Když jsme došli domů, bylo už kolem půl jedné. Derlbert už dávno spal a my se snažili být tak tišší, abychom jej nevzbudili. Postupně jsme se vystřídali v koupelně, ano, nejdýl to s tou horou make-upu trvalo mně, a ulehli do postelí. Lehla jsem si na posteli na bok, tedy zády ke Kuramovi, a snažila se usnout. Věděla jsem, že neusnu jen tak, a že budu hodně přemýšlet nad dneškem, ale…překvapilo mě, že z toho všeho, co se dneska stalo, ze všech situací, které jsem zažila, a myslela bych si, že nebudu myslet na nic jiného, než na ně, jsem myslela na…tanec s Kuramou. Přesněji na ty okamžiky a drobnosti, které jsem si pořádně začala uvědomovat až teď. Nejvíc mě tížily detaily, jako jsou hloubky pohledů a …blízkost. Vlastně…teď se mi zrychlil tep. Začala jsem chtě nechtě panikařit při pomyšlení na to, jak se při těchto vzpomínkách cítím. K tomu mě ještě znervózňovalo to, že Kurama ležel kousek ode mě a já měla, mě hrůzu nahánějící, pocit, že nespí… Až začnu mít pocit, že se na mě dívá, začnu teprve panikařit.
"Roze?" uslyšela jsem Kuramův hlas zrovna ve chvíli, kdy jsem se chystala otočit jeho směrem a ověřit si své teorie, "kdy odjedeme?" Tahle otázka mě trochu zaskočila…vlastně ani ne tak otázka, jako to, že se při ní na mě ani nepodíval. Ležel na zádech a díval se do neznáma. Něco mi na tom nesedělo. Ani nevím co, jen jsem měla pocit, jako by si chtěl něco…ověřit. Uvědomila jsem si, že už značnou chvíli mlčím. Kurama se na mě podíval a čekal na odpověď.
"Zítra…" odpověděla jsem mírně váhavě. Kurama se na mě pozorně podíval. Nevím, čeho, ale hledal nějaký náznak. Což mě děsilo. Připadala jsem si jak pod rentgenem. Jakoby viděl hluboko do mě. Myšlenka, že by měl vidět něco, co bych nechtěla, a ještě k tomu ten neustávající pohled do očí, se mi vůbec nelíbila. Musím odvést hovor jinam. Nějak daleko….ale KAM?
"Roze?"
"Jo?" Snažila jsem se nadat najevo, na co myslím a napodobit jeho klidný postoj. Tohle mě na něm dokázalo vyvést z rovnováhy nejvíc - byl vždycky klidný…ale taky jsem právě tohle obdivovala.
"Nad čím přemýšlíš?" Špatná otázka. Měla jsem něco říct já. Teď jsem…někde. Někde, kde opravdu nechci být. Ze všech otázek vybral tu nejhorší, na kterou se mohl zeptat.
"Vlastně nad ničím. Přemítám nad dneškem…" přiznala jsem po chvíli s rozmyslem. Cítila jsem, že přichází další dotaz a vůbec se mi nelíbil směr, kterým mířil, a tak jsem se zeptala Kuramy, nad čím přemýšlí on - že se mi zdá až moc zamyšlený. Postřehla jsem, že ho na okamžik moje otázka zaskočila, ale nemít svoje smysly, asi bych si toho ani nevšimla. Odpověděl mi, že taky přemítá nad dneškem. Víc než ta odpověď mě ale znejistil ten pohled, kterým se na mě podíval. Byl podobný tomu, kterým jsme se na sebe dívali, když jsme spolu tančili. Jen tenhle byl o trochu…hlubší. Nevím, jak jinak to říct, ale prostě v něm bylo něco, co mě nutilo přehrávat si ten moment před tím, než nás Jacob vyrušil. Znovu jsem takřka živě přemítala nad každým momentem, co jsme spolu zažili. Uvědomila jsem si, že Kurama pozorně sleduje moje reakce. Ne tvrdě, ani nějak pichlavě, jen sledoval, jak na tom asi jsem a snažil se domyslet si, co se mi honí hlavou. Mohlo mě uklidnit jedině to, že to jsem přesně nevěděla ani já sama. Jeho pohled mě znervózňoval, ale zároveň jsem…měla pocit, že můžu být klidná, když je poblíž. Až teď mi došlo, že vlastně chci, ale zároveň i nechci, aby se na mě takhle díval. Mám pocit, že mám spíš strach ze sebe sama než z jeho pohledů…
"Měli bychom se vyspat. Vlak nám jede kolem poledne…" přerušila jsem naši debatu. Kurama zabloudil pohledem k hodinám na stěně a přitakal. Já se zase otočila zády k němu. Potřebovala jsem si urovnat myšlenky a dost dobře při pohledu na něj, nebo při jeho pohledech na mě, nešlo.
"Dobrou noc," uslyšela jsem ještě za sebou, než jsem zavřela oči a snažila se usnout…
Nespala jsem nějak dlouho. Vlastně jsem se probudila už před svítáním. Bylo mi jasné, že už spát nebudu, proto jsem vstala a potichu vklouzla do koupelny, kde jsem se upravila a převlékla. Dávala jsem si dost načas. Ne proto, že bych chtěla vypadat nějak obzvlášť hezky, ale proto, že jsem nějak…neměla sílu a náladu na to strojit se. Když jsem vylezla z koupelny, kluci stále spali. Není divu, začalo taky teprve svítat. Snažila jsem se být co nejtišší, abych je nevzbudila. Na chvíli jsem se opřela o kuchyňskou linku a jen tak pozorovala okolí. V tu chvíli za mnou přišel Máma Edgar a začal se mi třít o nohy. Musela jsem se pousmát. Tak dlouho mě neviděl a stále mě má …tak rád. Sehnula jsme se k němu a pohladila ho od hlavy, přes hřbet, až k ocasu. Na to jsem uslyšela pohyb v Delbertově ložnici. Spal s pootevřenými dveřmi, aby mohl Máma Edgar vcházet a vycházet dle libosti. Podívala jsem se směrem, kde jsem zaznamenala pohyb, abych se přesvědčila, že Delbert spí. Trochu jsem si oddychla, když jsem si tohle potvrdila. Chvíli jsem váhala…ale pak mi to nedalo a vešla jsem do jeho pokoje. Vlastně ani nevím, proč mě moje pocity nutily se na něj chvíli dívat, možná jsem se potřebovala nepřímo omluvit, ale vím, že když jsem tam jen tak stála a dívala se na něj, cítila jsem nepopsatelný pocit viny. Když se znovu pohnul, prudce jsem s sebou cuknula, ale naštěstí se neprobudil. Tohle mě donutilo k menšímu úsměvu. Vlastně si teď připadám jako zločinec. Nevím, jak bych se ospravedlnila, kdyby se probudil, ale zatím mě to ani moc netrápilo. Při pohledu na Delberta, a na právě přišlého Mámu Edgara, jsem se dotkla medailonku, který jsem měla na krku. Skoro nikdy jej nesundávám. Měla jsme tam fotku sebe se Zoresem, když jsme byli malí, a fotku spolu s Delbertem, Zoresem a Mámou Edgarem… Když jsem se na fotku podívala, přelil se přese mě pocit smutku a nejistoty. A hlavně viny… opět. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se směrem k oknu. Slunce už skoro vyšlo….měla bych si pospíšit…. Položila jsem medailónek na komodu u dveří a potichu se vytratila…
Ještě než jsem úplně vyšla z domu, nedalo mi, zastavila jsem se u dveří a ohlédla se na kluky. Nejdelší pohled jsme věnovala Kuramovi…Pokládala jsem teď sama sobě otázku, proč mě tak bolí u srdce…Sice se s nimi znám krátce, ale i to stačilo na to, aby mi tak trochu přirostli k srdci. Vlastně…ten včerejšek… Zatřásla jsem hlavou, abych přerušila proud myšlenek (a hlavně vzpomínek) a naposledy jsem se na ně podívala. Donutilo mě to trochu si povzdechnout. Budou mi chybět, to je pravda. Ještě nedávno bych na tohle asi ani nepomyslela… Znovu jsem se podívala k oknům, kde už slunce vylezlo zpoza kopců. "Už je nejvyšší čas…" pomyslela jsem si a v tichosti domek opustila…
Nedošla jsem ani moc daleko, když jsem si uvědomila cizí přítomnost. Zadívala jsem se před sebe do lesa a chvíli vyčkávala. Za moment se začaly objevovat siluety a pak i celé postavy. Přede mnou teď stáli čtyři velcí a bystře mě pozorující vlci - Lugaru.
