Nějak jsem nemohla úplně klidně spát. Probudila jsem se docela brzo a šla se trochu projít. Byla jsem jen v okolí domu, líbil se mi ten pocit, že můžu být sama a přemýšlet. Nakonec jsem se posadila kousek od domu na spadlý kmen stromu a jen tak zírala před sebe. Přemítala jsem nad tím, jaké to večer bude. Nehledě na to, že hosty nikdo jiný asi nepřivedl. Možná bych měla kluky trochu proškolit… Napravo ode mě se ozvalo zapraskání větvičky. Ostře jsem se na místo podívala, a hned jsem vrhla pohled i na opačnou stranu. Nevím, kdo byli ti dva kluci, kteří se vynořili poblíž mě, ale to teď není důležité. Oči se mi lehce zaleskly vlčím výrazem a já čekala, jak na to zareagují. Vlastně mě trochu překvapilo to, jak jsem klidná - očividně jsem pravidla naší hierarchie nezapomněla. Jejich reakce mě vlastně také nepřekvapila. Okamžitě a s úctou se poklonili a stručnými větami mi oznámili, kdy slavnost začíná. Kývnutím jsem jim poděkovala a nechala je odejít… Máme přijít se stmíváním…začínají brzy…
Odpoledne jsme v podstatě věnovali přípravám. Kolem pěti hodin jsem poprosila Delberta, aby kluky stručně provedl našimi zvyklostmi. Já se nenápadně zavřela v koupelně a věnovala se přípravě zevnějšku. Možná je to pošetilé, ale jsem pořád holka - chci vypadat co nejlíp. Dala jsem si i práci s vybíráním oblečení. Nakonec jsem zvolila věci a barvy, které mi nejvíce sedí - tmavě hnědé tričko se zlatým zdobením a tmavé, uplejší rifle. Make-up jsem volila ve stejných barvách - stíny s odleskem dozlatova a tmavší detaily. Několikrát jsem si překontrolovala to, jestli jsem na nic nezapomněla, jak vypadám, a hlavně jestli takhle chci vyjít ven. Nakonec jsem si dala ještě trochu času na přemýšlení. Opřela jsem se zády o umyvadlo a přemítala nad dnešní nocí. Vlastně jsem přemítala o tom, jak na to všechno budou hoši reagovat. Přece jen jim naše… kultura může teď přijít trochu…pohanská. Když o tom tak přemýšlím, vlastně jsme pohani. Aspoň budou mít turisti pořádnej zážitek. A když je trochu přiopiju, můžu se pobavit u toho, jak budou tančit na naši hudbu. To mi připomíná…já s nikým tančit NEBUDU!
"Roze," vyrušil mě Kuramův hlas zpoza dveří, "začíná se stmívat…" Podívala jsem se skrz malé okno v koupelně a zkontrolovala čas. Poté jsem se nadechla, podívala se naposled do zrcadla, a vyšla ven.
Po pár vteřinách můj příchod, díky Yusukeho zapískání, upoutal veškerou pozornost. Věnovala jsem mu pohled na styl "idiote", ale přesto mě to donutilo trochu zčervenat.
"Vážně ti to sluší," přidal se k němu s mírným úsměvem Kurama. Super, teď už nejsem červená jen trochu…
"Oblíkám se takhle i normálně," odsekla jsme chladně. Spíš jsem se snažila nedat najevo to, jak mě tahle situace rozhodila.
"Ale…!" začal Kuwabara, ale po mém pohledu, ve kterém se zaleskly vlčí oči, rychle zmlknul.
"Kam vlastně půjdeme?" zeptal se Kurama, aby nadhodil lepší téma.
"Do lesa - HLUBOKO," odpověděla jsme stručně. Hned na to jsme se obrátila na Delberta. Očividně věděl, na co se chci zeptat. Dřív, než jsem vůbec stihla otevřít pusu, mi řekl, že tyhle výlety do středu lesa, hluk a tance, už nejsou pro něj. Zůstane prý tady. Trochu se mi ulevilo. Zní to teď možná trochu hnusně, ale cesta je dlouhá a brát Delberta, který se takovou dobu drží úspěšně stranou, by bylo…neetické. Rychle jsme se rozloučili a vydali se na cestu. Než jsme se úplně ztratili z dohledu, neudržela jsem se a ohlédla se zpátky na domek. Vypadal přesně tak, jako když jsme se Zoresem odcházeli… Otočila jsme hlavu na západ a podívala se na zapadající slunce. Jestli chceme přijít včas, měli bychom si pospíšit…
Čím jsme byli shromaždišti blíž, tím jsem já, a vlastně i kluci, byli nervóznější.
"Roze? Co vlastně máme…čekat…?"
"Prostě…slavnost," usmála jsme se na něj, "trochu se pobavíme, poznáte trochu z naší pohanské kultury a vypadnem."
"KAM vlastně jdeme?" vmísil se do rozhovoru Kurama, který mě a Yusukeho doteď jen sledoval.
"Do středu lesa. Je tam mýtina - prostorná- krytá skálami a stromy - a dost blbě, pro veřejnost, přístupná. Trochu to tam poupravili, takže…" Uslyšeli jsme krátké zapraskání větviček a ohlédli se po jeho směru. Jakoby odnikud se vynořil Jacob. Byli jsme sice domluvení, že nás počká někde poblíž, ale mohl o sobě dát trochu vědět.
"Připravená?" zeptal se neutrálním tónem. Vyměnili jsme si hluboké pohledy a prošli skrz hustá křoviska. Tady se klukům naskytl zcela nečekaný pohled. Stovka lidí, možná i víc, pohromadě a stále přicházeli další a další. Mýtina byla vážně velká, lemovaná stromy a křovisky. Jen z Jedné strany byly strmá skaliska, ze kterých vybíhal jeden větší, dlouhý kámen, který sloužil tak trochu jako vyvýšený bod pro nějakého řečníka, případně menší podium pro malou kapelu. Všude kolem bylo plno pochodní, které zajišťovaly jak teplo, tak dostatek světla, a, přiznejme si, i trochu atmosféru. Ze dřeva tu byli dokonce provizorně dva bary a nějaké občerstvení. Na to, že se TAKOVÁHLE sešlost koná jednou za sedm let, se to tu dost zrenovovalo… Kolem chodila spousta lidí. Některé jsem lehce poznávala, jiní mi připadali známí, ale neměla jsem nějak náladu, ani jsem to neměla zapotřebí, představovat se.
"Pojď," chytil mě Jacob za ruku a někam mě vedl.
"Počkej! Kam mě to táhneš?!" vyjekla jsem a stáhla s sebou za ním i kluky, kteří se zatím rozkoukávali. Než jsem ale stačila víc protestovat, dotáhl mě k baru. Přesněji ke stoličce, kde k nám zády seděl tmavovlasý kluk, oblečený v kožené bundě. Jakmile ucítil naši přítomnost, zbystřil a otočil se.
"Eriku?" zeptala jsem se nejistě dřív, než mi stihli něco vysvětlit.
"Já ti říkal, že tě pozná," zasmál se Jacob. To už jsme se s Erikem vítali a skoro neposlouchali, co se děje v okolí. Po pár minutách jsme si přestali tak urputně skákat do vyprávění toho druhého a konečně jsem jej mohla klukům představit. Erik byl taky přítel mého bratra. Kdysi jsme spolu všichni trávili snad každou volnou chvíli…
"Roze, můžu s tebou na chvíli mluvit?" zeptal se pak trochu váhavě Erik. Dokázala jsme si domyslet, o co jde a tak jsem jej odtáhla trochu stranou. Nemluvili jsme spolu zase tak dlouho. Vlastně jsme spolu ani mluvit nemuseli - spíš mě zajímalo, kolik mu toho Jacob řekl.
"..Oni to ví?"
"Co myslíš?" zasmála jsme se.
"Neměla bys jim…?"
"NE." Erik si trochu povzdychl.
"Jak myslíš….ale aspoň je trochu proškol, co se chování týče. Nechce, aby tu byl nějaký…problém. Lovy už nejsou výjimkou."
"Cože?! Jak…Kdo vede je vůdce?" Erik se téhle otázce vyhýbal jako čert kříži, ale já jej nenechala ucuknout.
"…Gabriel." Nadechla jsem se a chtěla něco říct, ale nějak jsem…nemohla. Vlastně…proč mě to překvapuje? Měla jsem s tím trochu…počítat.
"Roze?" ozval se za námi Yusukeho hlas. Oba jsme se na něj otočili a čekali, co řekne. Trochu jsem jej přecenila - myslela jsem, že půjde o něco důležitýho, ale jako vždy nic. S Erikem jsme se vrátili zpátky k ostatním…a já předstírala, že se tenhle rozhovor nestal.
"Poslyšte," řekla jsem po půl hodině, co jsme se pořád drželi spolu, "jsme tu jak zájezd. Zkuste se tu trochu pobavit. Erik s Jacobem vám pomůžou, kdyby něco,"podívala jsme se na ně a ti mi to kývnutím odsouhlasili, "jen možná jedna věc: když se na vás bude někdo dlouze dívat, NEopětujte pohled. Je to trochu jako výzva k souboji, což by tady nemuselo dopadnout zrovna…dobře."
"Kam jdeš ty?"
"Nevím. Jen někam do okolí - držet se celý večer tady-zblázním se." Na to jsme se otočila a dala na odchod.
"Počkej! Co tu máme jako dělat?!" zavolala za mnou naposled Yusuke.
"Bavit se," zasmála jsem se a hned na to začala hrát hudba…