Yusuke s ostatními se vrátili zpět do svého světa. Po celý týden se jim nikdo neozval. Koenma jim nezavolala, ani se jim nesnažil nějak vysvětlit, co se tam vlastně stalo. Botan taky celý týden neviděli. Zdálo se, že teď je celkově ve světě duchů docela zmatek, ale žádný přesvědčivý důkaz neměli. Spíš to byly jen jejich dojmy z toho, jak se všichni kolem chovali. Nedalo jim to a po týdnu marného čekání se všichni vypravili za Koenmou, aby jim řekl, co se vlastně děje.
Před branou do Koenmova paláce stálo několik přízraků, asi čekajících na audienci, a něco si šuškaly. Když vcházeli dovnitř, zaslechli od nich jen to, že se slabší drží odtud dál. Je tu prý něco nebezpečného. Kluci se na sebe podívali, a pak se vydali nejkratší cestou za Koenmou. Cestou se kolem nich míhaly přízraky s hromadami papíru podepsaných od Koenmy. Nedaleko Koenmovy kanceláře zadrželi Botan, která taky někam spěchala.
"Botan! Co se to tu děje? Je tady strašný zmatek. A venku jsme slyšeli, že je tu něco nebezpečného," vychrlil na ni Yusuke.
"Nooooo… Já ... zeptejte se Koenmy. Taky o tom nic moc nevím," odbyla ho nervózně a vytratila se někam daleko. Tohle už pro Yusukeho byla poslední kapka, a než ho stačil někdo zadržet, vtrhl Koenmovi do kanceláře a naštvaně se ptal, co se tady sakra děje.
"Yusuke!" okřikl ho Koenmo, aby ho aspoň trochu zklidnil. Yusuke trochu zvážněl a relativně se uklidnil.
"Koenmo, přišli jsme se zeptat, co se to tu vlastně děje a co se stalo v tom lese? Všechno se to seběhlo strašně rychle," začal klidně Kurama.
Koenma si povzdychl. Otevřel pusu a chtěl něco říct, ale přerušil ho dlouhý, úzkostný a úpěnlivý výkřik, který se nesl snad celým palácem. Všichni s sebou při tom zvuku trhli. Pak se skupinka podívala na Koenmu, kterému teď bylo jasné, že neodejdou bez odpovědi.
"Já o tom nevím o moc víc, než vy…"
"Tady nikdo nic neví!!!!!" rozkřikl se zoufale Yusuke a Koenmu ve výkladu přerušil.
"Víte, když jsem se krále Enmy ptal na to, co je zač, skoro mi ani neřekl, CO máte chytit. Jen, že to bude vypadat jako vlk. Všichni dělají strašné tajnosti, ale netuším proč. Ale jedno vím jistě - to, co jste pomohli chytit, by nemělo žít," vysvětloval Koenma.
"Koenmo," začal Kurama, ale jeho otázku něco přerušilo.
Výkřik někoho, ale určitě nepatřil tomu, kdo křičel předtím. Pak se rozrazily dveře do Koenmovy kanceláře a dovnitř vešel jeden z těch, kteří předtím vlka odvedli. Ruku měl zkrvavenou a byl celý potlučený. Do kanceláře se doplížil z posledních sil a omdlel. Koenma si povzdechl, stisknul tlačítko na svém stole, a v momentě tu byla jedna z jeho pomocnic. Požádal ji, aby ho donesla na ošetřovnu k ostatním. Přikývla, použila svou sílu a přízrak se už nesl na ošetřovnu.
"K ostatním?" zeptal se se zájmem Kurama.
"Tohle už je pátý během půl hodiny," povzdechl si Koenma,"Kuramo, nemohl bys nám pomoci?" dodal potom.
Kurama pokrčil rameny na znamení, že proti tomu nic nemá a pak následoval Koenmu, který ho odvedl od ostatních. Když byly na chodbě sami, Koenma se zastavil a začal: "Kuramo, musíš mi slíbit, že cokoliv uvidíš a cokoliv se tu teď stane, si necháš jen pro sebe."
"Proč jsou kolem toho takové tajnosti?"
Koenma se odvrátil - nechtěl mu odpovědět.
"Koenmo, jsme tu sami. Když už mě sem vedete, mohl byste mi něco k tomu všemu říct."
"Koenmo! Už je svázaná. Je to bezpečné," ozvalo se náhle za Kuramou. Ani jeden z nich si nevšiml, že se k nim jeden člen speciálních jednotek blíží.
"ONA? Takže to byla vlčice?" zareagoval rychle Kurama.
"Dalo by se to tak říct," odpověděl opatrně Koenma a povzdechl si, "potřebujeme ji zklidnit, aby si ještě víc neublížila."
"Takže chcete, abych ji dal něco, po čem bude klidná?" ptal se Kurama pro upřesnění.
Koenma přikývl a povzdechl si, "Kuramo, ať to teď bude vypadat jakkoliv, prosím, zachovej se racionálně a nevyváděj žádné hlouposti. Není to takové, jak to vypadá. Jen jí něco dej a pak odejdi…a nenechej se zabít. Hlavně si nemysli nic špatného… Až s ní budeš hotov, vrať se prosím za mnou a za ostatními."
Tohle Kuramu trochu vyděsilo. CO ho asi čeká, když Koenma mluví takhle? To už však nestačil domyslet, protože Koenma stiskl knoflík u dveří a před Kuramou se objevily další dveře.
"Až se tyhle zavřou, ty před tebou se otevřou," vysvětlil stručně Koenma a zmizel za zavírajícími se dveřmi. Kurama polkl a před ním se začaly otvírat dveře. Mezi tím mu hlavou vrtala spousta otázek. Proč je to tak zabezpečené? Proč mu nic neřekl? A proč má pocit, že to co uvidí, nebude příjemné? Dveře se rozevřely a Kurama vešel do velké, kruhové místnosti před ním. Podíval se přímo do jejího středu a to co viděl, ho šokovalo. Viděl dívku. Mladou dívku, ve středu místnosti, spoutanou řetězy.

Celé tělo jí obepínaly řetězy, které byly připoutané všude kolem. Ke zdem i ke stropům. Na řetězech byla ještě připevněna kouzla, která jí zamezovala udělat naprosto cokoliv. Kolem krku měla něco, co vzdáleně připomínalo obojek, který byl řetězy opět připoután ke všem čtyřem stěnám. Strnule se na ni díval. Vůbec nevěděl, jestli má nějaké ponětí o světě, jestli vůbec ví, kde je, a že je někdo v místnosti. Jen tak tam visela, nehýbaje se, s hlavou skloněnou a bez sebemenšího náznaku života. Uvědomil si, že ty řetězy musí dohromady vážit nejmíň třicet kilo, ne-li víc, a že ji všechny stahují k zemi. Musela hrozně trpět. Všiml si taky, že z několika míst krvácela. Chtěl ji ošetřit a aspoň trochu jí ulevit od bolesti, nikdo si nezaslouží skončit takhle, i kdyby udělal cokoliv, ale vybavil si Koenmova slova. Trochu s sebou cuknul. Na to dívka zareagovala…
Věděla jsem, že je někdo v místnosti, ale už jsem neměla sílu dál bojovat. Ucítila jsem u něj lehký náznak… váhavosti. Tohle nikdo jiný neprojevoval. Prudce jsem zvedla hlavu a podívala jsem mu zpříma do očí. Poznala jsem ho. Byl to ten mladík z lesa, kterému říkali Kurama. Při mém pohledu ucuknul. Nevím, jestli byl tak nervózní, nebo měl strach, ale zatím nějak nereagoval. Jen se na mě strnule díval. Chvíli mu trvalo, než se rozkoukal. Jakmile se mu to povedlo, překvapil mě. Otočil se zpět ke dveřím a vyšel z nich ven…
"Koenmo! Co to má znamenat?! Vždyť jsem měl zklidnit jen vlka!"
"Kuramo, říkal jsem, aby sis nemyslel nic špatného. Ona…"
"ONA?" vyjekl neurvale Yusuke spolu s Kuwabarou.
"Koenmo, proč ji tam držíte? A ještě takhle spoutanou? Vždyť ty řetězy váží skoro víc, než ona. O co tady jde?" nevnímal Kurama Yusukeho a Kuwabarovu otázku. Vždycky věděl, že je svět duchů přísný, ale nikdy by si nepomyslel, že uvidí něco takového.
"Víš, ona je něco, co by už dávno nemělo existovat… Ona…" nestačil Koenma doříct. Po celém paláci se rozlehl zvuk alarmu. Všem bylo jasné, co to znamená - Utíkám.
Všichni se rozběhli ke dveřím, které vedly k mé "kleci". Kurama běžel vepředu a ostatní byli za ním v závěsu. Když byli jen kousek od dveří, začaly se z okolí vynořovat speciální jednotky se značným vybavením - zbraně, meče atd. Tehdy se Kurama rozhodl, že tam musí být dřív, než oni. Nemůže mě nechat na pospas jim. Kurama zrychlil a využil všech svých schopností, aby se tam dostal dřív, než oni. Teď už na to byl sám - Yusuke s ostatními mu nestačili a jednotky je zadržely. Když doběhl ke dveřím, trochu musel zápasit se zabezpečením, ale vzhledem k jeho minulosti, mu to dlouho netrvalo. Za nedlouho se ocitl v kruhové místnosti. Já tam pořád byla. Ale jednu ruku už jsem měla volnou úplně, druhou napůl. Krk už jsem měl také skoro celý odpoutaný, a na zemi leželi dva omráčení ze speciální jednotky. Já jsem s sebou cukala a neustále jsem se snažila dostat ze řetězů. Tentokrát jsem si vážně nevšimla, že někdo v místnosti je. Snažila jsem se vyprostit si druhou ruku, ale nedařilo se mi to. Náhle mě něco obmotalo tak, že jsem se skoro nemohla hýbat. Svázat mě nemohli - na to to bylo moc rychlé. Podívala jsem se a zjistila jsem, že to je nějaká rostlina. Pak jsem se podívala po jejím stonku směrem k tomu, kdo ji držel. Šokovalo mě, že tam vidím zrovna jeho, ale to nic nemělnilo na tom, že mě právě drží spoutanou ve vzduchu a si tři metry nad zemí.
"Koukej mě pustit! Nemáš právo mě tady držet - jsme svobodní!!!!" křikla jsem na něj a začala jsem s sebou házet dvakrát víc, než předtím.
"Přestaň s sebou tak házet a ta rostlina zmizí. Takhle si jen ještě víc ublížíš," konejšil mě.
"Radši zemřít, než zůstat tady takhle spoutaná!!!!"
Kurama, nevím, jestli ho to trápilo nebo pro mé uklidnění, odvolal rostlinu, která mě svazovala, a chtěl pokračovat v mém uklidňování. Přerušila ho však rána, kterou jsme slyšeli, když speciální jednotky rozbily dveře. Dovnitř vběhlo takových 5-10 plně ozbrojených mužů, kteří přímo prahli po mé krvi. Bohužel pro ně si mě teď nevšímali. Jejich pozornost upoutal Kurama, který tu neměl co dělat. Mou pozornost zase upoutal řetěz, visící na mé ruce, bez jakéhokoliv uchycení. "To by šlo použít…" problesklo mi hlavou. A než se kdokoliv z nich nadál, použila jsem řetěz na mé ruce jako bič. Byl zatraceně těžký a moji ruku to stálo kupu bolesti, ale za to mi stojí. V místnosti nastal obrovský zmatek. Některé jednotky jsem naprosto odrazila, jiné jsem jen praštila. Nastal strašný shon a díky tomu většina přestala vnímat okolí. Jeden z jednotek silně narazil do stěny a nevědomky mi tak pomohl - stiskl totiž tlačítko, které jistilo všechny řetězy. S ohromným dusotem řetězy popadaly na zem a já s nimi. Byla jsem volná… Až teď se všichni vzpamatovali. Na zlomek vteřiny bylo ticho. Nevěděli, jestli mají utíkat nebo jestli mě mají chytit. Pak se rozhodli pro druhou možnost. Já jsem vzala nohy na ramena první cestou, kterou jsem uviděla. Běžela jsem tak rychle, jak jen jsem dokázala. Teď se mi ty hodiny a hodiny běhu v lese vyplatily. Ztratili mě z dohledu docela rychle. Běžela jsem klikatými chodbami a snažila se najít cestu ven. Potkala jsem i pár přízraků, které na mě koukali nechápavě, a asi ani netušili, CO kolem nich proběhlo. Konečně jsem našla to, co jsem potřebovala. Přede mnou se objevilo okno - cesta ven. Usmála jsem se a zrychlila jsem. Pak moje radost nabrala konce. Zastavila jsem se. Přímo před oknem, naproti mně, se, ani nevím jak, zjevil Kurama. Netuším, jak se sem dostal, ani jak věděl, že poběžím tudy. Prudce jsem zabrzdila. Oba jsme se podívali zpříma do očí. V jeho očích bylo něco, co v ostatních ne. Měl hluboký a hřejivý pohled, plný laskavosti a dobra. Zdálo se mi, že se mnou, nevím proč, soucítí, a že se ani nesnaží ublížit mi. Dlouze jsme se na sebe dívali, pak uhnul pohledem, myslím, že jsem z jeho strany ucítila závan viny, a uvolnil mi cestu. Nezaváhala jsem a rozběhla se k oknu. Když jsem běžela kolem něj, letmo jsem se, jen koutkem oka, na něj podívala. Nedokážu odhadnout, na co myslel, ale něco v jeho pohledu je. Co, to netuším. Ostatně jsem nad tím nehodlala ani váhat. Prostě jsem oknem utekla zpět za svobodou…
to je super ;)