close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Sedmero krkavců

3. října 2014 v 10:00 | Raven |  Fairyland
Ten sen se mi zdává každou noc. Už jako malé. Pokaždé je stejný. Vždy jsem na polorozpadlé zřícenině hradu. Někde na skalisku. Je to vysoko a kolem je jen sráz. Nic víc. Když se otočím a podívám se na strom, rostoucí uprostřed nádvoří, sedí na něm krkavci. Vždycky jich je sedm. Upřeně mě pozorují a krákají. Přímo mě hypnotizují očima a já mám pocit, že nemůžu nikam utéct. Pak se probudím. No…přestanu nad tímhle přemýšlet. Oblékla jsem se a šla jsem do kuchyně. Matka zrovna vařila oběd a pekla dort. Otec má dnes narozeniny. Teď mě tak napadá, že je nejvyšší čas koupit mu dárek. Matce oznámím, že pojedu do města, a že do oběda jsem zpátky. Když vynechám to, že mě matka vyhubovala za to, že jsem ještě otci nic nekoupila, a že to nechávám na poslední chvíli. Nu což, času je málo. Po tomhle výstupu mě poprosila, ať alespoň dám na stůl ubrus. Ok. Nejhezčí ubrus, který máme, vyšívala kdysi babička. Už jsem ho dlouho neviděla. Matka jej málokdy vytahuje.
Vzpomněla jsem si na truhlu, kterou má matka u postele, asi nějaká památka nebo co, a zašla jsem se tam podívat. Je to vlastně poprvé, co se do truhly jdu podívat. Matka si ani nevšimla, že jsem z kuchyně odešla. Přišla jsem do ložnice a truhlu jsem rozevřela. Ubrus ležel hned na vrchu. Vzala jsem jej do rukou a chtěla jsem truhlu zase zavřít, ale…. Můj zrak spočinul na něčem, co by v truhle být…nemělo. Byla to košile. Pánská košile. Otcova být nemůže. Nenosí košile a navíc…do téhle by se nevešel. Vzala jsem ji do rukou, abych si ji mohla pořádně prohlédnout. Zvedla jsem ji a prohlížela jsem si ji. Pak jsem ji složila a chtěla jsem ji zase položit zpátky, ale k mému údivu tam byla další košile. Zvedla jsem ji a podívala jsem se pod ni. Další košile. Postupně jsem vytáhla všechny. Rozložila jsem je kolem sebe a udiveně jsem si je prohlížela. Bylo jich sedm. Sedm chlapeckých košil. Každá jiná, každá jinak velká. Ale jak se sem dostaly? V ten moment do dveří vešla moje matka. Překvapeně jsem se na ni podívala. Ona strnula. V očích se jí objevila lítost a bolest. Samozřejmě, že jsem se ptala. Zajímalo mě, co u nás dělají košile, které očividně nejsou tátovi, a ani nikoho jiného - jsem jedináček. Po hodině dohadování a nezodpovězených otázek, mi matka řekla pravdu. Ty košile jsou mých bratrů. Už je to prý 16 let. Přesně v den, kdy jsem se narodila, odešli. Prostě zmizeli, a jediné, co po nich zůstalo, jsou tyhle košile. Na otázku, proč o tom nikdy nemluvila, řekla, že jí to bolí a že staré rány se nemají otvírat. Rány? Optala jsem se na to, i když jsem věděla, že jí to bolí. Řekla mi, že ten den jí hodně naštvali, a že jim řekla, že jsou krkavčí děti. To bylo naposledy, co je viděla. Po tomhle rozhovoru odešla z místnosti a celý den se nebavila. V hlavě mi celý den vrtalo tolik otázek… Matka mě asi zabije…ale …večer jsem si zabalila pár věcí a odešla jsem. Nad útěkem už jsem párkrát uvažovala, ale až teď jsem opravdu utekla. Celý tenhle příběh podnítil mou zvědavost. Najdu svoje bratry. Vzala jsem peníze, které jsme doma šetřili, a nasedla jsem do metra. Cestou jsem přemýšlela, co hodlám udělat. Vlastně o nich nic nevím, jen to, že jich je sedm, a že spolu byli opravdu hodně spjatí. Podle toho, co matka říkala, budou pohromadě. A já je najdu. Metro zahlásilo, že další zastávka je velkoměsto. To se hodí. Začneme tam. Ve velkoměstě jsem vystoupila a šla jsem se poohlédnout po mapě. Bohužel jsem žádnou nenašla. Na stanici metra se střídala velká spousta lidí. Sedla jsem si na lavičku a pozorovala jsem je. Kolem procházeli různí lidé. Matky s dětmi, úředníci, starší lidé s berlemi…. prostě mnoho lidí. Zanedlouho jsem si všimla skupinky mladíků, postávajících kousek ode mě. Vypadali divně - asi feťáci nebo co. Chvíli jsem je pozorovala. Vypadalo to, že se dohadovali o peníze, nebo tak něco. Pak jsem něco zaslechla. Ztuhla mi krev v žilách, vlastně to byl jen můj pocit, ale i přes to… Jeden z nich řekl: "Sedmero krkavců ti to vzkazuje…" Nevím, proč mě napadl můj sen a spojitost s mými bratry, ale napadlo mě to. Sebrala jsem veškerou odvahu a šla jsem k nim. Hned, jakmile mě zpozorovali, na mě upřeli pohled. Dívali se nedůvěřivě a opovržlivě. Se značnou nervozitou jsem k nim došla.
"Pardon, ale slyšela jsem váš rozhovor… říkal jste něco o "Sedmero krkavcích"?"
"A co je ti do toho?!" vyštěkl jeden z nich.
Dříve, než jsem stačila odpovědět, ten druhý ho usměrnil. "Proč tak tvrdě? Je hezká… a navíc hledá ty, o kterých se polovina z nás bojí vyslovit jediné slovo… Vezmeme ji s sebou, co ty na to? Možná je pak potkáš…"
Nedůvěřivě jsem se na něj podívala. Vypadal přesně jako ten typ kluka, který chlastá, kouří a fetuje už od dvanácti. Všiml si toho.
"Já tě k ničemu nenutím, kotě. Jen jsem ti chtěl pomoct."
Chvíli jsem zapřemýšlela, ale pak jsem souhlasila. Porozhlédli se, jestli nás nikdo nesleduje, a pak jsme vyrazili ven z metra. Ulice byly rušné, ale z těch jsme za chvíli odbočili. Vedli mě zapadlými a temnými uličkami velkoměsta. Sem tam jsme míjeli takovou…pochybnější společnost. Ale oni vypadali, že jsou na to zvyklí, nebo že je dokonce znají. Radši jsem na to nemyslela. Až teď jsem si začala říkat, jestli jsem udělala správnou věc. Nikoho tu neznám, jsem tu sama a jdu za lidmi, kteří jsou MOŽNÁ moje rodina. Myšlenky mě opustili, jen co jsme zahnuli za první roh. Byly tam boční dveře na jednom z domů a před ním se válela hromada odpadů. Před dveřmi čekali lidé. Vypadali stejně jako můj doprovod. Kruhy pod očima, rozpíchané ruce a modřiny po celém těle. Zarazila jsem se. Teď jsem se začínala bát.
"Jsme tady," řekl mi, jeden z kluků, kteří mě doprovázeli, a popostrčil mě ke dveřím. Nahlas jsem polkla a zaklepala jsem. Dveře se otevřely, ale nikoho jsem neviděla. Bylo za nimi prázdno. S nervozitou jsem vešla dovnitř. Byla tam tma, jen jedna lampa, a ta mi svítila přímo do očí. Takže jsem naprosto nic neviděla.
"kdo si? Tebe neznám," ozval se odněkud hlas. Otočila jsem se za zvukem a zpozorovala jsem siluetu muže, který se opíral o zábradlí, tak dva metry nade mnou.
"No já… totiž…."
To už se za ním objevili další siluety. Dalších šest mužů. S údivem a nervozitou zároveň jsem je pozorovala.
"Tak co chceš?!" zeptal se jeden z nich nedočkavě " Si tu pro fet?"
Zarazila jsem se. Tak proto jsou tu ti lidé přede dveřmi.
"No…já…přijela jsem do města hledat své bratry. Má jich být sedm…."
Skupinka zpozorněla a jeden z nich, se skočil svrchu a přišel blíž ke mně.
"A co chceš tady?" přišel blíž a naklonil se ke mně.
"Matka jim řekla, že jsou krkavčí děti…. A na nádraží jsem slyšela pár mladíků mluvit o "Sedmero krkavcích"…napadlo mě…"
"Takže si myslíš, že MY jsme tvoji bratři, jo?" zasmál se " A i kdyby, co od nás čekáš?"
"No já…"
"Myslíš si, že budeme šťastná rodinka? To těžko. Zmiz odsud! Hned!"
Na další výzvu jsem ani nečekala, utekla jsem, co mi nohy stačily. Vyběhla jsem z ulic a zakotvila jsem na kraji jednoho z chodníků. Co teď budu dělat…?
Už jsem tu dva dny. Za tu dobu jsem skoro nic nejedla. Skoro všechny peníze jsem utratila za cestu sem. A domů se vrátit nemůžu… Jak tady sakra přežiju?! Potřebuju si nějak vydělat, abych se mohla někam dostat, kamkoliv. Ale jak tady mám něco najít, když jsem na ulici už dva dny? Noci jsou tady studené a já mám na sobě jen tričko na ramínka a rifle. S takovou tady brzo zmrznu. Z přemýšlení mě vytušil zvuk brzdících kol auta. Na auto jsem se zadívala. Zastavilo kousek ode mě. Otevřelo se okýnko a z něj se vysoukala obtloustlá ruka. Držela dvoutisícovku a čekala jen na to, až ji příjmu. Můj první reflex byl, že mám začít křičet a nadávat, že nejsem žádná kurva, ale… ta dvoutisícovka byla lákavá… Já ty peníze potřebuju… Váhavě jsem došla k autu. Podívala jsem se na obtloustlého muže, který byl oblečený jako typický zbohatlík, a chvíli jsem váhala. Nemám jinou možnost. Roztřesenýma rukama jsem otevřela dveře vozidla. Naposledy jsem zaváhala, a pak jsem nastoupila. Právě jsem si vydělala 2000…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama