close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Red Riding Hood

1. října 2014 v 9:37 | Raven |  Fairyland

" Kde to jsem? A co…usnula jsem snad?" zeptám se sama sebe, když se podívám na svůj zevnějšek a rozhlédnu se po okolí. Co se vlastně stalo? Pamatuju si na bílé auto, které mi zastavilo, když jsem stopovala na kraji silnice, tak co dělám uprostřed lesa? Byla mi už docela zima - je listopad- a také se stmívalo. A moje oblečení? Když jsem vyjížděla z města, měla jsem na sobě normální oblečení, ale teď…. Ten…plášť… červený a dlouhý až ke kotníkům a s kapucí. Neměl ani rukávy, které bych si mohla navléct, ani žádné knoflíky, které by se daly zapnout. Jen vázání kolem krku. No co dělat? Přivázala jsem si plášť blíže ke krku, aby mi na něj netáhlo. Kousek od sebe jsem zpozorovala jezírko. Šla jsem k němu, abych se podívala, jak vypadám. Nahnula jsem se nad hladinu a prohlédla jsem se. Kapuci jsem měla nasazenou, vlasy jsem měla spuštěné podél jejích okrajů. Krásně mi lemovaly obličej. Plášť byl celkově dlouhý a já se do něj mohla schovat před mrazem. Když jsem se na sebe zadívala pozorněji, červený plášť, Kapuce a delší, tmavé, spuštěné vlasy, potichu jsem se zasmála. Připomnělo mi to pohádku. Tu, kterou asi zná každý. Připadala jsem si jako Karkulka. "Už mi tady chybí jen ten vlk" pomyslela jsem si a zasmála jsem se. Když jsem se dostatečně prohlédla, poodešla jsem od jezírka a podrobně jsem si prohlédla okolí. Prošla jsem se po mýtince, okolo jezírka a prohlížela jsem si každý kout. Náhle jsem něco zpozorovala u kmene jednoho ze stromů. Přišla jsem blíže, abych si onu záhadnou věc mohla prohlédnout. Když jsem byla tak metr od ní, začalo mě trochu mrazit. Tohle už je trochu moc… ležel tam proutěný košíček s vínem, něčím, co připomínalo bábovku a květiny… Nervózně jsem se pousmála.
"Tak jo, to by stačilo… někdo si tu ze mě tropí blázny…" řekla jsem nervózně a rozhlédla jsem se po okolí. Nikde nikdo. Váhala jsem, co mám udělat. Zdálo se, že jsem v lese sama. Otočila jsem se, že půjdu do lesa porozhlédnout se, jestli někde někdo není. Přidala jsem do kroku, ale…než jsem zašla za první strom, ohlédla jsem se. Pohled mi spočinul na onom záhadném košíčku. Něco mě k němu, nevím proč, přitahovalo.
"Jsem asi blázen," řekla jsem si pro sebe a pro košíček jsem se vrátila. Vzala jsem jej a vydala jsem se zase na cestu. Les byl…zvláštní… Stromy, květiny, ptáci… to všechno tu bylo, ale z nějakého důvodu byl…jiný. Děsilo mě pomyšlení, že jsem sama uprostřed lesa, a že na mě (nedej bože) něco zaútočí. Z těhle myšlenek mě vytrhlo zapraskání větví. Při takových myšlenkách mě ten zvuk vyděsil víc, než by kdo řekl. Rychle jsem se za sebe ohlédla, ale nic jsem neviděla. Docela jsem si oddychla, otočila jsem se a chtěla jsem pokračovat v cestě. Chtěla jsem udělat další krok dopředu, ale nemohla jsem. Zůstala jsem strnule stát. Asi tři metry přede mnou stál nějaký muž. Díval se mi přímo do očí. Měl tak chladný a děsivý pohled… Teprve teď jsem si všimla jeho rukou. Obě měl spuštěné podél těla a v pravé ruce držel nůž. Odtrhla jsem od nože oči a zase jsem se mu se strachem podívala do tváře. Stále se tak díval… Náhle se pohnul. Pomalu se začal přibližovat směrem ke mně. Rychle jsem zacouvala a nespustila jsem z něj oči. Na vteřinu se pozastavil, ale pak se ke mně zase začal přibližovat. Přidal na tempu. Jeho krok byl horlivější. Na nic jsem nečekala. S jeho stále upřeným pohledem v zádech jsem se dala na útěk. Běžela jsem, kam mě nohy nesly, a slyšela jsem jen svůj rychlý dech a praskání větviček pod vahou svých, i Jeho, kroků. Nevím, jak daleko jsem běžela, ale za nějakou dobu jsem ztratila původní tempo. Potřebovala jsem chvíli oddych. Sebrala jsem veškerou odvahu a ohlédla jsem se. Nikoho jsem neviděla. Zrazila jsem se, zastavila jsem, a chvíli jsem sledovala, jestli se zpoza stromů začne vynořovat něčí postava. Nikde nic. Oddychla jsem si, otočila jsem se zpět na cestu přede mnou a……Vykřikla jsem! Muž, který mě pronásledoval, měl tvář na 20 centimetrů ode mě. Chtěla jsem rychle utéct, ale muž mě pevně chytil jednou rukou kolem pasu a druhou mi, i s nožem, přiložil ke krku. Držel mě tak pevně, že jsem se nemohla skoro pohnout. Tolik pocitů se ve mně hromadilo… V očích se mi zaleskly slzy. Muž se přisunul ke mně ještě blíže. Teď jsem cítila jeho hlavu blízko svého krku. Třásla jsem se. Bála jsem se toho, co mě čeká. Muž si přivoněl k mým vlasům a otřel se o mou tvář. Slzy už se vydraly z očí ven a stekly mi po tváři. Jeho ruka se přesunula kousek níž a on mi začal rozvazovat plášť. Tohle… Ztěžka jsem vydechla. Myslím, že vlk nechybí - právě jsem ho potkala….
Cukla jsem s sebou a prudce jsem se posadila. Rozhlédla jsem se po okolí, abych se uklidnila. Jsem v autě. V tom autě, které mi zastavilo na silnici hned za městem. Trochu se mi ulevilo, a uklidnila jsem se. Přitáhla jsem si kabát blíže k tělu a vydechla jsem úlevou. Pousmála jsem se a podívala jsem se z okna vozidla. Ale…. kde to jsme? Tohle není silnice, po které jsme měli jet! Tohle je pěšina…Lesní pěšina. Ta nikdy z města nevedla. A už je skoro tma… Nervózně jsem si přitáhla kabát ještě blíže k sobě a v ten moment mi došlo, jaký kabát mám na sobě. Je…červený…Dlouhý ke kolenům a má kapuci…Začala jsem se třást a prohlížela jsem si své oblečení
"Á, už ses probudila…" vyrušil mě mužský hlas "Ušetřila jsi mi práci…"
Pomalu a se strachem jsem se ohlédla na muže, který auto řídil. To nemůže být pravda… Byl úplně stejný, jako ten z mého snu…. Auto začalo zastavovat. Muž na mě upřel svůj pohled…tak známý pohled….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama