Trvalo nám, ano, bohužel NÁM, asi půl hodiny, než jsme se dostali k lesu. Kurama celou cestu mlčel. Vlastně ani nešel se mnou. Celou cestu se držel kousek za mnou a mlčky mě následoval. Když už byl les na dohled, pustila jsem Renjiho z vodítka a nechala ho rozběhnout se směrem k lesu. Tajně jsem přitom doufala, že nebylo poblíž něco, co by mu připomínalo jeho budoucí úlovek. Po očku jsem se pak podívala na Kuramu. Nezdálo se, že by mě chtěl 'uvázat si na vodítko' a nebýt dál, než 3 metry ode mě. I tak jsem radši pohled rychle odvrátila a sledovala Renjiho, který pobíhal poblíž. Stáli jsme u okraje lesa a Renji běhal v okolí. Kličkoval mezi stromy a skákal přes všechno, co se mu objevilo v cestě. Bylo na něm vidět, jak je šťastný…Užíval si každý pohyb, každý skok, každý další nádech na svobodě…….Byl…volný. Aspoň na tu chvíli… Přistihla jsem se při tom, jak ho pozoruju zpoza spadlé ofiny přes obličej a toužebně na něj koukám. V tu chvíli jsem si nepřála nic jiného, než být jako on. Tolik jsem toužila po tom, proběhnout se tak, jak jsem to mívala ve zvyku. Běhala jsem skoro denně několik kilometrů. Ne kvůli postavě, ani kvůli kondici…ale kvůli tomu pocitu. Rychlosti. Volnosti. Kvůli všemu tomu, co nás dělá to, čím jsme… Nevědomky jsem zavřela oči a vzpomínala na to, jaké to bylo, když jsem tohle mohla udělat kdykoliv mě to napadlo. Neuvědomila jsem si ani to, že jsem se při té vzpomínce lehce bolestně zatvářila a sáhla si na krk, obepnutý obojkem.
"Přemýšlíš nad tím?" Uvědomila jsem si sama sebe a rychle vrátila své emoce do normálu. Zároveň jsem se podívala na Kuramu, tázavě naklonila hlavu a přemýšlela jsem, co se mu teď honí hlavou.
"Nad útěkem…" upřesnil opatrně. Teď jsem se pro změnu podívala překvapeně.
"Útěk? Zbláznil ses?" Tohle zase překvapilo jeho.
"Nejsi naivní. Umíš si dát dvě a dvě dohromady. Co bych získala útěkem? Pět minut? Půl hodiny? Jaká je šance, že budu tak nenápadná, aby mě nechytili Koenmovi nohsledi? Jaké je vůbec šance utéct tobě? Jsme v lese. Ty ovládáš rostliny. Jak daleko bych se dostala? Metr? Dva? Jaké je vůbec pravděpodobnost, že bych ti utekla, i kdybys neuměl to, co umíš? S TÍMHLE," znechuceně jsem chytla obojek na krku a snažila se neškubnout s ním, "na krku, jsem jako každá jiná sedmnáctiletá holka. Co bych dokázala chabým pokusem doběhnout aspoň k tomu stromu před námi rychleji než ty? Akorát bych dala najevo zoufalství. Tohle já nedělám." Hned po mém naprosto spontánním proslovu jsem si začala nadávat. Co jsem dokázala tímhle? Vylila jsem si mu tady srdíčko, protože mě moje osobní gestapo nepouští z domu. Než jsem stihla pokračovat ve svém monologu, upoutal mě Kuramův pohled. Nebyl ani výsměšný, ani utěšitelský…
"Máš pravdu, jen jsem to chtěl slyšet. Vždycky mlčíš, neřekneš, co si myslíš…Chtěl jsem vědět, na kolik myslíš dopředu… Je pravda, že Koenma si vybral silného soupeře." Tohle znělo skoro jako poklona… Na vteřinu jsem nevěděla, jak zareagovat, ale snažila jsem se to nedat najevo. On to měl promyšlené! Tohle byl docela podraz. Mě ani nenapadlo, že by takhle mohl uvažovat. Ne Koenma…ale JÁ tu mám silnýho soupeře.
"Slušní lidi se na názory ptají." Lehce se zasmál. Ne útočně. Myslím, že ho to vážně jen pobavilo.
"Nebýval jsem slušný," řekl po chvíli a mně se zdálo, že se mu v očích tajemně zalesklo.
"Nepovídej," přehrála jsem údiv, "tak co? Vražda? Ne, to se na tebe nehodí. Obtěžuješ děti v parku? Taky ne…Jsi bystrý…i chytrý… zloděj. Mám pravdu? Něco mi říká, že srdce tvých spolužaček nebude to jediný, co kradeš…" Usmál se. Dokonce mám pocit, že mi naznačil, že jsem vážně dobrá, ale to nechme být.
"Jsi pozorná, myslí ti to a umíš využít situace. Na tebe je vážně dobrý dávat si pozor," zasmál se lehce. Nebylo to myšleno jako urážka. Vlastně…zase mi to polichotilo.
"Tohle nebyla odpověď," upozornila jsem jej. Zase se zasmál a probodl mě pohledem. Nebylo to útočné gesto, jen se mi zadíval do očí a něco v nich hledal. Myslím, že našel to, po čem se ohlížel. Bylo mu jasné, že vím, že jsem trefila do černého, a že mě začalo zajímat, kdo vlastně byl. Odklonil pohled a lehce se usmál.
"Třeba mi jen křivdíš a mým největším zločinem je, že kradu srdce spolužačkám," usmál se a podíval se na mě. Očividně ho moje reakce teď zajímala. No je fakt, že ty tvoje oči určitě nekradou srdce JEN těm spolužačkám, ale o tohle tu nejde. Nemůžu se nechat jen tak lehce odbít.
"Mám docela dobrej odhad. Moje instinkty mě ještě nezradily."
"No…třeba ti jednou řeknu, jestli ses mýlila nebo ne," usmál se na mě, možná trochu provokativně, a vyšel směrem od lesa. Teď mi došlo, že už začíná slunce zapadat. Není dobrej nápad zůstávat tu dlouho… Zavolala jsem Renjiho a společně jsme Kuramu následovali. Teď mám o čem přemýšlet…
Překvapilo mě, že po našem příchodu byl pryč Koenma i Yusuke s Kuwabarou. Trochu tázavě jsem se podívala na Kuramu, ale ten jen pokrčil rameny, že taky nic neví. Než jsme se však stačili rozkoukat, přiřítili se oba ze dveří za námi.
"Kde jste byli? Víte sakra, kolik je?!"
"Měl si o mě strach?" položila jsem si ruku na srdce a přehrála na Yusukeho nevěřícný pohled.
"Ne, měl ho Koenma," vyštěkl štiplavě.
"O tom nepochybuju…" odsekla jsem a vyšla směrem k mému pokoji. Následovaná Renjim jsem se posadila na zem a opřela se o okraj postele. Zároveň jsem se podívala směrem ke dveřím, které jsem za sebou zavřela. Chvíli jsem je jen tak pozorovala a přemýšlela nad tím, o čem jsme se s Kuramou bavili… Ať už byl jakýkoliv…nějak si ho nedovedu představit zlého. Ale…jedno vím určitě - dokáže být chladný. To je možná ještě horší. Takže plán pro příští týdny? Získat si náklonnost a využít ji ve svůj prospěch… Ale hlavně NENÁPADNĚ!
Večer jsem šla spát docela brzy. Nebyla jsem nějak unavená, ale nebylo co dělat a poslední dobou jsem toho zrovna moc nenaspala. Vzbudila jsem se kolem půl osmé, ale nevstala jsem. Stejně bych neměla co dělat, tak jsem jen tak ležela v posteli, válela se a mazlila se s Renjim, který spal hned vedle mě a zabral si valnou část postele. Vlastně ani nevím, jak dlouho jsem takhle ležela. Z pohody mě vytrhlo až rozražení dveří a Yusukeho vřeštění, že tu nic není, že musí jít nakoupit a že mě tu nemůže nechat samotnou.
"Škubni si," zamrčela jsem a otočila jsem se na posteli zády k němu a jednu ruku přehodila přes Renjiho záda.
"Roze, já tě tu vážně nemůžu nechat samotnou. Buď tak hodná a snaž se mě pochopit."
"Yusuke, já vážně nikam nejdu. Buď tak hodný a snaž se mě pochopit."
"Od kdy sakra odmítáš vycházky?!"
"Já jsem neodmítla vycházku, já jsem odmítla dělat ti poradce při nakupování!"
"Jestli nepůjdeš dobrovolně, odtáhnu tě!!!"
"Jen to zkus," probodla jsem ho vyzývavým pohledem a trochu se pousmála. Zachytila jsem to, co jsem chtěla. Yusuke na moment zapřemýšlel, jestli tohle chce riskovat a nevědomky s sebou cuknul. Usmála jsem se víc, možná trochu škodolibě a položila si hlavu na polštář. Přitom jsem zavřela oči a doufala, že tohle dá Yusukemu dostatečně najevo můj nezájem.
"Bože!" začal najednou, "řekni mi, co jako mám dělat?! Vždyť s tebou se nejde normálně domluvit! Kdyby ses nám to aspoň snažila ulehčit!"
"Ulehčit?! Kdo komu by to měl ulehčovat?!?! Já sem nepatřím!"
"Všimli jsme si - dáváš nám to dost najevo!"
"Vážně se hluboce omlouvám, že jste mě tu zavřeli a mně se to nelíbí! Proboha dej mi trochu prostoru! Oblíknu se a půjdu s tebou do toho pitomýho obchodu, hlavně, když mi už dáš pokoj!"
Za necelou půlhodinu jsme s Yusukem vyrazili. Šli jsme mlčky, každý upnutý pohled na jinou stranu a oba jsme značně dávali najevo, že přítomnost toho druhého je nám nepříjemná. Procházeli jsme náměstím, když mě upoutaly hodiny na věži, které ukazovali datum i čas. Dneska je…12. července… Instinktivně jsem se ohlédla za sebe - směrem k lesu. Byl to jen moment a já hned hlavu otočila zpátky do směru, kterým jsme šli, ale všimla jsem si, že Yusuke už byl ve střehu. Což mě opět vytočilo a bylo to na mě opravdu vidět.
"Promiň, ale seš nevyzpytatelná - já ti do hlavy nevidím." Jestli si mě chtěl vytočit dvojnásob, gratuluju, povedlo se.
"Nemůžu se ani otočit, abyste mě nevázali na vodítko!"
"Neřvi po mně zas! Já si tohle nevymyslel! Kdyby bylo po mým, nechal bych tě trčet někde hodně daleko odtud a nedělal ti hlídače!"
"Když už jsme u toho, proč Koenma nechává hlídat tebe? Vlastně….proč si vybral tebe jako detektiva? Seš nespolehlivej, línej a neschopnej! Jestli to mínil jako kanadský žert, bravo!"
"Já tě už asi…!
"Yusuke? Neměl si být u Genkai?" vyrušil nás hlas kolemjdoucí dívky.
"Keiko….."začal rozpačitě Yusuke. Podle toho tónu, který značil, že má co vysvětlovat, jsem si odvodila závěr. Mám tu čest s jeho přítelkyní. Na to, jaký Yusuke je, má dokonalou holku. Když už jsem u toho, napadla mě děsná sviňárna, když u něj stojím tak blízko a právě jsme se hádali. Bohužel, já neměla to srdce. Ne kvůli Yusukemu, ale té dívce. Chvíli jsem nechala Yusukeho ať se v tom vyráchá, ale pak jsem se jí představila a utla tak jeho drmolenou výmluvu. Ona se představila jako Keiko, ale podle pohledu usuzuju, že jen ze zdvořilosti. Pár vteřin mi vrtalo hlavou, co vlastně ví. Nebo spíš KOLIK. Genkai je vážená mezi lidmi i přízraky. Obyčejný člověk by viděl sarkastickou stařenku, kterou by rozhodně nechtěl za babičku. Přízraky vědí, že by se měli bát. Jestli ví tohle, pak můžu být trochu nápomocná…
"Má mě hlídat," vstoupila jsem jim do rozhovoru, a jakmile se na mě Keiko podívala, kývla jsem směrem k Yusukemu, "jsem nová."
"Botan nic neříkala," zamyslela se na chvíli. Nicméně to nemyslela ani útočně, ani vyčítavě. "Budeš pracovat s Yusukem?" Yusuke se na mě bezradně podíval a neměl páru, co by měl říct. Já se naopak začala smát. "No…spíš bude on pracovat se mnou." Po téhle větě se na mě Yusuke obrátil s pohledem stylu: "No teď si tomu dala!" Keiko tomu samozřejmě moc nerozuměla a hledala pomoc u něj.
"No…musím jít," řekla po chvíli, když se nedočkala žádné odpovědi.
"Keiko, počkej! Půjdeš se mnou na oběd? Zkusím ti to nějak…."
"Nemusíš."
"Jsi na mě naštvaná? Jestli jo, vraž mi!"
"Proč myslíš…?!"
"Vždycky to pomohlo! Vlepilas mi, seřvala mě a bylo! Keiko….."
Já stála pořád kousek od nich a trochu pobaveně tu jejich hádku sledovala. Asi po deseti minutách se teda dohádali, že na ten oběd půjdou. Yusuke pak, po jejím odchodu, zavolal Kuwabarovi, jestli by nepřišel dozorovat. Ten neochotně souhlasil, že teda přijde do doby, než se objeví Kurama. Když jsme konečně došli to toho obchodu a nakoupili, co bylo potřeba, vydali jsme se zpátky do "našeho" bytu. Tentokrát jsme však nemlčeli. Já si prostě nemohla odpustit rýpaní do jeho vztahu. Když jsme dorazili, Kuwabara už na nás čekal. Yusuke ještě chvíli zůstal s námi a pak se vydal za Keiko. Kuwabara byl v mojí přítomnosti značně nervózní, ale snažil se nedat nic najevo. Já stejně za chvíli zalezla do svého pokoje a přemýšlela nad tím, jak se bez dozoru dostat do lesa…. 12. července tam chodím vždycky… Ale to oni vědět nemusí…Kuwabara je méně pozorný…a má respekt-drží si odstup…snad bych mohla….i když by z toho byly problémy… risknout to musím! Ale napřed přípravy….mám v koupelně lékárničku???
"Měli bysme se vrátit, Kurama má brzo přijít," upozornil mě Kuwabara, když jsme byli přibližně hodinu venku.
"Myslíš, že mu nedojde, že jsme tady? Kam jinam bych asi mohla jít?"
"Já nevím! Netuším, nakolik se s ním bratříčkuješ!"
"Úplně stejně, jako s každým!"
"Zábavné, koukám…"
"Fajn, být se mnou nemusíš!" vyštěkla jsem, otočila se a namířila jsem své kroky směrem do lesa.
"Kam jako jdeš?!?!"
"Chci být chvíli sama!"
"Na to zapomeň, nemůžeš…!"
"Zkus mě zastavit!" Kuwabara byl samozřejmě momentálně mnohem rychlejší a silnější, taky mě doslova za momenty chytil za zápěstí, ne hrubě, ale pevně, a strhl mě kousek k sobě. Načeš jsem si sáhla do kapsy a překryla mu kapesníkem nos a pusu. Dřív, než stačil jakkoliv reagovat, skácel se přímo na mě. Zanadávala jsem, protože s mými třiačtyřiceti kily jsem se z pod něj hrabala pár minut, ale můj plán byl naplněn - je v bezvědomí…a já mám volnou cestu.
Nechtěla jsem utéct. Měla jsem to naplánované tak, že látka, kterou jsem namíchala z lékárničky v koupelně, měla působit přibližně hodinu. Tu hodinu jsem chtěla být sama tam, kde jsem byla vždycky 12. července. Cestou tam jsem natrhala lilie, rostoucí poblíž jezera, které jsem našla v lese. Položila jsem je na plochý kámen, ležící hned pod vysokým dubem. Kámen byl jako každý rok, zarostlý, trochu zašlý, ale stále, při pohledu na celou mýtinu i se stromem a obrostlými kameny, tvořil překrásnou atmosféru. Snažila jsem se jej lehce oprášit a očistit od staré trávy a spadaného listí. Renji se držel blízko mě a sledoval mě svýma, jako vždy chladnýma, očima. Za nedlouho se uvelebil pár metrů ode mě přímo naproti dubu. Měla jsem ještě dost času. Koneckonců Kuwabarovo omámení bude trvat ještě přinejmenším čtyřicet minut. Posadila jsem se na zem vedle kamene a opřela se zády o strom. Zavřela jsem oči a konci prstů pomalu přejížděla po kameni. Vzpomínala jsem, jak jsem byla malá a můj ohromný talent přitahovat problémy ho dostával v jednom kuse do průšvihu. Na to, jak jsem snila o tom, že se podívat do země, ze které pocházíme a kde nás uctívali. Na to, že když jsme večer potkali někoho, kdo nám chtěl ublížit, strčil mě za sebe a řekl, že mám zavřít oči a počítat do šedesáti. Když prý bude ticho, nemám se bát je otevřít…když ne, mám utéct, co nejdál budu moct…a neohlížet se… Vzpomínala jsem i na to, jaké to bylo…když jsem jej viděla naposled… Lehce jsem se pousmála, možná bolestněji, než jsem chtěla.
"Naši rodiče museli mít vážně smysl pro humor…Zores a Rozeach… Násilník a Vrah… docela ironický, ne?" zasmála jsem se lehce. Usměv mě bohužel za pár vteřin přešel. Bolestně jsem si oddychla a na náhrobek se podívala.
"Co bys mi řekl, kdybys mě teď viděl….? Zlomenou…přivázanou a sledovanou čtyřiadvacet hodin denně…?" Praskla větev. Prudce jsem zvedla hlavu a uvědomila si, že už nejsem sama. Je nejvyšší čas jít. Vyrazila jsem zpátky k místu, kde jsem nechala omámeného Kuwabaru a jen se zběžně ohlédla. Renji mi byl v patách a očividně spěchal. Taky dobře cítil, že nejsme v bezpečí. Chtěla bych vědět víc, ale jelikož mou sílu poutá ten zatracenej obojek na mým krku, netuším víc, než jen to, že tu někdo je. Ohlédla jsem se za sebe a doufala, že zjistím víc, ale marně. V momentě, kdy jsem se otočila zpátky, stál kousek přede mnou Kurama. Překvapením jsem s sebou škubla, ale než jsem stačila vytáhnout vysvětlení, prudce jsem s sebou trhla a podívala se na bok. Na to jsem se otočila směrem, kterým střela vylétla, ale nestačila jsem nic zaregistrovat. Jen to, že jsem se Kuramovi skácela do náruče.