Motala jsem se pořád okolo kluků a snažila se dávat pozor na okolí. Přece jen jsem věděla, čeho jsme schopní. Silou se jim bez problému vyrovnáme, takže… Zahlédla jsem, jak u baru Jacob něco objednává. Přišla jsem trochu blíž a hned, jakmile jsem uviděla tu barvu, jsem se rozesmála. Nedalo mi to a přišla jsme k baru za klukama. Očkem jsem se trochu vyčítavě na Erika s Jacob podívala, ale tohle jsem si nemohla nechat ujít. Kývla jsme na barmana, ať mi nalije taky.
"Co to je?" zeptal se nedůvěřivě Kuwabara, když obsluha položila na pult šest větších panáku s tekutinou jasně zelené barvy a ještě k tomu zapálené.
"Naše "národní" pití," zasmála jsem se a Erik s Jacob se ke mně přidali. Hoši se na nás dívali nedůvěřivě, tak jsme všichni tři vzali ze stolu skleničku, sfoukli oheň, a jedním lokem vypili. Chvíli jsme sklízely nedůvěřivé pohledy, ale po chvíli se kluci osmělili a chopili se svých skleniček. První sfoukl oheň Yusuke, po něm Kuwabara, a na skleničku se nedůvěřivě podíval.
"Ty si nedáš?" zeptala jsme se Kuramy, který vše jen s mírným úsměvem sledoval.
"Možná později."
"Netrhej partu," zasmála jsme se. Nekaž mi zábavu!
"Oni to zvládnou sami," usmál se lehce provokativně. Spíš to znělo jako: "přibližně vím, co čekat". Kluci teď chvíli váhali, když viděli, že Kurama do toho nejde, ale nakonec si povzbudivě přiťukli a skleničku do sebe na jeden hlt obrátili…Hned na to poprskali celej bar i s obsluhou. My s Erikem a Jacobem jsme se mohli potrhat smíchy a za moment se k nám, při tom pohledu, přidal i Kurama. Yusuke s Kuwabarou se na mě naštvaně otočili, ale nestihli jakkoliv vyletět.
"Absinth - 60%," zasmála jsme se," my vydržíme trochu víc - já se z tohohle opiju tak za hodinu, možná dvě…ty za 5 minut."
"Proč si to neřekla dřív?!?!"
"Chtěla jsem, aby to zkusil," zasmála jsme se lehce a kývla směrem ke Kuramovi. Ten se jen usmál a klidným, a ano, trochu škodolibým, hlasem mi sdělil, že mu Delbert půjčil pár knih, ve kterých tohle vyčetl. Navzdory tomu, že jsem nechtěla, bylo na mě vidět, jak jsem zanadávala.
"Co plánuješ, že se ho snažíš opít???" kývnul směrem ke Kuramovi Yusuke a trochu škodolibě se zatvářil. Trefa do černýho. Musela jsem se usmát a zčervenala jsem. Viditelněji, než jsem chtěla, proto jsem odvrátila hlavu na stranu.
"Roze, to…" začal Yusuke se škodolibým smíchem. Než jsem ale stačila zjistit, co měl na jazyku, otočila jsem se a zase zmizela. Musela jsem odejít dřív, než si někdo mohl všimnout, jak trapně mi bylo, a jak jsem se při téhle větě musela usmívat. I když… teď mi došlo, že kdybych zůstala, asi bych vypadala víc v pohodě…
"Roze?" ozval se za mnou Kuramův hlas. Rychle jsem nahodila vyrovnaný pohled a otočila se na něj. Pohledem jsem se ho optala, co proč je zrovna tady (když se tu chci v klidu sesbírat!).
"Když si utekla, začali si dobírat mě,"zasmál se krátce.
"Já neutekla! A vůbec, najdi si jinej úkryt, já tu byla první," rozesmála jsem se.
"Přece mi nedáš košem kvůli své ješitnosti," rozesmál se. Máš pravdu, nedám, ale to ty moc dobře víš. Myslím, že naprosto přesně víš, jaké slova volit, když jsme spolu. A to mě děsí. Děsí mě to proto, že já ti nechtěně nahrávám do karet… Najednou jsem si uvědomila, že kolem nás se začalo hromadit víc lidí, než doteď. Trochu jsem se rozhlédla a došlo mi, že stojím v místě, které je "vyhrazeno" pro tanec. Kuramovi rychle docvaklo, že jsem o tom doteď neměla ani páru a s úsměvem ke mně natáhl ruku s otázkou, jestli si s ním zatančím.
"Ne."
"Proč ne?" zeptal se trochu pobaveně.
"Neumím tančit," bránila jsem se rychle.
"Proč ti to nevěřím?"
"Proč mi to nevěříš?! A vůbec, ty tohle určitě tančit neumíš," vrátila jsme mu to s mírně škodolibým úsměvem. Je pravda, že zrovna teď hrála pomalejší hudba a tyhle pohyby napodobit není zrovna těžké, ale na něco jsem se vymluvit musela.
"Myslím, že při té spoustě lidí nepůjde vidět, že něco dělám blbě," usmál se prozměnu trochu škodolibě on.
"Já to budu vědět."
"Říkala jsi, že to neumíš - taky to budeš tančit blbě," usmál se vítězně. A sakra :D. Dobrá, tvoje skóre v našich přestřelkách se zase o bod navýšilo. A očividně ti to podle toho, jak ses usmál, neuniklo. Já se svým úsměvem vlastně taky prozradila. Mám dvě možnosti. Buď ze sebe udělám debila a budu se z tohohle dál snažit nějak vyvlíknout, nebo to prostě překousnu a věnuju ti jeden tanec…Dobře, ať je po tvým! Chvíli jsem ještě váhala, ale pak jsem k němu natáhla ruku a on ji jemně stiskl. Poodešli jsme o kousek dál, kde bylo trochu víc místa a, vzhledem k povaze hudby, jsme se k sobě přitiskli. Nikdy jsem mu nebyla tak blízko… Až teď jsem si úplně uvědomila, jak je oproti mně vysoký, a taky to, jak vždycky musím zaklonit hlavu, abych se mu dívala do očí. Vlastně mi došlo až po chvíli, že se celou dobu díváme navzájem do očí. Nechtěla jsem, a ani nemohla pohledem ucuknout, ale cítila jsem, jak mírně červenám. Pevně jsem doufala, že si toho nevšiml. Ani nevím, kdy jsem se začala při jeho pohledu na mě červenat. Což mě přivádí k otázce, PROČ se červenám? Taky mi teď došlo, že mi bije srdce dvakrát rychleji, než je v normě…a než bych si přála. Ztratila jsem veškerou pozornost, co se okolí týče, a vnímala jen to, co se děje se mnou…a přiznávám, vnímala jsem i Kuramu. Vypadal jako vždy klidně a vyrovnaně, jen ten pohled byl trochu…jiný. Hřejivý a hluboký, ne, že by takový nebyl vždy, ale teď to bylo trochu jiné. Při tomhle pohledu jsem okolí přestala vnímat úplně…Což se mi záhy vymstilo, když se mi smekla noha. Kurama mě ale nenechal spadnout. Přichytil mě tak, abych nespadla. Při tom jsem se k němu trochu víc přitiskla. Jestli doteď byla mezi námi nepatrná mezera, tak teď jsme se už dotýkali skoro každým kouskem těla. Zase jsem se mu zadívala do očí, trochu s díkem, ale už jsem je neodvrátila… Ani on ne. Jen jsme se na sebe dívali. Ani jsme nemuseli nic říkat, naše pohledy mluvily samy za sebe.
"Roze," přerušilo naše spojení Jacobovo vyslovení mého jména. Oba jsme se na Jacoba podívali. Přistihla jsem se při tom, že mu vyčítám, že ještě nepočkal, že mě vytrhl ze…světa, který, jak se zdálo, na malý moment patřil jen mně… Všechna atmosféra, která se tu doteď vznášela, byla pryč… a já si nepřála nic jiného, než aby byla zpátky… S Kuramou jsme od sebe o krok poodstoupili. V první moment jsem se Jacoba chtěla zeptat, proč vlastně přišel, ale ten se mi zadíval do očí a já vše pochopila. Vyšla jsem mlčky směrem k němu, a tedy i k baru a ostatním, následována jak Kuramou, tak Jacob.
"Kde jste byli?" zeptal se Yusuke hned po našem návratu.
"Hej! Posloucháš mě?!" ozvalo se za další minutu a já si uvědomila, že jsem jej vnímala jen tak napůl, a že otázka patřila mně. Než jsem ze sebe stačila něco vysypat, ujal se slova Kurama, za což jsem mu byla neskonale vděčná. Naše mluvení, vlastně i hudbu, hlasy, prostě vše, přerušil zvuk lesního rohu, který oznamoval zlatý hřeb večera a to, proč tady všichni jsou. S Jacobem jsme na Erika kývli a vytratili se, čehož si po pár vteřinách kluci, přesněji Kurama, všiml.
"Kam šli?"
"Myslím, že si jen šli…zajistit dobrý místa."
"Kluci se na něj tázavě podívali, ale to už na skálu, která vyčnívala do výšky, vyšlo několik postav. Tři z nich se zastavili na jejím konci, který byl opřený o kamenné úbočí, a vyčkávali. Chvíli bylo hrobové ticho a všichni vyčkávali s pohledem opřeným na špičku výběžku. Za moment zpoza tří postav vyšla čtvrtá. Muž, kolem sedmadvaceti let, oblečený celý v černém. Rozhlédl se po celé mýtině, jejíž osazenstvo, jakmile vyšel na kraj skály, před ním pokleklo na jedno koleno a shrnulo vlasy na stranu. Kluci chvíli nevěděli, jak reagovat, ale Erik jim rychle naznačil, ať se přidají - nemuselo by to skončit dobře.
"Všichni víte, proč jsme se tu dnes sešli. Užijte si tento slavný den a vzdejte hold našim předkům, kteří tady stáli hrdě tak, jako tady dnes stojíme my." Všichni teď mlčky vstali a sledovali proslov, který vedl Gabriel - vůdce smečky. Gabriel se očkem ohlédl po jednom ze třech mladíků za ním. Ten se ohlédl někam do dálky a pak na něj kývl. Gabriel se usmál, "Užijte si dnešní noc a vzdejte poctu krásám noci…" S těmito slovy se oddálil od špičky skály a zůstal stát trochu v pozadí.
"Co to…?"
"Pšššt!" upozornil Yusukeho potichu, ale tvrdě Erik s pohledem stále upřeným směrem ke skále. Yusuke se tím směrem také ohlédl. Pohled ho mírně zarazil - před skálou se shromáždilo pět dívek. Dvě stály v pozadí, dvě vepředu a jedna uprostřed. Jediné, co je spojovalo, byl tvar oblečení. Dlouhé volné kalhoty, a vrch, který zakrýval jen tolik, kolik bylo potřeba. Vzhledem trochu připomínaly harémové tanečnice s tím rozdílem, že každá měla jinou barvu oděvu a každá měla tvář zakrytou maskou. Jedna trochu vyšší blondýnka oděná ve fialové. Její oděv byl lemovaný stříbrnou nití, která ladila i s maskou. Další, dívka vzadu, měla tamvší vlasy s lehkými odlesky do ruda. Její róba byla tmavě zelená, zdobená zlatem a drahými kameny. Její maska byla rovněž zlatá. Obě dívky vepředu byly černovlasé. Jedna oblečená do světle modré se stříbrnou maskou, druhá oblečená v černo-stříbrném. Masku měla černou a zdobenou něžným chmýřím. Dívka ve středu měla delší, tmavohnědé, vlnité vlasy. Její oděv měl barvu tmavě hnědou se zlatými doplňky a zlatým lemováním. Masku měla také zlatou. Všechny se postavili do stejné pozice a dívali se před sebe. Ani jedna neuhnula pohledem jinam. Byla chvíle ticha, ve které okolí obdivovalo jejich krásu. Začala hrát hudba. V ten moment se dívky pustili do tance…
Všechny měly naprosto sehrané pohyby. Ani jedna neudělala nic, co by neudělaly ostatní. Tančily v naprostém souladu. Okolí i celý les byl nebývale potichu. Všichni se nechali unášet rytmem hudby a pohledem na tančící dívky. Nutno uznat, byla to krása.
" Co jsou vlastně zač?" zeptal se potichu Kurama, když se na dívky dívali už minutu, možná dvě. Erik se na něj mlčky podíval. Vypadalo to, že v nich něco hledá, ale pak se opřel zády o bar a odpověděl mu: "Tohle je pocta, která se jen tak někomu nedostane," zasmál se lehce, ale neznělo to zrovna moc pobaveně, "tohle je pět posledních, Lugarských princezen. Čistokrevní Lugaru."
"Takže..?"
Gabriel utnul pohybem rukou hudbu a vše náhle ztichlo. S hudbou se zastavily i dívky. Zůstaly v nachlup stejné pozici, ve které byly, když hudba hrála. Gabriel slezl ze skály a prošel se kolem dívek. Nevynechal ani jedinou. Všechny obkroužil skoro jako sup, který si vybírá, do které mršiny se pustí. Postupně se prošel kolem každé, přitom se jim díval do očí. Blondýnka a jedna z černovlásek jeho pohled opětovala, ale zbytek zůstal s ledově upřeným pohledem před sebe. Když všechny obešel, postavil se do středu kruhu, poblíž dívky v hnědo-zlatém, a ještě jednou si je všechny prohlédl.
Po té položil ruku na rameno dívce ve středu a podíval se na přihlížející. Ti se okamžitě poklonili tak jako před nástupem dívek Gabrielovi. Dívka ve zlatém zavřela oči a potichu, ale ztěžka vydechla… Dívky vyklidily pole a zábava se zase rozjela. Odešel i Gabriel se svým doprovodem. Vše se vrátilo do normálu...
"Co to znamenalo?!" zeptal se Kuwabara, když bylo už po tichu. Očividně toho moc nepobral.
"Vybral si ji…" Yusuke věnoval Erikovi nechápavý pohled a chtěl vědět víc. Ten si bezradně povzdechl a chystal se mu podat vysvětlení.
"Kdes byla?! Přišlas o skvělou show!" vyjekl najednou Kuwabara.
"Měli jsme s Jacobem VIP místa," zasmála jsem se krátce. Trochu nechápavě se na mě podíval a Jacob kývl ke stromům, ze kterého někteří přihlížející ještě slézali. Rozhodně měli nejlepší výhled. Na to se zase připomněl Kuwabara se svou otázkou.
"Vybral si ji…" řekla jsem stručně.
"Ale na co?!" vyjekl. Pochopila jsem, že tohohle vysvětlení se mu už dostalo a trochu jsem se pousmála.
"Bude jeho družkou na dalších sedm let…Chcete tu ještě zůstat? Myslím, že zlatý hřeb večera jste už zažili," optala jsem se rychle, abych téma utnula. Nerada mluvím o starých zvycích. Kluci se na sebe podívali a po asi další půlhodině se rozhodlo, že odejdeme…