close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Láska - není slasti bez bolesti (2/2)

1. října 2014 v 9:14 | Raven |  Jednodílné povídky
Všechny si je prohlédla. Pak se zadívala na Williama. On se na ni díval úplně stejně, jako ona na něj. Chvíli se na sebe jen tak dívali, pak se dívka usmála a zmizela.
"Zdálo se mi to nebo tahle byla nějak jiná, než ti ostatní?" ozval se Erik, který se vzpamatoval jako první.
William se rozpomněl, kde je, a hlavně s kým je, a rychle vymyslel něco na styl, že se mu to jen zdálo.
"To je nanic. První hezká holka, kterou potkám a ona je mrtvá," zaběduje Darren, když se vzpamatuje.
William se potichu zasmál a znovu se podíval na místo, kde dívka stála. Onapřišla…pomyslel si.
Chvíli ještě mluvili o tom, co viděli a pak si šli lehnout. William se stále dival na cestu, po které dívka přišla. Stále doufal, že se vrátí. William zůstal vzhůru ještě dlouho po tom, co si šel lehnout, ale kolem jedné ráno usnul - na tohle dívka čekala. Vrátila se k jejich tábořišti a chvíli si chlapce prohlížela. Když došla k Williamovi, usmála se. Natáhla ruku a položila ji Williamovi na čelo. Vstoupila do jeho snu…
William už na ni čekal. Stáli naproti sobě a dívali se navzájem do očí.
"Wille…"
"Anne…"
"Ty…ses vrátil," řekla skoro se slzami v očích.
"Myslela sis, že bych tě tu nechal?"
"Nemohl si vědět, že jsem tu jsem. A navíc…" odklonila zrak. " Nezvládla jsem zachránit…"
"Ne, Anne. Nevyčítej si, co se stalo…prosím. Kdybych dal tehdy na tebe všechno by bylo…"
"Ne. Já jsem nebyla dost silná na to abych…" nedokázala to doříct. Povzdechla si a odklonila hlavu na stranu. Will k Anne přišel blíž a vzal její tvář do dlaní.
"Anne, už si to vyčítáš příliš dlouho. Je to…kruté, ale… snaž se zapomenout."
Anne se mu podívala do očí, v jejích očích se leskly slzy, a pak přikývla. Pak se, konečně, s Williamem objali.
"Tolik si mi chyběla," vzdychl potichu William.
"Ty mně taky."
"Miluju tě…" zašeptal Will a políbil ji.
Anne jeho polibky opětovala. Začali se líbat stále vášnivěji a nakonec se spolu milovali…

Leželi spolu v obětí, přitisknutí k sobě, jak to jen šlo. Nespali, jen přemýšleli a navzájem se hladili. Vyrušil je úder hodin. Anne s sebou cukla, a pak se podívala směrem, odkud zvuk vyšel. William se už chtěl zeptat, ale Anne mu nedala možnost.
"Wille, poslouchej mě. Vím, proč si sem přišel." Teď se chtěl zase zeptat, jak to může vědět, ale Anne mu věnovala pohled, ze kterého dokázal vyčíst, že je jí to víc než jasné. "Pokud to opravdu chceš udělat, pokud mě opravdu chce zase přivést mezi "živé", tak poslouchej. Víš, že k obřadu budeš potřebovat JEHO krev, že?" Will přikývl. "Pokud tedy víš, jak to proběhne musíš… mi dát nejmíň půlku jeho krve, ale nesmíš mi dát víc, než 3\4."
William se vyděšeně podíval. "Tohle tě může zabít! Na tohle zap…"
"Wille, prosím. Poslouchej mě. Nemám dost času na to, abych ti to vysvětlila. Jen PROSÍM udělej to, co po tobě žádám." Jen, co Anne dořekla tuhle větu, začala pomalu mizet.
"Slib mi to."
"…Slibuju," souhlasil nakonec William a potom se probudil…
"Jak jste se vyspali panstvo?" odsekl otráveně Darren, když kluci vstávali.
"Vypadá to, že mnohem líp, než ty," zasmál se Erik.
Darren cosi odsekl a radši šel sbalit tábor.
"Není ti nic?" zeptal se Darren, když šel kolem Williama, který byl myšlenkami někde jinde.
William se rozpomněl a nasadil úsměv.
"Jen jsem přemýšlel, jak se dostanem do hradu, nic víc."
"Ty něco vymyslíš - od toho tě tu máme," povzbudil ho se smíchem Darren. William se pousmál a pak se vydali na cestu. Vstup do hradu byl už kousek. Za necelých 10 minut k němu došli. William opatrně a pomalu otevřel dveře, který dělili vnitřek hradu od jeskyně a nakoukl dovnitř. Když zjistil, že tam nikdo není, mávnul na kluky a vešel dovnitř. Uvnitř hradu bylo duchů ještě mnohem více než v jeskyni, ale to nebylo to nejhorší. Doprovázeli je různé zvuky, z nichž Darren a hlevně Will, který se snažil nedat to na sobě znát, propadali zoufalství. Křik, který byl hlavně Williamovi hodně blízký, pláč dítěte a prosby o smilování se…
"Já už to tady nevydržím! Co se tady sakra stalo?! To je strašný. Kdo má tohle vydržet?!" ruply Darrenovi nervy. To ještě netuší, co přijde teď. Před nimi se objevil duch, ale..vypadal tak skutečně. Bylo to dítě - malé dítě. Nemohlo mít víc, než rok - možná ani to ne. Bylo to děvčátko. Mělo na sobě světle modré šatičky a na hlavě čelenku s mašličkou. Sedělo tam a hrálo si. Potom se podívalo na skupinku, která jej pozorovala. Usmálo se a natáhlo k nim ručky. Ale…než stačil kdokoliv jakkoliv zareagovat, přehnalo se přes děvčátko něco nepopsatelného. Vypadalo to jako nějaká hmota. Měla hromadu zubů a snad sto očí. Převalila se přes děvčátko a roztrhala je na kusy... Všichni odvrátili znechuceně pohled.
"Takže už o nás víš…?" domyslel si naštvaně William.
Po chodbě se rozlehl smích, který vycházel z protějších dveří.
Will došel ke dveřím a ty se samy od sebe rozrazily. Pozvedl hlavu a díval se do očí tomu muži, co stál tak 5 metrů od něj.
"Vedeš mi pomocníky?" zeptal se s úsměvem muž.
"Oni mi pomůžou zabít tě."
"Copak takhle se mluví…s vlastním strýčkem?"
Erik s Darrenem se na sebe nechápavě, a hlavně překvapeně, podívali.
Muž si toho všimnul. "Takže ty si jim nic neřekl? Tohle pro ně bude šok…tvůj původ a minulost…"
"Za minulost můžeš ty," vyštěkl William, a pak se obrátil na chlapce. "Možná jsem vám to měl říct dřív. Přišli jste sem hledat NĚCO nenormálního a zatím to celou dobu cestovalo s vámi…. Já jsem…William Cousland…"
Při těhle slovech Erik vytřeštil oči. Tohle jméno znal moc dobře.
"…Potomek čistokrevných. Upír."
Darren teď taky vytřeštil oči. "Čistokrevný upír????!"
"Tohle bylo trochu stručné nemyslíš Williame? Co takhle trochu představit rodinku? CELOU?" prohlédl si jej s provokativním úsměvem muž. V očích se mu zablýsklo. William se na něj nenávistně podíval. Jenže Erik s Darrenem chtěli slyšet víc. Už žádné tajnosti. William se smutně zadíval na zem a pak začal vyprávět.
"Pamatujete si na tu dívku ze včerejška?"
"Myslíš tu krásku v těch bílých šatech?" optal se Darren.
William se usmál a přikývl. Ale jeho pohled byl…smutný.
"Je to už 200 let, co jsem ji viděl naposledy." Teď chlapcům spadla čelist skoro až na zem. Čekali větší číslo, protože upíři žijí podstatně déle než lidé, ale tohle…
"Jmenuje se Anne. Anne De Bruce - druhý nejslavnější rod čistokrevných. ON (poukázal na strýce) ji ukradl z jejího domova. Odvezl ji sem, kde se měla stát další z jeho nevěst. Ale ona s tím DURAZNĚ nesouhlasila. Její protesty byly zřejmé na první pohled. Naneštěstí pro něj byla čistokrevná - nemohl ji donutit silou. Ona by ho dokázala zabít, ale nemohla. To by vyvolalo válku. Musela zůstat tady. V té době jsem přijížděl na hrad. Nebyl jsem tu už dlouho. Rodinu jsem taky neviděl léta. Nikdo nepočítal s tím, že se mám vrátit…"
William šel chodbou k hodovní síni. Prý by strýce měl najít tam. Cestou ho s úsměvem zdravilo překvapené služebnictvo. Takovou návštěvu nečekali. "Prince čisté krve". Těšil se, až se se strýcem pobaví a dozví se, co se zde za ta léta dělo. Něž však stihl vstoupit do místnosti, dveře se prudce rozrazili a z nich prudce vyšla dívka. Anne. Jenže nebyla sama. Williamův strýc vyšel hned za ní a surově ji chytil za zápěstí. Zabolelo jí to, ale nedala na sobě nic znát. Williamův strýc ji ruku ještě stisknul. Anne se na něj vzdorovitě a hlavně vyzývavě podívala.
"Jen to zkuste," pobídla ho s úsměvem. "Uvidíme, kdo z nás dvou je tvrdohlavější."
"Měla by sis dávat větší pozor na to, s kým si hraješ," upozornil ji.
"Nebo vy na to, s ČÍM si zahráváte."
Ty nenávistné pohledy byly zřejmé na první pohled. William už tohle nemohl dál sledovat. Ti dva byli tak zabraní do své pře, že si jej ani nevšimli.
"Kam se poděla tvá šlechetnost strýčku? K ženám si byl vždy víc, než jen pozorný."
Oba s sebou cukli, nevěděli, že je někdo v jejich blízkosti.
"Williame…?" podivil se strýc.
Anne využila příležitosti a vytrhla se mu ze sevření. Strýc se na ni naštvaně podíval, ale ona už byla dávno na odchodu…
"Od strýce jsem se dozvěděl, co se tu dělo a kdo byla ta dívka, z chodby. Když mi řekl o jejím původu zděsil jsem se. Mohl vyvolat válku, protože naše rody se zrovna moc…nemusí. Jejich pře pokračovaly celou věčnost. Já na hradě zůstal a nebyl den, kdy by se spolu nehádali. Nezapomenu na to, jak pro Anne poslal, aby se s ním najedla. Odmítla to. Bylo jí řečeno, že má přijít, jinak bude večeřet s vězni - nahá," William se pousmál. "O půl hodiny později procházela nahá chodbou, vedoucí k žaláři, se vztyčenou hlavou a značně vyváděla z míry služebnictvo. O dvě hodiny později jsem se dozvěděl, že tři z 8 vězňů zemřeli. Prý byli trochu…rozerváni… Tou dobou jsem se sní poprvé seznámil osobně. Když už to tady nemohla vydržet, utíkala do zahrady. Někdy si četla a někdy jen tak seděla a přemýšlela. Taky jsem rád přemýšlel v zahradě. Jednou jsme se tam setkali. Slovo dalo slovo a my jsme si začali rozumět. Takhle to pokračovalo další čtyři měsíce. Potkávali jsme se všude možně a bavili se spolu. Stali se z nás dobří přátelé. Jenže to přátelství začalo být trochu…hlubší. "Nenápadné" pohledy, náhodné dotyky… Zamilovali jsme se do sebe. Oba jsme věděli, že je to nepřípustné a že to není správné, ale…"

Anne stála uprostřed zahrady. Měla se setkat s Williamem. Snažila se skrýt ten úsměv, který se ji dral na tvář pokaždé, když jej viděla. William přicházel do zahrady. Usmál se, když Anne uviděl. V ruce držel růži. Věděl, že je má ráda. Usmál se a růži ji podal.
"Děkuju. Je krásná."
"Ty si krásná," William tohle nechtěl říct, tedy ne nahlas, ale prostě to už nešlo vydržet. Stejně už věděla, co k ní cítí…
Anne se začervenala a usmála se, ale potom trochu zesmutněla a odvrátila pohled. William pochopil.
"Wille já…"
"Nemusíš nic říkat, já to chápu," snažil se nevypadat zklamaně.
"To je kvůli toho, proč jsem tady a …je to …moc…těžké…ono…"
"Říkám, že to chápu, vážně."
"Ne, nechápeš to! Já tě totiž…!" teď si uvědomila, co právě řekla. Pro Anne tohle byla beznadějně trapná situace a pro Willa neobyčejně šťastná chvilka. Anne zčervenala, obrátila se a jako nejvhodnější taktiku zvolila útěk. William byl naštěstí natolik duchapřítomný, že ji chytil za ruku a nenechal ji odejít. Než Anne stačila jakkoliv zareagovat, William si ji přitáhnul k sobě blíž a podíval se jí do očí. Anne se chvíli tomu pohledu vyhýbala, ale pak se mu taky podívala do očí. Chvíli se na sebe jen tak dívali a pak se k sobě začali přibližovat. Políbili se. Z tak, pro ně krásného, okamžiku je vytrhl nějaký zvuk. Oba leknutím ucukli. Anne se k Willovi přitiskla. Ve vteřině se jim zase ulevilo. Zjistili, že z křoví vylétli holuby. Nikdo je neviděl. Anne se usmála o přela se mu hlavou o rameno. Ani si neuvědomila, že davá své city najevo až moc. William se usmál a dal jí ruku kolem pasu. Anne se taky usmála a podívala se na něj.
"Můžou nás kdykoliv vidět…Může tohle vůbec fungovat?" zeptala se s trochou obav v hlase.
William se na chvíli zamyslel. "Může," odpověděl potom a znovu ji políbil….
"Takhle to začalo. Tajné scházení se v hradu. Trvalo to dalších pět měsíců. Potom jsem před strýcem zmínil, že jeho nová vyvolená, je celý den zavřená v hradbách. Nemohla sama ven. A že se chystám do lesa - na lov. Strýc měl hromadu "práce". Když se nerozléhali celým hradem jeho a Anneiny hádky, byl zavřený ve své pracovně a vymýšlel, jak získat větší moc. Nebyl proti. Prý, ať ji cestou naučím větší pokoře. Ještě to ráno jsme byli z hradu pryč. Měli jsme v podstatě celý den pro sebe bez obav, že nás někdo uvidí. Došli jsme někam do středu lesa. Byla tam mýtina a u ní jezero s menším vodopádem. Mluvili jsme, smáli se…a nakonec jsme spolu strávili "noc"…

Anne s Williamem leželi na zemi, vedle sebe, v objetí. William spal, ale Anne …přemýšlela. Tahle situace byla víc, než složitá. Povzdechla si a chtěla tyhle myšlenky nechat plavat.
"Jak to, že nespíš?"
Anne s sebou cukla - nevěděla, že je William vzhůru.
"Jen…přemýšlím," odpověděla.
"O tom, co bude teď?"
Trochu ji zesmutněl pohled. Posadila se a chvíli se dívala jen tak do prázdna.
"Napadlo tě to? Nikdo tu není. Můžeme zmizet a …nikdo o tom nebude vědět…"
William taky zesmutněl. V podstatě přemýšlel o tomhle už několik hodin, dnů, možná i déle.
"Anne, musíme to líp promyslet, ale jakmile bude možnost odejít, odejdeme," políbil ji na rameno. " Slibuju." Anne přikývla. Věřila mu. Ale přála si, být co nejdřív někde jinde…
"Tohle byla naše jediná společná noc. Jenže to stačilo. Za pár týdnů přišla se značnou nervozitou, a trochou beznaděje, s tím, že čeká dítě. Ano, byl to šok, ale …byl jsem rád. Ten prsten, kterým jsme předtím otevřel vchod do hradu, … ona měla stejný. Dalo by se říct, že byly snubní. Tohle bylo sice trochu rychle, ale stejně by jsme asi …časem chtěli rodinu. Rozhodli jsme se, že hned druhý den utečeme. K našemu potěšení strýc ten večer oznámil, že díky únosu Anne, se klan rozbouřil natolik, že bude válka. Musí odjet. Na dlouho. Minimálně na rok. Hned zítra. Já dostal na starost celý hrad. Ráno jsem strýce šel doprovodit a pak… jsme byli volní. Měli jsme domov. Služebnictvo to, že spolu máme poměr, přijalo celkem bez problému, takže jsme neměli žádné větší starosti. Asi za 7 měsíců jsme obdrželi zprávu z bitvy. Prý bylo mnoho našich zabito a mezi nimi i někdo, kdo měl na ruce prsten s královskou pečetí. Podle všeho byl strýc mrtev. Možná to od nás bylo…hnusné, ale my byli rádi. Zbavovalo nás to té nejistoty. Za pár měsíců, po téhle zprávě, se nám narodila dcera - Sarah. Bylo jí zrovna devět měsíců, když jsme zahlédli, jak se k hradu blíží skupina lidí. Našich lidí. Mezi nimi byl i nevítaný host. Můj strýc. Věděl o všem, co se na hradu dělo. Mezi námi byl zrádce. Dostala se k němu zpráva o nás i o dítěti. A strýc nebyl zrovna nadšený. Anne s dítětem jsem poslal k východu z hradu - k tajné jeskyni, kterou jsme sem my vešli. Měli jsme se sejít v lese, kde tohle začalo. Jenže…už jsme se tam nikdy nedostali. Anne my předala něco ze své síly. Mohl jsem jí použít mnohem více, než normálně. Se strýcem i s jeho poskoky jsem bojoval, ale strýce jsem zabít nemohl - stejně jako on mě. Ale mohl jsem jej v podstatě zničit. Jeho regenerace mu trvalo dlouho - až do teď. Já jsem se probudil nedaleko hradu - nevím, jak jsem se tam dostal, ale co jsem věděl bylo…"
"Takže ona ti nic neřekla…" domyslel si Wiliamův strýc.
William se na něj nechápavě podíval. Co mu měla Anne říct?
Usmál se a začal vyprávět…

Anne šla chodbou i s dítětem, jak nejrychleji mohla. Byla skoro u východu. Stačí jen otevřít dveře jeskyně a …
"Takže je to pravda. Myslel jsem, že se posel spletl nebo že je to jen lež, ale je to pravda. TY máš dítě s NÍM…" přiblížil se a pomalu k nim vztáhl ruku. Anne ucukla dítě přitiskla v náručí. Strýc zase svěsil ruku podél boku a pousmál se. Použil svou moc. Přehnala se přes ně nějaká hmota, která se nedá nějak popsat. Vypadala stejně, jako ta, kterou viděl William s ostatními na chodbě hradu. Vytrhla Anne děvčátko z náruče a odvlekla jej tak tři metry od ní. Anne za dítětem chtěla okamžitě jít, ale Williamův strýc ji chytil pod krkem a prudce ji přirazil ke stěně. Děvčátko se na ně dívalo a chtělo jít za mámou, ale ta hmota jí to nedovolila. Držela ji pevně na zemi. Rozplakalo se. Ten muž se na něj znechuceně ohlédl, napřáhl k němu ruku, a chtěl dát hmotě nějaký příkaz. Anne to poznala. Použila ten zbytek síly, co měla, aby dítě ochránila. Ale dobře věděla, že na tohle teď její síla stačit nebude.
"Ne! Nech ji být. Vem si radši mě, ale dítěti neubližuj…" prosila ho Anne se slzami na krajíčku.
Pousmál se. Trochu se odtáhl a prohlédl si její tělo. Anne při téhle představě odvrátila tvář a zavřela oči. Hlavně, že zachrání Sarah. Hmota se pohnula. Uslyšela to a hned se na dítě otočila. Ale to se už hmota převalila přes dítě a roztrhala je na kusy…
Anne vykřikla, odvrátila zrak a z očí ji vytryskly slzy. Jenže než mohla cokoliv říct, nebo udělat, Williamův strýc ji přitiskl víc ke stěně a rukou jí přejel po stehně nahoru. Bránila se, ale bez své moci byla jen obyčejná lidská bytost. Po té se chodbou nesl křik, když jí Willův strýc znásilnil…
Williamovi při té představě vřela krev v žilách. Teď se na něj díval ještě nenávistněji.
"Vlastě… ti rozumím," začal strýc. "Byla krásná a vůbec nebyla špatná… sice se bránila, ale…" přerušila ho ohromná rána, která vyšla od stěny. Když se ohlédl, byla na ní díra o průměru pěti metrů. To William. Použil svou moc. Muž se ohlédl na zeď a pak zpět na Willa.
"Netrefil si…?" zeptal se provokativně.
"Můžu čekat vaši pomoc?" zeptal se William kluků, kteří byli ještě otřeseni z příběhu, který právě slyšeli. Darren vytáhl kuši a nabyl ji.
"Počítej s náma," odpověděl a hrotem šípu mířil na Williamova strýce.
Muž se usmál a pak začali bojovat. Boj netrval až tak dlouho, ale problém byl v tom obřadu. Strýce zabili, ale co teď.
Když Willův strýc ležel na zemi, Darren sebral veškerou odvahu, odkašlal si a pak se zeptal: "Proč si jej vlastně nemohl zabít ty sám? A jak to, že Anne není mrtvá?"
William se na něj podíval. Darren už chtěl vysoukat nějakou omluvu, ale Will si oddechla a začal vysvětlovat: "Víš…upír nemůže zabít svého mistra - jeho síly mu to nedovolí. Moji rodiče zemřeli, když jsem byl malý. Oni mi svou krev - takhle se vytvoří pouto mistra a učedníka - dát nemohli. Dal mi ji strýc. A Anne… Nezabil ji. Uvrhl na ni kletbu, která ji vězní mezi světem živých a mrtvých. Chtěl jsem jí z hradu dostat co nejdřív, ale nemohl jsem sem. Strýc kolem hradu vytvořil bariéru, která jej chránila před zraky všech. Nemohl jsem se sem dostat. Bariéra se uvolnila až teď - když byl zase v plné síle."
"A proč chtěl on provést ten rituál?" přidal se Erik, který všemu pozorně naslouchal.
"Taky ji chtěl oživit," klukům spadla čelist, ale než se stačili začít ptát, Will jim to začal vysvětlovat. "Vždy prahl po moci. Zjistil, že když dá Anne pár kapek své krve obživne - byli by svázáni stejným poutem jako mi dva. Jenže on jí chtěl zbavit její moci. Chtěl aby přešla na něj. Tím by Anne zabil…"
Mají co potřebovali. Mají víc, než půl krve upíra, který jim tak ublížil. Přišli k podstavci, který stál opodál v místnosti. Byly na něm vyryty starodávné znaky. Kluci nevěděli, co je tam napsáno, ale William zjevně ano. Pár kapek přidal do jednoho znaku a kapky se začali rozpíjet. Postupně krev vykreslila celý obrazec, který začal zářit. Uprostřed podstavce se začalo objevovat tělo. Anneino tělo. Ale bylo úplně průhledné. Bylo ještě světlejší, než duchové, které viděli na chodbách. William se pousmál. Teď začal krev lít do jediného obrazce, který jí nebyl vyplněný. Do kruhu uprostřed oltáře. Tělo začalo pomalu tmavnout. Než William dolil poslední kapku krve, tělo bylo už zcela viditelné. Teď všichni z napětím čekali. Jediný William věděl, že takovéhle množství krve může Anne zabít. Pořád čekali na to jediné - na známku života. Náhle se Anne nadechla. Všem, a hlavně Williamovi, spadl obrovský kámen ze srdce.
Anne pomalu začala otvírat oči. Dvakrát zamrkala a pak se podívala na Williama. Oba se usmáli a objali se. William ji vzal do náruče a sundal ji z oltáře. Podívali se na sebe - do očí. Willovi oči byly přes tohle všechno… smutné.
"Anne…" povzdechl si.
Anne mu přiložila jeden prst na rty na znamení, že má mlčet, a pak jej jemně políbila.
"A my jsme vzduch?! Alespoň nějaké děkuju…." odfrkl si Darren, kterého tohle sledovat zrovna dvakrát nebavilo. Anne se zasmála, představila se a pak jim všem poděkovala. Z hradu hned na to odešli. Byl už večer a všichni byli unavení. Zase byli v lese. Rozdělali na noc tábor, aby se vyspali, a mluvili o tom, jak se zatím svět změnil. Asi za hodinu šli spát. Anne s Willem spali spolu. Ona byla k Williamovi otočená zády a Will jí držel kolem pasu. Darren se na ně chvíli díval ze svojí "postele" a pak si odfrknul.
"Proč, když zachráníme nějakou holku, neleží večer u mě?"
Anne se zasmála. "Tak příště půjdeme zachránit někoho, kdo bude ležet s tebou," Anne si všimla, že se na ni Darren dívá trochu se zájmem. "Nebo si k tobě můžu lehnout já…"
Darren vytřeštil oči, jestli tohle myslela opravdu vážně, ještě když je Will hned u ní.
"… ale pozor, večer mívají upíři hlad…" dodala, s úsměvem se na Darrena podívala a pak se její oči změnily na rudé. Tohle dělají oči všech upírů, když zatouží po krvi.
"Zůstaň prosím tě tam a jestli budeš večer při chuti, běž se porozhlídnout po lese," otřásl se Darren. Anne se rozesmála a její oči se zase změnily na normální barvu. Za další hodinu všichni spali. Teda skoro všichni. Anne ještě přemýšlela. Obrátila se na Williama.
"Wille spíš?"
Dostalo se jí odpovědi něco ve smyslu: Hmmm
"Nespi. Potřebuju s tebou mluvit, dokud ti dva spí."
Will rozespale otevřel oči a podíval se na Anne.
"Wille…víš, proč jsem chtěla, abys mi dal té krve tolik?"
Zavrtěl hlavou - teď už vnímal úplně.
"Víš…zjistila jsem, že když krev přidáš, vrací tě v čase od doby, kdy si zemřel. Vrátila jsem se o necelých 17 měsíců…"
Will se nechápavě díval. Nechápal, co se mu tím Anne snaží říct. Anne došlo, že William nic nechápe a povzdechla si. Vzala jeho ruku a položila si ji na bříško, které měla o trochu větší, než normálně. Chvíli nic a pak se Will zmateně podíval na ni a na její tělo. Anne se usmála.
"O necelých 17 měsíců… to znamená, že…" domyslel si Will.
Anne se usmála a skoro měla slzy na krajíčku. S Willem se nadšeně objali.
"Znovu čekám dítě. Naše holčička bude zase živá…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama