Seděla jsem v lese, nedaleko říčky, protékající lesem, obklopená vlky a přemítala jsem o tom, co se ve světě duchů stalo. Nevím, jak si to mám vyložit. Koenma jakoby nevěděl, co se mnou, jakoby vůbec nevěděl vše, co by měl. A Kurama? Ten jediný, jakoby nevěděl naprosto nic, ale zároveň měl víc rozumu než Koenma a ty jeho ozbrojený chůvičky dohromady. Z houští kousek ode mě se ozvalo zašustění. S úlekem jsem se na něj podívala. Po asi minutě rentgenování keře pohledem jsem se zase obrátila tváří ke středu lesu a věnovala svou pozornost vlkům povalujících se okolo mě. Za další dvě nebo tři minuty se ozvalo další zachrastění, ale tentokrát z větví stromu, který byl ke mně blíž, než keř. Tohle už nemůže být náhoda. Rychle jsem ze země vstala a začala jsem v korunách stromů pátrat po známce něčí přítomnosti. Když jsem zpozorněla, vlci se přestali povalovat, a začali taky věnovat okolí mnohem větší pozornost. Chvíli jsem se rozhlížela a pak jsem zavřela oči. Jen asi na půl minuty a zase jsem je otevřela. Pokud mě moje smysly neklamou, je to tenhle strom. Vsadila jsem na vysoký dub, stojící asi tři metry ode mě. Přišla jsem k němu blíž a podezíravě, a nenávistně zároveň, jej pozorovala. Když jsem si byla jistá na tokových 80 procent, vyštěkla jsem směrem ke stromu: " Vím, že tam jsi!" Pak jsem čekala na reakci. Chvíli se nic nedělo, ale zanedlouho se ozvalo zachrastění a než jsem se nadála, stál přede mnou dlouhovlasý mladík z Koenmova paláce. Pohled mi trochu…zmírnil. Něco uvnitř mě mi říkalo, že sem nepřišel proto, aby uškodil. Podívala jsem se na něj pohledem "co chceš?" a čekala na odpověď. Mezitím jsem si ho nenápadně prohlížela. Byl dost vysoký, teda oproti mně určitě, a ty jeho oči byly vážně…nádherné. Měl v nich vepsáno tolik citů a myšlenek…
"Chci se na něco zeptat."
"Jak jsi mě našel?" štěkla jsem možná trochu nepřátelsky.
Usmál se. Ten tajemný usměv něco věstil, ale co, to netuším. Odpovědi jsem od něj nedočkala.
Zpražila jsem ho pohledem, zatím co on stál s lehkým úsměvem a naprostým klidem, a vůbec ho nezajímalo, že kolem něj je asi šest divokých vlků, kteří by za normálních okolností neváhali ho napadnout.
"Řekneš mi, proč tě Koenma tak moc chtěl chytit? A proč tě tam spoutal?" Zase jsem ho probodla pohledem. "Důvod znát musíš. Vidím to na tobě," řekl a podíval se mi přímo do očí. Pomalu mě začínal štvát. Byla jsem v nejbezpečnější a nejhlídanější budově spoutaná řetězy. ASI z nějakého důvodu. Jak to, že má vůbec odvahu sem přijít?! Jeho pohled se prohloubil - čekal na odpověď. Ucukla jsem pohledem na znamení, že tohle není jeho věc. Povzdechl si, asi zjistil, že to takhle nepůjde, natáhl ke mně ruku, "Kurama," představil se. Hodila jsem na něj nechápavý pohled. Tak já jsem nepřátelská, jak to jen jde, a on se mi představí…. Kdo z nás tu má delší vedení? Po mojí asi půl minutě nepřítomnosti pochopil, že mě trochu vyvedl z míry a zeptal se na moje jméno. Následovala další půl minuta ticha. Dlouho jsem váhala, ale něco mi říkalo, že mu můžu - do značné míry - důvěřovat. "Roze," (pro fonetiky Rouz :D) odsekla jsem jen a pootočila jsem se zpátky k lesu. Doufala jsem, že tohle pro něj bude dostatečné naznačení toho, že tu není vítán, ale on se zjevně nedá jen tak odbýt.
"Roze, nevypadáš jako někdo odtud, odkud jsi?" přesměroval hovor jinam.
"…Z daleka," odpověděla jsem suše.
