Ráno mě probudilo Renjiho procházení se po mně a jeho snaha dostat se z postele na podlahu. Zanadávala jsem, ale pomohla mu tím, že jsem uhnula. Renjimu se sice povedlo dostat tam, kam chtěl, ale taky se mu povedlo mě vzbudit natolik, že znovu neusnu. Protáhla jsme se a vyhrabala se z postele. Šla jsem se umýt a převléknout se. Když jsem byla se vším hotová, ohlédla jsem se po Renjim. Nervózně se procházel kolem dveří a ostražitě držel čumák dole, u škvíry mezi dveřmi a podlahou. Opřela jsem si hlavu o futra dveří, mezi koupelnou a pokojem, a zamyšleně jej sledovala. při tom jsem se nechtěně rozhlédla po pokoji…a všimla si, že je pár věcí jinak. Začala jsem se po pokoji rozhlížet podrobněji. Včera už jsem nevnímala skoro nic, když jsem si vzala ty prášky, drobností jsem si začala všímat až teď. Pár věcí bylo posunutých, některé zpřeházené…v ten moment mi to blesklo hlavou. Rychle jsem se vydala k posteli a začala ji prohrabovat. Přesněji řečeno jsem překopala všechny polštáře…a byl pryč! Nůž, který jsem si vzala, když jsem odcházela z domu. Nůž, který měl Zores tak rád a opatroval ho, jako oko v hlavě. Nůž, který byl dědictvím mé rodiny a zároveň tím jediným, co mi po ní zbylo…
"Co si sakra dělal v mým pokoji?!?!" Neudržela jsem se a rozrazila jsem s křikem dveře do obýváku. Áron seděl rozvalený na gauči, očividně se mým výbuchem až moc bavil… a pohrával si s mým nožem!
"Hned ho vrať zpátky!"
"Nebo CO?" začal posměšně, "Nesmíš u sebe mít zbraně. Koenmu tohle bude určitě zajímat."
"Zatraceně! Co do toho pořád taháš Koenmu?! Sám se neumíš bránit?!" Ujely mi nervy. Tohle jsem nedomyslela. Trochu jsem to přepískla…
"Cos to řekla?" zeptal se varovně. No, už je stejně pozdě na omluvu.
"Slyšels dobře. VRAŤ mi ten nůž." Něco jsem čekala, ale udělal to rychleji, než jsem si myslela. Chytil mě pod krkem a praštil se mnou o stěnu, která od nás doteď byla asi dva metry. Vyrazil mi dech a taky se mi slušně motala hlava. Odkašlala jsem si, abych se mohla zase volně nadechnout, ale moc mi to v tuhle chvíli nepomohlo. Podívala jsem se mu do očí a nenávistně jsem si jej prohlédla.
"Nezapomeň na to, že JÁ jsem ten, kdo má sílu," upozornil mě až mrazivým šepotem. "S tímhle na krku bys měla být ráda, že ještě dejcháš."
"Lepší nedejchat, než být tady se špínou, jako jsi ty," pousmála jsem se unaveně. Naštvaně se na mě podíval, oči mu plály touhou po krvi, a jedním pohybem mě přehodil přes celou místnost. Kdyby mnou mrštil jen o trochu víc, věřím, že už bych o sobě nevěděla. Ležela jsem na zemi a snažila se popadnout dech. Už jsem viděla dvojmo, ale i tak jsem sebrala veškerou sílu, abych se vytáhla aspoň na lokty a podívala se na něj. Dřepl si, aby se na mě nedíval z takové dálky, přejel palcem po ostří nože a usmál se.
"Poslyš, zlato, když budeš hodná holka a nebudeš dělat problémy… třeba něco vymyslíme."
"Škubni si," odsekla jsem potichu. Krátce se pousmál.
"Špatná odpověď - díky za dárek." Tohle nemůže! Sebrala jsem poslední zbytky sil a pracně se vyškrábala na nohy. Tedy ne úplně. Když jsem byla už na kolenou, mrštila jsem jednou nohou dopředu a podkopla mu nohy. Nečekal to - překvapilo ho to. Svezl se na zem a nůž mu přitom vypadl. Co nejrychleji jsem po něm hmátla. Než jsem se však stihla rukou dostat byť jen na půli cesty, Srazil mě Áron prudce na zem rukou na mém krku. Zase se mnou praštil a já pocítila, že takovýhle rány už dlouho nevydržím.
"Za tohle mi zaplatíš…" pronesl výhružně a díval se mi do očí. Ležela jsem na zádech, on mě svým tělem přitiskl k podlaze tak, že jsem se nemohla ani pohnout a díval se mi do očí. Tohle už nebyly oči člověka… ani vlka…byly to očí zabijáka. Než mi docvaklo, o co mu jde, převrátil mě prudce na bok a za krk mě přidržel u země… NE! Tohle nesmím dopustit! NESMÍ si mě podvolit někdo jako on! Začala jsem se s ním přetahovat, škubat se a snažila jsem se dostat se z jeho područí… ale byl mnohem silnější, než bych byla já, i kdyby se mnou netřískal jak s kusem hadru….po patnácti minutách jsem už neměla sílu na souboj…… Vstal a s viditelně posměšným pohledem odešel do vedlejšího pokoje. Aspoň, že zavřel dveře… Než jsem se sesbírala ze země a odešla do svého pokoje, trvalo to asi deset minut…nemohla jsem tomu uvěřit…Nemohla jsem se na sebe ani podívat…Když jsem si podvolila Renjiho…bylo to jiné…byl jako můj přítel a měl stejné postavení jako já. Byli jsme rovnocenní partneři… Teď jsem já ten nejnižší člen tady JÁ… Já se….mám…klanět…. JEMU… Vešla jsem potichu do pokoje a zavřela za sebou dveře. Bolestně jsem odvrátila zrak hned, jakmile se na mě Renji podíval. Nevěnovala jsem pozornost skoro ničemu. Schoulila jsem se v rohu postele a neplánovala jsem jej hezky dlouho opustit. Zase mě bolela hlava, tělo nevjímaje, a obtěžovala mě taková spousta myšlenek, že jsem jim už ani nedokázala věnovat pozornost. Jen jedna mezi nimi byla výrazná. Zněla mi v hlavě tak nahlas, že jsem skoro neslyšela vlastního slova. Okamžitě jsem poznala Zoresův hlas, který větu pronášel stále dokola a dokola… Křičel ji na mě, a já si teď nedokázala představit, jestli si to jen moje svědomí nějak utvořilo, nebo jestli je to skutečnost. "CO jsi to udělala?!" křičel v jednom kuse hlas v mé hlavě. Z výčitek mě vyrušila přítomnost Renjiho. Jeho obvykle chladný pohled se změnil. Díval se na mě jako matka na dítě, kterého zbili spolužáci. Přitisknul se ke mně a hlavu mi položil do klína. Za moment ji zvedl, olízl mi tvář a zase ji položil zpátky. V ten moment mi bylo skoro do breku. Objala jsem jej a pevně ho k sobě přitiskla. Tady člověk nejlíp pochopí, že v nouzi pozná přítele…
Odpoledne přišli Yusuke s Kuwabarou, ale já neměla náladu na žádné návštěvy. Omluvila jsem se s tím, že mi není moc dobře a ani jsem nevylezla z postele. Hlavní důvod bylo to, co se stalo ráno…ten druhý byl, že jsem byla oblečená do trička na ramínka a ty četné podlitiny, které se z dnešního rána vyrojily, by šly vidět. Yusuke sice řekl, že opravdu nevypadám nějak dobře, ale já ho ujistila, že jsem v pohodě. Oba se zdrželi jen chvíli a pak odešli. Hned jak dveře zaklaply, sáhla jsem si do tašky pro prášky na hlavu. Plánovala jsem si vzít ještě jeden navíc proti bolesti. Tělo mě bolelo jak čert a já dnešek plánovala zakopat tady. Sama. V tichu. Skrze pootevřené dveře pokoje, které za sebou nechal Yusuke s Kuwabarou, jsem viděla mihnout se siluetu Árona. Instinktivně jsem polkla. Nikdy jsem se nesetkala s křížencem. Vím o nich sice hodně, jako každý našeho rodu, ale nevěděla jsem, jak až dokážou být…agresivní. Zatrnulo mi, když jsem se přistihla při tom, že z něj mám strach… Tenhle den hodlám pohřbít. Na ruku jsem si nasypala hrst prášků, mohlo jich být tak pět, a naráz je spolkla. Za chvíli jsem už ucítila úlevu od bolesti těla a pár minut na to i od bolesti hlavy. Léků bylo dost na to, aby mě otupily, takže jsem neměla problém do deseti minut usnout…
Probudila jsem až na druhý den ráno. Umyla jsem se, převlékla, ale nic dalšího. Chtěla jsem zůstat zavřená tady. Vyhnout se všemu tomu za dveřmi, které Áron aspoň prozatím respektoval jako určitou hranici. Renjiho pohled mě však vyvedl z omylu. Uvědomila jsem si, že ani on už druhý den nejedl…nemůžu ho tu takhle nechat. Chvíli jsem se připravovala a pak vazala za kliku. Snažila jsem se vypadat normálně a vyrovnaně. Namířila jsem si to k lednici, stojící asi 5 metrů ode mě, jenže v půli cesty mi zkřížil cestu Áron, vycházející z druhého pokoje. Odvrátila jsem hlavu na stranu a dál šla. Úspěšně jsem z ledničky vzala Renjiho jídlo a pro sebe jogurt a vracela se zase k sobě. Při míjení Árona jsem udělala to stejné, jako prvně.
