Áron se mnou praštil o stěnu hned, co se za mnou zavřely vchodové dveře. Já přes látku cítila, jak se mi přes staré modřiny začaly rozlévat nové. Moje hlava začala třeštět znovu a já cítila, že teď to bude vážně bolet…
"Ty tvoje útěky se mi přestávaj líbit. Myslíš, že tě někdo z nich zachrání? Seš pro ně jen něco, co musí hlídat."
"To očividně záleží na úhlu pohledu…" zadívala jsem se mu do očí. Naneštěstí tohle gesto vzal jako výzvu. Což mi došlo až po tom, co se mnou vychýlil skříň z rovnováhy. Renji po něm v ten moment vyjel, ale Áron už byl připravený a odrazil jej jednou ranou až ke kuchyni, kde se zastavil a nohu stolu a zakňučel.
"Oba zapomínáte, kde jste," zavrčel. Znechuceně jsem se na něj podívala. To, že zřídí mě, mi nevadilo tolik, jako když ublížil Renjimu. Áronovi byl můj pohled někde, ale zachytil mou starost o kňučícího Renjiho… S úsměvem se obrátil a namířil si to přímo za ním. Rychle jsem se vyškrábala na nohy a postavila se mu do cesty. Teď ucítil, že při pohledu do očí jsem jej opravdu vyzvala. Nahlas se zasmál a jedním prudkým trhnutím ruky mě donutil kleknout si na jedno koleno.
"Nedělej hlouposti."
"Pozdě!" vyštěkla jsem a vykopla jsem pokrčenou nohou k jeho kolenu. Rána neminula cíl a on se svalil na zem přede mne.
"TY…!" Byl zas v momentě na nohou a jednou rukou mě přehodil přes celou místnost. Moje tělo se zastavilo až o prosklenou skříň na opačném konci obýváku. Výloha byla samozřejmě v momentě na kusy, z nichž některé skončili v mé ruce a buku, kterými jsem do ní narazila. Sesunula jsem se spolu s padajícím sklem na zem a vyhrabala se na všechny čtyři…
"Ty si s ní nechal Botan samotnou?!?!" vyletěl na Kuramu Koenma, kterému tohle hlava očividně nebrala.
"Není nebezpečná! Všechno, co děláme, nemáme naprosto ničím podložené - je to všechno jen prevence," opáčil Kurama.
"Tohle tě ale neopravňuje vystavit Botan takovému nebezpečí!"
"Yusuke, připadala ti nebezpečná, když si ji viděl naposled?" obrátil se na něj Kurama.
"Vlastně…ne. Nevypadala moc dobře." Tohle Koenmu docela zaujalo.
"Co s ní bylo?"
"Netuším. Yusukemu řekla, že jí nebylo dobře…mně se chystala něco říct, ale Botan nás vyrušila. Měl jsem pocit, že se něčeho…bojí. Nechtěl jsem ji nechat samotnou."
"Nemohla něco vyvést?"
"Jako například?" vypálil Yusuke dřív, než něco stačil opáčit Kurama.
"Nevím, jestli chcete, můžeme se pak podívat na záznamy z domu."
"Dobře, třeba najdem něco…"
"Koenmo!" vyjekla náhle Botan, stojící u monitoru, tak, že se všichni vyděsili," to tlačítko! Obojek Roze přestal vysílat signál!"
Koenma se podíval na kluky. Všichni si zběžně vyměnili pohledy a rozběhli se ke dveřím…
Já se s trochu nevěřícným, ale hlavně vítězným úsměvem podívala na přeseknutý obojek, ležící v mé ruce, a pak na Árona. Ten rychle pochopil, že se karty obrátili a instinktivně o krok ucouvl. Jen co mu to došlo, zarazil se - věděl, že tím mi dává najevo, že má strach a respekt. Dlouho jsme se na sebe jen dívali a vyměňovali si pohledy. Na nás obou šlo poznat, že s námi začínají mávat emoce. Áron se mě zkusil zastrašit výpadem dopředu, ale naprosto bezvýsledně. Myslím, že mu taky bylo jasné, že nepochodí.
"Teď jsem na řadě já," usmála jsem se. Udělala jsem podobný výpad, jako on a přeměnila se při tom. Áron věděl, že teď jde do tuhého. Na nic nečekal a udělal to samé, co já. Nevěděla jsem, že už je tak daleko, aby se mohl proměňovat… aspoň to bude o trochu vyrovnanější. Zatřásla jsem hlavou a s vyceněnými zuby na něj zavrčela. On zavrčel taky. Buď neví, kdo před ním stojí, nebo si moc věří. Vytočil mě už jen tím, že si tu pár dní hraje na drsňáka a myslí si, že mu patří celý svět. NEZVLÁDNEŠ všechno. Zavrčela jsem znovu, hlasitěji. Úporněji. Pustili jsme se do sebe…

Pár minut na to, tak tři až čtyři, se otevřely hlavní dveře a do bytu vběhli Kurama, Yusuke a všichni ostatní. Bylo to zrovna v moment, kdy jsem s Áronem třískla o podlahu. Držela jsem ho pod krkem a jen očima zabloudila ke dveřím. Áron s sebou prudce trhnul a jedna jeho tlapa mě při tom praštila do nohy, ve které jsem ještě pořád měla střepy. Ty se samozřejmě při ráně ještě víc roztříštily a posunuly se hloub do těla. Zavrčela jsem na něj a prudce více stiskla jeho krk. Zakňučel. Stačí už jen trochu stisknout…
"Roze, nechceš ho zabít!" vybafl na mě Kurama, než jsem stačila udělat něco dalšího. Očividně mě všichni hned poznali. Je to logické - byla jsem větší, než Áron a znaky na mém těle byly také dobře viditelné. Hodila jsem na Kuramu trochu posměšný pohled, ale v hlouby duše jsem věděla, že je spíše tázavý. Moje vlčí oči se zaleskly a odrážely otázku "to víš JAK?".
"Nejsi taková. Nezabila bys ho jen proto, že můžeš," pokračoval. Při tom se opatrně přisunul kousek blíž ke mně.Trochu jsem vycenila zuby, ale stále jsem Áronův krk nepustila. Překvapila mě Kuramova reakce. Nebál se. Neucuknul. Jen se zastavil a díval se mi do očí, stejně, jako já jemu. Chvíli jsme si vyměňovali pohled. Já v hlouby duše cítila, že má pravdu. Vlastně jsem ho nechtěla zabít… Semknutí na Áronově krku začalo povolovat. Očividně to vycítil a otočil hlavu tak, aby na mě viděl. Nepustila jsem jej úplně, ale měl tolik volnosti, aby po mně stačil vyjet. Já však byla v lepší pozici a zareagovala jsem rychle. Kousla jsem jej tak, že se mu od oka až k puse rozjela jizva. I během našeho krátkého boje se Áron vysílil. Bylo na něm vidět, že není vlkem nějak dlouho. Vzdal další boj a proměnil se do své lidské podoby. Já jej následovala. Ležel na zemi. Přesněji na boku, těžce dýchal a nezmohl se na víc, než posunout hlavu natolik, aby na mě viděl. Musela jsem se vítězně usmát při pomyšlení, že takhle se na mě ještě včera díval on.
"To je, aby sis pamatoval, že si nemáš hrát s čistokrevnými," poukázala jsem na jeho jizvu, která mu na 100% do značné míry zůstane, "A tohle za Renjiho," kopla jsem do něj. Sehnula jsme se a vzala mu nůž, který měl zastrčený za pasem kalhot. Pak jsem se otočila na skupinku, stojící opodál.
"Případ je vyřešen," pronesla jsem a mrštila nožem mezi Koenmu a Yusukeho. Ti oba s úlekem uskočili na stranu, než jim došlo, že jsem nemířila na ně. Všichni zaměřili svůj pohled na Áronův batoh, visící na háčku u dveří. Nůž prorval látku a ta se roztrhla od nože, čili asi od půlky, až dolů k okraji šití. Mezi tím, co se látka trhala, se z něj sypaly věci, které popisoval Koenma u něj v kanceláři. Pár prstenů, nějaké řetízky, peněženky a především doklady. Vše aspoň trochu potřísněné zaschlou krví.
"Ta krev je cítit všude," odsekla jsem znechuceně, než stačil někdo další zareagovat. Na žádnou reakci jsem ani nečekala. Šla jsem k Renjimu, který se stále choulil pod stolem a tiše kňučel. Zvedla jsem ho do náruče, což mi teď, i když je skoro jednou tak těžký jako já, nedělalo problém, a odnesla ho do pokoje. Cestou jsem za sebou zavřela dveře. Neměla jsem chuť povídat o tom, co se tady dělo. Položila jsem Renjiho na postel a ránu na jeho noze si prohlédla. Očividně je jeho bok v pořádku, ale ta noha potřebuje ošetřit. Myslím, že zlomená není - nebo tak aspoň nevypadá. Přešla jsem do koupelny k lékárničce. Donutilo mě usmát se, když jsem ji viděla zamknutou. Na zámek jsem se pobaveně podívala a jedním prudkým trhnutím jsem jej, bohužel i s dvířky od lékárničky, vytrhla. Trochu vyčítavě jsem se a sebe podívala do zrcadla. Očividně jsem za tu dobu s obojkem na krku trochu ztratila pojem o své síle. Položila jsem dvířka do umyvadla a vzala z lékárničky vše potřebné. Došla jsem k Renjimu a začala jej ošetřovat. Bylo mu na očích vidět, že je mi za péči vděčný…
Přibližně hodinu po tom, co jsem Renjimu nohu ošetřila a zavázala, jsme seděli vedle sebe na posteli. On měl hlavu položenou na mém stehně a já jej po ní hladila. Myslela jsme na to, co se vedle stalo a přemítala jsem o tom, jestli jsem zareagovala dobře. Renji hlavu zvedl a tázavě se na mě podíval. Věděl naprosto přesně, na co myslím. Chvíli jsem se na něj taky jen tak dívala.
