close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

7,Kapitola - Zlatá klec

18. října 2014 v 11:00 | Raven |  Rose and the Beast
Když jsme přišli do bytu, čekal tam na nás Koenma. Už ve dveřích se na mě, na tu hromadu věcí, a na Renjiho netvářil moc nadšeně.
"Jak už ti řekli, " odkašlal si, " tohle bude tvůj nový domov. Je ti asi jasné, že Svět duchů už o tobě ví. A taky tě tu nehodlá nechat samotnou," otočil se na kluky, "vy tu budete bydlet s ní."
"CO?!" vyhrkli jsme všichni naráz.
"Nemusíte tu být všichni najednou - domluvte se, jak chcete- ale nesmí tu zůstat sama."
"Co jste si to zase vymyslel?!"
"Věř, že tohle není z mojí vůle," snažil se mě trochu zklidnit Koenma.
"Koenmo, fakt tu musíme být? Co by jako sama udělala????" ptal se nechápavě Kuwabara, kterému v hlavě očividně zůstala jen jedna věta - musí tu bydlet.
"Kuwabaro, já se s žádným Lugaru nikdy nesetkal, nevím, co dokážou, tohle je nařízení z vrchu."
"Nikdy žádnýho nepotkal, a proto ho preventivně zavře do klece. Proč? Jen tak z hecu," odsekla jsem.
"Sama víš, že máme důvod být opatrní. Měli jste velkou moc."
"KDYSI! Než jste nás tady nechali skoro vyvraždit!"
" VY jste si vybrali život tady! Měli jste na výběr!"
"Jo, nechat se ochočit, nebo žít tak, jak jsme k tomu byli stvořeni - VOLNĚ."
"Stačilo by podvolit se našim zákonům. Vy jste až přehnaně hrdí!" Ruka už mi začala cukat směrem k dýce, kterou jsem měla připevněnou pasu.
"Nehádejte se furt! To je strašný," okřikl nás Yusuke.
Podívala jsem se vražedně na Yusukeho - trochu ustoupil- a pak zase na Koenmu.
"Musím jít - mám práci. Yusuke, doufám, že se na vás můžu spolehnout."
Yusuke trochu váhavě přikývl, a pak Koenmu doprovodil ke dveřím. Já jsem zůstala stát v pokoji bez hnutí. Byla jsem hodně vytočená a neměla jsem náladu na zdvořilosti.
"Roze… " řekl uklidňujícím hlasem Yusuke a chtěl mi položit ruku na rameno, ale než to stihl, obrátila jsem se a zavrčela jsem na něj, stejně, jako Renji, který teď byl vedle mě. Yusuke s cuknutím o krok ustoupil. Kurama se na mě soucitně zadíval, povzdychl si, a mlčky odvedl kluky vedle…
"Proč si ji Koenma sakra nepohlídá sám?!" začal protestovat Yusuke a posadil se na gauč.
"A kdo tady teda bude? Já nemůžu - ségra by se ptala," navázal na něj hned Kuwabara.
Kurama se s otázkou v očích podíval na Hieiho.
"Se mnou nepočítejte," řekl jen a zmizel někde ve městě skrz otevřené okno.
"Musíme se prostě nějak střídat," ujal se Kurama vedení.
"A jak? To tady někdo zůstane dobrovolně sám zavřený s… ní?" volil opatrně poslední slova.
"Yusuke, tobě připadá nebezpečná?"
"Sám si viděl, co udělala, když se jí chtěl dotknout," odpověděl Kuwabara za Yusukeho.
"Upřímně…Já ji chápu. Přemýšlejte. Odvedli jsme ji z jejího domova a zavřeli jsme ji někde, kde musí žít. Ať chce nebo ne. Má ji hlídat někdo, koho vůbec nezná, nemůže se bránit, protože jsme jí sebrali její sílu a k tomu se k ní každý chová, jako by byla zrůda."
Kuwabara s Yusukem se na sebe trochu provinile podívali. Došlo jim, že v tomhle má Kurama naprostou pravdu, a že mě vlastně soudí mnohem dřív, než mě stihli poznat.
"Kuramo…?" začal Yusuke. Kurama věděl naprosto přesně, na co se ho chce zeptat.
"Ona…JE napůl vlk. Taky se podle toho bude chovat… je jen na ni…jestli se nechá… ochočit," řekl sklesle a pak odešel. Asi se chtěl na chvíli projít…
Já jsem v pokoji stála u okna a dívala jsem se ven. Byla už pořádná tma, ale já jsem i tak viděla moc dobře. Lampa byla poblíž jen jedna a její světlo házelo na uličky stíny. Některé se zdály strašidelné, jiné přívětivé. Za městem, ve kterém jsme byli, bylo vidět lesy. Krásné, rozvětvené a husté lesy, které lemovaly valnou část obzoru. Zastesklo se mi po nich. Zastesklo se mi po svobodě i přesto, že jsem zde jen pár hodin. Teskně jsem si povzdechla a posadila jsem se na zem vedle Renjiho.
"Cítíš se stejně, že? Jsme stejní. Ty i já…. Oba jsme napůl divocí…" zašeptala jsem potichu. Podíval se na mě, jakoby mi rozuměl každé slovo. Pak jsem si všimla letmého pohybu v pokoji, Přesněji řečeno u dveří. Ale na to, abych se o dveře zajímala, jsem neměla náladu, takže jsem to nechala být. Netušila jsem, že za dveřmi byl Kurama. Slyšel, co jsem Renjimu říkala a rozuměl tomu. Možná víc, než bych si přála…
Nevím, jak, ale podařilo se mi usnout. Musela jsem usnout někde mezi tím, jak jsem mluvila s Renjim a přemýšlela nad tím, co bude dál. Probudil mě až dotek na mé kůži. Prudce jsem s sebou trhla, a snažila se zjistit, co se děje, a jak to, že jsem nikoho necítila. Chytila jsem někoho za ruku a pak jsem si ho teprve prohlédla.
"Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," omluvil se mi Kurama. Až teď jsem si uvědomila, že mě zakryl dekou, aby mi nebyla zima. Vlastně…tímhle mě trochu šokoval. Poznal, že mě vyvedl z míry, ale nic neříkal, jen se na mě konejšivě pousmál a chtěl odejít.
"Kuramo," zadržela jsem ho, "děkuju…" řekla jsem váhavě. Myslím, že jsem ho tímhle taky trochu vyděsila. Vyděsila možná není správné slovo - spíš…to nečekal, ale né dík- Spíš nečekal to, že na někoho z nich v nejbližší době promluvím.
"Roze…."
"Ne! Žádná lítost! Je to jen přestrojená lež."
Bylo vidět, že chvíli zapřemýšlel. Myslím, že si uvědomil, že je na tom trocha pravdy. Zase vstal, přešel ke dveřím, a chtěl odejít. Ale těsně před nimi se zastavil, "Něco pro tebe mám."
Přešel zpátky ke mně a vytáhl knížku. Podal mi ji a odešel dřív, než jsem stačila jakkoliv reagovat. Chvíli jsem nevěděla, co mám udělat, pak jsem se vzpamatovala a podívala se na knížku. Nevím, jestli mě tak dobře odhadl, nebo jestli to byla taková náhoda, ale dal mi knížku, kterou jsem si chtěla přečíst už strašně dlouho - Danteho Božskou komedii…
Ráno jsem vstala poměrně brzo - když vycházelo slunce. Nevím přesně, kdy jsem šla spát, ale asi dost pozdě. Před spaním jsem si četla. Už ráno mě trochu tížilo svědomí za to, že jsem včera na to, že mi Kurama knihu přinesl, nenašla reakci. Přešla jsem do koupelny, kterou, jak jsem zjistila, mám přístupnou hned z pokoje, a upravila jsem se. Když jsem se převlékla, odebrala jsem se ke dveřím s tím, že půjdu do kuchyně dát najíst Renjimu a pokud tam bude Kurama, tak mu poděkuju. Chytla jsem za kliku dveří, otevřela jsem, ale jakmile jsem chtěla projít, NĚCO mě odhodila na druhý konec pokoje a já tvrdě narazila do stěny. Jelikož obojek, který na sobě mám 24 hodin denně, ze mě dělá obyčejného člověka, cítila jsem se, jakoby mě převálcoval náklaďák.
"Roze!?" uslyšela jsem ode dveří něčí hlas. Když jsem se tam podívala, uviděla jsem Kuramu a Yusukeho, jak jdou ke mně.
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě Yusuke a pomáhal mi s Kuramou na nohy. Byla jsem tak rozrušená, že jsem jim ani neodpověděla. Jen jsem se nechápavě a vyplašeně podívala na dveře. Soudě podle jejich reakce a pohledů vůbec netušili, co se stalo. Kurama, jakmile mi pomohl i s Yusukem na nohy, se šel na dveře blíže podívat. Chvíli hledal…prostě něco. Pak přešel ke stolku, který je hned vedle postele, vzal z něj můj řetízek, zavrčela jsem na něj, ale jen na zlomek vteřiny a slabě, protože mě pohledem ujistil, že se ničeho nemusím bát. Uklidnila jsem se, ale pozorně jsem jej sledovala. Ten řetízek pro mě znamená víc, než celý můj život… Kurama během mé chvilky zamyšlení přešel ke dveřím a před nimi se zastavil. Chvíli váhal, ale pak zkusil skrze dveře řetízek prostrčit. Dveře jakoby zazářili, teda vypadalo to, jakoby se zableskly, a řetízek Kuramovi vystřelil z ruky směrem do pokoje. Rychle jsem vyskočila a řetízek letící vzduchem jsem chytla těsně před tím, než s sebou stačil praštit o stěnu. Pak jsem se vyčítavě podívala na Kuramu, který se na mě omluvně usmál.