"Takhle ne," chytil mě pevně za paži, "no tak, VÍŠ, jak je to správně." Cítila jsem, jak se mi pod jeho rukou na paži rozlévá modřina. Krev se ve mně vařila, nechtěla jsem udělat, co chce, ale když ještě přitlačil, neměla jsem na výběr. Sklonila jsem hlavu mírně na stranu a shrnula vlasy na tutéž stranu. Na Áronovi šlo vidět, jak si tohle užívá, i to, jak si užil, když mi pomohl shrnout vlasy z krku. Snažila jsem se přebít ten vztek v sobě a nedělat si to tady ještě horší, ale obávám se, že to už dlouho nevydržím…
"Hodná holka," usmál se a ruku mi se škubnutím pustil. Chtěla jsem něco říct, ale nechtěla jsem riskovat. Mlčela jsem. Vydala jsem se co nejrychleji ke dveřím svého pokoje a snažila se nemyslet na to všechno, za co s sebou teď pohrdám. Otevřela jsem dveře s myšlenkou vejít dovnitř, ale než jsem tak stačila učinit, rozrazil dveře Renji a vyřítil se směrem k Áronovi. Nečekal to - Renji ho srazil k zemi a zuřivě na něj vrčel.
"Ty…!" zasyčel naštvaně Áron. Rychle vstal ze země a nehledě na to, že ho Renji pěkně pokousal, ho vzal ze země, vyzdvihl do vzduchu a napřáhl se. Jestli do něj praští tak, jak zamýšlí, nemá šanci to přežít…
Vrazila jsem do Árona tak prudce, že ho to odrazilo asi o metr po směru nárazu a donutilo ho to pustit Renjiho. Toho jsem já co nejrychleji postrčila směrem ke dveřím mého pokoje, co nejrychleji jsem šla za ním a práskla s dveřmi. Hned na to, ještě než se stačil Áron vzpamatovat a začít si dokazovat, kdo tady je pánem, se otevřely venkovní dveře a vešel Kurama…
Stála jsem ve svém pokoji, zády opřená o dveře a zhluboka jsem dýchala. Po chvíli jsem se podél dveří svezla na zem.
"Cos to vyváděl…?" zašeptala jsem k Renjimu, "já tě…neubráním…" Ucítila jsem, jak se dveře za mnou začaly otvírat a narazily na moje záda. Ne prudce, hned, jakmile náraz ucítily, zastavily se.
"Roze?" rozpoznala jsem Kuramův hlas.
"K-Kuramo? Co tady…?"
"Yusuke říkal, že jsi nevypadala nejlíp… Můžu?"
"To je…dobrý…"
"Koenma mi dal klíče od lékárničky…můžu ti dát aspoň něco proti bolesti hlavy." Chvíli jsem přemýšlela, jestli ho mám pustit, ani netuším, jestli zvládnu sehrát vyrovnanou, ale nemyslím si, že by to Kurama jen tak vzdal.
"Dej mi chvilku," opáčila jsem za půl minuty a ode dveří vstala. Vzala jsem si z opěradla židle mikinu, i když bylo teplo. Musela jsem něčím zakrýt ty modřiny a odřeniny a na vymýšlení lepšího plánu jsem neměla ani čas, ani náladu. Jakmile jsem na sebe hodila mikinu, došla jsem pomalým, pevným krokem ke dveřím a otevřela je. Kurama se na mě starostlivě díval od prvního okamžiku. Poodstoupila jsem trochu na bok, aby mohl projít, a pokynula jsem mu rukou, ať vejde. Když jsem si byla jistá, že to nepostřehne, podívala jsem se směrem, kde stál Áron. Ten pohled mi stačil k tomu, abych se do doby, než Kurama odejde, bála o Renjiho, ne-li dokonce o svůj, život. Posadili jsme se s Kuramou na postel kousek od sebe. Já nějak nevěděla, co bych měla říkat, proto jsem pro jistotu mlčela. Nechtěla jsem, aby v mém hlase zachytil byť sebemenší záchvěv neklidu.
"Je ti zima?" poukázal na mou mikinu. No, vzhledem k tomu, že venku je 30 stupňů a tady není o moc míň, to mohla být očekávaná otázka, ale moje myšlenky momentálně směřovaly trochu jinam.
"No…trochu," vysypala jsem ze sebe.
"Nemáš horečku?" Dotknul se mého čela. Trochu jsem se odtáhla. I skrze ten moment Kurama zjistil, že horečku nemám, ale i tak mu došlo, že se něco děje.
"Pohádali jste se?" zeptal se a kývl směrem ke dveřím, "vypadal docela…vytočeně." Nevím proč, ale při pomyšlení na tyhle dva dny jsem se trochu ironicky pousmála. Kurama to nechápal. Není divu, ale nehodlala jsme mu to vysvětlovat.
"I tak by se to dalo říct."
"Nechceš o tom mluvit?" domyslel si Kurama.
"Možná…jindy…" Jestli se toho jindy dožiju. Chvíli mezi námi panovalo ticho. Já byla zase myšlenkami úplně jinde, a myslím, že Kuramově pozornosti to neuniklo, a Kurama přemýšlel o tom, co jsem řekla.
"No, jestli si budeš chtít promluvit, víš, kde se můžeš ozvat. Jestli už nic nepotřebuješ, půjdu si něco vyřídit - za hodinu se zastavím znovu i s Yusukem, jestli ho teda dostanu z postele." Vstal z postele, úsměvem se se mnou rozloučila a vydal se ke dveřím. Počkej! Nemůžeš odejít! Ne tak brzo! Já ještě nic nevymyslela!
"Nemohla bych jít s tebou?" vyhrkla jsem ze sebe tak rychle, že mě samotnou to překvapilo, "včera jsem nikde nebyla - potřebuju chvíli na vzduch." Kurama se na mě na sekundu zkoumavě podíval. Jako bych na chvíli zachytla záblesk čehosi, co se mi moc nezamlouvalo. Jako by to tušil.
"Budu rád," řekl nakonec s mírným úsměvem. Vzala jsem vodítko, přivázala Renjiho a společně jsme s Kuramou vyšli ven.
"Měla by zůstat doma, když ji není dobře, ne?" ozvalo se těsně za námi, když jsme vyšli z pokoje.
"Poslouchal si nás?" zeptal se klidným hlasem Kurama.
"Jen jsem něco slyšel," odsekl s předstíraným úsměvem Áron, "chceš to riskovat?" zadíval se na mě.
"Já…" Odvrátila jsem pohled a trochu, nejsem si jistá, jestli vědomě, sklonila hlavu na stranu.
"Myslím, že jí to neublíží," ukončil debatu Kurama a trochu mě popostrčil směrem ke dveřím…
Venku jsem se napřed potřebovala trochu zklidnit. Navenek jsem se snažila, možná neúspěšně, vypadat klidně a lhostejně, ale uvnitř jsem potřebovala záchranný lano…HODNĚ pevný lano. Nevím, jestli nevěděl, jak začít, nebo mi chtěl dát čas, každopádně jsem mu byla víc, než jen vděčná za těch deset minut, během kterých jsme jen šli vedle sebe.
"Řekneš mi, co se děje?"
"Řekneš mi, kam potřebuješ jít?" opáčila jsem tvrdošíjně se snahou odvést téma hovoru jinam.
"Nikam. Jen jsem si potřeboval ověřit svoji teorii."
"Jakou například?"
"Jako třeba tu, že radši budeš odpovídat na otázky tohohle typu, než abys zůstala doma sama." .....1:0 pro tebe. Jestli rychle nevymyslím nějakou kličku, dojde mu něco, co by mě mohlo mrzet.
"Nenapadlo tě, že se mýlíš?"
"Mám se tě zeptat na návrat, abych si to ověřit?" 2:0 pro tebe. Podívali jsme se do očí a on zřetelně uviděl to, co hledal. Prosbu o čas…
"Roze…" podíval se na mě prosebně, "Já ti nemůžu nějak pomoct, když mlčíš…" Co mám teď dělat? On mě nenechá takhle jít. A já takhle ani NECHCI odejít. Co mě bude mrzet víc? To, že mu to řeknu, nebo to, že mu to neřeknu? Možná bude lepší mluvit. Tak či tak… Připravila na to, že promluvím, a hledala jsem správná slova na úvod.
"Kuramo!" ozvalo se najednou odněkud shora. Napřed jsem hledala po okolí, ale když jsem nikoho neviděla, podívala jsem se nad sebe. K nám se, bůh ví odkud, blížila modrovlasá dívka na pádle a vypadalo to, že docela spěchá. Modrovlasá… na pádle… Já se zbláznila! To je tutově z těch prášků! Ne, mohlo by to být z té neustálé bolesti hlavy. Třeba mám otřes mozku. Přeletěla jsem celý pokoj, určitě je to z toho. Jsem vůbec venku??? Kurama postřehl můj bezradný výraz a pohledem mě ujistil, že ji nevidím jen já. Nevím, jestli se mi zrovna ulevilo, ale aspoň jsem měla jistotu, že nemám halucinace.
"Kuramo, volá Koenma- Yusuke už je na cestě. Potřebuje pomoct. Něco tady loví lidi a my nemáme ponětí, co by to mohlo být!" Kurama se chvíli zamyslel…
"Roze…" pronesl tiše. Já už s tím byla smířená. Stejně se jednou budu muset vrátit a ty se mnou nemůžeš být do konce života dvacet čtyři hodin denně.
"Botan," vytrhl mě ze zamyšlení Kuramův hlas, "nemohla bys tu s Roze zůstat, než se vrátím?"
"Ale…já…!"
"Díky," řekl jen rychle Kurama, a než jsme se obě stačili rozkoukat, byl už dávno někde pryč. Díky jeho rychlosti jsem ani nemohla předpokládat, kudy se vydal.
"No…já…" začala Botan rozpačitě.
"Nemusíš se bát, pokud jde o tohle…" Očividně ji moje odpověď trochu překvapila.
"Já to tak nemyslela. Promiň, jen jsem trochu…"
"Rozpačitá?" zasmála jsem se lehce.
"Jo, tak by se to dalo říct," zasmála se taky a podala mi svou ruku. Při tom se představila. Já udělala to samé. Pomohla mi trochu se odreagovat. Za pár minut jsme se obě trochu rozpovídaly a já mohla aspoň na chvíli vypnout. Když Botan zapípal komunikátor, obě jsme se trochu zarazily. Zvedla ho a hned uslyšela Koenmův naštvaný hlas, kde vězí. Rychle se vymluvila, omluvila se mi a odvedla mě před dům, ve kterém bydlím. Tam už jsme šly mlčky… Rychle se se mnou rozloučila, nasedla na pádlo a odletěla. Pořádně jsem se nadechla a vydala se po schodech nahoru do bytu…
"Koenmo, co to může být?!"
"Nemám ponětí. Podle všeho si své oběti vytipuje předem. A očividně moc dobře - většinou loví v zapadlých uličkách, kde nikdo není."
"Jste si jistý, že to nemůže být obyčejný člověk?" zeptal se Yusuke.
"Na místě vždycky bylo hodně energie. To by se člověku nepodobalo. Navíc…nikde se nenašli otisky, zbraně ani nic jiného."
"Nějaká zvláštnost?" zeptal se zamyšleně Kurama.
"Jen jedna - bere si suvenýry."
"To mám chápat jak?!" zeptal se znechuceně Yusuke a kysele se zatvářil.
"Něco osobního - prsteny, řetízky… Nic velkého. A ještě všem zmizely doklady, ale to spíš proto, aby se zamezilo identifikaci."
"Jak zabíjí?"
"Koenmo?" otevřela prudce dveře Botan a přerušila Kuramovu otázku…