Změnila jsem se pár vteřin po tom, co jsem z auta vyběhla. Běžela jsem lesem tak rychle, jak jen to šlo, a snažila se zachytit nepatrné signály, které by mi napověděly, kde jsou kluci, nebo někdo z mojí smečky. Z levé strany jsem uslyšela výkřik. Poznala jsem podle tónu hlasu Kuwabaru a rozběhla se směrem k výkřiku. Běžela jsem, co mi síly stačily. Zrovna, když na Kuwabaru ležícího na zemi zaútočil vlk, srazila jsem jej na stranu a útok mu vrátila. Lugaru, který Kuwabaru napadl, nebyl čistokrevný, neměl proti mně moc velké šance. Jen, co uznal svoji porážku, jsem se otočila ke Kuwabarovi, abych se přesvědčila, jestli je v pořádku.
"Kuwabaro!?" uslyšela jsem zprava Yusukeho hlas. Ohlédla jsem se jeho směrem a sledovala, jak zareaguje. Namířil na mě prst, nepoznal mě. Přešel blíž ke Kuwabarovi a čekal, co udělám. Chvíli jsem oba jen pozorovala a dávala jim čas na rozmyšlenou. Sklopila jsem uši dozadu a pozorně se na Yusukeho podívala.
"Roze…?" zeptal se nejistě a trochu zamyšleně po chvíli. Moje narovnání uší a prohloubení pohledu mu potvrdilo domněnku. Poodešla jsem kousek bokem a kluci mě následovali. Kývnutím jsem poukázala na tenký potůček, vytékající zpoza kamenů. Kluci se podívali na mě, pak na potůček, a potom znovu, nechápavě, na mě. Urputněji jsem na potůček poukázala a při tom trochu poskočila.
"Já ti nerozumím!" vybafl na mě Yusuke, když jsem tohle zopakovala ještě dvakrát. Když se budu pořád měnit, vyčerpám se - a to nemůžu. Promiň Yusuke, budeš na to muset přijít. Zadívala jsem se na potok, pak jsem pohledem přešla znovu k Yusukemu a následně okopírovala klikatící se tok potůčku směrem z lesa.
"Yusuke…ten potok…" zapřemýšlel Kuwabara. Zakývala jsem hlavou nahoru a dolů a znovu se jim snažila naznačit směr.
"Potoky!" vykřikl Yusuke náhle, "ústí do řek!" Nadšeně jsem, ale tlumeně, vyštěkla. Naše oslava však netrvala dlouho. Uslyšela jsem dlouhé, táhlé zavytí, nesoucí se skrz celý les. Srdce se mi posunulo skoro až do krku. Vlci… vyjí jen ve dvou případech… buď když něco loví a jsou tomu blízko…nebo když oslavují úspěšný lov. Prudce jsem se rozběhla směrem, ze kterého vytí přišlo. Uslyšela jsme za sebou Yusukeho a Kuwabarův hlas, který se mě snažil zastavit a nabídnout mi pomoc, ale na to jsem měla až moc hlavu zaplněnou myšlenkami a hlavně obavami a Kuramu…

Kurama stál uprostřed menší mýtinky mezi stromy. Pár metrů za ním byla řeka, přes kterou se měl dostat - tohle ještě nikdo nedokázal. Takhle daleko…se ještě nikdo nedostal...Kolem něj se náhle objevili tři vlci, kteří ho nehodlali nechat jen tak řeku přejít. Vlci od něj sice byli vzdálení docela dost, ale risk by se tady nemusel vyplatit. Kurama chvíli zaváhal, co teď má udělat. Rozpoznal, že dva vlci trochu váhají. Došlo mu, že je vykolejil tím, jak daleko se dostal. Ustoupil o krok dozadu, blíž k řece, a čekal, jak na to vlci zareagují. Ti dva jen sklopili uši a očividně si se vzniklou situací moc nevěděli rady. Třetí vlk ostře zavrčel, vycenil zuby a udělal krok ke Kuramovi. Kurama se na moment ohlédl a zhodnotil situaci. Trochu se pousmál a skočil za okraj řeky na druhou stranu. Díky jeho schopnostem to nebyl problém, ale pro vlka taky ne. Kuramův plán ale vyšel. Vlka zastavil plot z trní, který Kurama zasadil těsně předtím, než skočil. Kurama se zadíval na protější stranu řeky na vlka. Ten na něj vrčel, naštvaně třásl hlavou ze strany na stranu, ale zatím nevypadal, že by chtěl něco podniknout. Pak Kuramu vyrušil zvuk kousek od něj a on se rychle otočil. Řeku jedním, mohutným skokem přeskočil Gabriel, ve své vlčí podobě, a pomalu se ke Kuramovi blížil. Kurama neustoupil ani o krok, věděl, že by tohle gesto znamenalo jeho nejistotu. Gabriel se k němu pomalu blížil. V šeru byly vidět jeho lesknoucí se zuby, které si sem tam přejel jazykem.
"Dostal jsem se přes řeku, tak zněla dohoda." Gabriel udělal proti Kuramovi ostrý výpad a hlasitě zavrčel. Kurama si pomalu a obezřetně zajel rukou do vlasů… Doběhla jsem právě v moment, kdy se Gabriel proti Kuramovi rozběhl. Jedním skokem jsem řeku přeskočila a vrhla se Gabrielovi do cesty. Ten se na chvíli zabrzdil, ale jakmile poznal, že to jsem já, přikrčil se, vycenil zuby na nejvyšší možnou úroveň a chvíli mě pozoroval. Já jsem, ač nechtěně a hned jsem si strašně zanadávala, před vůdcem o krok ucouvla. Ten to samosebou zaregistroval a zaútočil na mě. Já samozřejmě šla do protiútoku. Nenechám se přece zahanbit. Ale…Gabriel byl přece jen větší, než já. A měl stejnou sílu, jako já. Moje snaha mu ublížit sice byla pěkná, ale po chvíli ho přestalo bavit otravovat se se mnou a tak mě jedním prudkým pohybem odhodil směrem do lesa. Nestihla jsem včas zareagovat a zastavila jsem se až o kmen obrovského stromu, který se po mám nárazu zatřásl. Po takovém nárazu se mi motala hlava a chvíli mi trvalo, než jsem znovu nabyla koordinace. Pohledem jsem rychle zapátrala po Gabrielovi, který se ohlédl na Kuramu, možná trochu vyzývavě, a poté se prudce rozběhl ke mně. Já byla jakžtakž připravená zase mu vzdorovat, i když po tom nárazu jsem se necítila nejlíp, ale Gabriel mi padl přímo k nohám. Až teď jsem zahlédla rostlinu, která Gabriela obepínala a vycházela z Kuramovy ruky. Trochu váhavě jsem se na Gabriela podívala… chvíli jsme si vyměňovaly pohledy, ale já to dlouho nevydržela - ucukla jsem a poodešla trochu blíž ke Kuramovi. Stály jsme teď naproti sobě a já se mu dívala do očí. Poznal mě. Myslím, že už od první chvíle věděl, že jsem to já. Z téhle chvíle nás vyrušilo zapraskání. Kurama se trochu s podivem podíval za mě. Já se taky otočila a uviděla Gabriela, jak zpřetrhal provazy z rostliny, která ho držela. Takhle rychle se mu to nemohlo povést?! Byl rychlejší, než jsme si mysleli. Gabriel nesnese porážku. Prudce se rozběhl proti Kuramovi. Já už nestačila zareagovat - když běžel kolem mě, srazil mě bokem na stranu a já schytala ránu o velkou skálu vedle mě. Kurama rychle vyvolal bič a čekal na nejvhodnější okamžik pro útok. Než však nastal, skočila jsem proti Gabrielovu boku. Nečekal to, ztratil balanc a spadl do rychle tekoucí řeky vedle nás. Já, protože rána byla dost silná, jsem balanc ztratila taky a skončila jsem sotva pár centimetrů od srázu řeky.
"Roze?!" uslyšela jsem Kuramův ustaraný hlas. Hlava se mi dost motala, nemohla jsem prozatím vstát. Jen jsem se proměnila a zhluboka rány rozdýchávala. Kuramovi se očividně ulevilo, že jsem relativně v pořádku a že mě vidí živou. S úlevou, ale povzbudivě se na mě usmál.
"Co hlava?"
"Špatný," zasmála jsem se zlehka, ale stále se trochu rozdýchávala. Usmál se na mě stylem, že to bude dobrý a sehnul se ke mně. Vzal mě do náruče, nezapomenul mě k sobě přitisknout tak, abych i v téhle situaci zrudla, a zvedl mě ze země. Teď jsem měla hlavu a pár centimetrů víš, než on. Donutilo mě to podívat se dolů, mu do očí. Chvíli jsme si pohled vyměňovali… Na to mě Kurama postavil na zem a znovu se na mě krátce podíval. Naše pohledy si řekli vše, co by slova nezvládly. Na moment jsme jen tak stáli, ale pak jsme jeden druhého objali. Chvíli jsem, chtě nechtě, váhala, ale nakonec jsem hodila všechno kolem za hlavu, dala jsem mu ruce kolem krku a jeho objetí jsem opětovala…
Kousek od nás zapraskaly větve. Nebyla jsem si jistá, kdo to je. Hlava se mi ještě pořád lehce točila a já nedokázala rozpoznat ani pachy, ani nic jiného. Cítila jsem, že Kurama povolil sevření. Ne moc, jen byl ostražitý a stejně, jako já, se ohlédl za vzešlým zvukem. chvíli jsme čekali, než rozpoznáme siluety, ale za nedlouho se z lesa vynořil Yusuke s Kuwabarou. Všimla jsem si stop po zubech, které měl Yusuke, a hlavně Kuwabara, na ramenou, a trochu tázavě jsem se na ně podívala.
"Měli jsme cestou menší problém," pokrčil Yusuke rameny. Vrtalo mi hlavou, proč se na mě tak dívá, ale neměla jsem náladu na přemýšlení, a tak jsem pohledem sjela ke Kuwabarovi, na kterém byly otisky patrnější, a pohledem se ho optala, jak na tom je. Řekl něco v tom smyslu, že se mu nemůže nic stát, že je naprosto v pohodě. Jo, to vidím.
"Když už jsme u těch stavů…" zazubil se Yusuke a pozorně se na nás, a hlavně na mě, zadíval. Až teď mi došlo, v jaké…pozici s Kuramou jsme. Moje první myšlenka byla: "Pusť mě! PUSŤ MĚ!" Nadávala jsem si za to, že jsem si to neuvědomila dřív. Snažila jsem se zachovat klid, ale, i když nechtě, cukla jsem s sebou a od Kuramy poodstoupila. Ještě, že byl tak duchapřítomný a přichytil mě. Netušila jsem, že jsem na tom s hlavou tak zle. Nebýt jeho, zase bych s sebou třískla o zem.
"OPATRNĚ," pokáral mě lehce. Opatrně jsem se o nohy zapřela, s podporou Kuramy, a snažila se získat rovnováhu. Pořád jsem se přidržovala Kuramova ramena, ale stát už jsem dokázala pevně. Yusuke se na mě podíval s otázkou, co teď. No…můj plán je něco na styl: "zdrháme!" Přemýšlela jsem, jak to sdělit klukům tak, aby to znělo trochu důstojně. Přece jen…teď jsem vyvrhel. Půjdou po mně stejně, jako by šli i po nich. Teď jsme pro ně jenom kořist… Moje myšlenky přerušilo dlouhé, táhlé vytí.
"Gabriel…" zašeptala jsem.
"Roze…?"
"Rychle! Musíme se dostat do vlaku," řekla jsem naléhavě a táhla je směrem z lesa.
"Víš kudy?" zeptal se mě Kurama, který šel teď vedle mě. Pobaveně jsem se na něj podívala a pohledem se zeptala, jestli si to myslí vážně. Trochu omluvně se usmál a následoval mě směrem z lesa ven…