"Tohle musí být práce Koenmy," zapřemýšlel Yusuke, "…ale kdy to sem dál????"
"Roze…?" zeptal se opatrně Yusuke, když si všiml mého pohledu směřujícího k zemi.
"…JÁ CHCI VEN!!!!!!!!! HNED!!!!!!!" zařvala jsem na celý barák.
"Uklidni se, prosím tě, ty seš fakt hrozná hysterka," zazoufal si Yusuke.
"Tak si zkus nechat se zavřít do krabice a zůstat klidnej!" zařvala jsem na něj zoufale.
"Klid, zkusíme to nějak zařídit," snažil se mě Kurama podržet a naznačil Yusukemu ať zavolá Koenmovi. Vytočil jeho číslo, ozval se Koenmův ospalý hlas, ale než Yusuke stačil pípnout, sebrala jsem mu telefon a začala jsem po něm vřískat, co že ta bariéra má znamenat.
"To je, abys neutekla."
"Jak asi?! Sledovaná jimi a s tímhle na krku?!" chytila jsem se za obojek. Než jsem stačila začít ještě víc křičet, Kurama s Yusukem mi přístroj sebrali a zkusili Koenmu přesvědčit. Odpověď ale byla jasná - v žádným případě.
"To znamená, že jí budem muset vařit?!" vyjekl naštvaně Yusuke, když prásknul s telefonem. Jídlo?... mám hnusnej nápad….
"Mám hlad!" oznámila jsem najednou. Kluci se na mě napřed nechápavě podívali, ale nezbylo jim nic jinýho, než mi udělat něco k jídlu. Za půl hodiny donesl Yusuke něco, co vzdáleně připomínalo snídani.
"Renji má taky hlad," oznámila jsem mu, když už odcházel. Bylo na něm vidět, že potichu zanadával. Za pět minut donesl v misce maso…
"Vždyť to je syrové! Uvař mu to!" Znovu, tentokrát nahlas, zanadával, ale i s miskou se otočil a vrátil se za dvacet minut. Nakoukla jsem do misky znovu, " vepřové nejí," oznámila jsem a snažila se nesmát se.
Yusuke už naštvaně třískl s miskou o zem a vyřítil se ze dveří. Po půl hodině přišel Kurama, s miskou uvařeného, kuřecího masa a s lehkým smíchem ji položil na zem.
"1:0 pro tebe," zasmál se a odešel. Jakmile odešel, taky jsem se musela smát, mezitím Yusuke vychladl a seděl u telky. Uběhlo asi deset minut, co Kurama odešel…
"Já mám hlad!" Na to se na mě oba podívali...no, jak na debila a chvíli nevěděli, co dělat. Nakonec mi zase donesli jídlo. Ale kam s ním? Obyčejně ani nesnídám, takže… kam ho schovat? Nakonec jsem ho zahrabala někam do koupelny a doufala, že ho nenajdou. Asi do deseti hodin, kdy jsem si vymýšlela, co všechno mají navařit, a smála se jejich kulinářským schopnostem, mi to trpěli. Pak ale Yusuke vybuchl, třískl se vším na zem a musel se jít na chvíli projít…. A já před Kuramou nemohla ten škodolibej úsměv zamaskovat.
"Si zlá," zasmál se.
"Já vím," řekla jsem s úsměvem. Yusuke se sice do půl hodiny vrátil, s ním přišel i Kuwabara, ale nálada ho moc nepřešla.
"Hoši," oslovila jsem je zpoza dveří s úsměvem, "někdo musí s Renjim ven." Teď všichni, trochu vyděšeně, obrátili zrak k Renjimu, který ležel v pokoji a sledoval je chladným pohledem. Váhavě všichni vešli do mého pokoje a chvíli ho jen sledovali - on se ani nepohnul.
"Můžeš mu aspoň zapnout obojek?" vyštěkl trochu nevrle Yusuke. Udělala jsem na něj nevinný pohled, že na mě nemusí tak křičet, a vzala jsem jeho obojek do rukou. Na to Renji vyběhl z pokoje a zamířil rovnou doprostřed obýváku, ze kterého vedly dveře ven z bytu. Pokrčila jsem rameny a předala obojek Yusukemu, který s nadáváním protočil oči. Díky bohu, že si ani jeden nevšiml, že jsem ho k tomu navedla já.
"Co je?" zeptal se nechápavě Kuwabara.
"Nemůže vyjít z pokoje," vysvětlil mu stručně Kurama a šel nějak pomoct Yusukemu.
Yusuke se mezitím snažil přiblížit k Renjimu tak, aby s trochou štěstí nebyl pokousaný.
"Hodnej…hodnej pejsek…" snažil se ho konejšit a přiblížit se k němu. Reakce byla taková, jakou čekal- začal na něj cenit zuby a vrčet.
Yusuke ucuknul, ohlédl se a hledal pomoc u mě. Já opět pokrčila rameny, že takhle mu nemůžu pomoct, a sledovala, co se bude dít… a doufala jsem, že se nic nezvrtne - přece jen je to napůl divoké zvíře a já ho odtud neovládnu. Kluci pak vymysleli, že Kuwabara odláká Renjiho pozornost a Yusuke ho zkusí nějak uvázat. Kuwabarovi se sice povedlo upoutat na pár vteřin jeho pozornost, ale celý tenhle plán měl jedno velký mínus - Kuwabaru. Když se mu to zdálo vhodné, kývnul na Yusuke, ať Renjiho přiváže, čímž Renjimu dal jasně najevo, že ztratil pozornost, takže se rychle otočil zase na Yusukeho. Kdyby byl Yusuke jen o vteřinu pomalejší, měl by pěkně hlubokou ránu… Po tomhle už začal být Renji nevrlý a vyjížděl skoro po všem, co se pohnulo.
"Fajn! Musíme tu bariéru odstranit, nebo ať si sem přijde Koenma toho čokla uvázat osobně!!!" vybuchl Yusuke a začal volat Koenmovi. Já se tvářila ublíženě při pojmenování "čokl" ale v duchu jsem jásala. Do hodiny, kdy jsem poslouchala jen Yusukeho nadávání a Kuramovu marnou snahu uklidnit ho, se dostavil Koenma osobně. My dva jsme se zpražili pohledem, ostatní ho pozdravili. Za ním se vynořily další dva přízraky ze světa duchů. V rukou měly oba menší kufřík, takže si většina z nás domyslela, že to bude na ty dveře. Přesněji na tu bariéru. S Koenmou jsme se nezpustili z očí a nechali jsme ty dva přízraky, ať dělají, co uznají za vhodné. Já seděla na zemi vedle Renjiho, který se mezitím trochu zklidnil a lehnul si vedle mě. Ovšem i on oba pracující nezpustil z očí ani na sekundu. Upřímně…čím blíž byli tomu, aby bariéru odstranili, tím reálněji jsem se viděla, jak vraždím Koenmu, který se na mě nedíval zrovna nadšeně. Dobře, asi bych ho nedokázala zabít, ale něco dost podobnýho by se stát mohlo… Na chvíli jsem přestala vnímat. Ztrácela jsem se v myšlenkách a přemítala nad vším, co se mi stalo. Nad tím, z čeho jsem svět duchů vinila. Kdo ví, jestli oprávněně nebo ne, ale mezi námi a světem duchů už dlouho panuje taková nenávist, že to prostě jinak neumíme. Kdysi jsme byli velký národ…teď žijeme v troskách.
"Roze?" Nevšimla jsme si, že do pokoje vešel Kurama, nevšimla jsme si ani, že Renji už značnou chvíli vrčí. Trochu útočně jsem se na něj podívala, ale můj pohled nezůstal chladným dlouho. Kurama si ke mně přisedl, mlčky, ale podle pohledu bylo jasné, že se snaží odhadnout, co se mi honí v hlavě. Náhle dva přízraky ode dveří vstaly a přešly ke Koenmovi. Já i Renji jsme zbystřili. Koenma těm dvěma poděkoval a mně věnoval uštěpačný pohled. Bez váhání jsem dveřmi zkusila projít. Snažila jsem se nedávat najevo nervozit. Povedlo se. S Koenmou jsme se mlčky změřili pohledem. Chvíli jsme si jej vyměňovali. Když už byly pohledy nenávistnější a hádavější, než bylo nutné, vzala jsem do rukou vodítko a zamířila ke dveřím.
"Sama ne," ozval se za mnou Koenmův přísný hlas.
"Myslíte, že mě někdo z nich uhlídá?" zeptala jsem se trochu posměšně.
"Risknout to msím." Kývnul na kluky, ale Yusuke uhnul pohledem s tím, že on se mnou nejde a Kuwabara zavřeštěl, že nemá v plánu umřít. Kurama si povzdechl, nezbývalo mu nic jiného, než se připojit ke mně a Renjimu, a doufat, že to zvládne. Já měla opravdu "ohromnou radost" že se mnou Koenma poslal chůvu, která je natolik inteligentní, aby poznala, že se jí jedno mládě zatoulalo, ale nic nenadělám. Teď by nebylo moudrý protestovat. Navíc jsem byla ráda, že můžu ven. Sice se neproběhnu tak, jak bych chtěla, nepůjdu kam bych chtěla, ale můžu NĚKAM jít - to je hlavní…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama