"Takže máš psa?" navázal na odpolední rozhovor Yusuke, když jsme se dostali zpět do světa, ve kterém, mě našli a já je vedla k sobě domů.
"Je to ještě štěňátko," řekla jsme a pousmála se.
"Roze, vlastně jsi nám ani neřekla, kam nás vedeš..." ozval se zamyšleně Kurama.
Zeširoka jsem se usmála, "Překvápko."
Zakroutil hlavou a povzdechl si. "S tebou to bude těžký."
Teď mě donutil skrývat smích. Nemusím říkat, že mě má přečtenou víc, než bych chtěla, a že má naprostou pravdu. Šli jsme už asi hodinu, když jsme došli k hustému lesu. Už se začalo stmívat a les se probouzel.
"Počkej…ty chceš jít jako tam?!" vyjekl Kuwabara. Do lesa se mu v tuhle dobu rozhodně nechtělo, ale snažil se to nedat znát. Marně.
"Čeho se bojíš ty strašpytle!" vybafl na něj Yusuke.
"Já se nebojím! Já jsem Kazuma Kuwabara! Já…!"
"Dělá dobře, že má strach. V tomhle lese toho žije spousta. A většina z obyvatelů není zrovna přívětivých. Ujišťuju tě, že já nejsem zdaleka to nejhorší, co tady žije… Začíná se stmívat - měli bychom si pospíšit," řekla jsem tajemným hlasem a vydala jsem se k lesu. Yusuke s Kuwabarou mě nejistě a trochu rozklepaně následovali. Dívali se po okolních stromech a keřích, ve kterých už byly vidět obrysy stínů, které na ně házelo rychle zapadající slunce. Já se držela vepředu a ostatní za mnou, za což jsem jim byla nadmíru vděčná, protože jsem měla co dělat, abych se nerozesmála na celý les. Očividně si kluci ničeho nevšimli, takže jsem si moc nedělala hlavu z toho, že jeden z nich je na inteligenčně mnohem vyšší úrovni.
"Díky za varování… ale já ti na tohle vážně neskočím,"vytrhl mě z mého rozjímání Kurama, který teď šel vedle mě.
"Dík za důvěru," opáčila jsem naoko dotčeně. Jasně, nemá naprosto žádný důvod věřit mi, ale hrát uraženou jsem mohla :D
"Nemáš za co, ten úsměv mou důvěru velmi podpořil," řekl vítězně a s úsměvem, a já věděla, že tohle je konec mého dokonale promyšleného plánu. K mému překvapení Kurama mlčel, nechal ty dva, ať ze sebe dělají statečné, a zachoval MI tvář. Za což jsem mu byla nesmírně vděčná. Mám jen takový pocit, nebo mě pořád zachraňuje? Dobře, tohle si nemůžu nechat líbit. Trochu jsem pozměnila směr, kterým jsme šli, a vedla je přes ty nejhorší cesty, které jsem v lese znala. Třikrát jsme museli zachraňovat Kuwabaru, jednou Yusukeho a k mému domu jsme dorazili až za další dvě hodiny.
"Tohle byla pomsta?" zeptal se potichu s úsměvem Kurama, když jsme stáli před domem. Neodpověděla jsem mu, ale z mého širokého úsměvu vyčetl svoje. Domeček byl hrozně malý - jen dvě místnosti- a velmi dobře ukrytý uprostřed lesa.
"Tady bydlíš???" vybafl na mě najednou Yusuke, když jsme se chystala otevřít dveře.
"Něco proti?" optala jsem se znuděně.
"Jen, že …"
"Urameshi! Ty se bojíš!" rozkřikl se Kuwabara, který si teď očividně hrál na hrdinu.
"Já?! Nevím, kdo byl ještě před hodinou, jak malá holka!" nedal se Yusuke.
"Já jsem Kazuma Kuwabara! Já se nebojím ničeho!"
"TICHO!" okřikla jsem je, "vyplašíte mi psa."
Kluci se tedy po pár poznámkách zklidnili a já strčila klíček do zámku. Ozvalo se zacvaknutí a já otvírala dveře.
"Tak nám předveď to tvoje ŠTĚŇÁTKO," pobídl mě ironicky a s lehkým úsměvem Kurama. Myslím, že už něco tušil. Pak jsem dveře otevřela dokořán.
"Renji!" zavolala jsem nadšeně. Ozvala se jedna rána, druhá, třetí…a z rohu se vyřítil něco kolem metru vysoký, mohutný bílý pes.

"Tohle je štěně?!?!" vyjekl Yusuke, když mě Renji nadšeně vítal.
"Vždyť je mu teprve sedm měsíců," bránila jsem se.
Teď Renji zpozorněl, protože si uvědomil, že tu nejsme sami. Pomalu a přikrčeně přešel ke klukům a začal je zkoumat. Napřed šel ke Kuramovi a už když se blížil, začal cenit zuby.

Ten zaskočeně přešel pohledem ke mně a hledal pomoc, nebo aspoň radu.
"Neboj se ho, jen klidně a rozhodně stůj. Neublíží ti, když nebudeš dělat nic nečekaného."
Kurama udělal přesně, co jsem mu řekla. To stejné kluci, i když Yusuke a hlavně Kuwabara měli trochu potíže, aby nevzali nohy na ramena. Když od nich Renji odešel, zatřásl hlavou na stranu, a šel si lehnout.
"Co to máš za psa!?" vyjekl na mě Yusuke, ještě trochu strnule.
"Já nikdy neřekla, že je to pes," řekla jsem s úsměvem. Teď se na mě nechápavě podívali.
"On totiž není úplně pes. Nevím, jestli jste o tom slyšeli, ale existuje něco, čemu se v Americe říká Wolf-dog hybrid. Neboli kříženec psa a vlka. A jeho vlčí část trochu…převládá," vysvětlila jsem stručně. Renji byl mezitím už klidnější, ale stejně je z povzdálí pozoroval. Co byste taky čekali od vlka, že?
"Takže je jako ty - nezkrotný mazlíček," zaprovokoval Yusuke.
První, co mě napadlo, bylo rozkřiknout se po něm a začít vyvádět. Já nejsem zvíře! A už vůbec ne nějaký mazlíček! Neudělala jsem to, místo toho jsme všichni uslyšeli jeho uleklý výkřik, když jsem po něm hodila dýku, která se zapíchla asi dva centimetry od jeho hlavy.
"Yusuke, kdyby sis přečetl třeba jen první stránku z toho spisu, co nám dal Koenma, zjistil bys, že Lugaru byli vždy mistři, co se zbraní týče," okomentoval to Kurama. Nevím proč, ale myslím, že si říkal, že tohle Yusukemu tak trochu patřilo.
"Urameshi! Ty blbe! Tebe by přeprala holka!" začal se mu posmívat Kuwabara. Hned na to měl u hlavy taky zapíchnutý nůž. Začala jsem si pro sebe nadávat, ale z venku jsem se snažila vypadat klidně. Cestou mi bylo oznámeno, že v bytě, ve kterém mě doteď drželi, budu muset zůstat, šla jsem si pro nějaké tašky, abych mohla začít balit. Napřed jsem šla k nejjednodušším věcem. Začala jsem u Renjiho věcí. Stačila jedna menší taška a měla jsem snad vše, co jsem potřebovala. Kuwabara s Yusukem mezitím zapomněli na svůj respekt ke mně a nadšeně mě při balení otravovali. Párkrát jsem je usměrnila a nakonec udržovali svoji zvědavost a rýpání v mezích únosnosti. Když už přišli na tom, co všechno si můžou dovolit, a více méně si domysleli, že jen pouštím hrůzu a nic z toho, začali zas pořádně dorejpávat. V ten moment jsem hledala pomoc u Kuramy, který to všechno pobaveně sledoval. Nakonec jsme je s Kuramou zabavili tím, že prostě "nutně potřebuju", aby se mi někdo podíval na notebook, protože s ním "něco je". Když jsme je zanechali u počítače, já šla zabalit nějaké knihy, abych se nenudila. Nemyslím si totiž, že budu mít zrovna povolené být venku - natož sama. Z knihovny jsem vytáhla nějaké knížky, mezitím jsem stačila uvařit čaj, abych si nepřipadala blbě, že jsem je tu jen tak nechala sedět, a začala jsem je třídit do hromádek.
"Neřekl bych, že čteš zrovna takové knížky," Kurama si prohlížel hromádky, které jsem mezitím vytáhla, a pár knih ho očividně zaujalo.
"A co bys čekal, že čtu?"
"Rozhodně ne, že budeš číst tohle," zasmál se a ukázal na Červenou karkulku.
"Jo, tohle by u mě nečekal nikdo."
Zase ho zaujala jedna kniha. Vytáhl ji a zasmál se. "Ale tohle, už bych čekal," ukázal mi knihu. Držel v ruce Červenou karkulku v hororovém podání. Taky jsem se zasmála.
"To je poprvé, co tě vidím, smát se," podivil se, "sluší ti to," dodal a usmál se. Já si uvědomila, že jsem před nějakou chvílí ztratila kontrolu nad svou kamennou tváří a ta se potichu a bez nějakého většího znamení vytratila. Musím uznat, že mě dost zaskočil, a on si toho byl moc dobře vědom. Chtěl ještě něco dodat, ale já se otočila, aby neviděl, že jsem se začala červenat, a začala jsem se hrabat ve skříni s oblečením. Jediné moje štěstí je, že Kurama je natolik inteligentní a natolik milý, že do mě nehodlal nějak rýpat a řekl, že jde zkontrolovat ty dva. Za tohle jsem mu byla víc, než jen vděčná. Ale taky mě nehorázně štvalo to, že jsem nějak nedokázala zareagovat, ne, mě štvalo už jen to, že jsem dala najevo nějaké emoce. Z tohohle vnitřního rozporu mě vytrhl Renji, který se mi přišel motat pod nohy a začal se strašně mazlit. Trochu jsme se spolu "poprali" (vrčel na mě úplně stejně, jako na kluky. Tohle je přirozená reakce vlků - nemyslí to špatně) a pak mě spokojeně zase nechal balit. Yusuke mezitím s Kuwabarou byli nadšeni tím, že se mi můžou prohrábnout počítače, a zjistit něco málo z mého života. Nejvíc je teda zaujala složka s hudbou - gothic a symphonic metalem.
"Nechceš nám říct, že tohle bude řvát po celým baráku, že?!" vybafl na mě Yusuke s Kuwabarou.
Já se chtěla začít bránit, že je to skvělá hudba, ale Kurama byl rychlejší. "Ještě jste to ani neslyšeli, třeba z vás budou noví fanoušci," zasmál se Kurama. Kývla jsem na něj na důkaz díku. Mezitím jsem poslouchala Yusukeho narážky, ve kterých ho Kuwabara značně podporoval, dobalovala poslední zbytky věcí, které si vezmu s sebou. Podle toho, jak se kluci chovali, jsem poznala, že mi nějak nechtějí uškodit, ale taky bylo jasné, že jim Koenma nařídil, aby se mnou stále byl minimálně jeden z nich. K mojí smůle to u balení padlo na toho chytrýho - Kuramu-protože Yusuke, za Kuwabarovi asistence, se stále hrabal v mým počítači. To je blbý - potřebuju Kuramu na chvíli vyšachovat. Svoje zbraně tu nehodlám nechat. Dřív, než jsem stačila zapřemýšlet, jsem ze sebe vyhrkla: "Kuramo, potřebovala bych s něčím pomoct." Ten samozřejmě přitakal, ale problém byl v tom, že já nevěděla, s čím chci pomoct. Nastala chvíle ticha, a blbýho pohledu, než jsem něco vymyslela. Pak jsem se ho zeptala, jestli by byl tak hodný, a pomohl mi přenést ty tašky ke dveřím, ať je pak nehledáme po celém domě. Jakmile jsem mu řekla, kam má tašky pokládat, nenápadně jsme se vytratila a šla si do svého pokoje prohrábnout noční stolek. Přesněji řečeno ten šuplík plný zbraní. Rychle jsem si vzala pár svých nejpotřebnějších (a nejmilejších) a zaklapla jsem šuplík. V tom okamžiku se ve dveřích objevil Kurama s tím, jestli chci pomoct ještě s něčím. Poděkovala jsem mu za spolupráci a šla jsem zkontrolovat, jestli mám všechno.
"Vypadá to, že už můžeme vyrazit," řekla jsem potom klukům. Poslední, co jsem udělala, bylo, že jsem sbalila notebook a měla jsem vše. Renjiho jsem, po chvilce přemlouvání, připla na vodítko, a mohli jsme vyrazit. Kluci byli tak hodní, že pobrali skoro všechno, takže já jsem vedla jen Renjiho a nesla jsem jednu malou tašku, ve které byl jen můj make-up. Když jsem viděla, kolik toho táhli, bylo mi jich docela líto, tak jsem se slitovala a vzala jsem je kratší cestou - z lesa jsme byli do deseti minut venku. Na to Yusuke začal pyskovat, že předtím jsme šli strašně dlouho, a že to dělám schválně atd…
"Yusuke, buď rád, že tě nevzala tou samou cestou co předtím. Táhnout se s tímhle dlouho, to bys teprve měl pořádný důvod nadávat," konejšil ho Kurama. Potom přešel doprostřed mýtinky, na které jsme stáli, a rozevřel portál nějakým udělátkem, co dostali od Koenmy. Hned na to začal Renji strašně vyvádět. Přece jen, tohle nikdy neviděl. V první moment jsem se pousmála, když jsem viděla jeho snahu škubat s vodítkem a prostě utéct od portálu- mám mnohem větší sílu než člověk - Lugaru se v lidské podobě silou vyrovná minimálně přízraku třídy lepší B. V ten druhý už jsem s obrovským podivem lítala za Renjim jako kus hadru. Rychle jsem se od toho pocitu oprostila, ale kdyby mi Kurama s Yusukem trochu nepomohli, asi bych za ním lítala ještě teď. Nakonec to dopadlo tak, že jsem seděla na zemi, zapřená o zem, a ze všech sil jsem se snažila udržet ho.
"Běžte napřed!" křikla jsem za ostatníma.
"Nemůžem tě tu nechat samotnou!" vyjekl na mě Yusuke.
"Já přijdu! Jen potřebuju, aby tady byl klid! Znervózňujete ho!"
"Já nic nedělám!" začal se se mnou dohadovat Yusuke
"Vidíš," mezitím se Renji uklidnil, ale bylo na něm vidět, že můj sebemenší pohyb, by vyvolal zase další boj, " už tímhle ho znervózňuješ!"
"Roze, jak…?"
"Když tak potom," vyhrkla jsem rychle na Kuramovu otázku. Všimla jsem si, že on jediný je zatím relativně v klidu…
"Hele…!" začal zase Yusuke.
"Yusuke, jděte s Kuwabarou napřed - Kurama mě dovede."
"Ale proč…?"
Než se Kuwabara stačil jakkoliv dál vyptávat, strčila jsem je oba do portálu a ten se za nimi uzavřel. Na to začal Renji znovu vyvádět. Kurama mi chtěl pomoct uklidnit ho a dotkl se ho na zádech. Renji se po něm okamžitě ohnal. Kurama měl na ruce sice otisky zubů, ale kdyby tak rychle neucuknul, měl by ji prokouslou.
"Kousat nebudeš!" křikla jsem na něj lehce naštvaně a rukou jsem mu podtrhla nohy. Začal vyvádět ještě víc, ale já ho přitlačila k zemi. Chvíli se ještě vztekal, ale za chvíli ležel na zádech na zemi úplně klidně a bez držení. Na to jsem si zhluboka oddechla a upřela pohled na Kuramu.
"Promiň, kousat nesmí. Tohle přehnal."
"To je dobrý. Byl jsem i ve větším nebezpečí," usmál se. "Jak si ho vlastně dokázala takhle zklidnit?" zeptal se, když se podíval na Renjiho, jak klidně leží s vyplazeným jazykem.
"To je jednoduché. Ve smečce, ať už psí nebo vlčí, musí být někdo vůdce. Tohle," ukázala jsem na Renjiho, "znamená, že je v té nejnižší pozici."
"Kde ses tohle naučila?"
"Jsem vlk," zasmála jsem se, "A navíc, tady jsem pracovala s problémovými psy. Většinou nejsou zlá zvířata - jen lidi s nimi neumí zacházet. Sami si můžou za to, co z nich potom je. Člověk nese zodpovědnost za vše, co kdy ochočil…"
Kurama si mě mlčky prohlížel. Přemýšlel o tom, co jsem řekla. Z jeho pohledu jsem měla pocit, že to chápal. Víc, než by možná měl.
"Roze,…."
"Půjdeme už? Myslím, že teď by neměl dělat žádné problémy," přerušila jsem rychle nastávající rozhovor. Chvíli se na mě ještě díval, ale pak přikývl. Rozdělal opět portál, Ranji se jen trochu přel, ale prošel jím, a zanedlouho jsme byli v našem novém domově. Do paneláčku (měl asi tři patra) Jsme dorazili dost pozdě. Cestou jsem přemýšlela nad Renjiho výstupem a vzpomněla jsme si, jak jsem ho nedokázala udržet.
"Kuramo, ten obojek…mi…bere síly?" zeptala jsem se potichu. Možná v mém hlase bylo slyšet trochu zoufalství. Jako každý Lugaru, i já jsem, možná až trochu moc, hrdá a tohle je pro mě víc, než potupné.
"…Ano," přiznal potichu Kurama, "má uzamknout jak tvou duchovní, tak tu fyzickou sílu. Teď jsi jako… každá dívka ve tvém věku," volil opatrně slova.
Odvrátila jsem pohled a dívala jsem se do země. Renji se ke mně trochu přitiskl a podíval se na mě. Pousmála jsem se na něj, ale ne nadlouho. Trochu jsem přidala do kroku tak, abych byla trochu před ostatními - potřebovala jsem být sama…