close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

5,Kapitola - Pravidla soužití

12. října 2014 v 11:00 | Raven |  Rose and the Beast
Probudila jsem se, posadila se na postel, a snažila se co nejrychleji vzpamatovat. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že nejsem ve své posteli. Vlastně je mi celá místnost cizí. Právě jsem vstávala z postele, abych se trochu rozhlédla po okolí, když do pokoje hlučně vtrhli dva kluci - myslím, že to byl Kuwabara s Yusukem - následováni Kuramou. Když si všimli, že už nespím (po vtrhnutí těch dvou sem by to stejně bylo probuzení šokem), upřeli na mě pozornost. Já se na ně dívala…trochu překvapeně (co tady dělám, že jo?) a s pohledem plným otázek. Ti dva, co sem vtrhli, se na mě dívali….no, jak na debila :D a Kurama mě pozoroval z povzdálí s omluvným pohledem. V tu chvíli se mi vybavilo to, co se seběhlo v lese, a pomstychtivě jsem se na něj zadívala.
"Ty…!" zavrčela jsem na něj.
"Takže si všechno pamatuje," ozvalo se zpoza dveří. Osobu jsem neviděla, ale podle hlasu jsem si byla naprosto jistá, že to je Koenma.
"Jasně, že si to pamatuju!" vyštěkla jsem nepřátelsky, "Kde to vlastně jsem?!"
"…Doma," řekl po značné chvíli Koenma, s obavami v hlase, a vyšel zpoza dveří do místnosti. Můj výraz CO? Který chtěl být následovaný slovy, se vytratil hned, jakmile jsem v Koenmově ruce uviděla černý obojek, zdobený malými kamínky.
Dobře jsem věděla, na co je. Tohle se kdysi dávalo Lugaru za dob jejich masakrování, aby se zamezilo proměně. I ve své lidské podobě jsme silnější, než kterýkoliv člověk, vlastně i démon, jak jinak bychom přežili těch pár století v zásvětí, že? Tehdy to bylo prostě pohodlnější. Přesně nevím, odkud lidé vzali něco tak magického, jako je tohle, ale bylo to dost účinné. Prostě naši podobu uzamkli a spoutali nás řetězy - pak už bylo naše vyhlazení jednoduché. Když se Koenma objevil s tímhle v ruce, neváhala jsem ani sekundu a proměnila se ve vlka. Očividně jsem je šokovala tím, jak rychle a bez jakéhokoliv varování to dokážu. Upřeně jsem se dívala na Koenmu a na obojek, který v ruce držel.
"Je to jen menší pojistka, abys nás tu neroztrhala zaživa," odsekl za mnou Mrňous, který se teď povaloval na parapetu okna. Ani jsem si nevšimla, že se sem dostal. Moje smysly jsou asi ještě trochu paf z toho, jak mě omráčili. Moje reakce byla taková, že jsem se s vrčením rozběhla k oknu a zabrzdila až těsně před ním. Splnilo to svůj účel. Hieiho to dokonale překvapilo a z parapetu spadl na zem. Na to jsem se zase otočila zpět ke Koenmovi (nemusím říkat, že můj výraz byl víc než jen posměšný a vítězoslavný zároveň). Tentokrát jsem však hlídala i každý Kuramův pohyb. A on si toho samozřejmě rychle všiml. Yusuke jednou zkusil něco udělat, abych ztratila pozornost, ale jakmile zjistil, že by ho to mohlo dost bolet, vzdal to. Koenma se nepohnul, Já se nepohnula. Vlastně se nehýbal nikdo z nás. My s Koenmou jsme se měřili pohledem a ani jeden z nás nehodlal ustoupit. Náhle se Kurama prudce otočil k oknu a nato vyvolal nějakou rostlinu, opět tu, kterou mě svázal v Koenmově paláci, a švihl jí proti mně. Zase mě chtěl spoutat. Zareagovala jsem rychleji, než čekal a napadla jsem jej. Než se mu podařilo spoutat mě, stihla jsem mu drápy udělat ránu na rameni. Pak jsem s sebou praštila spoutaná na zem. (jelikož jsme byli, podle mého odhadu, nejmíň ve třetím patře domu, lidé pod náma si museli myslet, že padá strop :D) Až na zemi jsem si všimla, že z protější budovy lovec vystřelil do našeho okna. Kdyby mě Kurama nestrhl na zem tou rostlinou, trefil by mě. Podívala jsem se na něj, ale než jsem se stačila proměnit, nebo nějak jinak zareagovat, lovec vystřelil znovu- a tentokrát se trefil. Když jsem se podívala na střelu, zjistila jsem, že je to uspávadlo. Jenže to už se mi zatočila hlava a cítila jsem, že se zase proměňuju do své lidské podoby. Zase jsem byla v bezvědomí…
Zase jsem se probudila na té samé posteli, co minule. V místnosti jsem byla sama. Ani nic nenaznačovalo, že by někdo byl poblíž. Rozkoukala jsem se a podívala se na hodiny, které viseli na stěně vedle dveří. Ukazovali přesně šest hodin. Podle mého odhadu jsem nespala víc, než tři hodiny. Oddychla jsem si a na posteli jsem se posadila. Až teď jsem si toho všimla. Zděšeně jsem si rukama přejela po krku.
"Ne…ne…NE!!!!!" Až teď jsem zjistila, že mám na krku připnutý obojek, který s sebou měl Koenma. Začala jsem hrozně vyvádět, vztekat se a já nevím co všechno, ale nebylo mi to nic platné. Kolem nikdo, tedy myslím, nebyl, ale já si stejně potřebovala vybít tu zlost a ostatní emoce. Několikrát jsem se, i přesto, že jsem věděla, že to nepůjde, pokusila proměnit. Jen jsem si tím stále víc ubližovala. Tyhle obojky mají menší…"pojistku". Kdykoliv se Lugaru zkusí změnit do své podoby, o kousek se utáhne. Čím víc se utahoval, tím víc jsem vyváděla. Bylo mi jasné, že většina Lugaru se takhle v minulosti zabila sama. Už jen tím, že se pořád vzpírali, ale jsem jako oni - já se prostě nevzdám. Když už byl obojek značně utáhlý (a pokoj značně zdevastovaný) něco mě napadlo. Mám sílu x-krát větší než člověk….Ten obojek nemůže vydržet všechno! Chytila jsem vepředu obojek do obou rukou a prudce jím trhla. Až teď jsem přišla na to, že ty kamínky tam nejsou jen na ozdobu. Jakmile jsem obojkem trhla, kamínky se změnily v asi centimetr dlouhé ostny, směřující dovnitř obojku - tedy do mého krku. Vzhledem k tomu, že jsem jím trhla dopředu, jsem si nejmíň sedm těch ostnů zaryla hluboko zezadu do krku. Vyjekla jsem bolestí a skácela se na zem. Opět v bezvědomí…
Probudila jsem se s bolestí hlavy a krku na posteli. Zrovna když do pokoje vcházel Kurama. Ještě trochu zmateně jsem se na něj podívala a všimla jsem si, že má s sebou vodu, obvazy a nějaké misky. Napřed se zarazil a podíval se na mě, ale pak přešel k posteli a váhavě se posadil. Přemýšlela jsem, proč až tak váhá. Chtěla jsem se zeptat a posadit se, ale něco mi v tom bránilo. Rychle jsem se podívala na ruce a ten pohled mě…šokoval. Oni mi ruce přivázali k posteli. Zase jsem nahodila naštvaný pohled, ale než jsem stačila po Kuramovi vystartovat, začal vysvětlovat.
"Napřed si mě vyslechni. Nechci tě tu držet svázanou, a taky nechci, aby sis ublížila. Slib mi, že nebudeš řádit a já tě rozvážu." Díval se mi do očí a já poznala, že to myslí vážně. Navíc mě jeho hlas uklidňoval. Přikývla jsem a klidně jsem se na posteli položila. Kurama si mě chvíli prohlížel, asi pátral po nějaké známce mojí podlosti, a pak mě začal pomalu rozvazovat. Bylo na něm přímo vidět, že je ve střehu. Když mě rozvázal a ujistil se, že ho nezabiju (:D), zeptal se, jestli se na tu ránu, co mám na krku, může podívat. Zase jsem na souhlas přikývla a nechala se ho na ránu podívat.
"Máš štěstí. Ostny minuly tepnu jen o kousek," zhodnotil mou ránu a vytáhl z kapsy semínko. Sevřel dlaň a ta zazářila. Jakmile ji rozevřel, měl v ní malou fialovou rostlinku. Žasla jsem nad jeho mocí. Vlastně… cítila jsem, že Hiei a on jsou démoni, Yusuke je Mazoku a že Kuwabara je člověk, ale netušila jsem, jakou moc mají. Teda s Kuramovou mocí jsem už nějakou představu měla, ale nebyla jsem si až tak jistá. Když byla rostlina plně vzrostlá, promnul její listy mezi prsty a chtěl mi vzniklou hmotu dát do rány. Já jsem s sebou prudce trhla.
"Neublížím ti," řekl konejšivě po chvíli. Já…z nějakého důvodu jsem cítila, že jemu můžu věřit, ale pořád jsem v sobě měla takové…nutkání nevěřit nikomu, než sama sobě. Chvíli jsme se jen tak pozorovali, ale potom jsme mu dovolila dělat, co uzná za vhodné. V první moment mě rostlina pálila, ale potom začala příjemně chladit.
"Lepší?" zeptal se po chvíli Kurama. Zase jsem přikývla. Pak mi spočinul zrak na jeho rameni. Přes košili bylo vidět, že ho má převázané. V tu chvíli jsem ucítila tu ohavnou vlastnost, které se říká svědomí, a pustila jsem se do vymýšlení omluvy. Přece jen mu vděčím za to, že nemám z kůže jehelníček.
"..Kuramo," oslovila jsem ho potichu. Skoro se až vyděsil, když mě slyšel na něj nenuceně promluvit :D
"...to…zranění mě mrzí," řekla jsem a podívala se mu na rameno.
Usmál se. Nevím, jestli ho těšilo to, že mám i jinou, než jen rváčskou stránku, nebo jestli ho to, vzhledem k mé povaze, trochu pobavilo. Možná obojí.
"To nic. Je to jen škrábnutí," usmál se, "vlastně tě chápu. Být tebou…asi bych se zachoval stejně." Jeho upřímnost mě vážně dojala. Nikdy se mnou nikdo nesoucítil. V tu ránu se rozrazily dveře a do pokoje vtrhli zase ti dva. A zase se, pěkně hašteřili. Já i Kurama jsme sebou cukli a sledovali jejih roztržku, dokud se nepřestali strkat. Když si uvědomili, že je pozorujeme, upřeli pozornost na nás. Tedy spíš na mě. Přišli ke mně blíž a oba si mě nadšeně prohlíželi. Já se s nejistým výrazem v obličeji odtáhla a podívala jsem se na Kuramu s prosbou v očích. Ten chvíli zaváhal, jestli mě v tom má nechat vyráchat, ale nakonec jim řekl, ať ze mě nedělají pozorovací subjekt. Na to se vzpamatovali a oba se mi nadšeně představili.
"A tvoje jméno?" zeptal se po chvíli Yusuke, který si všiml, že mám trochu problém s reakcí.
"...Roze," odpověděla jsem mu váhavě.
"Poslyš,….my ti neublížíme…"
"Jooo! Z nás nemusíš mít strach!" vyjekl na mě Kuwabara souhlasně.
"….Omráčili jste mě a svázali mě tu, jako nějakýho zločince. Nevím, kde jsem, nevím, co mám čekat….Já nemám strach," zvedla jsem se šla jsem k oknu s výhledem za město, "jsem nejistá tím, co mě čeká…." Tímhle jsem kluky asi trošku šokovala. Dívali se na mě…provinile. Cítili, že mě tady drží proti mé vůli a vlastně s tím nic nemůžou dělat.
"Jak dlouho už tady vlastně jsem?" zeptala jsem se, abych přetrhla to ticho a výčitky, které tu byly na první pohled viditelné.
"Teď je to třetí den," odpověděl mi Kurama.
"CO?!?!" vyjekla jsem. "Já musím domů!"
"Ale Koenma říkal…" začal Yusuke
"Mně je jasný, že chce, abych tady zůstala, ale já…vrátím se. Mám psa, musím se o něj postarat. Navíc tu nemám žádné věci."
Kluci se na sebe podívali a chvíli zapřemýšleli. Yusuke potom zanadával a vzal nějakou…. "krabičku" (Já nevím, co to je! :D Mobil to jen zdálky připomínalo:D) a zavolal Koenmovi. Trochu se spolu pohádali, ale nakonec Yusuke docílil toho, co chtěl - mohli jsme, teda já, večer ven.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 silluety silluety | Web | 13. října 2014 v 15:45 | Reagovat

Ouuu :D dlouhá kapitolka :) ale luxusně píšeš :33
piš dál!!
super dílek :) a blog :) pokračuj :)

2 ravenparker ravenparker | 18. října 2014 v 22:11 | Reagovat

Děkuju, budu se sem snažit přispívat pravidelně :D :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama