Netuším, za jak dlouho jsem přišla k sobě. Soudě podle světla asi za 4 hodiny. Renji ležel u mě. Nevím, jak jsem se sem dostala, ale byla jsem u sebe v pokoji. Tuším, že mě sem donesl Kurama. Taky tuším, že Koenmovy poskoci si zase procvičili střelbu. Chtěla jsem se vyhrabat na nohy a jít na ten sněm vedle, který tam už na 100% čeká, ale očividně namíchali silnější dryák. Jen co jsem se zkusila posadit, zamotala se mi hlava tak, že jsem ani netušila, kde je strop a kde podlaha. Asi za třicet minut jsem už byla schopná chůze, bolest hlavy mě sice nepřešla, ale ta vidět nešla. Sebrala jsem se a se snahou vypadat co nejvíc v pohodě jsem se vydala do obýváku, který tvořil centrální místnost bytu.
"Tys mě omráčila!!!!"
"Bože neřvi tak… Promiň, ale tebe omráčit bylo nejsnazší."
"To sis jako myslela, že tě nenajdem?!?!"
"Neutekla jsem," snažila jsem se uklidnit Kuwabaru, který to očividně bral až moc osobně.
"Ať je to tak nebo tak," vstoupil do bytu Koenma a očividně hned zaregistroval náš rozhovor, "porušila si pravidla. Dali jsme ti možnost jít ven, ale tys…"
"Já neutekla! Potřebovala jsem…něco zařídit."
"Proto tu jsou oni," odsekl chladně a poukázal na kluky.
"Při vší úctě," vstoupil do rozhovoru Kurama, "když jsem ji potkal, vracela se. MOHLA utéct, ale neudělala to."
"Kuramo, tohle nezáleží na tobě."
"Ale má pravdu! Poslouchejte ho někdy, je jediný, kdo tady používá hlavu!" štěkla jsem naštvaně. V zápětí mě to mrzelo. Očividně jsem se Koenmy dotkla a dala mu tak možnost pomstít se mi. A, co si budem nalhávat, on má teď větší moc.
"No…to už stejně nebudeme muset řešit," usmál se lehce a já cítila, že tohle nevěstí nic dobrého. Teď jsem si všimla, že se dveře od bytu otevřely a všichni jsme napjatě sledovali, kdo vejde. Kluk, asi 19, vysoký, vypracovaný, špinavý blond, drzý pohled, frajer… My se zabijem už ve dveřích…
"Koenmo, zbláznil jste se?!?!" vyjekla jsem na něj, "teď spory stranou, nehrajte si s ohněm! Nevíte, co dokážou! Jsou to napůl zvířata - nejsou jako my! Jejich krev je mění!"
"Je vstřícnější, než ty. To, že jsou nezvladatelní, vyslovil TVŮJ národ. Sama si říkala, že nemáme soudit podle toho, co jsme," odsekl Koenma.
"Tohle je něco jiného a vy to víte! Budete riskovat, že někomu ublíží?!"
"Koukám, že to nebude o moc větší risk, než s tebou," pronesl posměšně ode dveří.
"Vořechu," vyslala jsem naštvaně ke dveřím.
"Pěkný obojek, až se půjdu projít, přinesu ti známku." Naštvaně jsem se na něj podívala a nechtěně i lehce zavrčela. Celá tahle konverzace mě vytočila. HROZNĚ vytočila! Cítila jsem, jak se moje očí lesknou vlčími rysy. Také jsem cítila, že na to obojek začal reagovat a nepatrně se začal stahovat. Nemůžu dovolit, aby mě takhle viděl kříženec. Naštvaně jsem se otočila ke dveřím svého pokoje.
"Máte dva týdny, víc ne," vyštěkla jsem naštvaně, když jsem procházela kolem kluků, a hned na to jsem práskla dveřmi. V pokoji jsem se snažila dostat své emoce pod kontrolu, ale zrovna moc se mi to nedařilo. Překvapilo mě, že i Renji to vycítil a klidil se trochu stranou. Ví, že bych mu neublížila, ale také ví, že když se potkají dva vlci, kteří opravdu nebudou kamarádi… Když už stahování obojku nešlo vydržet, instinktivně jsem si sáhla na krk a snažila se lehce odtáhnout obojek tak, aby mě tolik neškrtil. Cukla jsem s sebou, když jsem ucítila něčí ruce, jak jej povolují. Kdyby to byl můj nový nájemník, poznala bych to hned, jakmile vzal za kliku dveří. Nevěděla jsem, kdo to je, ale podle dotyků jsem poznala, že to byl Kurama. On se mě ani nebál, ani neškodil. Držela jsem do doby, než mi obojek povolil a já se zas mohla normálně nadechnout.
"Jsme sami, Yusuke s kuwabarou odešli a Koenma šel ven, promluvit si s tvým … spolubydlícím…chceš mluvit?"
"Není o čem," odsekla jsem
"Roze?" zeptal se po chvíli. Natočila jsem se k němu, aby viděl, že ho poslouchám. "Co jsi myslela těmi dvěma týdny?"
"Kuramo, oni nejsou jako my. Moje srdce je napůl divoké. Napůl vlčí a napůl lidské. Stejně tak moje krev. ONI jsou jiní. Bývali lidmi. Normálně se jako Lugaru musíš narodit, ale už kdysi se zjistilo, že tohle jde tak trochu…obejít. Za určitých podmínek se může i člověk stát Lugaru, ale nikdy nebude jako my. Bude mít větší sílu, bystřejší smysly a schopnost přeměny…ale nikdy se nevyrovná čistokrevnému. A ten zásadní rozdíl? Jejich srdce. Problém u přeměny je ten, že jejich srdce zůstane lidské - změní se jen krev. Srdce člověka a krev zvířete…začne se měnit. To zvíře v něm VÍ, jak chutná lidská krev… a on NENÍ jeden z těch, který má vůli odolat…"
"Myslíš, že by to, že je tady, mohl být problém?"
"Když pominu teritorialitu, sympatie, autoritativnost a vrozené chování?ANO."
"Roze….zkus…"
"NE, Kuramo. Zkus ty pochopit mě… Já nemám sílu na to, abych se mu postavila…" Nastala chvíle ticha. Oba jsme přemýšleli o tom, co se řeklo.
"Roze, můžu se tě zeptat, kam jsi šla?" Pousmála jsem se.
"Za Zoresem…"
"A…ty květiny…?"
"…Pro něj…" Kurama se nezeptal, ale cítila jsem na svých zádech jeho pohled, který by chtěl aspoň na malou chvíli nahlédnout do mého světa. Do světa, který je mu až do teď nadmíru skrytý.
"Můj bratr. Bylo mi devět, když ho zabili…"
"To…je mi líto. Už chápu, proč si nechtěla, aby s tebou někdo šel."
"Jen jsem chtěla být sama a přemýšlet… V tento den tam chodím vždycky…dneska je to…osm…let…" Zase jsem cítila tan záchvěv bolesti. Od bratrovy smrti jsem o něm vlastně nemluvila, nebo spíš ne nahlas. Snažila jsem se všechny pocity pohřbít uvnitř sebe a myslet jen na to, jak by se zachoval on. Truchlil by- měli jsme jen sebe, je to samozřejmé- ale snažil by se jít dál tak, aby na něm ztrátu nikdo nepoznal.
Cukla jsem hlavou. "Je tady," pronesla jsem potichu a otočila jsem hlavu tak, abych viděla ke dveřím. V tom momentě cvakly, otevřely se a on vešel. Taky se hned podíval mým směrem. Stejně, jako já jeho, mě vycítil. Naše pohledy se setkaly a nenávistně se zaleskly. Dívali jsme se na sebe takřka půl minuty, ani jeden z nás nechtěl ucuknout první. Tenhle tichý boj probíhal do doby, než dveřmi prošel Yusuke a trochu ho poodstrčil. Neznámý se na něj vyčítavě podíval, pak mi zase věnoval nenávistný pohled, a šel dál.
"Jak mu mám říkat? Předpokládám, že po pojmenování Vořech bys mi řekl, že provokuju," pronesla jsem ke Kuramovi trochu posměšně, ale stále jsem se dívala skrze otevřené dveře do obýváku.
"Jmenuje se Áron," zasmál se lehce. Nevím, proč mám ten pocit, že on je na mé straně. Ostatně to teď nehodlám řešit. I když…tady nemám jinou možnost, než věřit mu. Kurama se aspoň snaží pochopit…kdo jsem…
Den šel za dnem a já se snažila nevyvolávat zbytečné potíže. Áron byl sice přítomen dvacet čtyři hodin denně, ale dveřím mého pokoje se zatím úspěšně vyhýbal. Já vlastně vycházela ven, jen když jsem měla povolenou vycházku s Renjim a dvojitou hlídkou, nebo když jsem si chtěla udělat něco k jídlu. V součtu jsme se tedy viděli asi půl hodiny denně, ale i přesto jsme si vždycky stihli ostře vyměnit pár názorů. Když jsme byli sami, byli hádky samozřejmě mnohem ostřejší, než když byl někdo kolem. Kluci, i když už nemuseli, chodili denně se aspoň podívat, co se tady děje. Za což jsem jim byla vděčná, protože při každodenním mluvení na Renjiho už jsme si připadala jako blázen. Nejčastěji se ale stavoval Kurama. Docvaklo mu, že není zrovna dobrý nechávat nás tady samotné v takovéhle atmosféře. Taky jsem mu byla vděčná za to, že se se mnou bavil normálně. Z ostatních šlo cítit to, že si ještě úplně nezvykli na mou…osobu. Bůh ví, jestli si někdy vůbec zvyknou. Takhle to tady chodilo asi týden…
Večer jsem se přichystala do postele, ale ještě se mi spát nechtělo. Četla jsem si knihu, kterou mi Kurama už předtím dal. Tohle je sice takové…trochu těžké čtení na večer, ale budiž. Jsem zvyklá číst i horší věci. Očima jsem zabloudila na hodiny, které ukazovaly půl dvanácté. Jestli chci vstát zítra v rozumnou hodinu, měla bych si už jít lehnout…k mojí smůle jsem neodolala ještě chvíli si číst a ponořila se do textu na další nejmíň půl hodinu.
"Neumíš klepat?!" zaútočila jsem na Árona hned, jakmile vzal za kliku mých dveří a začal je otvírat.
"Měla jsi rozsvíceno a je pozdě, chtěl jsem vědět proč," pokrčil lhostejně rameny a posadil se na kraj mé postele. Zavřela jsem knihu a snažila se nedat se vyvézt z rovnováhy. Nesmím mu dát najevo, jak moc mě vytáčí už jen to, že je tady. O to se postaral Renji, který na něj cenil zuby a potichu vrčel.
"Nesnáším psy," ucedil kysele, když se na Renjiho podíval.
"Jo, oni tě taky zrovna nemusí." Posměšně se usmál a chtěl něco jedovatého opáčit, ale skrz okno hned naproti postele na něj zasvítil měsíc. Zrovna je dva dny před úplňkem, takže jeho nedokonalý tvar kruhu jde rozeznat jen málo. Vetřelci v mém pokoji se oči zaleskly typickými vlčími vlastnostmi - touhou, tajuplností, a v jeho případě hlavně divokostí… Což donutilo k posměšnému úsměvu mě.
"Tik tak…" pronesla jsem tiše s náznakem škodolibého smíchu. Naštvaně se zatvářil a vstal.
"Nezahrávej si," pronesl tiše sekundu před tím, než prásknul dveřmi. No…tohle bude ještě zajímavé.
Druhý den byl zajímavý hned od rána. Nevím sice proč, ale Áron se motal v kuchyni už od brzkých hodin a očividně mu bylo úplně šumák, že spím kousek od kuchyně a že by mě to TŘEBA I mohlo rušit.
"Krása," pronesl ironicky, když jsem šla kolem. Zřejmě to mělo poukázat na to, že jsem na sobě měla jen pyžamo, které se skládalo z trička na ramínka a šortek.
"Kdybych chtěla znát tvůj názor, dívám se opovržlivěji." Na tohle jsem čekala nějakou uštěpačnou poznámku, ale mýlila jsem se. Áron prudce vstal, chytil mě za zápěstí a tvrdě se mnou praštil o nedalekou stěnu. Takovouhle reakce jsem opravdu nečekala, ale co bylo horší - byl silnější, než jsem si myslela. Moje síla je zamčená, stejně tak jako má výdrž a vše, co ke mně, jako k Lugaru, patří.
"Říkal jsem, ať si nezahráváš," zavrčel a díval se mi do očí. Já se mermomocí snažila nedávat najevo, že se mi po takovém nárazu lehce motala hlava.
"TY si hraješ s čistokrevným. Dobře víš, že…"
"Být tebou, s obojkem na krku bych si moc nevyskakoval. Mohlo by se ti to vymstít…" Cvakli dveře. Rychle jsme se vrátili do normálu a předstírali klidné ráno. Za pár vteřin se ve dveřích objevil Kurama. Nevím jak, ale už ode dveří poznal, že je něco špatně. Nezeptal se, ne nahlas, ale pohledem zavadil o mě. Já ucukla a řekla jsem, že se jdu převléct. Ke dveřím svého pokoje jsem šla rychleji, než jsem zamýšlela, ale teď mi bylo docela jedno, co se těm dvěma honí v hlavě. Při převlékání jsem opravdu nespěchala a než jsem si stačila uvědomit, že se převlíkám už třičtvrtě hodiny, zaklepal mi na dveře Kurama, jestli může vejít. Oblíkla jsem si tričko, které jsem doteď držela v ruce a přemítala jsem přitom o tom, co bych teď měla dělat, když se mi motá hlava jen, jakmile se mnou trochu praštil. Nechala jsem Kuramu vejít a doufala jsem, že i když netuším, o čem se s ním budu bavit, zůstane tady nejmíň pár hodin.
"Stalo se něco?"
"Proč se ptáš?"
"Proč se mi to nesnažíš vymluvit?" Dobře, trefa do černýho. Měla jsem si trochu víc promyslet odpověď. Přesto jsem na Kuramu vrhla pohled "tak mluv" a doufala, že mi to projde. Povzdechl si a upřímně se na mě podíval.
"Šlo to poznat hned, jak jsem vešel. Zdálo se mi, že se nějak…změnila atmosféra."
"Trochu…jsme se chytli," a to doslova, "ale jinak nic. Prostě normálka."
"Chceš si promluvit?"
"Ne…nebylo to nic, co by se nedalo čekat…" Ohlédla jsem se na Renjiho, který stál poblíž dveří a očividně byl neklidný. To byl sice už delší dobu, ale teď upoutal i Kuramovu pozornost. Přešlapoval z jedné nohy na druhou, vrčel a hlavou kýval ze strany na stranu. Kurama se podíval na mě a hledal vysvětlení.
"Je blízko dveří. Renji je nervózní. Taky to cítí…"
"Nechceš jít ven?" zeptal se najednou Kurama a já si uvědomila, že celou dobu koukám na to, jak Renji vyvádí. Po vzpamatování jsem se na Kuramu otočila a trochu tázavě a hlavně nechápavě jsem se na něj podívala.
"Nemůžeš mě nikam vzít sám."
"Když mě neudáš, myslím, že to nebude problém," usmál se. Se zájmem a hlavně s úsměvem jsem se na něj podívala. O dvacet minut později jsme se procházeli, sami dva, po předměstí a mířili jsme pomalým krokem k lesu.
"Co když se před Yusukem zmíní, že se mnou měl právě teď být někde venku?"
"To mi tak málo věříš?" zeptal se s lehkým smíchem Kurama, "Napsal jsem Yusukemu, že se pro něj stavím, takže i kdybych vyšel tak za hodinu, pořád mám potvrzený, že jsme spolu byli odpoledne. Áron ti možná dělá hlídacího psa, ale na podrobnosti se vyptávat nebude…"
"Stačí, když se Yusuke zaručí, že byl s tebou…" dořekla jsem za něj zamyšleně.
"Chytrá holka," usmál se. Menším úsměvem jsem mu poděkovala.
"Když už jsme u té chytrosti…" začal najednou se smíchem, "neznám nikoho, kdo by z domácí lékárničky dokázal namíchat uspávadlo."
"Tohle má být poklona?" rozesmála jsem se.
"Rozhodně to tak můžeš brát," usmál se. Naše pohledy se střetly na delší dobu, než bylo nutné, a já si uvědomila, že mě to znervózňuje. PROČ? Nikdy mě neznervózňovala jeho přítomnost, i když…v posledních dnech jsme spolu trávili víc času, než bych si kdy myslela. Pohledem jsem samozřejmě cukla na stranu první já, i když jsem teď dala najevo svoje rozpaky, aspoň jsem mohla předstírat, že se až úpěnlivě moc starám, kde se Renji pohybuje. Kurama to k mé velké úlevě nechal být. Ani netuší, jak jsem mu byla vděčná. Zůstali jsme spolu téměř hodinu, než Kurama musel odejít. Nechtělo se mi jít zpátky ke svému spolubydlícímu, kterému očividně už došlo, že jsem naprosto bezbranná, ale nic jsem nemohla dělat. Kurama tu déle zůstat nemohl a zkusit ho nějak přemluvit…docvaklo by mu, že něco je špatně. Na tvář jsem nasadila vyrovnanou masku, poděkovala jsem mu za menší výlet a vešla jsem do dveří bytu.
"Byl sám." Uslyšela jsem, jakmile se dveře zaklaply.
"Sleduješ nás?"
"Špatná odpověď," upozornil mě ostře. Chvíli jsem si s ním vyměňovala nenávistné pohledy, ale v mé situaci bylo rozhodování, mezi hádkou a útěkem do svého pokoje, lehké.
"Yusuke se odpojil dvě minuty odtud. Nemyslím si, že by to Kuramu nějak ohrozilo." Neodpověděl. Jen něco nesrozumitelného odsekl a přestal mi věnovat pozornost. Díky bohu. Odkráčela jsem k sobě do pokoje, následována vrčícím Renjim, a zavřela dveře. Mám pocit, že čím je blíž úplněk a jeho krev nad ním přebírá převahu, tím víc mě bolí hlava. Kdyby mi nezamkli lékárničku, už bych v sobě měla nejmíň tunu ibalginu. Naštěstí jsem si vzpomněla, že jsem vždycky měla jedno plato v peněžence. Och, vítej, svobodo! Vzala jsem si dva, protože to byly jen dvoustovky, a šla si lehnout. Renji se schoulil u mě a za pár minut usnul. Já na tom byla za půl hodinky stejně…