"Teda s tebou se pomalu mluví hůř, než s Hieim," povzdechl si, ale v jeho hlase byl slyšet tichý smích. A to je…? Snažila jsem se zapátrat v paměti, kterému z těch kluků říkali Hiei. Moment… Byl tam Ošklivec, Pako … a ten malej! Jo to bude ten malej. Kurama jakoby věděl, co se mi právě honí hlavou, lehounce přikývl, a pak dodal, že to byl ten v černém. Teď nevím, jestli si jeho slova, o tom, že se semnou mluví hůř než s ním, vyložit jako urážku nebo jako menší chválu. No, nad tímhle nehodlám uvažovat. Nezměnila jsem k němu postoj. Vyčkávala jsem, jak zareaguje, a doufala v nejlepší variantu - jeho odchod. Teď mi problesklo hlavou, že ze mě dostal docela podstatnou informaci… že jsem je sledovala! Probodla jsem ho pohledem. Usmál se, možná trochu vítězně. Očividně mě dostal tam, kam chtěl. Tohle mě vážně naštvalo. Já se sama nechala chytit do pasti a co je horší, ten jeho klid a vyrovnanost mě dováděla k šílenství. Ale musím uznat, že je skvělý. Ani jsem si neuvědomila, že ze mě dostává informace a prostě jsem, myslíc si, jak nejsem tajemná, odpovídala.
"Víš, Roze, …."
Náhle se na nás vyřítila skupinka lidí, během vteřiny jsem se vzpamatovala a poznala Koenmu a ty tři, co byli s Kuramou v lese. S Koenmou jsme se zpražili pohledem. Ani jeden z nás se nepohnul. Dlouho jsme se na sebe jen tak dívali a vyměňovali si myšlenky skrz pohledy. Pak mlčky kývnul na dva kluky, kteří stáli vedle něj, a ti se na znamení vydali ke mně. Chtěla jsem bojovat, ale než jsem stačila jakkoliv zareagovat, Kurama se postavil přede mě a ti dva se zastavili.
"Koenmo, nemáte důvod ji lovit jako zvěř."
"Kuramo, to nezáleží na mně. Já bych nikdy…"
"Lžete!" vyštěkla jsem. Všichni se na mě obrátili. Trocha vysvětlení by se jim asi hodila. "No tak, Koenmo, řekněte jim, co neví. Jde to na nich vidět. Jen jim řekněte všechno." Koenma odvrátil pohled, ale ostatní toužili po vysvětlení.
"No tak do toho! Řekněte jim, že mě chcete chytit jen proto, CO jsem," pobídla jsem ho znovu.
"Neměla bys žít. Rozhodně ne tady," odvětil napůl s odklopeným pohledem.
"Ty chceš říct, že se tu za ní honíme jen proto, že žije tady?!" vyjekl Yusuke (byl to on?) neurvale.
"Oni nevědí vůbec nic?" zeptala jsem se překvapeně. Trochu jsem polevila v ostražitosti a začala jsem se zajímat, co jim vlastně řekl. Koenma se zatvářil trochu…no, prostě nevěděl, co na to má říct.
"Takže vy jste jim neřekl naprosto nic! Nedivím se, že stojí tak klidně. Jen z vás je cítit ten…respekt. Vy VÍTE, s čím máte tu čest."
"O čem to furt mluvíte?!" vyjekl nechápavě rezavovlasý kluk s pitomým výrazem v obličeji.
"Kuwabaro, dávej si pozor na reakce. Mohl bys ji vyprovokovat…" napomenul ho tiše Koenma.
"My nejsme jen divoká zvířata! To vy jste nás donutili být takoví, jací jsme!" vyjela jsem na něj.
Kluci už měli naprosto nechápavé pohledy a Koenma se k tomu moc neměl, takže jsem začala já: "Koenma vám neřekl,CO máte ulovit, že? Řekl vám, že jestli uvidíte vlka, máte ho zabít. To se světu duchů podobá," obrátila jsme se na Koenmu, "vždycky jste se snažili zničit to, čemu jste nerozuměli nebo jste tomu nemohli vládnout. Lugaru byli vždycky svobodní a odmítali se podřídit vašim zákonům. Proto jste je nechali svému osudu tady!" vyštěkla jsem poslední větu.
"Sami jste si vybrali! Nechtěli jste se podřídit našim zákonům, i když jste věděli, že vás čeká tohle!" Tohle vypadá na ostrou výměnu názorů…
"Koenmo, vy jste nám nedali na výběr! Žili jsme v ústraní - mimo ty vaše pravidla - a fungovalo to! Jen vy jste…!"
"Tak dost! Tohle nikam nevede," přerušil naši hádku Kurama, který už se na to nemohl dívat. My s Koenmou jsme si uvědomili, že jsme se nechali trochu unést, ale stejně jsme se oba na Kuramu podívali způsobem "CO JE?!". Koenma si povzdychl a podíval se na dva černovlasé hochy způsobem, který jim říkal, aby mě chytili, a všichni jsme mohli odtud vypadnout. Yusuke, tedy myslím, že on, se ale ani nehnul. Pozorně si mě prohlížel a pak se podíval na Koenmu. "Je pravda to co říká? Proč bychom jí měli chytat, jestli nic špatného neudělala," řekl a podíval se mi do očí. Já jsem uhnula pohledem a snažila se zakrýt to překvapení, že se mě zastal někdo, kdo nemá ani tušení o tom, kdo, anebo co, jsem. Teď jsme všichni obrátili pozornost k tomu malému, černému, který se otočil a pomalu se dal na odchod.
"Hiei, kam jdeš?!" vykřikl za ním Yusuke. Hiei vůbec nic neřekl, ani se neohlédl, ale měla jsem pocit, že něco v jeho očích, když pozoroval naši hádku, říkalo, že mě chápe. Když Yusuke pochopil, že je jeho snaha zbytečná, zase se pozornost všech upřela na mě. Koenma se zběžně podíval na Kuwabaru, ale tem jakmile jeho pohled zachytil, začal vřískat, že on se mě nedotkne. Na Kuramu se taky podíval, ale už mu bylo víceméně jasné, že od něj nemůže čekat absolutně žádnou pomoc. Teď jsem si vychutnala ten provokativně posměšný pohled, kterým jsem se na Koenmu mohla podívat.
"Nemůžu tě nechat odejít," řekl po chvíli Koenma.
"Můžete mě zkusit chytit," opáčila jsem vyzývavě a moje oči se zaleskly.
"Tak dost!" zastavil naši další začínající hádku Kurama. Ještě se postavil přímo mezi nás, aby zamezil případným (proč mám pocit, že hlavně mým?!) výpadům.
"Poslyšte, tohle nikam nevede… nemohli byste…" Z lesa se ozvalo hlasité zachrastění. Prudce jsem se, jako ostatní, otočila. Zrychleně jsem si prohlédla les a ucítila jsem jejich přítomnost.
"Vy jste vypustil lovce?!" vyštěkla jsem nepřátelsky na Koenmu. Ten se zmateně podíval, očividně netušil, o čem mluvím, a zase se zadíval do lesa. Pro mě bylo zbytečné čekat a jen tak se nechat chytit, takže, než vůbec stačili nějaký pohyb postřehnout, otočila jsem se a rozběhla se směrem do středu lesa. Koenma jen stačil vykřiknout něco ve smyslu, že jestli uteču, zabijou mě, ale já jsem ho těžce ignorovala a běžela jsem dál. Než jsem však stačila přivítat svou svobodu, hodila jsem přímo úžasnýho placáka na zem. Rychle jsem se ohlédla a viděla jsem, že mi Kurama bičem obmotal nohu. Zběžně jsem si prohlédla bič, který byl očividně vyvolán z růže. Tak tohle je jeho moc. To vysvětluje tu rostlinu, která mě v Koenmově paláci spoutala. Probodla jsem Kuramu nenávistným pohledem a jemně jsem si, spíš sama pro sebe, zavrčela (no co?! Vlčí instinkty prostě nikdy úplně neovládnu!). Rozhodně jsem ho nemohla nechat zmařit mou šanci na útěk. Vytáhla jsem dýku, kterou mám připevněnou na stehně, a bič jsem se snažila jedním prudkým seknutím přeseknout. A povím vám, byla jsem SAKRA překvapená, že to nešlo. Dobře, tohle mi zmařilo plány. Pustila jsem se do přeřezávání urputněji, když to pořád nešlo, začala jsem používat vše, co mě napadlo (včetně rukou a zubů :D). Kurama mě chvíli pobaveně pozoroval, ale pak mu hlavou probleskla otázka. Trochu se naklonil ke Koenmovi a zeptal se: "Koenmo, proč se vlastně nepromění?"
"Nejsem si jistý, ale myslím, že by přilákala lovce…" odpověděl zamyšleně Koenma.
"Vážně o těch lovcích nic nevíte?" zeptal se Yusuke, který doteď s Kuwabarou neměl nic jinýho na práci, než vysmívat se mi za mou marnou snahu o útěk. Koenma si domyslel, že je musel poslat svět duchů, a že nejspíš naprosto přesně vědí, co mají hledat. Yusuke se Koenmy dál vyptával, co vlastně jsem zač a co dokážu, a Kurama se mě snažil, prozatím naprosto marně, trochu zklidnit. Napřed to zkoušel jen lehce, slovy, pak (když už jsem mu způsobila menší modřiny :D) mě zkusil trochu omezit v pohybu, abych sebou tolik nemlátila.
"Pusť mě!!!" vyjela jsem na něj, když se mu povedlo mě zafixovat tak, abych nemohla ublížit sobě a hlavně jemu.
"Přestaň s sebou tolik házet a já tě pustím," zkusil to znovu Kurama.
"Říkám ti pusť mě!" štěkla jsem po něm varovně a zase jsem se snažila dostat z jeho sevření.
"Poslyš…," Kurama nestačil větu dokončit - ozvalo se zachrastění blízko nás a všichni jsme sebou cuknuli. Za křovím se začaly objevovat siluety lovců. Já jsem se s Kuramou už nehodlala dál prát a přeměnila jsem se do své zvířecí podoby. Bohužel Kurama byl rychlejší, asi už něco tušil, a v moment, kdy jsem mu chtěla zmizet z dosahu, mě uspal…