close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

16,Kapitola - Stříbro

17. listopadu 2014 v 11:00 | Raven |  Rose and the Beast
Lugaru, který mě napadl, rozhodně nebyl stejný, jako já. Rozhodně to byl soupeř, kterého není radno podceňovat, ale nebyl čistokrevný. Když mě srazil, odskočil ode mě, jako já od něj, a pozoroval moje reakce. Nebyl to jeden z těch Gabrielových poskoků, kteří se hnali jen za kořistí - on taky přemýšlel. Stejně jako já se snažil předpovídat, co ten druhý udělá. Co tímhle sakra Gabriel zamýšlí? Poslat jediného Lugaru, nečistokrevného (!), do vlaku se značnou přesilou… Tohle je… Zaregistrovala jsem Yusukeho pohyb kolem mě. Soudě podle jeho postavení mi chtěl pomoct. Ohnala jsem se po něm - zuby mu klaply kousek od ruky, když ucuknul.
"Co blbneš?!'"
Věnovala jsem mu neúprosný pohled, od kterého si domyslel, že tohle je MŮJ boj. Nechci, aby mi do něj kdokoliv zasahoval. Když jsem byla hlavou otočená ke klukům, upoutal mě zvuk za mnou. Otočila jsem se, stejně, jako Lugaru přede mnou, a na moment jsme netušila, jak zareagovat. Do vozu zrovna vstoupil muž, který měl na starost jídlo. Tlačil před sebou jídelní vozík s příbory a trochou jídla a vypadalo to, že ještě před malou chvílí se nás chtěl zeptat, jestli si něco nedáme… Muž nás na chvíli samozřejmě strnule pozoroval, asi byl překvapený stejně, jako my, a pak se snažil vzít nohy na ramena. Rychle jsme se otočila na Kuramu a pohledem mu sdělila, že o tohle se MUSÍ postarat oni. Kurama zběžně přikývla, sáhl si do vlasů a vytáhl růži. Já nechala kluky dělat, co uznají za vhodné a snažila se odvést pozornost vlka naproti mně. Ve chvíli jeho nepozornosti jsem se proti němu rozběhla. Rychle si to sice uvědomil, ale i tak je pro mě strategická výhra ten moment překvapení. Vlak najednou nadskočil a já nebýt toho, že je ulička tak úzká asi jsem se skutálela na stranu. Menší věci však neměly takové štěstí. Vozík, který obsluha měla s sebou, se převrátil a vše se vysypalo…včetně příborů. Já i Lugaru naproti mně jsme zabrzdili tak rychle, jak to jen šlo, oba jsme se při tom málem přizabili, a zmateně jsme těkali očima mezi podlahou a sebou. Můj protivník začal pomalu našlapovat mezi příbory a mermomocí se jich snažil nedotknout. Vlak, stejně jako koleje, kopíroval krajinu a přes tyhle kopce, kde se neustále stoupalo a klesalo, a příbory jezdily po zemi sem a tam, to nebylo nic lehkého. Vlak zase přejížděl kopec a příbory se nebezpečně začaly přibližovat ke mně. Já začala rychle couvat a natlačila jsem se na dveře vagónu tak, abych zabírala co nejmíň místa. Na moment jsem myslela, že se budu muset naučit lítat… Pak přede mnou vyrostl pruh trávy, která příbory zadržela. Otočila jsem se na Kuramu, kývnutím mu poděkovala a vyčkávala jsem, než vlak zas pojede rovně, nebo lépe, z kopce. Vlak s sebou zase prudce cuknul a já ucítila, jak se terén pod námi svažuje. Kuramova zábrana zmizela tak rychle, jak se objevila a já sledovala příbory, blížící se k mému protivníkovi. Ten začal urputně couvat a snažil se utéct někam, kde mu příbory neublíží. Bylo mi ho líto při tomhle pohledu, ale nemyslím si, že by mě on šel před pár minutami na pomoc. Lugaru nahlas zakňučel a my mohli vidět, jak se mu z packy zakouřilo, jakoby ho popálil oheň. Chtě nechtě - byla to moje chvíle. Jen co ztratil na pozornosti, napadla jsem jej. Lugaru znovu zakňučel, hodně nahlas. Myslím, že jsem jej, byť nechtě, na jeden z příborů přitlačila. Byl mnohem mladší, než se zdál. Gabriel ho očividně poslal na jistou smrt. Asi jen chtěl vědět, jestli to dokážu. Jestli zabiju jen tak někoho z nás… Povolila jsem svoje sevření a kousek od něj poodstoupila. Když jsem se mu dívala do očí, bylo mi ho líto. Nedokázala jsem si představit, že ho jen tak zabiju. Ustoupila jsem ještě o krok dozadu a dala mu najevo, že má volnou cestu. Nechám ho odejít. Na malou chvíli v mém pohledu hledal zradu, ale za moment pochopil, že ho vážně chci nechat jít. Zdálo se mi, že si chvíli nebyl jistý, co má udělat, ale pak vstal ze země a postavil se proti mně. Ještě chvíli se na mě díval. Já taky. U nás je zvykem, že slabší a níže postavený uhne pohledem první. Čekala jsem, jestli to udělá nebo ne, ale asi byl moc šokovaný na to, aby si to uvědomil. Neměla jsme na něj celý den a ani náladu. I když jsem jej nechala jít, snažila jsem se mu dát najevo, že tu přece jen není vítaný. Vykašlala jsem se na ty naše hierarchijní pravidla, otočila se, a dala se na odchod. Vlak zase změnil směr jízdy a já se snažila dostat z tohohle vagónu dřív, než mě nějaký z příborů poraní. Když jsem byla takových pět metrů od kluků, uslyšela jsem za sebou dusot tlap. Prudce jsem se otočila, ale už jsem před Lugaru, kterého jsem ušetřila, nestačila uhnout. Při nárazu do mě jsem odletěla skoro na konec vagónu. Náraz mě na chvíli dezorientoval. Jen jsme si stačila uvědomit Yusukeho zásah a mou…bolest.
"Roze?!" uslyšela jsem z dálky starostlivé hlasy ostatních. Neměla jsem moc dobrý výhled, ani nevím, jestli je můj protivník mrtvý, nebo jen zraněný. Chtě nechtě se moje tělo začalo měnit zpátky do lidské podoby. Už tehdy kluci vypozorovali podle mého zrychleného a těžkého dechu, že je něco špatně. Ležela jsem v uličce vagónu na zádech a těžce dýchala. Než se stačil někdo zeptat, pootočila jsem se trochu víc na pravý bok. Kurama byl u mě nejblíže. Všiml si jako první. Mezi žebry jsem měla zabodnutý jeden nůž z příborníku. Když mě můj soupeř odrazil, narazila jsem se na něj při pohybu vlaku. Z rány vycházel kouř, jako při spálenině a nevypadal vůbec hezky. Kurama nůž jemně chytil do ruky a podíval se mi do očí. Polkla jsem, zavřela oči a přikývla. Chvíli se nic nedělo. Ta chvíle pro mě byla jako věčnost. Pak jsem ucítila prudké škubnutí, kdy mi tělem projela nepopsatelná bolest. Instinktivně jsem sebou škubla a trochu se prohla. Při čemž mě rána opět ostře zabolela. Můj dech se znovu zrychlil. Cítila jsme to všude… Pomalu jsem přestávala vnímat, co se kolem děje. Byla jsem sice při vědomí, ale bylo mi těžko. Cítila jsme, že mě někdo, myslím, že Kurama bere do náruče a nese do našeho kupé. Tam mě položil na sedačku a začal se věnovat mému zranění.
"Vlkodlaci…" začala jsem trhaně a těžce. Každé slovo pro mě bylo hrozně těžce vyslovitelné, "Některé legendy...jsou pravdivé. V Rumunsku…jsou pověrčivý v..všichni. Příbory bývají…stříbrné."
"Roze?!" vyjekl Yusuke, "to chceš říct, že…?!"
"Je to…jako jed….Cítím…cítím to. Je to…v oběhu… Zabíjí mě to…"
"TY nám tady neumřeš," přidal se ostře Kurama a snažil se mi ránu jakkoliv ošetřit, "na každý jed je protijed."
"Vím…o jedné lékárně…Ale Tam nás budou čekat…"
"Jak se tam dostanem?" zeptal se rychle. Přesunula jsem pohled na hodiny a podívala se na čas, i když mi trochu dělalo problémy zaostřit.
"Za …hodinu vystoupíme…Musíme se dostat do…do města. Je…kousek před Bukureští…" Kurama, stejně jako kluci, se zběžně podívali na hodiny a pak zase na mě. Snažili se mě pohledy podpořit, ale sami sebe se ptali, jestli to zvládnu. Dech se mi ještě trochu zrychlil. Když jsem ležela vodorovně, špatně se mi dýchalo. Bylo to čím dál těžší. Trochu jsem se nadzvedla a zkusila se podepřít lokty. Ty mi samozřejmě ujely. Byla jsem na to moc slabá. Kurama mě pohotově chytil, abych nespadla zpátky na sedačku prudce.
"Špatně se ti dýchá?" Neměla jsem už moc sílu tak jsem jen souhlasně kývla. Kurama mě trochu nadzvedl a sedl si za mě tak, že když mě zase položil, opírala jsem se zády o jeho hrudník. Dýchalo se mi líp. To nemůžu popřít, ale taky jsem, i v téhle situaci, zčervenala. Ne moc, možná ani ne moc viditelně, ale já to na sobě cítila. Zaklonila jsem hlavu, abych se na Kuramu mohla podívat. Když jsem to udělala, vlastně jsem si ji položila na jeho rameno. Měla jsem těžké víčka a byla čím dál unavenější, ale chtěla jsem mu vidět do očí. Taky se na mě podíval. Ucítila jsem jeho ruku, jak mě hladí po vlasech. Zavřela jsem oči a přisunula se trochu blíž. Zaregistrovala jsem koutkem oka, jak Yusuke kývnul na Kuwabaru,aby dával větší "pozor", ale nic prozatím nekomentoval. Což bylo dobře. Ucítila jsem, že se Kurama pohnul. Otevřela jsem oči a snažila se zaregistrovat něco. Podal mi pár lístků něčeho a řekl mi, ať je sním. Zase jsme zaklonila hlavu a trochu nedůvěřivě se na něj podívala. Kývnutím mě pobídl, ať dělám, co říká, a ještě mi stačil sdělit, že jestli je to stříbro jako jed, tak by tahle rostlina měla zpomalit jeho účinky. Nedůvěřivě jsem se na rostlinku podívala, ale Kuramovi jsem věřila. Vždycky se mi snažil pomoct. I když mě neznal. Lístky jsem si strčila do pusy a začala žvýkat… Než jsem to stačila zhnuseně vyplivnout, Kurama mi zacpal rukou pusu i nos s tím, že tohle prostě spolknu, i kdybych nechtěla. Mám ten dojem, že s touhle reakcí počítal. Chvíli jsem ještě dělala znechucené grimasy, ale vzhledem k tomu, že se nechci udusit, jsem nakonec polkla. Až potom jsem mu věnovala vyčítavý pohled.
"Já neřekl, že ti to bude chutnat," zasmál se trochu a věnoval mi omluvný pohled, "mělo by se ti trochu ulevit."
Koutkem oka jsem zachytila, že se Kuwabara s Yusukem docela dobře teď bavili… Ale uvědomila jsme si, že i když je to taková chvilka, cítím příval energie. Vážně mi bylo trochu líp. Už bych se i začala hádat :D Ale Kurama mi poradil, že mám odpočívat. Má pravdu. Stříbro j v krvi. A čím víc budu aktivní, tím rychlejší bude moje krev. Čili mě bude rychleji zabíjet. Zase jsem se o Kuramu opřela a snažila se odpočívat. Měla jsme zavřené oči, ale cítila jsem jeho nepřetržitý pohled. Nebyl nepříjemný. Cítila jsem, že má strach, velký strach o mě. Cítila jsem taky, jak každých pár minut kontroluje rychlost mého dechu. I když…tohle jsem vnímala jen tak letmo. Víc jsem vnímala to, jak jsme si blízko. To, jak se mu zdvíhala hruď, když dýchal a to, jak se mě dotýkal. Taky jsem pořád cítila tu vůni. Růže. Vlastně jsem se ztrácela v myšlenkách. Jen jednou mě vyrušil Máma Edgar, když protestně zamňoukal, že si nemá kam lehnout. Jinak jsem se ztrácela v záplavě myšlenek a vzpomínek. Hlavně vzpomínek na společný tanec. Začala jsem se ve všem zapomínat a trochu usínat. Hlava mi sjela kousek na stranu.
"Roze?!" vyrušil mě Kuramův trochu vystrašený hlas. Otevřela jsem oči a trochu rozespale se na něj podívala.
"Jsem v pořádku," věnovala jsem mu vysílený úsměv, "jen jsem začínala usínat." Bylo na něm vidět, že se mu ulevilo, ale i tak se díval starostlivě. Není divu. Dokážu si představit, jak teď vypadám. Více méně jsem to na sobě cítila.
"Snaž se prosím neusnout…" Jen jsem přikývla a zase zavřela oči. Cítila jsem, že zase začínám ztěžka dýchat, ale dalo se to vydržet. Zase jsem si hlavu opřela o Kuramovo rameno, ale tentokrát jsem nechala oči zavřené. Jen jsem chtěla ještě víc cítit tu blízkost. Trochu jsem sebou cukla, když jsem ucítila, že mě jemně políbil na tvář. Usmála jsem se, vlastně i trochu opět zčervenala. Věděla jsem, že má ruku položenou vedle mojí na mém břiše. Přesunula jsme svojí ruku na jeho a trochu stiskla. Ucítila jsem, že se taky malinko usmál. Otevřela jsme oči. Vlastně ani nevím, co jsem chtěla říct. Jen jsem chtěla říct prostě NĚCO. Vyrušilo nás však trhnutí vlaku. Zastavili jsme. S Kuramovou pomocí jsem se trochu vytáhla a podívala na jméno zastávky. Vystupujeme…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama