close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

18,Kapitola - Dvě tváře

23. listopadu 2014 v 11:00 | Raven |  Rose and the Beast
Zadními dveřmi jsme se dostali do skladu lékárny. Nebylo tady absolutně žádné světlo. Jen lehce osvětlovalo místnost světlo skrz malá okna úplně navrchu zdi. Podle toho, že za okny jsme všichni zpozorovali mihotající se stíny a dusot tlap, usoudila jsem, že někde kolem musí být rampa. To napadlo i Kuramu - prý podle kovového zvuku ozvěny. Jestli je u domu rampa, musí tady být zadní dveře, kterými se na ni dá dostat. Takhle jsou postaveny skoro všechny domy v Rumunsku. Vysoké, a ze zední strany rampy, po kterých se dá jednotlivě vejít do pater.
"Támhle!" ukázal do rohu místnosti Yusuke. Dveře byly zaskládané množstvím krabic, přes která skoro nebyly vidět. Krabice jsme co nejrychleji odskládali. Za dveřmi jsme už slyšeli první Lugaru, kteří se dobývali podle pachových stop do lékárny. Máme málo času. Musíme si sakra pohnout. Krabice už byly odskládané a Yusuke se chytil kliky dveří. Chtěl je otevřít, ale buď byly zamčené, nebo tak dlouho nepoužívané, protože se ani nehnuly. Nemáme čas nazbyt.
"Uhni," řekla jsem rázně a přišla ke dveřím. Yusuke mě napřed překvapeně, ale pak s čím dál větším úsměvem pozoroval. No, nebudu se zabývat jeho myšlenkovými pochody, na to budu mít čas, až budeme ve vlaku, který pojede přes Rusko. Postavila jsem se kousek ode dveří a podívala se na ně.
"Roze, ne…!" uslyšela jsem Kuramův hlas. Ale už jsem byla tak v ráži, že jsem prostě udělala výpad proti dveřím a….ani se nehly, akorát já jsem se na ně rozplácla… Yusuke se začal smát.
"Dvanáct hodin, mrně" poklepal si se smíchem na hodinky, " teď seš jen roztomilá striptérka," nahodil úsměv od ucha k uchu a odstrčil mě ode dveří.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Kurama, když jsem se dostala do jeho blízkosti a trochu se vzpamatovávala z tý pecky.
"Tos mě nemohl varovat dřív?!"
"Promiň, mě nenapadlo, že to uděláš," zasmál se. Yusuke mezitím jedním prudkým trhnutím dveře zničil a my měli cestu ven volnou. Mezitím mi ještě nezapomněl věnovat pohled stylu "takhle se to dělá". No jo…počkej zítra. Zvenčí jsme uslyšeli vrčení a rychlé ozvěny tlap.
"Rychle!" pobídl nás a pomohl mi přes rozbité dveře přejít. Dostali jsme se na rampu, ale co teď. Zpoza rohu bylo slyšet zběsilý dusot tlap, který už nebyl daleko od nás. Když to vezmeme po schodech dolů…je tu jen jedna cesta. Gabriel ji sto procentně nenechal jen tak. Kurama se tázavě podíval na Yusukeho a zběžně kývnul na střechu protějšího domu.
"Já neumím lítat!" ozvala jsem se, když jsem si toho všimla.
"Budeš mi muset věřit," řekl Yusuke tvrdě, a dřív, než jsem se stihla protestně ozvat, skočil se mnou na protější střechu. Dopadli jsme kousek od okraje a já mělo co dělat, abych se během těch pár sekund udržela v klidu. Hned na to jsem se ohlédla zpátky na Kuramu a Kuwabaru, kteří zůstali naproti. Lugaru už se k nim stihli dostat. Kurama vyvolal pomocí své síly na rampě trní, které vlkům bránilo v tom, dostat se k nim. Zároveň dal Kuwabarovi možnost dostat se k nám. Ten ji samozřejmě bez jakýchkoliv protestů využil. Srdce mi bilo jak splašený, když tak Kurama zůstal sám proti takový přesile. Za trním mohlo být takových 5-6 vlků, kterým už nebude dlouho trvat zničit jej. Postřehla jsem Kuramův letmý pohled někam na schody a pak to, jak odvolal trní… Cukla jsem sebou. Prudce. I když jsem věděla, že on nedělá nic bezdůvodně, přála jsem si udělat cokoliv, aby byl odtamtud pryč. Jeden z vlků už po Kuramovi skočil a chystal se ho rázně napadnout. Ani ne za sekundu stál Kurama vedle nás s bičem v ruce. Ani jsem nepostřehla, co udělal. Bič, v jeho ruce, se natahoval k protějšímu domu, ze kterého se k nám dostal. Přichycený byl na boku kovové konstrukce rampy, ze které se Lugaru chystali skočit k nám. V tom okamžik Kurama za bič zatáhl a konstrukce se pod vahou vlků prolomila. Skoro všichni, krom těch, kteří se stačili zachytat o kusy konstrukce, které zůstaly v celku, se propadli až na zem. Jeden Lugaru zůstal uvězněný pod vahou spadlé konstrukce, ostatní se na nás nenávistně podívali. Já, i když mě můj vlastní druh lovil, jsem odvrátila zrak. Nedokázala jsem se dívat na to, jak umírá…
"Roze?" chytil mě Kurama jemně za ruku a pohledem se optal, jak mi je. Jen jsem se trochu pousmála a zavrtěla hlavou na znamení, že si z toho nemá nic dělat. Nebudu lhát. Je mi na nic z toho, že se tady honíme jak malí na život a na smrt jen kvůli hrdosti, ale naše pravidla jsou nekompromisní. Hovoří jasně - za porušení, smrt. Dali jsme se zase na cestu. Nemáme moc možností. Lugaru sice nebudou ukazovat, že existují a nebudou se ukazovat na veřejnosti, ale k rušným ulicím je odtud daleko. Dole je plno mně podobných. Já bojovat nemůžu a tři proti celé smečce…to by nešlo. Musíme se odtud dostat po střechách okolních domů…
"Pusť mě! Pusť mě!!! PUSŤ MĚ!!!!!"
"Roze?"!" okřikl mě už mírně naštvaný Yusuke. Je fakt, že tady zdržuju už nejmíň patnáct minut, ale nebudu vkládat svůj život do rukou někomu, jako je on. Dostali jsme se během necelé hodiny k rušnějším ulicím, ale my jsme se potřebovali, a to už docela akutně, dostat na nádraží. Což bylo asi tři domy odtud, ale ty byly od sebe vzdáleny nejmíň deset metrů.
"Mě už to přestává bavit…" vyštěkl najednou a chytil mě za ruku s tím, že mě prostě k tomu okraji odtáhne a klidně mě i na tu druhou stranu přehodí, ale já se samozřejmě nenechala.
"Sáhni na mě ještě jednou a garantuju ti, že při první příležitosti o tu ruku přijdeš." Uznávám, že ho moje naprosto vážně kamenná tvář asi trochu vyděsila, ale bohužel ne na dlouho.
"Kuramo! Udělej s ní něco!" zaúpěl nakonec a odešel si trochu dál zchladit nervy.
"Roze, je to kousek, a víš, jaký je plán…" začal Kurama opatrně a chystal se mě pohladit po vlasech.
"Pro tebe platí stejná výstraha, jak pro něho," ukázala jsem naštvaně na Yusukeho.
"Nepovídej," zasmál se a trochu mi vlasy pocuchal. Věnovala jsem mu lehce naštvaný pohled. Dobře, měl pravdu. Neudělala bych to. Ne jemu…a bojím se, že ani Yusukemu. Plán byl takový, že Kuwabara s Kuramou budou zajišťovat bezpečnou cestu a Yusuke mi bude dělat nosiče. Nebylo to moc šťastné, ale já si prosadila to, že zabíjet se bude až v nejnutnější nouzi. A jediní, kdo mohl Lugaru zneškodnit a nezabít je, byl Kurama. Kuwabara mu mohl svým mečem sice trochu pomoct, ale to se už neobešlo bez trochy krve…
"Roze…"
"To se mám do rukou svěřit jemu?!?!"
"Co jsem ti doteď udělal?!?!" ozval se dotčeně Yusuke. Tři modřiny a jeden škrábanec!...A šaháš na mě!.... Dobře, tímhle se ohánět nebudu. Ale tenhle dům je moc daleko od toho dalšího. Na to se mám zas moc ráda. Fajn, zkusíme to z jinýho pohledu….
"To mě svěříš do ruk jemu?!" zeptala jsem se dotčeně… i když jsem teda těžce zakrývala známky smíchu.
"Nehraj na city," odfrknul si Yusuke, který z povzdálí se zájmem sledoval náš rozhovor. Potichu jsem zanadávala, ale měl pravdu. Nic jinýho momentálně použít nemůžu.
"Nikomu míň povolanýmu bych tě do rukou nesvěřil," zasmál se krátce. Ozval se kovový zvuk. Někde kolem nás. Rázem jsme byli ve střehu a sledovali okolí. Nic. Bylo ticho jako v hrobě. Netušila jsem, stejně jako ostatní, jestli se mám začít strachovat, nebo to byla plechovka někde v ulici. Chvíli jsme stáli a napjatě poslouchali okolí. Zdálo se, že okolí je v pořádku, ale bez svých smyslů jsem si nemohla být jistá.
"Kuramo…" Kurama mě rychle a bez odpovědi odstrčil stranou, za sebe a Yusukeho. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že nás dohnali…
"Roze, sejdeme se na nádraží," vyslal ke mně rychle Yusuke.
"Ale…!"
"Buď opatrná a drž se kolem lidí," dodal rychle Kurama. Nevěděla jsem, jak mám zareagovat. Nemůžu je tady nechat. Nemůžu odejít s tím, že se možná potkáme někde na nádraží. Tohle…prostě nejde.
"BĚŽ!" ozvalo se na mě naléhavě ze všech stran. Po tomhle se už kluci museli začít věnovat svým nepřátelům. Co nejrychleji jsem doběhla k žebříku, který vedl dolů ze střechy budovy. U něj jsem se naposledy ohlédla na bojiště pár metru ode mě. Zaregistrovala jsem letmý Yusukeho pohled na styl "tak už sakra běž!", což mě donutilo vyrazit na cestu. Slezla jsem po žebříku a hledala nejkratší cestu k rušné ulici. Což mi, vzhledem k tomu, že jsem zas tak daleko od nádraží nebyla, netrvalo dlouho. Připojila jsem se k nejpočetnější skupince, která se belhala směrem k nádraží. Možná jsem vypadala trochu jako zlodějka, když jsem se pořád tak potulovala kolem, v čem mě utvrdilo i to, jak se někteří neustále nervózně ohlíželi, ale snažila jsem se nedávat nic najevo a jít dál. Vlastně mi to nedělalo ani moc velký problém, protože moje myšlenky se pořád toulaly u toho, co je s Kuramou a ostatními. Přistihla jsem se několikrát i při tom, že jsem naprosto přestala vnímat okolí. Což jsem si naprosto uvědomila až ve chvíli, když jsem nedostala do haly hlavního nádraží. Blížila se jedenáctá hodina a nádraží bylo takřka opuštěné. Přespávalo tu pár bezdomovců a jeden, nebo dva opozdilci vypadali, že se snaží najít něco, čím by se odtud dostali. Posadila jsem se na jednu z lavic poblíž vchodu a netrpělivě hypnotizovala střídavě hodiny a dveře. Nevím, co se bude dít, pokud kluci nepřijdou. Nevím, co se stane, pokud neodjedeme tímhle vlakem a už vůbec netuším, jak to bude dál. Nádraží bylo opravdu staré. Vypadalo jako by bylo postavené někdy v minulém století, což se taky značně podepsalo na jeho vzhledu. Okna i dveře byly steré a těsnili jen na dobré slovo. Venku se začal zvedat vítr a to 'teplu' v téhle místnosti taky zrovna moc nepomohlo. V tom jsem za sebou uslyšela ránu. Rychle jsem se ohlédla a uviděla dveře nádraží otevřené dokořán. Moje první myšlenka byla, že to byl vítr. V čemž mě trochu utvrdilo i to, jak se místností prohnal menší poryv větru. Pak jsme si uvědomila, že jsem tu sama…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama