Nervózně jsem se rozhlížela po hale. Nebyla jsem si jistá, jestli dveře rozrazil vítr…nebo něco zvenčí. Znervózňovalo mě už jenom to, že jsem tu byla sama. Nikdy jsem nezažila žádné nádraží takhle prázdné. Sebrala jsem veškerou odvahu, která ve mně byla, a šla se podívat blíž ke dveřím. Vzhledem k tomu, že nemám svou moc, se mnou docela dost lomcoval strach. Srdce jsem měla až v krku, když jsem se blížila k místu, odkud budu mít otevřený výhled ze dveří. Uslyšela jsem menší zarachocení plechovek. Na moment jsme se zastavila a váhala, jestli se mám dát na útěk rovnou, nebo ještě chvíli počkat. Nakonec jsem si opět dodala trochu odvahy a udělala ty dva kroky do místa, odkud bude dobrý výhled. Zase jsem slyšela tupý zvuk plechovek, odrážejících se od země a připravovala jsem se na nejhorší variantu, ale za moment jsem uviděla toulavého psa, který se přehraboval v převržené popelnici. Musela jsem se trochu pousmát. Připadala jsem si teď trochu trapně, když jsem viděla, od koho ten zvuk vychází. Pes se na mě trochu překvapeně a zároveň trochu váhavě podíval. Očividně už dlouho nejedl. Trhalo mi to srdce se na něj tak dívat, ale než jsem se k němu stihla dostat a podívat se lépe, jak na tom je, odběhl pryč. Chtě nechtě jsem si vzpomněla na Mámu Edgara. Když jsem ho viděla naposledy, nutili jsme ho vlézt do jedné z tašek, aby se při vystupování z vlaku někde nezatoulal. Já sebou žádnou tašku nemám. Pevně doufám, že na něj dají kluci pozor. Nebo spíš na tašku, ve které je. Vrátila jsem se myšlenkami i ke klukům. Měla jsem už obavy. Je to už něco přes hodinu, co jsme se rozdělili a oni pořád nikde. K tomu ještě to ticho tady… Na nádraží je to až nezvyklé. Sice tady nikdy nejezdilo nějak moc vlaků, ale ještě jsem nezažila, aby tady bylo tak prázdno. Ticho a… mrtvo. Uvědomila jsem si, že pořád stojím kousek od vchodu do nádraží a dívám se takřka nepřetržitě na místo, odkud pes odběhl. Pro jistotu jsme se rozhlédla po okolí a hledala známky něčí přítomnosti, ale neměla jsem pocit, že by tady někdo byl. Necítila jsem se nějak zvlášť dobře na opuštěném nádraží…navíc, tohle město není zrovna proslavené tím, že by bylo extra bezpečné. I když…přiznejme si, že při místních legendách a mé rase to není velké překvapení. Trochu jsem se otřásla při průvanu, který byl ve dveřích. Otočila jsem se zpátky do místnosti a …něco se změnilo. Nemohla jsem nic vycítit, moje schopnosti jsou pořád nefunkční, ale můj šestý smysl mě před něčím varoval. Rozhlédla jsem se po místnosti a zkontrolovala, jestli někde někdo není. Zdálo se, být všude prázdno, tak jsem se snažila uklidnit, zároveň jsem vykročila směrem k lavicím, kde jsem doteď seděla a nervózně vyhlížela kluky.
" Ty sis vážně myslela, že utečeš," ozvalo se konstatování shora. Prudce jsem s sebou cukla a otočila se směrem, odkud hlas vyšel. Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, Gabriel skočil z římsy dolů a stál tváří v tvář asi 5 metrů ode mě.
"Zkusit jsem to musela - dlužím to bratrovi. Kdyby ne, umřel zbytečně." Kousek jsem zacouvala, i když nechtě a dávala jsem najevo svůj strach…ale ten byl teď silnější, než já. Gabriel je vůdce…a navíc má tu nepatrnou výhodu, že mě může roztrhat na kusy za míň, než minutu.
"Roze," oslovil mě a já s sebou nepatrně cukla, "ty si vážně myslela, že to necháme jen tak být? Proč myslíš, že je tu v noci takový ticho? Noční lovci začali zase lovit. Není to jak kdysi - byli jsme velký národ, teď jsme byli v troskách a lidi nás lovili jako zvířata…Teď se list obrátil. Celým Rumunskem znovu zní vytí. Byla to naše země, zase bude, ale je potřeba ctít tradice a vrátit sílu čisté krvi. Tvoje rodina byla mocnější než kterákoliv jiná… je mi líto Roze, ale tebe jít nenechám…" pronesl nakonec a oči se mu změnily na vlčí. Nemělo cenu mluvit. Nečekala jsem, až se úplně promění - čas jsem využila a poohlídla se po místnosti, kam bych se mohla schovat. Než jsme se ale stihla otočit, Gabriel se už řítil proti mně. Udělala jsem to první, co mě napadlo - chytla jsem se kraje Lavic a přeskočila je na druhou stranu. Byla to jen malá zábrana, ale ten pocit, že něco mezi námi je, mě uklidňoval. Udivilo mě, že Gabriel zatím nic nedělal. Jen mě, vrčíc, pozoroval. Ač neplánovaně, nechala jsem se unést a jeho pohled opětovala. Nastala dlouhá chvíle ticha…Vlastně nevím, jestli bylo ticho, nebo ne, ale pro tuhle chvíli jsme oba vnímali jen sebe. Mezi těmi nenávistnými pohledy jsme oba četli mezi řádky… A já si začala uvědomovat…
"Roze?!" rozrazily se najednou dveře a já uviděla Kuramu, a za ním Yusukeho s Kuwabaraou. Všechny vysílené a se známkami nedávného boje. Gabriel na ně ostře zavrčel a pak se vrhl proti mně. Srazil mě k zemi tak prudce, že mi vyrazil dech. Teď už nebylo cesty zpátky.
"Roze?!?!" uslyšela jsem od dveří. Nastala chvíle ticha. Pro kluky asi delší, než bylo nutné. Gabrielovo tělo, pod kterým jsem byla já, se pohnulo. Kluci měli nachytané zbraně, ale za chvíli jsem slyšela tu úlevu, když viděli, že jsem se zpod jeho těla hrabala já. Kurama mi pomohl vstát a podíval se mi do očí. Uhnula jsem. Podívala jsem se na Gabrielovo mrtvé tělo, které se co nevidět promění do jeho lidské podoby.
"Jak si…?" zeptal se opatrně Kuwabara. Mlčela jsem. Jen jsem se podívala na pochvu, ze které jsem dýku po bratrovi vytáhla, a pak na Gabrielovo mrtvé, měnící se tělo.
"Roze…" začal Kurama a položil mi ruku na rameno, jeho utěšující řeč ale přerušil právě přijíždějící vlak. Ohlédla jsem se na vlak a následně na dveře, vedoucí z nádraží. Moje schopnosti se začali asi pomalu probouzet - cítila jsem, že jsou blízko… Rychle jsem se vzpamatovala a nahnala kluky do vlaku. Vlak byl téměř tak prázdný, jako nádraží. Jak jsme procházeli vagóny, narazili jsme jen na dva spící lidi. Nic víc. Usadili jsme se v posledním vagónu, který byl prázdný. Chtěli jsme být nerušeni a hlavně jsme potřebovali trochu samoty. Moc mi do řeči nebylo a ostatní to chápali. Vlak se začal rozjíždět a já myslela na to, co teď bude následovat. Teď už nejsem jen zrádce a uprchlík…teď jsem i vrah. Gabriel měl dost nepřátel, ale také mnoho spojenců. Nenechají to jen tak. A i kdyby neměl, zabila jsem vůdce - tohle už z loajality nenechají být. Moje myšlenky přerušilo dlouhé, táhlé zavytí. Tohle byl vzkaz. Jdou po nás - po MNĚ. Už to začalo…
Probudily mě paprsky slunce. Musela být docela pozdě, když takhle svítilo. Probudila jsem se Kuramovi v náručí. On, stejně jako Kuwabara s Yusukem, pořád spali. Nechtělo se mi vstávat. NA ten krátký moment, kdy jsem jen tak ležela v jeho náručí, jsem si připadalo…bezstarostná. Jakoby ten včerejšek byl jen sen a já se probudila do krásného, pohodového dne. Zaklonila jsem hlavu a podívala jsem se na Kuramu. Taky vypadal klidně, nic ho netrápilo. Na chvíli jsem tak zůstala a zavřela oči - chtěla jsem si užít ten pocit. Ucítila jsem pohyb. Otevřela jsem oči a podívala se na Kuramu. Probudil se. Taky se na mě podíval a usmál se.
"Proč nespíš? Šla si spát hodně pozdě..." Měl pravdu, vím, že jsem se trochu rozpovídala až kolem jedné hodiny, když už Yusuke s Kuwabarou spali.
"Nějak už nemůžu spát…" usmála jsem se trochu, i když ne asi tak, jak bych chtěla. Kurama to chápal. Bylo na něm vidět, že ví, že to pro mě není tak lehké. Ať už byl Gabriel cokoliv, nechtěla jsem ho zabít. Nechtěla jsem zabít nikoho z nás. Trhla jsem s sebou trochu, když jsem uslyšela nějaký šramot. já i Kurama jsme se otočili za tím zvukem. Máma Edgar se snažil vylézt po taškách za námi a moc se mu to nevedlo. K tomu začal protestně mňoukat, což nás s Kuramou donutilo zasmát se…a Yusukeho s Kuwabarou vstávat.
"Kdy vystupujem?!" štěkl na mě nevrle Yusuke, když nedobrovolně vstal.
"Je…6:25, takže, když nebudeme mít zpoždění, budeme vystupovat za půl hodiny."
"To jsem mohl ještě dvacet minut spát…" zabrblal potichu.
"Vyspíš se potom!" Pojedeme skoro týden, to ti nestačí?!"
"My máme nervičky, co?" usmál se škodolibě Yusuke a rozcuchal mě.
"Já tě…!" Kurama si se smíchem povzdech a tu zbývající půlhodinu pozoroval, jak se s Yusukem handrkujeme.
Vlak najednou zastavil a já se podívala z okna ven.
"Jsme tady," zahlásila jsem klukům a vzala si svou tašku z držadla.
"V pořádku?" zeptal se mě Kurama, když viděl, že jdu trochu váhavě.
"Jo, jen… je to těžší, než jsem myslela," přiznala jsem a trochu sklonila hlavu. Kurama mě chytil za ruku a povzbudivě se na mě usmál. Podívala jsem se na něj, trochu jsem zčervenala, ale ruku jsme mu trochu stiskla a taky se lehce usmála.
Vlak přijel do půlhodiny po tom našem. Ta půlhodina byla jako věčnost. Nemohla jsme se zbavit pocitu, že nás někdo pozoruje, a že se mám bát. Snažila jsem se nedat nic najevo a zachovat si vážnou tvář. Nevím jak kluci, ale Kurama si toho rozhodně všiml. Snažil se mě nenápadně podpořit a trochu mě přivést na jiný myšlenky, za což jsem mu byla neskutečně vděčná. Když jsme nastoupili, snažili jsme se najít jedno z těch větších kupé, kde bychom se vešli všichni čtyři. Vlak je přizpůsoben k tomu, aby se v něm dalo pohodlně spát - jede hodně dlouhou cestu, takže počítá s dlouhými cestami. Zabrali jsme největší kupé, co jsme našli. Vypadalo podobně, jako v normálním vlaku, ale sedačky byly delší a bylo na nich místo, aby se vedle sebe vyspali dva lidi. Naskládali jsme věci tak, aby nám nezavazely, já pustila Mámu Edgara z tašky a pohodlně jsme se posadili. Po půlhodině se atmosféra trochu uvolnila a ze mě začala padat nervozita. Tenhle vlak nemají šanci chytit. A navíc, nic nezměním, když nad tím budu jen tak přemýšlet. Do večera jsme se nějak zabavili, ať už to bylo vyprávěním našich zážitků, nebo nějakou komickou hádkou mezi mnou a Yusukem, mnou a Kuwavabarou, nebo Kuwabarou a Yusukem. Kolem šesté večer nám docela vyhládlo - ráno jsme moc neměli náladu na nic, natož přemýšlet nad jídlem, a odpoledne jsme se nějak moc zakecali. Věci jsme nechali v kupé, které jsme zamknuli, a společně jsme se vydali na večeři. Nějaký extra výběr jsme teda nečekali, ale tohle… Byly na výběr dvě jídla, která až náramně připomínala nepovedenou školní jídelnu. Nakonec nás ale pocit hladu přemohl, tak jsme si dali nějakou "specialitu" z mrkve - jediný Kuwabara experimentoval s nějakou rybou, což se mu docela pořádně vymstilo… Aspoň zbude víc pro Mámu Edgara… Na Yusukem a Kuwabarovi bylo vidět, že měli opravdu hlad - do deseti minut byly talíře prázdný a ještě neváhali něco si koupit v automatech na cestu do kupéčka. Já jedla pomalu. Ne, že bych neměla hlad, ale když bylo ticho, vracela jsem se k myšlenkám. K Delbertovi a Erikovi s Jacobem. Dokonce i k mému dětství v Rumunsku, na které si moc nepamatuju…
"S tebou je teda zábava…" odsekl Yusuke, který na mě očividně doteď mluvil. Než jsem se stihla trochu rozkoukat ohlásil, že na nás nehodlají čekat a táhl Kuwabarau zpátky do našeho kupé. Ještě trochu zaskočeně jsem se podívala na Kuramu.
"Promiň, nějak ještě…nejsem ve své kůži," povzdechla jsem si.
"Já ti rozumím," natáhl přes stůl ruku a zastrčil mi vlasy za ucho. Při tom mi přejel prsty po tváři. Usmála jsem se. Poprvé za ten den doopravdy. Kurama si toho všiml, taky se usmál. Zadívala jsem se mu do očí, stejně jako on mně. Na chvíli jsem zaváhala, ale pak jsem se přes stůl trochu naklonila, stejně tak i on, a políbili jsme se. Zase jsem cítila tu chvilku, kdy mi připadalo, že na nic nejsem sama. Že mu můžu věřit víc, než komukoliv jinému, a že kdybych řekla jediné slovo, pomohl by mi, ať by se jednalo o cokoliv. U jídla jsme se zdrželi ještě skoro hodinu. Když jsme byli spolu, všechny problémy ze mě napůl spadly. Do kupé jsme se vraceli už se smíchem, což připadalo těm dvěma divné, ale nechali to plavat.
Když bylo kolem půl jedenácté, chystali jsme se do postele. Každý vagón měl vlastní sprchu se záchodem a v našem vagónu byly zaplněné, i s tím naším, jen dvě kupé. Věděli jsme, že rodina "odvedle" se byla osprchovat kolem deváté, takže teď jsme měli naši provizorní koulenu sami pro sebe. Postupně jsme se v ní vystřídali a chystali jsme se do postele.
"Nesahej na mě! Seš teplej, nebo co?!?!"
"Tak si laskavě lehni na svoji půlku!"
"Já na svojí půlce ležím, ty se roztahuješ!" oponoval Yusukemu Kuwabara.
"Hoši, jestli nepřestanete, tak na vás vlítnu já!" upozornila jsem je ještě v klidu z vedlejší sedačky. Kurama se jen potichu zasmál a trochu pevněji mě k sobě přitiskl. Leželi jsme přitisknutí k sobě, já zády k němu, a snažili se usnout. V tomhle hluku to ale bylo naprosto marný. To bylo každou chvíli něco. Buď začal Yusuke, nebo Kuwabara. Je mi jasný, že spát s klukem v něčem, co vzdáleně připomíná manželskou postel, je divný, ale prostě to musí chvíli vydržet. Po další půlhodině mi už začala cukat ruka. V tomhle se vážně spát nedalo.
"Nevšímej si jich," pošeptal mi do ucha Kurama a pohladil mě po boku. Trochu jsem se začervenala, ale usmála jsem se. Jeho dotek mě vždycky zahřál, dokonce byl silnější, než moje nutkání udělat v našem kupé "pořádek". Otočila jsem se k němu čelem a přitiskla se. Ignorovala jsem hluk za sebou a dívala jsem se mu do očí. On mi pohled opětoval. Ani jsme nemuseli mluvit. Viděl mi na očích, stejně tak, jako já jemu, co chci říct. Ztrácela jsem se v té záplavě citů a pohledů, pomalu jsem zapomínala i na to, že tu nejsme sami. Přisunula jsme se blíž k němu a políbila ho.
"Ježiš tady se nedá spát!" ozval se Yusuke z vedlejší sedačky. teď mi vážně začalo cukat v ruce… Kurama se zasmál, radši to nekomentoval, a pevněji mě k sobě přitiskl… Otázkou je, jestli kvůli svému pocitu, nebo kvůli bezpečnosti Yusukeho.
Celý týden byl takřka bez problému. Jen večerní hádky občas stály za to. Někdy jsem "omylem" kopla Yusukeho a on někdy "omylem" zavadil o moje tělo. Někdy se nám s Kuramou povedlo zůstat sami v kupéčku. Ať už to byly jen krátké chvíle, nebo nějaká ta hodinka, byli jsme za to vděční. Ze mě opadala nervozita z jeho blízkosti a navíc jsme si trochu ujasnili, jak to mezi námi je. Já věděla, že k němu něco cítím…ale bála jsem se to přiznat i sama sobě, natož jemu, ale to, jak se ke mně choval, když jsme byli sami, mi dodávalo odvahu. Týden uplynul jako voda a my se octli na pobřeží Ruska, kde nás měla za pár hodin vyzvednout loď. Ohlédla jsem se na vlak, který už měl napsanou zpáteční cestu - opět do Rumunska. Kurama mě chytil kolem pasu, trochu mě vyděsil, a podal mi kočku.
"Tady ho už musíš zapsat - nehodlám být kvůli tvojí kočce vyhozený na pustým ostrově," zasmál se. Taky jsem se zasmála, Mámu Edgara si vzala do náruče a vykročila směrem k lavičkám, na které kluci položili tašky a čekali na příjezd lodi…
