close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

17,Kapitola - Lékárna

20. listopadu 2014 v 11:00 | Raven |  Rose and the Beast
"Zvládneš chodit?" zeptal se ustaraně Kurama, který mi pomáhal vstát ze sedačky. Nevím. Nejsem si jistá, jestli se udržím na nohách, když se postavím. Pro jistotu jsem jen trochu nesrozumitelně přikývla a dělala statečnou. Když mi pomohl postavit se, trochu jsem zavrávorala. Podíval se na mě s tím, jestli to vážně zvládnu a čekal na odpověď.
"Zvládnu to…jen budu potřebovat trochu pomoct…"
Kluci pobrali věci a pomohli mi se skrz uličky vlaku promotat k východu. Tady nastal menší problém s výstupem. Z vlaku se vystupovalo po schůdkách, které byly asi tak metr nad zemí. Kolem nebylo čeho se chytit a mně se motala hlava natolik, že jsem měla pocit, že padám, jen co jsem se na zem pod schody podívala. Což asi nebyl jen pocit, když mě rázem přichytil Kuwabara, stojící za mnou, a mlel něco o tom, ať jsem opatrná. Trochu nepřítomně jsem mu poděkovala a snažila se přijít na to, jak ty schody slezu.
"Ježiš, takhle se zabiješ sama," zanadával Yusuke, který už byl z vlaku venku. Než jsem stačila nějak začít nadávat a hrát si na statečnou, chytil mě kolem pasu a sundal mě ze schodů rovnou na zem. Ano, měla jsem to nutkání mu začít nadávat, ale věděla jsem víc, než dobře, že kdyby to neudělal, asi bych z těch schodů ani neslezla. Přemohla jsem svoje přehnaně velké ego a s úsměvem jsem mu poděkovala. Kluci pak rychle vypakovali věci a dali jsme se na cestu. No…"DALI". Já jsem měla docela problém jít. Čím jsem se urputněji snažila, tím hůř se mi dýchalo. Často jsem měla problémy popadnout dech a to jsme nešli ani deset minut.
"Jak je to vlastně daleko?" ozval se zezadu Kuwabara.
"Asi tak…tři kilometry…"
"Proč jsme nevystoupili dál?!" vyštěkl na mě Yusuke.
"Protože…" Naši hádku přerušilo dlouhé, vzteklé a táhlé zavytí. "Protože by nás tam čekali. Gabriel…měl dobře…naplánovaný ten…útok." Začala jsem zase dýchat rychleji. Měla jsem problémy jen chodit, protože se mi motaly nohy, natož do toho ještě mluvit. Kurama, který mě tak trochu podpíral, se zastavil a dal mi pár minut na to, abych chytila dech.
"Takhle tam bude za týden," poznamenal nevrle Yusuke . Musela jsem souhlasit. I když se mi to nelíbilo a bojovala jsem se svým tělem, jak to jen šlo. Čehož si ostatní nemohli nevšimnout.
"Roze, nechceš…?"
"Já to zvládnu!"
"Neštěkej po mně!" začal se bránit Yusuke, "chcem ti jen pomoct."
"Já vím!" Mezi tímhle vším hádáním jsme se dali zase na cestu. Čím dýl jsme šli, a čím víc jsem se s Yusukem hádala, mi bylo hůř. Ušli jsme docela kus cesty. Myslím, že jsme byli určitě někde v půlce. V tu dobu už jsem začínala pociťovat, že je to akutní. Pomalu se mi začalo rozmlžovat okolí a měla jsem problém zaostřit na víc, než na pár metrů. Pomalu jsem přestávala cítit, i jak chodím. Spíš mě moje podvědomí neslo dál. Když jsme ušli dalších x metrů, moje podvědomí mě zradilo. Zakopla jsem, ani nevím o co, a kdyby mě Kurama pořád nepodpíral, rozhodně bych se na nohách neudržela. Vlastně pochybuju, že bych vůbec vstala ze země. A myslím, že on to taky poznal.
"Vezmeš to?" Obrátil se Kurama na Yusukeho a podal mu tašku, kterou měl přes rameno. Yusuke mlčky přikývl a tašku si vzal. Na to vzal Kurama místo tašky do rukou mě.
"Co to..?! Pusť mě! Nech mě, já umím chodit!"
"Najednou 'nech mě'," poznamenal Yusuke.
"Jak najednou?!?! Co sakra…?!" a bla bla bla bla bla :D. Než jsem se stihla s Yusukem dohádat a dovynadat Kuramovi, uvědomila jsem si, že mě vlastně Yusuke donutil přestat vnímat celé okolí. Ani jsem si neuvědomila, že jsme se z lesní cesty napojili na kamennou silnici a že se před námi začalo objevovat město, do kterého jsme měli namířeno. Vlastně jsem plně začala vnímat až kousek od města.
"Polož mě, místní jsou…pověrčivý. Poznali by to…" Kurama mě sice nerad, ale beze slov položil a počkal moment, než chytím balanc.
"V pořádku?" zeptal se, aby se ujistil, že to zvládnu.
"Jo, neboj se…"
"Najednou je zas milá…" zamumlal Yusuke potichu.
"TY…!"
"Pojď, nemáme času nazbyt," přerušil nás rychle Kurama a snažil se mě odtáhnou do města. Lékárna byla daleko. Vlastně skoro v půlce města. Musíme se proplést ulicemi a to rychle. Jedno nebezpečí představuje Gabriel a jeho smečka potulující se určitě někde po okolí a druhé vlak, který tudy jede už jen jeden. Jestli jej nechytíme, nechytíme ani vlak, odjíždějící z Bukureště na hranice. A to znamená velké problémy.
"Roze?!" vyjekl na mě Yusuke, když jsme přestala vnímat okolí a začala se prohrabovat v myšlenkách.
"Jo…doleva," řekla jsem s rozmyslem, když jsme stáli na rozcestí.
"Kama nás vedeš?! Tady bych nechtěl být za denního světla, natož, když se začíná stmívat,"
"Myslíš, že lékárna, do které vás vedu, je úplně normální?" zkus se zamyslet Kuwabaro…
"Myslíš, že budou cestou problémy?" podíval se na mě Kurama. Já vlastně…nejsem si jistá. Já vím, že Gabriel počítal s tím, že vystoupíme. Ty to víš taky. Já jen doufám, že čekal na té zastávce, která je na konci města. Věnovala jsem mu jen nejistý pohled, od kterého si asi tak domyslel, co se mi honilo hlavou.
"Jak je to ještě daleko?"
"Myslím, že moc ne…"
"MYSLÍŠ?" zeptal se nedůvěřivě Yusuke.
"Promiň, ale já tu už dvanáct let nebyla!"
"Snaž se být klidná," upozornil mě Kurama, který si všiml, že na tom nejsem nejlíp. Už stačilo i sebemenší rozrušení a já měla co dělat, abych se udržela na nohou. Proplétali jsme se zapadlými uličkami Rumunska a doufali jsme, že nebudou potíže. Ať už s místními nebo jiné. Tyto ulice byli…no, byla to ta temnější stránka Rumunska. Obrázek té chudoby a bídy, která je vidět až na ten druhý pohled… Zahnuli jsme za roh do nejzapadlejší uličky ze všech. Yusuke s Kuwabarou se už začali docela nervózně ohlížet. Jen Kurama věnoval veškerou svou pozornost mně. Vlastně mě to docela znervózňovalo. Ne to, že se na mě tak dívá, ale to Jak se dívá. Asi jsme nevypadala až tak dobře, jak jsem si snažila namluvit. Cítila jsme, že jsme slabá, dokonce jsem cítila i to, že můj obličej pomalu ztrácel barvu, ale snažila jsem si namluvit to, že se mi to jen zdá. Zase jsme klopýtla, ale tentokrát jsem měla problém zapřít nohy o zem tak, aby mě udrželi.
"Počkej, nemůžeš se tak…" začal Kurama a zese podával tašku Yusukemu.
"Ne!" zastavila jsem jej rychle a dotkla se jeho ruky, "Tady tohle jsou… nejchudší čtvrti v Rumunsku…Tady nepouštějte…ani z očí ani…z ruk věci," vysvětlila jsemzadýchaně a podívala se do uličky za námi. Vlastně v nás všech trochu hrklo, když jsme tam uviděli šest menších postav, krčících se ve stínech ulice. Jediné, co bylo v šeru a stínech vidět, byl lesk v očích… Tyhle děti nevychovávají rodiče, ale ulice. Není radno se tu zdržovat dlouho. Vyšla jsem zase kupředu, stejně jako kluci, a snažila se přidat do kroku. Kurama mi pomáhal udržet se na nohou a snažil se mě co nejvíce podpírat. Zahnuli jsme za další roh. Tentokrát doprava, kde se mezi zapadlými ulicemi tyčilo menší náměstíčko. Zapadlé, ne tak vzhledné, jako ty upravené, když jsme do města vešli. Kývla jsme směrem k jedinému zapadlému krámu, který vypadal otevřený. Zbytek byl spíš porozbíjený, vyrabovaný a docela přešlý časem. Kluci pochopili a pomohli se mi k němu dostat. Dřevěné dveře byly docela ztrouchnivělé, ale po troše snahy se daly otevřít. Místnost byla tmavá. Osvětlovalo ji jen pár svíček, přichycených na zdi. Z venku nepronikalo téměř žádné světlo, protože okna nikdo nemyl snad od druhé světové.
"Vypadá to opuštěně…" zapřemýšlel Yusuke nahlas. Na to se ozvalo zavrzání dveří a zpoza nich vyšel rovnou za pult starší pán s brýlemi. Prohlédl si nás a pořádně zaostřil na mě.
"Ty jsi…"
"Ruce na stůl!" rzkázala jsemrychle a vytáhla bratrův nůž z kapsy. Už jsem měla problém udržet rovnováhu. S nožem v ruce jsem mírně zavrávorala. Kurama, který pořád stál vedle mě, mě trochu pevněji přichytil za pas a snažil se mi pomoct vyrovnat se.
"Gabriel ho má pod palcem," vysvětlila jsem, aby kluci chápali moje móresy. Lékárník se pousmál, až moc na to, že nůž držím já, ale udělal, co jsem chtěla.
"Chci…"
Ani jsem nedokončila větu. Otočil se k zamčené skříňce, vytáhl klíč, párkrát jím pootočil a podal mi pouzdro s lékem.
"Strkala si packy, kam si neměla?" optal se trochu provokativně. Tohle mě jen utvrdilo v tom, jak hrozně na tom asi jsem. Poznámku jsem nechala bez reakce a pouzdro otevřela. Bylo v něm naskládáno dvanáct ampulek ve dvou řadách. Jednu jsem vytáhla a prohlídla si ji. Byla to menší ampulka s odnímatelným vrškem. V něm byla ukrytá jehla.
"Víš, jak se to používá?" Neodpověděla jsem. Jen jsem přikývla a odejmula vršek z ampulky. jJhlu jsem si na vteřinu prohlídla a pak ji zapíchla do krku. Odtud se to dostane rychle do těla. Ampulku jsem zmáčkla, chvíli počkala, než se celý její obsah vlije do mé krve, a pak ji jedním pohybem poslala do koše. Už pár sekund po aplikaci jsem se začala cítit mnohem líp. Cítila jsem, jak se mi vrací do obličeje barva. Stejně jako jsem na ostatních viděla tu úlevu. Začínal se mi zase ostřit zrak. Cítila jsem i, jak se mi pomalu do nohou vrací cit. Vlastně jsme se nikdy předtím necítila tak živá, jako teď. I když… něco je špatně. NĚCO zásadního. Probodla jsem lékárníka pohledem a čekala jsem na vysvětlení.
"Účinek protilátky," začal stručně, "Na dvanáct hodin jsi jen obyčejná dívka." Tohle si nám zapomněl sdělit! Nenávistně jsme jej probodla pohledem. Měla jsme ten dojem, že tohle udělal schválně. Vlastně…ten malý mužíček s brýličkami nebyl už od pohledu sympatický. Podívala jsem se na pouzdro s ampulkami ležící na stole přede mnou. Vzala jsem jich pět a do rukou a podívala se na ně.
"Kdyby náhodou,"vysvětlila jsem stručně. Postupně jsem ampulky dávala opatrně do tašky, kterou měl Kurama na rameni. Poslední, kterou jsem tam zasouvala, mi z rukou vyklouzla a spadla na zem. Trochu ve mně cuklo, ale spadl mi kámen ze srdce, když mi došlo, že není ani škráblá. Sehnula jsem se pro ni a chtěla ji zvednout, ale něco upoutalo mou pozornost. Rychle jsem i s ampulkou v ruce vstala a mrštila po lékárníkovi nožem v ruce. Ten se zapíchnul do futra dveří, kterými on vešel. Zpozorovala jsem, jak sebou cuknul leknutím. Dobře věděl, že kdybych měla horší náladu a více síly, rozhodně bych neminula. Hned na to jsme uslyšeli kolem budovy kroky. Pomalé, tiché a výstražné. Za okny se začaly míhat stíny. Známé stíny. Popadla jsme celé pouzdro s protilátkou a rychle kluky táhla k lékárníkovým soukromým dveřím.
"Roze?!"
"Spínač měl pod pultem. Jsou tady…" vysvětlila jsem rychle…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama