S Jacobem jsem zabila celý den. Bylo toho hodně co vykládat, hodně na vzpomínání, a já jsem si potřebovala promluvit s někým, kdo přibližně chápe, v jaké jsem situaci. Když jsme se vrátila domů, na sporáku stála horká polévka, Delbert seděl v křesle a četl noviny, a kluci byli poblíž a ohřívali se u krbu. Bylo to přesně, jak si pamatuju. Skoro nic se nezměnilo. Připomínalo mi to dobu, kdy jsme se Zoresem přicházeli značnou dobu po večerce a chtěli jsme se proplížit kolem Delberta. Sedával tady přesně takhle, zády ke dveřím, četl noviny, a zdálo se, že spí. Jen co jsme však zavřeli dveře a zkusili kolem křesla projít, okamžitě nás zastavil bystrý hlas s tím, že jdeme pozdě a jakou máme obhajobu. Donutilo mě to pousmát se a rozhlédnout se po místnosti. Zase jsem vzpomínala…
"Delberte…? Kde jsou…?"
"Kdybys otevřela ten poklop," složil noviny a otočil se na mě, "spadly by na tebe."
"Proč si je zadělal?"
"Na co by tu byly? Dřevo nahoře je ztrouchnivělé, nikdo tam dvanáct let nebyl." Trochu nechápavě jsem se na něj podívala.
"Tajně jsme doufal, že se za týden objevíte s tím, že jste něco provedli…. ale někde uvnitř jsme věděl, že se nevrátíte… Za týden už jsem se na ty schody nevydržel dívat, ani jsem nahoru nechodil, a schody jsem zasunul zpátky nahoru…." Podívala jsem se na poklop, ze kterého vysela šňůra. Očividně za ni stačilo trochu zatáhnout, poklop by se otevřel a schody by se sesunuly zase dolů.
"Můžu…?" naznačila jsme a poukázala na poklop.
"Roze, říkal jsem, že je to dřevo ztrouchnivělé. Nechci, aby ses zabila do půl hodiny, když si přijela po …"
"Delberte…budu opatrná…" Chvíli jsme čekala na jeho reakci, Bylo na něm vidět, že se o mě vážně bojí, jako kdyby mi pořád bylo pět. Pak přikývl a já s nadšeným, a následně vyděšeným úskokem, zatáhla za šňůrku. Schody se s rachotem prudce sesunuly k zemi a nebýt mé duchapřítomnosti, ležím pod nimi. Jen co jsem se oklepala, vyšla jsem po schodech nahoru nevnímaje okolí. Vypadalo to tam přesně, jak si pamatuju. Jen dřevo bylo už od pohledu zvlhlé a ztrouchnivělé, jak Delbert povídal. Dřevo nevypadalo, že by uneslo nějak velkou váhu, ale snad to bude stačit. Zas tak moc nevážím…teda myslím…i když, vzhledem k tomu, že nemám obojek, mám větší sílu, než by se čekalo, takže musím být opatrná. Dřevo pod mýma nohama zapraskalo, já leknutím uskočila, a dřevo při mém dopadu a kousek dál vypadalo, že se propadne…
"ROZE?!"
"Jsem v pohodě!" opáčila jsem rychle a snažila se, být opatrnější. Pro jistotu jsem zůstala stát na místě a rozhlížela se po okolí. Delbert zřejmě mluvil pravdu. Nepohnulo se tu naprosto nic od doby, co jsme odjeli. Na všem byl za těch dvanáct let značný nános prachu. Vše bylo zašlé a neopečovávané, ale budilo to ve mně takový…nepopsatelný pocit. Nádech domova. Přesně tak, jak si jej pamatuju, když jsem byla malá. Vzpomínala jsem na noc, kdy jsme se Zoresem zmizeli. Mně bylo pět a skoro jsem nechápala, proč odcházíme. Zores si byl dobře všeho vědom. Věděl, co jsme, odkud pocházíme a co nás může čekat, když zůstaneme. Když nad tím tak přemýšlím, musel vědět mnohem víc, než já teď. V Japonsku je o nás málo knih a většinu z nich vlastní svět duchů - není se k nim jak dostat. To, co zůstalo ve světě lidí, jsou spíše legendy a pohádky, takže nebylo moc z čeho čerpat. V Rumunsku a Francii bych určitě našla spousty knih, ale momentálně na to nemám čas…vlastně nemám moc času na nic. Za tři dny začíná Lugarská slavnost a nepochybuju o tom, že se sem začali sjíždět i ostatní příslušníci mého druhu… Trochu jsem si oddychla a přejela očima pokoj, abych se uklidnila. V ten moment mi do očí brnkla postel, na které bratr spával. V matraci měl schovaný deník. Myslel si, že o něm nevím a já mu nikdy nedala najevo opak. Dokonce jsem si jej ani nikdy nechtěla tajně číst. Respektovala jsem to, že chce mít určité věci jen pro sebe. Teď je ale jiná situace. Tížilo mě, že jsme si jej teď chtěla přečíst, ale doufala jsem, že namísto pubertálního vylívání srdíčka si tam napsal něco, co by se mi mohlo hodit. Opatrně a hlavně pomalu jsem přešla k posteli a začala ji pečlivě prozkoumávat. Netrvalo dlouho a já pod matrací nahmatala docela tlustý a celkem zašlý sešit. V ten moment jsem vypla. Držela jsem v rukou nejvýznamnější památku na bratra… Ač to bylo značně riskantní, sedla jsem si na postel, opřela se o stěnu a deník otevřela. Nevím, jak dlouho jsem takhle seděla a pečlivě četla slovo od slova. Některé stránky dokonce dvakrát. Někdy jsem se musela zasmát nad tím, co psal. Jindy jsem se trochu červenala při některých epizodách z jeho života. Četla jsem vlastně o všem. Dočetla jsem se jak o jeho přátelích, tak o jeho milostném životě. Až teď mi bylo jasné, že mě až tak nekazil… Někdy jsme se musela vážně smát. Naproti tomu… všechny tyhle epizody byly prokládány i výpisky z knih. Pro mě hodně cenných knih. Někde měl dokonce útržky, pečlivě přilepené vedle textů. Vlastně ani nevím, kdy si takhle deník stihl upravovat, protože jsem jej při tom nikdy nepřistihla. O jeho existenci jsem se dozvěděla jen náhodou, když jsem hledala nějakou hračku… Stránky o Lugaru mě velmi zajímaly. Dočetla jsme se toho mnoho, o dosti věcech jsem vlastně neměla ani potuchy. Přesto však…jsem skončila úplně jinde. I když jsem se pořád soustředila na to, co jsem chtěla hledat…tohle všechno přebyla podstatná část deníku...ta část, která byla věnovaná mně… Pročítala jsem si stránky s naprosto šílenými pocity. Všechno to, co jsem četla, mě zevnitř drtilo. Někde na mě nadával, většinou v částech, kde jsem jej kárala a nadávala mu za to, jaké blbosti dělá, ale nikdy nenadával moc…a ke konci to vyznělo tak, že se skoro smál… To všechno mi hrozně ubližovalo… Psal o všem, co pro mě bylo důležité. Psal o tom, jakou jsem měla radost, když se dva dny nevrátil domů a já se o něj bála. Když se vrátil, čekal, že dostane vynadáno jak ode mě, tak od Delberta…ale já jsem měla takovou radost, že oba zapomněli na nějaké tresty. Psal o tom, jak jsem si několik kilometrů od domova hrála s ostatními a sletěla jsem do čtyři metry hlubokého příkopu. Tenkrát jsme si docela slušně rozbila koleno a nemohla se na nohu postavit. Celou cestu mě nesl na zádech domů, a že to zrovna nebyla lehká cesta. Taky tam měl napsané o posledním dni tady… Hodně podrobně… Pročítala jsme si jej pečlivě. Možná mnohem víc, než všechno ostatní. Popisoval tam balení věcí, přípravy na cestu, popisoval, kde vzal peníze, dokonce měl skoro přesně psané, kde kolik a za co je utratíme. Popisoval i to, jak ho mrzelo, že jsem u Jakoba nechala svého oblíbeného plyšáka, kterého mi dal k narozeninám on. Taky popsal to, jak na něj vydělával několik hodin prodejem místního týdeníku. Tohle všechno mi hrozně ubližovalo... míchalo se ve mně tisíce pocitů ale nejvíce smutek. Ani jsem si neuvědomovala, že mi už dlouhou dobu po tvářích tečou slzy. Přesto tohle všechno nebolelo tolik, jako poslední odstavec deníku. V posledním odstavci Zores vzpomínal na rodiče… Psal o mámě a tátovi, na které si vlastně ani nepamatuju. Psal o tom, jak nás vzali na výlet k jezeru, kde jsme zůstali celý den, a jak jsme se smáli… byl mi v tu dobu rok, takže si to vůbec nepamatuju… a úplně na konec….psal o…mně. Psal o máminých dlouhých, hnědých a vlnitých vlasech. O jejích tmavě hnědých očích. Přál si, abych se usmívala stejně, jako ona…a nakonec napsal o tom, že by mně jednou chtěl vidět, jako ji. Stejně krásnou a šťastnou…
Nevydržela jsme to. Proklínala jsem samu sebe, že jsme se do čtení deníku vůbec pouštěla. Nemyslela jsem ani na to, že bych na podlaze měla být opatrná. Rychle jsme otevřela okno a zmizela tak, jak jsem kdysi utíkala se Zoresem. Pryč do lesa, kde jsem mohla brečet nerušeně, sama, tak, aby o tom nikdo nevěděl…
Kurama se vrátil zpátky do domu asi půlhodiny od svého odchodu.
"Našel si ji?!" zeptali se všichni jednohlasně.
"Ona… potřebuje být chvíli sama…" Očividně s odpovědí váhal, ale zamezil dalším otázkám svým odchodem na verandu před dům. Posadil se na lavičku a upřel pohled na les. Bylo na něm vidět, že přemýšlí, co by teď měl udělat a není si jistý v ničem.
"Možná se neznáme," ozvalo se vedle něj potichu, "ale snažně tě prosím, neviděl jsem ji dvanáct let, řekni mi, kde je moje vnučka…" Posadil se vedle Kuramy a upřel na něj prosebný pohled. Kurama se na Delberta chvíli váhavě podíval, ale pak si povzdechl.
"Myslím, že toho na ni bylo moc… je tady v lese, vlastně ani ne moc daleko. Hrozně plakala…"
Nevím, jak dlouho jsem v lese byla, ale vrátila jsem se až pozdě večer. Překvapilo mě, že jediný, kdo spí, je Kuwabara. Nevím, jestli to bylo jejich loajalitou, nebo tím, jak jsem vypadala, ale pro moje potěšení se mě nikdo neptal, kde jsem byla. Po hodině jsme se zase zapojila do neutrálního rozhovoru o naší cestě sem. Dostali jsme se i k tomu, kde budem spát. Delbert nám nabídl svoji ložnici s tím, že tam je nejvíce místa a nějak se tam poskládáme. To jsem odmítla já i kluci. Nenechali bychom jej spát na gauči, i když rozkládacím, ale tohle by nešlo.
"Pak je ale jediná možnost, že na ten gauč lehnou dva a další dva se tu někde vmáčknou…" Kuwabara už spí na jednom z těch velkých, pro spaní dostačujících křesel. Ten už se vmáčknul. Podívala jsem se na Yusukeho, ale ten už seděl na tom druhým křesle a s širokým úsměvem se díval na mě a na Kuramu. Teď jsem nechtěně trochu zčervenala a podívala jsem se na Kuramu. Bylo na něm vidět, že jestli mi to vadí, vyspal by se dejme tomu venku, což jsem pohledem hned zamítla. No…tohle bude zajímavá noc…
V domku, tedy v koupelně, byla jen sprcha, umyvadlo a záchod, takže jsme se postupně umyli a prostřídali se u umyvadla. Já šla jako poslední. Cítila bych se tu dost blbě jen v kraťasech a tričku na ramínka a navíc jsem nechtěla, abych se odlíčená promenádovala ještě značnou dobu po domě. Snažila jsem se být potichu, když jsem ze sprchy vylézala, protože ostatní si už šli lehnout. Když jsem koupelnu opustila, chvíli jsem váhala, co teď. Červenala jsme se už jen u představy, že spím vedle Kuramy v jedné "posteli". Sebrala jsem veškerou odvahu a snažila se navenek vypadat klidně. Došla jsem k rozloženému gauči, na kterém Kurama ležel a už nějakou dobu spal. Trochu nervózně jsem si sedla na kraj gauče, vzala deku, lehla jsem si zády ke Kuramovi, úplně na kraj gauče, a zakryla se. Vlastně netuším, z čeho jsem byla tak nervózní, ale nedokázala jsem ovládnout svůj stud. Byla jsem rudá jak rajče a navíc mi byla zima. Deku jsem totiž nerozbalila úplně a na to, abych to napravila, jsem byla moc strnula a nechtěla jsem se otáčet. Bezdůvodně. Prostě jsem to jen nechtěla udělat.
"Poslyš," uslyšela jsem vedle sebe lehký smích, "jestli ti to vadí, já se prostě někde vyspím."
"Mně to nevadí," obrátila jsem se k němu a musela jsem se potichu nad touhle situací zasmát, "já jen…"
"Jo, to vidím," zasmál se lehce.
"Vážně ne, já se jen potřebuju trochu…přizpůsobit."
"Udělej to prosím tě dřív, než zmrzneš," zasmál se a zakryl mě dekou. Usmála jsem se na něj na znamení díku, trochu se pootočila, už ne na kraj postele a zády k němu, a snažila se usnout. Což se mi zanedlouho povedlo. Teda na nějakou dobu. Kolem čtyř ráno jsme trochu procitla, zjistila, že ležím Kuramovi opřená o rameno a s úlekem, rudá jak já nevím co, jsem nad gauč nadskočila tak, že jsem vzbudila i jeho. Pak jsme oba měli co dělat, abychom smíchem nevzbudili celý dům. Ještě jsem se mu někde mezi smíchem stihla omluvit, že jsem jej vzbudila, a ať si to moje vyděšení nebere nějak osobně. Což ho donutilo se taky zasmát. Nakonec jsme si zase lehli a snažili se usnout…
Druhý den jsme víceméně odpočívali. Kluky jsem provedla po okolí a ukázala jim, kam zítra půjdeme. Cestou jsme potkali pár takových, jako jsem já. Chvíli jsme měla obavu, co řeknou na mé hosty, ale zatím nic nenaznačovalo tomu, že by se schylovalo k něčemu zlému. Vlastně se celý den nestalo nic podstatného. Já s Delbertem po večerech vyprávěla něco z dětství, něco ze života a něco z mé cesty do Japonska. Taky jsme se v jednu chvíli dost pobavili. Tedy já s Kuramou. Šla jsme zrovna kolem něho, když seděl na křesle, a na parketách mi podklouzly nohy. Moje duchapřítomnost mě zachránila. Přichytila jsem se za jeho rameno a vrátila se zpět do rovnováhy. Pak jsem se mu omluvila.
"V pořádku, moje ramena jsou ti plně k dispozici," odpověděl mi s úsměvem. Já si samozřejmě hned vybavila dnešní noc a začala jsem se smát. Což udělal i on. Ostatním jsme to samozřejmě nějak nevysvětlili, takže jsme si k večeru museli poslechnout Yusukeho a Kuzwabarovy štiplavé poznámky. Večer, když jsme zase ulehali do našich provizorních postelí, jsme se na sebe s Kuramou museli smát. Vlastně…u tohohle to neskončilo. Yusuke s Kuwabarou už dávno spali, když jsme si my povídali. Bavili jsme se spolu docela dlouho, když jsem se podívala na hodiny a uvědomila si, že jsou skoro dvě ráno, usoudili jsme, že bude lepší trochu se vyspat. Zítra nás, tedy mě, čeká den D. Zítra oficiálně začíná Lugarská slavnost…