem potichu.
"Roze…." povzdechl si potichu a nevěřícně se díval na obálku, "tohle nedovolím! Zores tě v pěti odvezl, aby se tohohle vyvaroval! Dostanem tě z Rumunska, já je zdržím a někam tě…"
"Jacobe, ty víš, že tohle by byl rozsudek smrti….s tím, že bychom to oddálili o pár měsíců. Nemůžu utíkat věčně…"
"Roze, ale…!" Podívala jsem se mu do očí a hledala jsem sebemenší náznak víry, že bych se dožila třeba jen osmnácti. Bohužel, našla jsem to, co jsem hledala - sám tomu nevěřil, i když chtěl…