"Tohle se neuč," pronesla jsem po chvíli pobaveně, "Do lidí na zemi se nekope - je to pod úroveň."
Uslyšela jsem lehké zasmání ode dveří a zvedla jsem hlavu. Ve dveřích stál Kurama, což jsem už podle tónu hlasu tušila.
"Jak mu je?" kývl směrem k Renjimu.
"Jde to. Nemyslím, že by ta noha byla zlomená."
"A…tobě?" zeptal se váhavě. Trochu neplánovaně jsem jej probodla pohledem. Tušila jsem, kam tím míří, ale nechtěla jsem si to připustit. Kurama odvrátil pohled na stranu a bylo vidět, že se mu trochu pohled změnil. Očividně ho mrzelo hodně věcí a vyčítal si toho víc, než co bylo zapotřebí.
"Viděli jsme video…" pronesl tiše, než jsem stačila najít vhodná slova útěchy.
"Natáčíte mě?" opáčila jsem bleskově.
"Teď bys to měla brát jako plus. Koenma uznal, že tohle…nebyl zrovna…nejlepší nápad…" Och, novinka! Jako bych to neříkala. Jen mi vadilo, že si to vyčítá Kurama.
"Můžu se ti na ty rány podívat?" Chvíli jsem váhala, jestli chci, aby mě viděl takhle. Moje pýcha, co se tohohle týče, mě kupodivu nepřešla. Poznal to na mém pohledu a prosebně se na mě podíval. Jeho pohled mě trochu ujistil v tom, že mu, i když jsem to věděla, můžu věřit. Zvedla jsem Renjimu hlavu a on si ji položil kousek ode mě. Na to jsem si mikinu rozepla a sundala. Kuramovi se naskytl přímo výborný pohled na moje podlitiny a momentálně i na paži plnou střepů a řezných ran. Při péči o Renjiho jsem na ně úplně zapomněla. Ne, že by mě to nebolelo, ale o Renjiho jsem měla větší starost. Kurama se mlčky posadil vedle mě a ruku si prohlédl. Poté se mi podíval do očí a já v nich viděla lítost. Spoustu lítosti.
"Nedívej se na mě tak - začnu si to vyčítat."
"Promiň," omluvil se upřímně a ruku mi začal ošetřovat. Dalo mu dost práce, než všechny střepy vytáhl. Taky mu to zabralo docela dost času. Když se mu to konečně povedlo, ránu mi vydezinfikoval a převázal obvazem, aby se do ní nedostala nečistota.
"Můžu…se podívat i na ty další rány?" zeptal se trochu váhavě.
"Jsou to většinou jen modřiny."
"Většinou?" Je pravda, že některé rány bolí krapet víc, než ty ostatní, ale doteď jsem si s tím nelámala hlavu. Trochu jsem si vyhrnula tričko, asi to půl pasu a nechala ho, ať udělá, co uzná za vhodné. Očividně o videu nelhal - věděl přesně, kde má hledat a co přibližně najde. S modřinami moc nezmohl, jen na ty velké a hodně ošklivě vypadající mi zkusil dát něco, co urychlí jejich léčení. Musím přiznat, že všechno, co dělal, mi ulevovalo od bolesti.
"Umm…"začal najednou trochu rozpačitě Kurama. Upřela jsem na něj svůj tázavý pohled a zanechala přemítání nad ránem za sebou. "Totiž…rád bych věděl, jestli nemáš zlomené žebra…nemohla bys…" poukázal na moje tričko. Já se neubránila úsměvu. Teda pobaveně-provokativně-lehce se červenajícímu- vyzývavému pohledu. Kurama můj pohled naprosto chápal a trochu s rozpaky mi tričko vyhrnul až poblíž okraje podprsenky. Odvrátila jsem pohled. Z části, abych to trochu ulehčila jemu, a z části, abych nepropukla v smích. Bylo vážně zábavný vidět ho, jak neví, kam se podívat, aby mu to nebylo blbé. Napadlo mě pár docela jedovatých poznámek, po kterých by byl červenej ještě další hodinu, ale vlastně i pro své dobro jsem je nechala jen ve svojí hlavě. Nepochybuju, že by si nenašel cestu, jak je následně použít proti mně, případně jak mi to časem vrátit. Vlastně i mě samotnou začaly polévat rozpaky, jakmile se mě začal na hrudníku dotýkat. Můj úsměv mě však stále neopustil.
"Ještě před pár hodinami jsi ucukávala pohledem," zasmál se lehce a poukázal na můj škodolibý úsměv.
"Být tebou mlčím - nejsi zrovna v pozici, ve které bys měl provokovat," zasmála jsem se lehce a probodla ho pohledem. Ne nějak nevraživě - chtěla jsem jej trochu přivést do rozpaků. Pohled splnil svůj účinek, ale ne tolik, jak bych chtěla. Buď se Kurama dokáže tak rychle sžít se situací…nebo odhalil, jak je mně.
"Jen říkám, čeho jsem si všiml."
"Chápu, já si zase nemohla nevšimnout, že si už dobu nic s rukama nedělal," vrhla jsem na něj provokativní pohled a poukázala na to, že za dobu, co se spolu bavíme, rukama ani nepohnul. Lehce se zasmál a ruce oddělal.
"V pořádku," usmál se a kývnul hlavou k mému tělu.
"Dík za informaci," opáčila jsem trochu ironicky. Jako bych to nevěděla.
"Když už jsme u těch informací, nechceš se o pár podělit?" Moje šance.
"Fajn, zahrajem si takovou hru - odpověď za odpověď. Co ty na to?"
"Dobře, začni," opřel se o rám postele a díval se mi do očí. Myslím, že ho moje odpovědi zajímaly víc, než jsem si doteď myslela, ale nehodlala jsem mu poskytnout jich moc. Musím začít nějak tak, abych měla rezervu…
"27. října 1995," Kurama se trochu zasmál. Mám dojem, že něco takového čekal. Pochopil, že tohle nebude tak lehký, jak by kde kdo čekal.
"13. ledna 1994," opáčil s lehkým úsměvem svoje datum narození.
"Já řekla pravé," upozornila jsem jej s upřeným pohledem do jeho očí.
"Tohle si pamatuju líp." Fajn, tak jak myslíš.
"Takže hodně dávno?"
"Záleží na tom, co znamená hodně dávno."
"50 let." Teď se vážně zasmál.
"HODNĚ dávno," přitakal ještě se smíchem, "Odkud jsi?" otázka za otázku- to je férový.
"Z daleka."
"Hodně?" pousmál se lehce.
"To záleží na tom, co znamená hodně daleko," opáčila jsem s úsměvem. Kurama mi úsměv oplatil. Bylo mu jasné, že má rovnocenného soupeře.
"Něco málo přes tři tisíce let," odpověděl mi po chvíli. Jo, tak to je vážně HODNĚ dávno. Trochu mě tím zaskočil a všimnul si toho. Lehce mě pobídl - čekal na svou odpověď.
"...Rumunsko."
"Jak se někdo z Rumunska octne zrovna tady?"
"Jak se někdo, kdo by měl už pár tisíc let tlít v hrobě, octne tady?" zasmála jsem se. Taky se zasmál a pobaveně se na mě podíval.
"Převtělený démon. Kdysi mě lovili a já, abych se zachránil, jsem skončil tady v těle ještě nenarozeného dítěte."
"S bratrem jsme utekli, když jsem byla malá. Neptej se proč - bylo mi pět, moc toho nevím."
"Stýská se ti někdy?" Trochu mě teď překvapil otázkou. Zadívala jsem se do země a zavzpomínala jsem.
"Po něčem určitě…" řekla jsem za pár vteřin zamyšleně. "Proč po tobě šli?" optala jsem se, když jsem si uvědomila, že jsem na řadě s otázkou. Trochu se rozesmál. Vypadalo to, že ho to upřímně pobavilo.
"Zloděj," odpověděl ještě se smíchem. To donutilo k smíchu i mě.
"Já to věděla."
"Kuramo, Roze," vyrušil nás ode dveří Yusukeho hlas, "Konma… se postaral o Árona. Posílá ti své díky," kývnul ke mně. Nebrala jsem to moc vážně, ale lhala bych, kdybych řekla, že mě to nepotěšilo.
"A ještě něco, " vytáhl z kapsy nový obojek a mlčky ho položil na stůl. Všichni jsme se na něj zadívali.
"PROSÍ tě, aby sis jej nasadila… a ještě…trochu jsme ho překecali, ať poleví s hlídáním," hodil po mně klíče a já je za letu chytila do ruky, "můžeš chodit sama pryč, kdy se ti zlíbí. Akorát by bylo dobrý nechodit nikam daleko."
"Daleko?" zeptali jsme se s Kuramou jednohlasně.
"Myslím tím pryč z města," upřesnil s úsměvem. Já na moment nevěděla, jak zareagovat. Já…můžu odejít… Skoro jsem tomu nemohla uvěřit. Tohle si vážně užiju…