Už týden jsem si denně užívala to, že jsem bez dozoru. Pořád jsem někam chodila už jen proto, že jsem mohla. V podstatě jsem chodila ven v kteroukoliv hodinu, kterou mě to napadlo. Ať už bylo osm ráno, nebo půl jedné večer. Dneska taky. Renji už spal a mně se nechtělo budit ho jen kvůli tomu, že se mi zachtělo ven. Nikdy jsem nechodila na rušná místa ani nikam do klubů nebo tak. Dneska tomu nebylo jinak. Jen jsem se procházela ulicemi a užívala si pocitu samoty a hlavně trochu volnosti. To trochu je důležité. Obojek už jsem měla zase nasazený, nepovedlo se mi ani ho NÁHODOU rozbít, ani to trochu usmlouvat. Po tom týdnu už jsem si trochu zvykla. Bylo skvělé zase cítit svou sílu a připomenout si to, čím jsem. Na druhou stranu jsem ale chápala i kluky i Koenmu. Každý se bojí toho, co nezná. Nemám jim to za zlé. Zabočila jsem do jedné vedlejší uličky a pokračovala v přemýšlení. Když nad tím tak přemítám, Kurama se mě nebál asi nikdy. Už od začátku se mi snažil vše ulehčit. Kuwabaru nepotkávám až tak často, takže nějak zvlášť se náš vztah nikam neposunul. Pořád má ode mě určitý…odstup. Za to Yusuke začal trochu… no, už se prostě nebojí tolik, jako prvně. Pochopil, že nejsem jen zvíře, které napadne vše, co se pohne. Kousek ode mě se ozval tupý zvuk a já se vzpamatovala. Touhle ulicí jsem snad nikdy nešla, není divu, taky jsem nevědomky zašla do jedné z těch zapadlejších, ve které by člověk nebyl rád ani ve dne. Natož pak v noci. Přede mnou se tyčila skupinka asi čtyř kluků, od nich vyšel ten zvuk, a značně popíjela. Samozřejmě jsem jejich pozornosti neunikala dlouho. Nestála jsem dost blízko na to, abych věděla, o čem se bavili, ale když se na mě jeden z nich podíval, naklonil se k ostatním, něco řekl a následně se na mě otočili všichni čtyři, mohla jsem si to asi domyslet. Jedno jsem se během těch let, co žiju sama, naučila - k takovýmhle se nikdy neotáčí zády. Moje první myšlenka byla, že kdybych měla na mále, nemám problém jim dost ublížit, případně je k smrti vyděsit. Ta druhá byla, že s obojkem na krku se na ně můžu leda tak mile usmívat a vytasit se s pár legendami o vlkodlacích. I když nechtěně, jednou nohou jsem couvla kousek dozadu. Hned na to pomalu i druhou. Hoši se na mě pobaveně podívali a trochu se mezi sebou, dívaje se na mě, začali postrkovat. Já couvla o další krok dozadu a vymýšlela nějaký geniální plán útěku. Můj mozek mi momentálně nějak vypověděl službu a já netušila, co bych měla udělat. Vlastně…jsem blbá. Nemám s sebou mobil, tašku, nic, a chodím o půl jedné ráno zapadlými uličkami… Ucouvla jsem ještě o krok ale ne o celý. V půlce jsem se o někoho zastavila. Než jsem však stačila zpanikařit, dotyčný mě jemně chytil za ruku a naznačil mi, že se nemusím bát. To nemusel, už když se mě dotkl, poznala jsem, kdo to je. Z uličky jsme zmizeli tak rychle, jak jen to šlo. Ani netuší, jak jsem mu teď vděčná.
"Můžeš mi říct, co děláš o půl jedné ráno v takovéhle ulici? Nemáš pud sebezáchovy?" zeptal se mě trochu vyčítavým hlasem Kurama.
"Trochu ho mám, jen se neprojevuje moc často. Šla jsem se na chvíli projít a…no, trochu jsem se zamyslela a skončila tam," pokrčila jsem upřímně rameny.
"Skvěle. Kdybys aspoň měla s sebou telefon."
"Stačilo by sundat tohle," zatáhla jsem lehce za obojek, "a eso v rukávu bych měla já."
"Zatím to na esa nevypadá, tak bys mohla mít v rukávu aspoň ten mobil," zasmál se trochu.
"Bez obav - příště se budu víc snažit zdrhnout ti," zaprorokovala jsem s úsměvem.
"To moc rád slyším."
"Když už jsme u toho, co tady děláš tak pozdě ty? Vracíš se ke své profesi? Hodiny by tomu odpovídaly,"usmála jsem se škodolibě.
"Za bílýho dne srdce krást nemůžu," pokrčil rameny se smíchem. Hahaha. Dobře, asi jsem si to zasloužila, ale říct si mi to mohl. Mýlíš se, nebudu se tě ptát znovu - věděl bys, že to chci vědět až moc.
"To v tom máš takovou praxi?"
Pobaveně se zasmál. "Sama si řekla, že to tohle není můj jediný zločin - na něčem holt trénovat musím."
"Fajn, tak já tě nechám trénovat a jdu zakotvit do postele,"zasmála jsem se a chtěla se rozloučit.
"Můžu tě doprovodit?" Znělo to spíš jako "Budu klidnější, když s tebou půjdu, než když se tady budeš toulat sama".
"Nepotřebuješ trénovat?" zasmála jsem se a vyšla ulicí zpátky k mému domu. Kurama se ke mně připojil.
"A kdo říkal, že přestanu?" zeptal se. Viděla jsem mu na očích ten úsměvný a trochu škodolibý pohled. Tohle byl vážně pohled zloděje, ale ne špatného. Byl to pohled zloděje, který se zajímá jen o cenné věci a vše si pětkrát rozmyslí. Tohohle pohledu by se měl člověk možná trochu bát. Ne kvůli tomu, že by byl zlý, ale kvůli tomu, že jeho pozornosti nic neunikne. Naneštěstí můj pud sebezáchovy je pořád někde na výletě. Mě tenhle pohled podněcoval k tomu, abych se snažila zjistit víc. Mám dojem, že Kuramovi to už před nějakou dobou taky došlo. Radši jsem tuhle poznámku nechala bez komentáře, abych nedala najevo to, že mě tak trochu dostal do rozpaků. Pochvíli jsme se ale zase rozpovídali a cesta nám ubíhala skoro sama. Ani jsem si nestačila uvědomit, že jsme šli něco málo přes půl hodiny, než jsme došli k domu. Po chvíli mluvení jsme se rozloučili a já zašla do dveří domu. Přistihla jsem se při tom, jak se otáčím a dívám se na něj skrz prosklené dveře do tmy… To mě samotnou trochu vykolejilo, a než se stačil otočit i Kurama, zalezla jsem hloub do chodby a namířila si to podél řady schránek ke schodům k mému bytu. Než jsem stačila vylézt na první shod, upoutal mou pozornost dopis ve schránce. Ve schránce s číslem mého bytu. Divný. Reklamy nikdo nevhazuje, protože je tam nalepené upozornění a nikdo jiný neví, kdo jsem ani, jak se jmenuju. NIKDO by mi žádný dopis posílat neměl. A na již zmíněnou reklamu je ta věc ve schránce moc bílá. Hned po těhle myšlenkách následovala ta zásadní - mám vůbec klíče od schránky? Vyhrabala jsem z kapsy svazek klíčů od bytu a začala jsem jej prohrabávat. Měla jsem hromádku klíčů, které byly nadmíru zbytečné a vlastně jsem ani nevěděla, od čeho jsou, a pak jsem našla dva menší, které by mohly do schránky pasovat. První klíč nepasoval, tak jsem s nadějí vyzkoušela ten druhý. Strčila jsme klíček do zámku a začala jím otáčet. NIC. Klíč se nechtěl ani pohnout. Povzdechla jsem si s tím, že to tedy nechám na ráno a budu doufat, že aspoň jeden z kluků má klíč. Upřímně, když jsem se k dopisu nemohla dostat, podnítilo to, a to značně, mou zvědavost. Vzala jsem za klíč s tím, že jej vytáhnu, ale zámek kladl odpor. Zatáhla jsem za klíč silněji a trochu jsem s ním zakývala, ale zámek klad čím dál větší odpor. Po dvou minutách jsem začala s klíči lomcovat urputněji a moje trpělivost začínala brát za své. Za pár minut jsme se bohužel nechala trochu unést a…schránka bude potřebovat menší rekonvalescenci. No…co už? Stalo se. Skrz otvor, který se rozevřel, když jsem dvířka nalomila, jsem prostrčila ruku a dopis vytáhla. Na otevření jsem počkala až do bytu. Vešla jsem, Renji, kterého jsem svým příchodem vzbudila, mě přišel přivítat, a posadila jsem se na gauč. Na dopise nebyl uveden ani odesílatel, ani adresát, tak jsem nezkoumala, jestli se někdo spletl nebo ne a otevřela jej. Úsměv mi zmrzl jen, co jsem si přečetla první řádek…
Vzbudila jsem se na gauči. Nevím, v kolik jsem usnula, ale vím jistě, že ještě o půl čtvrté jsem se dívala na hodinky. Teď bylo přesně devět. Podívala jsem se kolem sebe a trochu se rozpomněla na noc…což vysvětluje ty střepy. Trochu jsem se nechala unést svým…běsněním a v zápalu boje strčila do knihovny tak prudce, že se většina věcí neudržela a popadala. Mezi nimi byla i váza, která je teď na kousky. Střepy jsem uklidila, aby si žádný Renji nemohl zapíchnout do nohy, a pak jsem se svalila zase na gauč. Běsnění už mě přešlo. Teď se dostavil zbytek emocí. Obavy, strach z neznáma…vlastně… hlavně se mi vybavily vzpomínky. Zores… Trvalo mi asi hodinu, než jsem se dala jakžtakž dohromady a mohla začít hledat mobil.
"Yusuke?"
"Co je?!" zavrčel na mě jeho rozespalý hlas.
"Ty ještě spíš? Vždyť je deset!"
"Jo, ještě spím! Máš něco proti?!"
"Potřebuju za Koenmou."
"CO?!?!" zeptal se napůl nechápavě a napůl, že se chtěl ujistit, že mě slyšel dobře.
"Za ním mě můžeš dostat jen ty, ne? Potřebuju…s ním mluvit…"
"Co od něj potřebuješ? Nemyslím si, že by…"
"Yusuke," přerušila jsem jej rázně, "PROSÍM."
"Fajn, do půl hodiny jsem u tebe." Telefon položil a já si nahlas povzdechla. Nelíčená jsem byla, jen jsem se převlíkla a zašla s Renjim na chvíli ven, a čekala jsem na Yusukeho příchod. Došel tak akorát, když jsem zašla s Renjim zpátky do vchodu. Dopis už jsem měla schovaný v kapse tak, aby nebyl vidět, a tak jsme mohli vyrazit. Yusuke se se mnou cestou snažil bavit, ale já byla myšlenkama úplně jinde a mu to neuniklo, proto to zanedlouho vzdal. Za Koenmou mě dostal nějakým portálem, vypadal podobně, jako ten, kterým mě brali pryč z mého bývalého bydliště. Jakmile jsme portálem prošli, octli jsme se před branami Koenmova paláce. Vešli jsme dovnitř a Yusuke mě prováděl chodbami tak, abychom co nejrychleji byli u Koenmy. Očividně se v chodbách moc dobře vyznal. Cestou ho dokonce několik přízraku, které někam běhaly s trsy papírů sem a tam, pozdravilo. Yusuke se za pár metrů zastavil před obrovskými dveřmi a já jej nepodobila. Ze dveří, jakoby to tušila, hned vyšla jedna z Koenmových pomocnic a promlouvala s Yusukem. Na to se oba podívali na mě a ona zase zalezla zpátky do dveří.
"Tak…?" zeptala jsem se Yusuke, když odešla.
"Musíme počkat, až nás zavolají." Těch deset minut, co jim naše zavolání trvalo, mi připadalo jako věčnost. Neměla jsem vůbec promyšlené, co Koenmovi řeknu, ani jsem netušila, jestli vůbec pochopí, o co v dopise jde. Nicméně jediná možnost, jak to zjistit, byla zkusit to. Jen co mě zavolali, a já uviděla Koenmu v podobě dítěte za obrovským stolem, snažila jsem se nedat na sobě najevo svoje pobavení a nechat si štiplavý poznámky pro sebe.
"Upřímně, tebe bych tady ve snu nečekal," začal zdvořile navzdory mým grimasám, při zadržování smíchu. Ty mě přešly hned, jakmile promluvil, a já se rozpomněla, proč tady jsem.
"Mám…problém," oznámila jsem stručně, možná lehce s rozpaky a vytáhla dopis z kapsy. Koenma se na mě trochu nechápavě zadíval, ale já mu namísto vysvětlení podala dopis a pokynula mu, aby si jej přečetl. Dopis nebyl dlouhý, takže jej do minuty měl přečtený. Pro něj dopis samozřejmě neznamenal tolik, ale když si všiml mého pohledu, trochu zvážněl a optal se na podrobnosti. Nemohla jsem mu říct vše, ani jsem nechtěla. Ale nějaké drobnosti jsem mu prozradit musela…
"A…co se stane, když nepřijdeš…?"
"Vlastně…přesně to nevím. Ale budu vyvrhel. Tohle je nejvyšší projev neúcty a za to je taky nejvyšší trest…Na takovéhle se odjakživa pořádaly…lovy."
"Co útěk?"
"Na jak dlouho? Necháte mě odejít nadobro? To se mi zrovna nezdá. Navíc…když mě našli tady, není místo, kde bych se ukryla. A co chcete dělat? Nechat je," poukázala jsem ke dveřím, za nimiž stál Yusuke, " aby mě hlídali dvacet čtyři hodin denně? Jak dlouho myslíte, že by je to bavilo?"
"A co jako chceš dělat?"
"…Odjet. Pojedu tam a nechám to volně plynout," rozhodla jsem rázně.
"Počkej, ty si myslíš, že tě nechám jen tak odjet?! I kdybych ti tu možnost dal já, ti nade mnou by rozhodně nesouhlasili."
"A co mám jako dělat?! Chcete mě tu zavřít, nechat mě strážit a prostě uvidíme, co bude?!?!" křikla jsem na něj, ač nechtíc, rozzlobeně.
"Já nevím, co mám dělat! Vždyť…"
"Takže nebudete dělat nic, že?!" vyjela jsem po na něj. Takhle jsme po sobě štěkali dalších deset minut, než se rozhodlo, že Koenma zkusí něco projednat a já mám zatím počkat s Yusukem vedle. Což řekl stylem: "Běž! Buď zticha a chovej se slušně! Až budu něco vědět, zavolám vás!"
Naštvaně jsem za sebou třískla dveřmi a doufala, že jsou v týhle budově všichni dost inteligentní na to, aby neriskovali takový střet. Hned po tom, co jsem docela hlučně vyšla, jsem zpozorovala Kuramu, který stál vedle Yusukeho. Kývnutím jsem jej pozdravila, na zdvořilosti jsem moc náladu neměla, a pohledem se dotázala, co tady dělá.
"Yusuke mi řekl, žes potřebovala za Koenmou…"
"Jo, vsadili jsme se, jestli on vytočí tebe, nebo ty jeho!" vybafl na mě Yusuke dřív, než jsem stačila Kuramovi podat nějaké vysvětlení.
"Super, jsem ráda, že ti tu dělám atrakci," odsekla jsem. Možná jsem reagovala trochu přehnaně, ale neměla jsem náladu na Yusukeho provokování. Což jim oběma hned došlo.
"Nepovedlo se…?" zeptal se opatrně Kurama. Povzdechla jsem si.
"Nevím…šel to projednat…."
"O co vlastně šlo?" vmísil se do rozhovoru Yusuke.
"O…to je jedno. O tom až později." Kluci to tedy nechali být a pozorovali mou nervozitu. Věřím, že je viditelná. Já vlastně netuším, co je lepší. Jestli to, že by mou prosbu Koenma zamítl, nebo to, že by jí vyhověl… Dlouho jsem nevydržela sedět a přemítat nad myšlenkami a tak jsem vstala a začala se procházet. Tedy…spíš jsem za pět minut začala opisovat pravidelné, v průměru dvoumetrové, kolo. Nevím přesně, jak dlouho jsme tam takhle čekali, ale vím, že když jsem se Kuramy naposledy ptala, a to před značnou dobou, kolik je hodin, dověděla jsem se, že jsme tady už přes hodinu. Když se konečně otevřely dveře, vylezla Koenmova asistentka s tím, že máme jít dovnitř. VŠICHNI. Trochu mi zatrnulo. Nejsem si tak úplně jistá, jestli chci, aby tohle kluci věděli, ale dobře. Nebudu dělat zbytečné problémy. Vešli jsme dovnitř všichni tři a čekali, až Koenma začne mluvit.
"Víš, co si myslím?" začal Koenma a pohledem mířil na mě. Zvědavě jsem se na něj podívala.
"Varianta 'NE' by znamenala míň problémů."
"Jak pro koho," zasmála jsem se krátce.
"Diskutovalo se o tom, co bychom měli udělat…Někteří říkali, že nejlepší možnost by byla zbavit se tě." Podívala jsem se na něj lehce útočně, zdálo se mi, že i Yusuke s Kuramou, ale to jsem nevěděla jistě a navíc jsem neměla čas to řešit.
"A však," pokračoval po chvíli vážným hlasem, "většina se usmyslela, že by bylo zajímavé poznat vaši kulturu… Pustí tě pod podmínkou, že náš detektiv, i se svými pomocníky, pojedou s tebou." Tak teď mě dostal. Vážně jsem takovéhle rozhodnutí nečekala. Můj prvotní šok přebil pocit mírné radosti. Zahodila jsem za hlavu dopis a myslela na to, koho potkám…
"Počkat! Koenmo, co to znamená?!" vyjekl nechápavě Yusuke. Očividně toho z rozhovoru moc nepochopil a oznámením byl mírně řečeno šokován. Kuramu to očividně taky překvapilo.
"Budete jí dělat doprovod na její…cestě."
"Ale…kam pojede?" zeptal se zamyšleně Kurama.
"Domů…" řekla jsem potichu zamyšleně. Ani jsem se na něj nedívala. Před očima mi probíhaly chvíle mého dětství, ke kterým jsem se tak ráda vracela, a doufala jsem, že najdu to, co budu hledat…
"To je kde?" zeptal se nechápavě Yusuke. Ani jsem si neuvědomila, že jediný, kdo ví, odkud jsem, je Kurama a teď už i Koenma.
"Rumunsko," upřesnila jsem…