close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

15,Kapitola - Vlak

14. listopadu 2014 v 11:00 | Raven |  Rose and the Beast
K vlaku, vlastně i do něj jsme se dostali mnohem, MNOHEM snadněji, než bych čekala. I když nám cesta na zastávku, a to přesto, že jsme takřka celou cestu skoro běželi, trvala necelých patnáct minut, nikdo se nás nepokusil zastavit. Mám však za to, i když jsem tedy nic nezaznamenala, že to nebude tak snadné. Gabriel by nás nenechal jít. Nenechá nás opustit Rumunsko bez boje. Vlak, do kterého jsme nastoupili, byl větší, než ten předchozí. Naštěstí pojede stejně dlouho, jako ten minulý. Ale přece…teď nás čeká MOC dlouhá cesta. Tenhle vlak nás za dvě hodiny doveze na hlavní nádraží, na kterém přestoupíme na vlak, který nás převeze až na hranice Rumunska. Což bude minimálně sedmi hodinová cesta, a ten vlak MUSÍME chytit- jezdí jen jednou denně. Na hranicích přestoupíme na transsibiřský expres, který nás převeze přes celou Ukrajinu i Rusko, a doveze nás k moři. Tam se nalodíme a dva dny se budeme kochat pohledem na moře, než dorazíme do Japonska. Bude to sakra dlouhá cesta…a taky, vzhledem k okolnostem, docela komplikovaná. Když se vlak rozjížděl, a já se skrz okno dívala na pomalu mizející zastávku a následně na míhající se stromy, napadlo mě, že chtějí vlastně jen mě. Myslím, že klukům by už dali pokoj. I když by to značně zjizvilo Gabrielovu pýchu, nechali by je už odjet. Napadlo mě vystoupit. Došlo mi i to, že kdybych chtěla, kluci by mě s mojí silou asi nedokázali zastavit. KDYBYCH CHTĚLA. V tom je ten problém. Nenápadně jsem se rozhlédla po kupé, ve které se mnou byli i kluci. Yusuke se taky mlčky díval do okolí, stejně, jako Kuwabara. Když jsem se však podívala na Kuramu, který seděl vedle mě, střetla jsem se s ním pohledem. I když jsem hned ucukla, mám dojem, že i v tom letmém pohledu přečetl mnohem víc, než bych chtěla. Na moment jsem zpanikařila. Já ani nevím proč. Možná proto, co všechno se v tom lese stalo. Nemám tušení, kolik pocitů se ve mně teď míchalo. Uvědomila jsem si to, až se můj žalůdek rozhodl, že si zastepuje.
"Potřebuju se trochu projít," oznámila jsem rychle a zmizela z kupé, jak jen to šlo. Procházela jsem uličkou napříč celým vlakem. Potřebovala jsem si provětrat hlavu a trochu ji zaměstnat jinými myšlenkami než jen Gabriel a …Kurama. Uvědomila jsem si, že jsem došla na konec vlaku, a že je tenhle vagón úplně prázdný. Váhala jsem, jestli mám chvíli zůstat. V klidu. V tichosti. Jen se svými myšlenkami. Nevím, na co vlastně chci přijít, asi si jen potřebuju uspořádat všechno tak, abych někde našla skulinku, jak z tohohle všeho ven. Ale vlastně…já nevím, co BUDE. Můžu jen dohadovat. Je asi zbytečné zabývat se možnostmi, které by mohli nastat, protože je jich opravdu hromada. Můj příběh může skončit přímo tady a teď. Nebo za pět minut. Možná až za dvacet let někde v Japonsku. Možná ani tam ne…
"Roze," ozvalo se za mnou ode dveří. Prudce jsem se s úlekem otočila. Zaměstnala jsem si hlavu natolik, že jsem si ani nevšimla, že je někdo poblíž.
"Kuramo, co tady…?"
"Měl jsem starost. Jsi pryč docela dlouho." Podívala jsem se na hodiny, kterých jsem si všimla, když jsem vešla, a uvědomila si, že tady bloudím takřka čtvrt hodiny. Otočila jsem se zpět na Kuramu, který mezitím ode dveří přešel blíž ke mně.
"Myslela jsi na to, že nám dáš čas…" řekl potichu, když jsem se na něj podívala. Zmateně jsem se mu snažila najít v očích něco, co by mi řeklo, jak to ví. Myslím, že přesně to bylo to něco, co na mě viděl v našem kupé…
"Měli byste zajištěnou bezpečnou cestu z Rumunska. Dojeli byste nerušeně domů a zapomněli na to všechno, co se tady dělo…"
"I na tebe?" JO, tohle bylo původně v plánu. V plánu, který je, přiznejme si, hlavně kvůli tobě a mojí blbosti, na trosky. Ale tohle ti říct nemůžu.
"Bylo by to…jednodušší."
Kurama se na moment zasmál, "To očividně záleží na úhlu pohledu." Nadechla jsem se, abych mohla zareagovat, ale…nenašla jsem jediné slovo, které bych mu mohla říct. Nedokázala jsem jakkoliv zareagovat, a nadávala jsem si za to, ale touhle obyčejnou větou mě dostal do úzkých. Vnímala jsem tlukot svého srdce, které bilo jak na poplach. Moje prvotní myšlenka byla, že jestli se hned neuklidním, musí to uslyšet taky…
"Roze? Mám jen takový pocit, nebo se teď snažíš vyhýbat se mi?"
"Já se…!"
"Nelži. Ty ses vždycky řídila rozumem. Měla jsi do detailu promyšlený každý krok. I tady. Jen si nepočítala s tím, že bych tě mohl poznat. Nebo že, přiznej si to, bys mohla mít…."
"Proč to sem taháš, tohle s tím nesouvisí!" Hned, jakmile jsem tohle vykřikla, jsem si prohrábla rukou vlasy po celé jejich délce a zanadávala (ještě že ve svým rodným jazyce, protože nechci, aby věděl, jak dokážu být sprostá…). Teď jsem mu nejen odsouhlasila naprosto všechno, co tady říkal, ještě jsem mu potvrdila to, co ani nedořekl, ale já si dokázala docela reálně domyslet. A mimochodem, gratuluju, povedlo se ti mě donutit zareagovat NAPROSTO spontánně…
"Potřebuju se…"
"Projít?" řekl trochu provokativně. Už jsem tohle nemohla poslouchat. Měl pravdu. VE VŠEM. Hlavně v tom, co jsem si nechtěla připustit. Vyšla jsem mu vstříc s tím, že kolem něj projdu, co nejrychleji to půjde, a udělám si obhlídku druhé strany vlaku, abych se uklidnila. Kurama mě ale měl naprosto přesně přečtenou. Ulička nebyla zas tak prostorná, jak bych si představovala. Rukou se opřel o jedno z kupé po straně, kolem které jsem měla projít, a zamezil mi odchod.
"Neprovokuj. Víš, že kdybych chtěla, skončíš na druhý straně vagónu a ani bych se nemusela snažit," řekla jsem a varovně se na něj podívala. Čeho tímhle chci vlastně dosáhnout? On, stejně jako já, ví naprosto přesně, že tohle nemyslím vážně.
"KDYBYS chtěla," zdůraznil a zadíval se mi do očí. Zároveň sundal ruku ze stěny kupé a přesunul ji na můj bok. Trochu mě popostrčil, abych stála čelem proti němu. V podstatě jsem se bála toho, kam tenhle rozhovor směřuje. Tolik, že jsem si ani neuvědomila, že tu ruku už z mého boku nesundal.
"Roze…" Když vyslovil moje jméno, podívala jsem se mu do očí. Asi chtěl pokračovat, ale po tom pohledu, ze kterého pochopil, že naprosto netuším, co teď dělat, mlčel. Chvíli jsme si jen vyměňovaly pohledy a trochu ujišťovali toho druhého. I když vlastně ani netuším v čem. Kurama chvíli přemýšlel, ale pak se ke mně trochu naklonil a čekal na moji reakci. Já jsem se lehce odtáhla, nebyla jsem si jistá, jestli…je správné reagovat, ale než se stačil s tím, pro mě vážně bolestným, pohledem odtáhnout, zase jsem se k němu rychle přiblížila a políbila ho. Ucítila jsem lehký úsměv, když jsem tohle udělala. Očividně věděl, že bruslí na tenkém ledě, ale vyšlo mu to…Vlastně spíš…vyšlo NÁM to… Najednou vlak prudce zabrzdil, asi přehlídl zastávku, a já skončila Kuramovi v náručí. Ten to cuknutí taky jakžtakž ustál. Zrudla jsem. Strašně jsem zrudla. Už jen proto, že jsem na něj byla namáčklá tak, jak nikdy na nikoho v životě. Musela jsem se začít trochu smát. Kurama začal taky. Očividně mu došlo, na co myslím. Pomohl mi chytit rovnováhu a společně jsme se pak vydali zpátky do našeho kupé…
"Neříkalas, že se jdeš jen projít?!" vybafl na mě Yusuke hned, jak jsem vešla.
"Já neřekla, že tu budu za pět minut," odsekla jsem a posadila se na sedačku.
"Taky si ji mohl přivést hned. Co ti tak trvalo?! Ta cesta je jen rovně!" otočil se rychle na Kuramu, který byl hned za mnou.
"Och, ty ses o mě tak bál???" řekla jsem na oko dojatě, než stačil Kurama nějak zareagovat, "pojď blíž, ať tě můžu obejmout!"
"Babičko, proč máš tak velký zuby…" zamumlal s nechutí Yusuke.
Sedačky byly od sebe vzdáleny jen kousek, takže i při mojí výšce nebyl problém mu uštědřit kopanec. I když jsem teda taky zadržovala smích.
"V kolik vlastně jede ten další vlak?" zeptal se rychle Kurama, aby trochu uvolnil atmosféru a nedovolil nám dvoum se začít prát.
"Na hranice vlak vyjíždí přesně o půlnoci. U hranic bychom měli být kolem sedmi ráno a expres nás vezme v deset."
"To je docela dost času," poznamenal doteď jen přihlížející Kuwabara.
"Jo…ale nevíme, jestli cesta bude tak bez problému, jako doteď…" poznamenala jsem opatrně. Kluci mlčeli, nevěděli, co říct. Já vlastně taky ne…
Yusuke se rozhodlo, protože máme před sebou minimálně hodinu jízdy, trochu se prospat. Hrábl si do tašky s tím, že si vytáhne něco, čím se přikryje. Z klidu, a polospánku, nás všechny vytrhl Yusukeho výkřik, nějaké zavřeštění z tašky a Yusukeho nadávání.
"Mámo Edgare!" vypískla jsem nadšeně, když vystrčil hlavu z tašky a zasyčel na Yusukeho, "Pojď ssem zlatíčko. Jak ses sem dostal?" přivinula jsem si kočku k sobě a hladila ji.
"Jak se sem dosatl?! Proč nevlezl do tvých věcí?!?!" vyprskl naštvaně Yusuke a otíral si od krve poškrábanou ruku.
"Vy jste vzali moje věci?" Kurama mi naznačil, ať se podívám nad sebe, na držáky, a já si všimla své tašky. Ani jsem si v lese nevšimla, že ji měli, ale tam jsem se víc starala o to, jestli se sem dostanem, než co mají s sebou. S úsměvem jsem se děkovně podívala po všech a sedla si zpátky na své místo. Yusuke neustále nadával, je fakt, že měl tu ruku dodrápanou hodně, než mu Kurama dal na tu ruku něco, co by mu mělo trochu pomoct od bolesti.
"Tys mu něco proved, jinak by to neudělal!" vyštěkl po něm Kuwabara, když už to nemohl poslouchat.
"Jo, ta aby ses kočky nezastal! Co takhle politovat kamaráda?!"
"Proč tě litovat ty…!" Snažila jsem se jejich hádku nevnímat a u Kuramy jsem hledala vysvětlení.
"Taky má kočku."
"Jo takhle," zasmála jsem se.
Kluci se po pár minutách trochu uklidnili a my mohli pokračovat v odpočinku. Máma Edgar mi usnul po pár minutách na břichu, Yusuke s Kuwabarou už byli v polospánku delší dobu. Já jsem vlastně taky napůl spala. Trochu jsem s sebou cukla, když jsem si uvědomila, že napůl ležím v Kuramově náručí. Máma Edgar, když cuknutí ucítil, protestně mňoukl, protáhl se a zase si lehnul. Já se pohledem otočila na Kuramu, on to cuknutí musel zaregistrovat taky, a trochu omluvně jsem se na něj usmála.
"Čekal jsem, jestli si toho vůbec všimneš," zasmál se potichu.
"Promiň, nějak jsem… úplně…" Začala jsem se opatrně, aby Máma Edgar zase neprotestoval, sunout pryč, ale Kurama mě zadržel a pohledem mi naznačil, že nemusím odcházet. Věnovala jsem mu trochu červenající se usměv, chvíli mě napadlo stát si za svým, ale kluci spí a mně…se tu leželo skvěle. Zase jsem se položila a načala nějaký neutrální rozhovor. Bavili jsme se spolu docela dlouho. Já ani nevím, o čem všem jsme mluvili. Jen jsem vnímala tu chvíli pohody a … žádných starostí. Vlak mezitím projel další zastávku a my se dál bavili. Pak ve mně škublo a úsměv mi lehce zmrzl…
"Roze?"
"Je ve vlaku," oznámila jsme pomalu.
"Roze, počkej!" snažil se mě zastavit Kurama, když jsem mu rychle vrazila kočku do rukou a zamířila ven z kupé. Kluci se samozřejmě při povyku vzbudili a všichni mě následovali. Rychle jsem se ohlédla, abych věděla, jestli jdou všichni, a hlavně jim vynadala, a taky zjistila, jestli Edgar zůstal v kupé. Zůstal - o starost míň.
"Buď ráda za pomoc! Ještě pořád tě máme hlídat!" vyštěkl Yusuke.
"Zatím se já starám o tebe, tak mlč!"
"Jo, ale nejsi všemocná! Nedokážeš…!
"Jo, jo, já vím. Nemysli si, že…!" Větu jsem nedokončila, protože když jsem se věnovala hádce s Yusukem, přestala jsem na chvilku vnímat své okolí. Z vedlejšího kupé mě srazil Lugaru, kterého jsem ucítila. Nečekala jsem na další tahy - ještě před nárazem jsem se změnila do stejné podoby, jako on…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama