Po Yusukeho hodinovém rozčilování a vyptávání zároveň jsme od Koenmy odešli.
"Já pořád nechápu, proč tam jedeš?" zeptal se cestou zpátky ke mně Yusuke
"JEDEM," poopravil ho lehce se smíchem, který ho měl zase mírně naštvat, Kurama.
"Prostě…nemám jinou možnost," zasmála jsme se. Nevím, jestli Koenma tušil, jaký je vlastně cíl mé cesty, ani jestli mu došlo, co se bude dít, ale nehodlala jsem to řešit. Vlastně jsem byla ráda, že nebudu muset jet sama.
"Kdy vlastně pojedem?" zeptal se mě náhle Kurama a vytrhl mě tak z mého přemýšlení.
"No…doma se podíváme na spoje, čím by to asi bylo nejlepší a…"
"To nebude potřeba, ne, Kuramo?" Já se na Yusukeho tázavě podívala a pak hledala odpověď u Kuramy.
"No…to přenášedlo by nás teoreticky mohlo odnést přímo do Rumunska, ale pravděpodobně jen jednou - pak by ti Koenma musel obstarat nové. Tedy myslím. Je to dlouhá cesta, předpokládám, že to nevydrží vše."
"Tak? Je na tobě, čím chceš jet první," zasmál se Yusuke a podíval se na mě. Máme tam být za tři dny od zítřka. To znamená, že cesta čímkoliv by byla docela komplikovaná. Navíc…chci mít ještě čas si trochu zavzpomínat…
"Komplikovat si budeme až cestu zpátky," usmála jsme se nakonec, "teď to někdo běžte oznámit Kuwabarovi," rozesmála jsem se při představě Yusukeho a Kuramovi hádky. Yusukemu bylo víceméně jasné, že za Kuwabarou jde on, tak nás nechal jít s Kuramou po svých a odešel. Informace mu prý pak předá Kurama nebo já po telefonu. To je dobrý, nebudu muset cokoliv vysvětlovat dlouho, i když…Kurama má zase dobře mířené otázky… Došli jsme k domu a vešli do vchodu.
"Co ti ta schránka udělala?" zasmál se Kurama, když viděl můj včerejší zásah.
"Nechtěla se otevřít."
"Myslím, že jsme ti klíče od schránky nedávali."
"Neříkej!" zahrála jsem překvapenou.
"Řeknu Koenmovi, aby sem poslal někoho, kdo to opraví."
"Děkuju."
Doma nás přivítal Renji, kupodivu i Kuramu, na kterého si za tu dobu už zvykl. Uvařila jsem kafe, vytáhla mapy, a začali jsme společně probírat plán cesty.
"Kdy vyrazíme?" zeptal se, jakmile jsme měli trasu přibližně naplánovanou. Nebo spíš neměli, ale měli jsme ujasněné, kde se asi zastavíme.
"No…mám tam být od zítřka za tři dny…a chtěla bych ještě…se někam stavit…"
"Projít si pár vzpomínek?"
Pousmála jsme se. "Jo…tak by se to taky dalo říct. Byl by problém vyrazit zítra?"
"Až tak narychlo?" zasmál se trochu překvapeně Kurama.
"Tak když si pohnete s pakováním, neměl by to být problém, ne?" zasmála jsem se.
"Dobře, dám vědět Yusukemu. Myslím, že mu to podám trochu…citlivěji, než bys to udělala ty," zasmál se. Tím rozesmál i mě. Je pravda, že jsme nepotřebovala slyšet Yusukeho nadávání na to, že bude muset celou noc balit. A myslím, že věta 'pohni, nebo tě nevezmu na výlet!' by ho taky moc nepotěšila.
"Roze…kam to vlastně jedeme?" Věděla jsem přesně, na co se ptá a co mu asi tak vrtá hlavou. Nemohla a ani nechtěla jsem mu ale nic říct. Předpokládám, že stejně mu časem dojde co a jak. Ale ne teď. To je hlavní.
"Je to vlastně…taková oslava," začala jsem s rozvahou, "jednou, za nějakou dobu, se konají takovéhle velké oslavy, na kterých se všichni, nebo aspoň valná většina z okolí, Lugaru sejdou. Pak je tu pár, kteří dostanou…speciální dopis - pozvánku- jako já. Jsou vlastně takovými hosty. S tím, že když nepřijedou, učinili si rozsudek smrti…"
"To zní docela…" Chvíli se zarazil. Nemohl najít správné slovo. Mírně jsme se pousmála.
"Možná to zní krutě, ale když se na to podíváš z jiného úhlu, nepřijde ti to tak rozdílné od vás. Vem si třeba Turnaj Černého bojového umění. Odmítnutí se taky rovná smrti. Je to těžké pochopit, ale…prostě to patří k naší minulosti…"
"Když už jsme u toho…proč zrovna Rumunsko?"
"Mohla by to být i Francie," zasmála jsem se krátce, "ve Francii se podle francouzských legend objevil první Lugaru. Oni to tedy spíš nazvali Gévaudánsou bestii. Až časem se došlo k tomu, že to byl Lugaru. Ale v Rumunsku…tam jsme bývali hodně známí. Našlo se několik spisů, podle kterých měla mít v předcích Lugaru rumunská princezna z 16. století. Kdysi tam byli uctívaní - to nejlepší z člověka a ze zvířete…"
"Nevěděl jsem, že toho víš tolik." Kurama mě touhle otázkou tak trochu vrátil zpátky do reality. Zase jsem vzpomínala na domov.
"Na večerech, jako je ten, na který jedeme, vždycky starší vyprávěli dětem legendy a příběhy o historii Lugaru. Moc knih o nich není, takže se to traduje takhle," usmála jsme se při pomyšlení na tyhle večery.
"Doufám, že nás vezmeš poslechnout si je."
"Si piš! Budete tam sedět do rána a vzdělávat se - Koenma chce poznat naši kulturu, tak budete dávat bacha!" rozesmála jsem se. Kurama se ke mně hned přidal. Ani nevím, kdy jsme si začali tak rozumět. Ještě nedávno jsme, dobře, JSEM, na něj chtěla zaútočit, když mě zachraňoval. Ještě chvíli jsme spolu zůstali a povídali si, než odešel s tím, že si jde teda začít balit. Já jsem přitakala s tím, že já taky a že bychom se na ten zítřek měli všichni pořádně vyspat. Sraz bude v jednu na náměstí. Rozloučili jsme se a já se pustila do balení věcí…
Jelikož jsem šla spát docela pozdě, nastavila jsem si budík na deset hodin, ale byla jsem tak rozrušená z nadcházející cesty, že jsem byla vzhůru kolem deváté.Renjiho jsem s sebou vzít neplánovala, docela jsem měla strach, co s ním bude, ale bylo mi přislíbeno, že se o něj řádně postarají. Loučení mi nějakou chvíli zabralo. Bylo to těžké. Na jednu stranu jsem nevěděla, co mě v mé domovině bude čekat. Přece jen mě bratr odvezl, když mi bylo pět. Na tu druhou jsem však…prahla potom, abych se dozvěděla, co se za tu dobu změnilo a taky jsem toužila potkat své známé. O čtvrt na jednu jsem vyšla s těžkým srdcem, po loučení s Renjim, směrem k náměstí. Došla jsem tam něco málo před půl jednou a čekala jsem na kluky. První se objevil Yusuke s Kuramou.
"Co v tom táhneš?!" vyjekl na mě Yusuke, jen co mě uviděl.
"Co asi? Oblečení."
"To se budeš převlíkat pětkrát denně?"
"Za to ty jednou za týden, co?" poukázala jsem provokujíc na jeho batoh, který by mi nestačil snad ani na make-up.
"Já se nikomu líbit nepotřebuju," odsekl lehce a trochu jakoby kývnul hlavou směrem ke Kuramovi. Ten si toho naštěstí nevšiml. Trochu jsem Yusukeho probodla pohledem, ale ne tak, aby si všiml, že mi ta poznámka vadila. Kdybych to dala najevo, nikdy bych se podobných už nezbavila. Proč mu vlastně hlavou blesklo první tohle? To je…
"Kuwabaro, dělej!" zavolal nejednou Yusuke na blížící se postavu a já si uvědomila, že jsem se zamyslela na dýl, než bych chtěla.
"Můžeme?" zeptal se Kurama a všech se dotázal pohledem. My jsme svorně přikývli a vyšli jsme směrem k lesu, který byl vzdálený asi dvacet minut chůzí. Jakmile jsme vyšli, začala jsem se s Kuramou hádat o mou tašku, kterou mi chtěl vzít. Já jsem argumentovala tím, že když za normálních okolností zvládnu bez problému zvednout osmdesáti kilového Renjiho , bylo by pro mě ponižující, kdyby mi táhl tašku. On zase opáčil, že když městem táhne takový tintítko, jako já, tašku dvakrát větší, než jsem já, vypadá to blbě. Na to jsem se s ním začala handrkovat o to, že nejsem ani malá ani nic jiného. Samozřejmě, že on se mi spíš vysmíval. Stejně to, podle očekávání, dopadlo tak, že mi tu tašku vzal. Když jsme došli k místu, odkud jsme plánovali teleportovat se, složili jsme věci na zem a pustili se do rozevírání portálu. Teda…spíš se do ní pustili kluci a já měla pichlavé poznámky. Když byl konečně portál otevřený, pobrali jsme věci a chystali se vyjít. První prošel Yusuke a hned za ním Kuwabara. Teď jsem na řadě já. Naposledy jsem se ohlédla po Japonsku. Tenhle pohled mi bude chybět… Otočila jsem se zpátky k portálu, nadechla se, a vydala jsem se vstříc své cestě…
"Roze, kde to jsme?" zeptal se opatrně Yusuke, když jsme se všichni potkali v jedné tmavé a zapadlé uličce, kde nikdo nebyl. Usmála jsem se, vyšla dopředu a zahnula za první roh, kde prosvítalo slunce. Kluci mě následovali a jen co jsme vyšli za roh, skoro jsme nemohli uvěřit svým očím. Kluci, protože tohle nečekali, a já, protože jsem tohle toužila vidět tak dlouho…
"Bukurešť…"vzdechla jsem potichu….
