close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

13,Kapitola - Nevyzpytatelná cesta (2/2)

8. listopadu 2014 v 11:00 | Raven |  Rose and the Beast
Když si všimli mého pohledu, vyšli tak, abych je viděla celé, a všichni se poklonili. Kývnutím hlavy jsem jim dala znamení, že se mají postavit a vést mě. Tak udělali. Dva se rozmístili po mé pravici a levici a další dva šli popředu. My je následovali. Cítila jsem, jak si mě ti dva, co jdou vedle mě, prohlížejí. Nevím, nad čím přemýšleli, ale v očích jsem jim viděla nějakou otázku. Kdo ví, na co vlastně mysleli? Já stejně nemám náladu na to, ptát se. Za námi zašustilo pár větviček a vlci zpozorněli. Ti dva vedle mě se otočili dozadu a začali vrčet. Ti dva přede mnou se postavili kousek za mě a napodobili předchozí dva. Já už podle pocitu a navíc podle svých schopností poznala, kdo to je…
"Proč si přišel…?" vydechla jsem potichu a otočila se na Kuramu.
"Roze, proč…?" Vlk, který na něj udělal menší výpad, přerušil Kuramovu otázku.
"Ne!" řekla jsem ostře a podívala se na všechny čtyři.,"nechte nás chvíli o samotě…" Jeden z vlků, ten který stál za mnou, se vzdorovitě podíval, vyšel směrem dopředu a nepřestával vrčet a cenit zuby. Prudce jsem vykročila, postavila se před něj a zadívala se mu do očí. Zaleskly se mi vlčí barvou a divokostí. Vlk zastavil a trochu ucouvl. Chvíli jsme se oba pozorovali, ale já dobře věděla, jak tohle skončí. Nesouhlasně zatřepal hlavou, ale pak naznačil ostatním, aby šli za ním. Nebyli daleko - cítila jsem jejich přítomnost - ale byla jsem s Kuramou víceméně sama…
"Neměl jsi sem chodit…" řekla jsem potichu a otočila se zády k němu. Pohled na něj mi tohle všechno jen ztěžoval.
"Měl jsem tě nechat jen tak odejít? Jen tak tě nechat zmizet a odjet?" ANO. Takový byl plán!
"Hlavně jsi sem neměl vůbec chodit. Tohle se tě netýká."
"Vážně ne?"
"NE. Jak si mě vlastně našel? Jak se sem vůbec dostal? PROČ jsi sem přišel?!" vyštěkla jsem. Neudržela jsem své emoce na uzdě a za to si nenadávala málo, ale v téhle situaci mi jsou emoce už na nic.
"Proč? Protože tě nechci nechat odejít. Ne takhle. A ne s nimi." řekl docela ostře a probodl mě pohledem. Něco v něm bylo…jako včera…
"Tys to věděl…." zašeptala jsem potichu, při pohledu do jeho očí.
"Ano, věděl. Myslíš, že bych tě nepoznal?"
"Neměl si mě poznat. Měl jsi…" ztěžka jsem si povzdechla. Začala jsem sama sebe nenávidět za to, co mu tady říkám a za to, že se snažím přesvědčit sama sebe, že dělám to, co je správné.
"Co jsem měl? Mlčet a říct, že nemám páru, kde jsi?"
"Kuramo, tohle se netýká tebe, vás ani vašeho světa. MY žijeme jinak. Ty znaky, co jsi viděl…" vzdychla jsem potichu. Kurama si už domyslel, že myslím ty, které se mi objeví na těle, když se proměním, "mají jen čistokrevní. Proto je oni nemají. Ty …vlastně nevíš, jak se jmenuju celým jménem, že?"
Kurama zavrtěl hlavou, doteď ho tohle asi ani nenapadlo.
"Rozeach Al Romanier'…." Překvapilo mě, že se na mě Kurama podíval trochu překvapeně, ale než jsem stačila zareagovat.
"Jeden z nejstarších rodů v Rumunsku…" doplnil mě potichu. Podívala jsem se na něj tázavě. Netušila jsem, kolik toho ví, ať už z knih nebo od Delberta, ale tohle mě vážně překvapilo.
"Ty…věděla jsi, že vybere tebe…?" zeptal tak napůl přesvědčeně.
"Věděla jsem, že bude chtít vybrat mě, ale bylo nás pět. Pět Lugarských princezen - 1:5 že rozhodnutí padne na mě."
"Roze, nemusíš s nimi odejít. Nějak to vyřešíme…můžeme tě ukrýt, můžeme…"
"Ne…tohle by jen bylo oddálení rozsudku smrti…. Na to, že je nás jen pět, jsou pravidla dost přísná. Utečeš - zabijou tě. Takový je náš zákon…"
"Špatný zákon."
"Svět není jen černý a bílý…" vzdychla jsem potichu a vykročila k lesu.
"Roze," chytil mě Kurama za ruku a zadržel mě, "neodcházej…" Byl tak blízko… zase jsem cítila to chvění, když stál jen pár centimetrů ode mě a dotýkal se mě… Tohle mě teď bolelo snad tisíckrát víc, než všechno, co doteď říkal. Ke všemu se mi zase rozbušilo srdce jako splašené. Tohle nemůžu vydržet… vyškubla jsem mu ruku ze sevření a rychle se zase dala na cestu, ale on mě pevně, ale jemně, chytil za paži a přitáhl mě zpátky, a čelem, k sobě. Viděla jsem mu na očích, že mě jen tak nenechá jít, ale ne jen to. Byl v nich zase ten hluboká, hřejivý pohled, přesně jako včera, když jsme spolu tančili. Tímhle mě donutil trochu se zapomenout a jeho pohled opětovat. Vlastně…teď jsem zapomněla na všechno kolem… Cítila jsem jen to, jak mi tluče srdce a jak teď, i když bych měla, nechci odtrhnout zrak. Než se moje hlava stačila vzpamatovat a uvědomit si, co dělá, trochu jsem se vytáhla na špičky a Kuramu políbila… Víc, než moje počínání, mě spíš vrátilo do reality to, že jej bez váhání opětoval. To je poprvé, co jsem dala najevo to, co cítím, tak…silně. I když…teď moje myšlenky směřovali úplně jinam. Chvíli jsem chtěla zůstat. Zůstat tady a zůstat v tom světě, ve kterém jsem teď byla jen já…a on… Jenže vím, že musím odejít. Už nemám čas. Navíc, cítím JE…zase se blíží… Už jsem v sobě nedokázala udržet ty pocity. Bylo jich tolik, že jsem to nezvládla. Cítila jsem, jak mi po tváři stéká slza… Jediné, co jsem si přála, bylo, aby teď nebyli tak blízko… Odtrhla jsem se od Kuramy tak rychle, aby mě už nestačil zadržet, rychle a nenápadně jsem setřásla slzu z tváře, změnila jsem se do své vlčí podoby, aby neměl šanci rozpoznat, jak mě tohle vykolejilo, a rozběhla se do lesa. Uslyšela jsem za sebou, jak volá moje jméno. Skrz ty slzy jsem skoro neviděla na cestu… Za pár vteřin se ke mně přidali vlci, kteří mi dělali doprovod. Ostře jsem jim dala najevo, že chci jít sama, ale než jsem stačila svoje rozhodnutí upevnit, všimla jsem si změny… byli jen dva. Zabrzdila jsem tak prudce, že jsem na oroseném listí jela ještě skoro metr, a s rozběhem jsem se vrhla zpátky ke Kuramovi…
Kurama už stál tváří v tvář oboum vlkům. Na to, jak byli velcí a tvářili se docela hrozivě, byl klidný. Ani neuhýbal pohledem, ani se nesnažil utéct. Vlastně si začal spojovat to, o čem jsem mluvila, dohromady. Všiml si, že vlci před ním na sobě nemají znaky. Nejsou ani tak velcí, jako jsem já, ale i tak jsou pořád mnohem větším, než obyčejní vlci. Podle všeho byl připravený s nimi bojovat, pokud to bude potřeba. Jeden z vlků, ten odvážnější se k němu rozběhl a chtěl jej napadnout… V tu ránu jsem se z lesa vyřítila já a běžícího vlka srazila k zemi. Ten se po mně ohnal, ale neměl sebemenší šanci. Jedním prudkým pohybem jsem jej odhodila na protější strom, který byl vzdálený takovým sedm metrů, a on se po něm s kňučením svezl na zem, kde zůstal ležet. Pak jsem se s vrčením otočila na druhého, který se rychle poklonil, vlastně si přede mě omluvně lehl a sklopil uši, a pak co nejrychleji zmizel. Kurama se za ním ohlédl a pak se otočil mým směrem….jenže já už byla dávno pryč…
Gabriel, v podobě velkého, černého vlka, mě jednou ranou srazil k zemi. Byl stejný, jako já, čistokrevný - také měl znaky. A stejně, jako u většiny druhů zvířat, i u nás bývají samci větší, než samice. Což ho trochu zvýhodňovalo. I přes to, že jsem jej neměla nějak v lásce, jsem s ním nechtěla bojovat. Vůdce je autorita, na kterou si troufne málokdo… Proměnila jsem se do lidské podoby a on mě za moment následoval.
"Nezahrávej si," upozornil mě ostře, "mohlo by tě to pořádně mrzet." Neodpověděla jsem mu. Ani jsem se na něj nepodívala. Nebude to tak lehké, jak jsem si myslela…ale já mu to taky dvakrát neulehčím. Změřil si mě pohledem a něco zpozoroval. Očividně to, co mi právě problesklo hlavou.
"Cizinci tady nikdy moc dlouho nevydrželi…" začal s mírným úsměvem. Prudce a s úlekem jsem k němu zdvihla hlavu. Tohle přece…jak to ví?!
"Mám oči všude," pousmál se, když viděl otázku v mých očích, "jediný vlak z Rumunska jede v poledne…budou muset projít lesem." Pousmál se při pomyšlení, co bude následovat. Kývnul na jednoho ze svých pomocníků, který byl ještě pořád ve vlčí podobě, a ten k němu přišel blíž.
"Svolej smečku. Dnes se bude lovit…." Nenáviděla jsem se za to, že jsem se neudržela na uzdě a vykřikla "NE!" když tohle vyslovil. Gabriela samozřejmě těšilo, že se na tohle bude moct dívat. Mezi tím stihl kývnout na další dva, kteří už byli proměnění, a ti mě, každý z jedné strany chytili za ruce. Neměla jsem už sílu na to, abych se bránila…
"Odveďte ji ke mně. Zamkněte ji a hlídejte dveře. I když…určitě ji nenapadne utéct, že?" zeptal se trochu výhružně a přejel mi rukou po tváři. Ucukla jsem na stranu, ale…musela jsem uznat, že měl pravdu…
Než jsem se svou gardou prošla celý les, chvíli to zabralo. Navíc…já nikam nespěchala. Když jsme došli na prašnou cestu, zpozorovala jsem na ní auto. Černé a velké Suzuki. Bylo na první pohled vidět, že patří Gabrielovi. Jeden z mého doprovodu otevřel dveře do auta a druhý mě prudce strčil dovnitř. Takřka mě tam hodil. Jistě, teď si to můžou dovolit. Až budu zase sekat dobrotu a chovat se tak, jak se ode mě očekává, budou se ke mně chovat s úctou… Podívala jsme se v autě na hodiny, které ukazovaly jedenáct. Zabloudila jsem myšlenkama ke klukům. Teď někdy se vydají na cestu… Můj doprovod si venku zapálil, takže jsem získala ještě trochu času pro své myšlenky…které teď pořád dokola přehrávali jeden a ten samý okamžik - polibek s Kuramou. Zavřela jsem oči a rukou se jemně dotkla rtů. Ztěžka jsem vydechla a oči opět otevřela. Zbystřila jsem. Můj zrak spočinul na dveřích od auta, které na opačné straně někdo zapomněl zamknout. Chvíli jsem váhala… Podívala se skrz okno na opačné straně na svůj doprovod, který si mě naprosto nevšímal, a zase se vrátila k zamykání auta… Rychle jsem se ještě jednou podívala na hodinky… nemůžu je v tom nechat. Pomalu a potichu jsem otevřela nezamčené dveře. Když už jsem měla cestu volnou, naposledy jsme se ohlédla…a pak jsem utekla. Oklikou. Vracela jsem se zpátky k domku uprostřed lesa…
Delbertovi Kurama samozřejmě řekl, co se stalo, i když asi ne vše. Delberta to hodně vzalo. Celý den jen proseděl v křesle s pohledem upřeným na řetízek, který jsem mu nechala na komodě.
"Nemůžeme ji tu nechat," řekl odpoledne rázně Kurama a kluci se k němu přidali. Delberta to zaskočilo, ale také mu to dodalo jistou dávku života.
"Co chcete dělat…?" zeptal se po chvíli, když nikdo nic neříkal. Kurama se lehce usmál.
"Myslím, že…."
Kluci teď vycházeli z domku. Delbert se s nimi rozloučil a popřál jim šťastnou cestu. Díky Kuramovým schopnostem zhruba věděli, kudy mají jít. Byli takových pět set metrů od domu, když zpozorovali něco divného. Kurama se zastavil a chvíli poslouchal.
"Co je?"
"Slyšíte to?" Kuwabara s Yusukem se utišili a urputně poslouchali.
"Nic neslyším!" vyjekl po minutě Kuwabara.
"No právě. Les je nějak moc…tichý…" řekl zamyšleně Kurama. Teď si to uvědomili i ti dva a po lese se rozhlédli. Před nimi se začaly vynořovat siluety., které už z dálky nevypadaly moc přívětivě. Kluci pozorovali ostražitýma očima okolí, ve kterém se objevila snad stovka lidí. Zastavili se před nimi a jen se pozorovali. Po chvíli, kdy se atmosféra dala krájet, se z davu vynořil Gabriel.
"V lese teče řeka," začal pomalu s úsměvem, "když se přes ni dostanete, jste volní. Já se lovu nezúčastním - mám lepší práci," posměšně se usmál a věnoval hlavně Kuramovi vyzývavý pohled. Pak zase rychle zmizel v davu. Kluci se za ním chtěli okamžitě pustit, ale dav se k nim začal pomalu a hrozivě přibližovat… Podívali se na sebe, jestli začnou bojovat. Nejdelší pohled věnoval Kuwabara a Yusuke Kuramovi, který to měl rozhodnout. Ten na ně kývnul - oba pochopili. Podívali se na dav a zkoušeli odhadnout, co vlastně mají čekat. Naposledy se podívala na sebe…a pak se rozběhli směrem do útrob lesa…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama