close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

20,Kapitola - Dlouhá cesta

29. listopadu 2014 v 11:00 | Raven |  Rose and the Beast
Tak tu konečně máme konec...Prvně měl být jiný, ale včera byla náladička a moje pomatená mysl vymyslela něco "hustokrutěgeniálního" tak...uvidíme, jak se bude líbit :) Hezký počtení ;)
Do příjezdu lodi jsme se napůl slunili. Nikdy bych nevěřila, že v Rusku bude takový teplo. Máma Edgar spal ve stínu pod lavičkou a já se nad ním napůl válela na lavičce. Po nějaké době mě Yusuke vyrušil větou "Vstávej, už je tady", tak jsem jim pomohla věci sesbírat a připravovala jsme se na nastoupení. Mámu Edgara jsem vzala do náruče, nachystala jsem si pas a ruku v ruce s Kuramou jsme vyšli k nástupišti. Chvíli jsem se dohadovala s kontrolorem, že by moje kočka měla být v přepravce, ale nakonec to zachránila Kuramova diplomacie a moje smutný oči. Kajuty jsme si měli pronajmout až na palubě, takže jsme zamířili k recepci, kde nám dali na výběr ze tří možností. S Kuramou jsme se na sebe letmo podívali a když viděl, že jsem nepatrně s úsměvem přikývla, zamluvili jsme si dva pokoje. Jeden dvoulůžkový a jeden s manželskou postelí. Ten pohled, kterým se na mě Yusuke podíval...nejde komentovat, ale za to mi to stálo. Po celou tu dobu, co jsme byli s Kuramou spolu, jsem měla pocit, že se mi nic nemůže stát, a že na to, aby to nevyšlo, jsme už daleko…
Odebrali jsme se do svých pokojů. Yusuke s Kuwabarou měli pokoj čtyři dveře od nás, takže jsme to neměli daleko. Nevím, jak kluci, ale my jsme měli nádhernou kajutu… Nebyla velká, ale rozhodně nám stačila. Uprostřed byla velká postel, celá místnost byla obložená dřevem, a po pravé straně dveře do koupelny, ve které byl sprchový kout a toaleta. Prostě nádhera…
"Líbí?" zeptal se Kurama, který s úsměvem stál za mnou a nespustil ze mě oči.
"Moc…" vzdechla jsem, "Na to, kolik jsme platili je víc, než jen luxusní," usmála jsem se.
"To jo," zasmál se.
"Já nevím jak ty, ale já si jdu dát pořádnou sprchu."
"Fajn," usmál se, "já půjdu zjistit, co dělají ti dva. Pak si tě někde najdu," usmál se a políbil mě na rozloučenou. Na to jsem se začala prohrabovat taškou a hledala svoje věci. Nachystala jsem si svůj Šampón, sprchový gel a ostatní věci, které jsem, jak jsem hned po příchodu do koupelny zjistila, vůbec nepotřebovala, protože vše, včetně ručníků a županů, bylo nachystané. Usmála jsme se a jediné, co jsem si do sprchy vzala, byl ten sprcháč a šampón - jsem na ně tak nějak zvyklá. Nevím, jak dlouho jsem se sprchovala, ale když jsem vylezla, bylo skoro půl druhé. Obědvali jsme ve vlaku, takže hlad jsem vůbec neměla a tak nějak nebylo co dělat. Podívala jsem se z malého okýnka, které jsme měli vedle postele, abych zjistila, jak je venku. Vypadalo to, že je snad ještě tepleji, než když jsme vyjeli. Chvíli jsem přemýšlela a zároveň koukala na Mámu Edgara, jak vše nadšeně zkoumá. Nakonec jsem vytáhla vrch plavek a kraťasy a šla se slunit. Viděla jsem tu chodit takhle i jiný holky v mém věku, i starší, tak jsem počáteční rozpaky hodila za hlavu a šla hledat nějaké klidnější místo, kde bych se natáhla. Prošla jsem se po palubě a nakonec jsem narazila na místo, kde moc lidí nebylo, tak jsem si natáhla na zem ručník a lehla si. Slunce vážně pálilo, tak jsem si nasadila brýle a snažila se trochu uvolnit. Přemýšlela jsem nad celým tímhle týdnem. Na jednu stranu mě trápilo, co se stalo a dávala jsem si to za vinu, ale na tu druhou… nějak moc rychle to utichlo. Celý týden jsem nezachytila jedinou známku toho, že by byl kdokoliv mého druhu poblíž. Je to divné. Nevěřím, že by mě nechali jen tak jít.
"Hej kotě?!Pojď na skleničku!" ozvalo se někde za mnou. Nepatrně jsem se ohlédla, tak aby to nebylo poznat, abych věděla, kdo to byl. Pro jistotu jsem se tvářila, že nevím, že to bylo na mě. Ani jsem se nehla a dál pokračovala v přemýšlení. Přemítala jsem nad dnem, kdy jsem…zabila Gabriela. Tohle mě trápilo snad nejvíc. Nikdy jsem nechtěla ublížit někomu z nás…a rovnou zabiju vůdce smečky. Pootočila jsem hlavu a rozhlídla se po okolí, abych zahnala špatný myšlenky.Po palubě chodilo pár párů, užívajících si výhled na moře, a několik postarších lidí. To bylo vše.Když jsme se podívala na opačnou stranu, mohla jsem přes okraj lodě vidět moře. Ten pohled byl uklidňující. Moře bylo klidné a potichu šumělo. Nechala jsem se unášet tím zvukem, zavřela jsem oči a vypla. Aspoň na chvíli.
"Můžu se přidat?" Usmála jsem se.
"A máš plavky?"
"Jestli na tom trváš, převlíknu se, co bych pro tebe neudělal?" zasmál se Kurama. Otevřela jsem jedno oko, což přes brýle nebylo vidět a trochu jsem se usmála. Měl na sobě volnější kraťasy po kolena a černé tričko. Slušelo mu to v tom…
"Když půlku shodíš, můžeš se přidat," usmála jsem se. Možná víc, než jsem chtěla, protože mi v hlavě projela věta, jestli mi dá vybrat kterou, načež jsem po chvíli vážně dusila smích. Trochu tázavě se na mě podíval, ale já mu dala trochu neohrabaně najevo, že si z toho nemá co dělat. Za moment si lehl vedle mě. Moc jsme nemluvili, jen sem tam něco, ale to nám stačilo. Cítila jsem se jak nikdy, když byl blízko. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno, Kurama si položil jeho hlavu na mou. Cítila jsem se podobně, jako když jsme spolu tančili. Byli jsme tu jen my dva…
"VSTÁÁÁVEJTE!" ozvalo se nad námi hlasitě - oba jsme s sebou cukli. Yusuke stál vysmátej nad námi a držel volejbalový míč. Posunula jsem si brýle nad čelo a tázavě se na něj podívala.
"Jdem si zahrát, ne?!" vyjekl nadšeně.
"Zapomeň - jsem levá na všechny sporty, co se balonu týče."
"No táák! Bude sranda!"
"Kde si vůbec vzal ten balon?"
"Tam ti borci," ukázal za sebe, "mi ho půjčili," koukla jsem se za něj a co jsem neviděla - skupinku, která na mě před nedávnem pokřikovala, "Pod podmínkou, že budeš hrát v jejich družstvu," dodal nakonec a zazubil se.
"Ani mě nehne," opáčila jsem a zase si brýle nasadila na oči.
"Ale no tak!" Bez tebe nemám balon…" pronesl smutně.
"Proč do svýho smlouvání taháš moji holku?" zasmál se Kurama.
"Protože po ní furt čuměli - nemůžeš čekat, že když je tu polonahá, že se na ni nikdo nepodívá," ušklíbl se.
"Já nejsem polonahá!" křikla jsem na něj a opřela se o lokty.
"Ale už skoro stojíš!" vyjekl nadšeně a vytáhl mě na nohy. Když už jsem stála, podíval se na mě takovýma smutnýma očima… Povzdechla jsem si a podívala se na Kuramu. Ten pokrčil rameny, že volba je na mě. Povzdechla jsem si znovu a Yusuke už věděl, že má vyhráno.
"Pojďme, ať má radost," zasmála jsem se potichu, chytla jsem Kuramu za ruku a rozešla se s ním ke skupince.Neznámí si nás prohlídli, ten jeden trochu opovržlivě, když nás viděl s Kuramou spolu, a představili jsme se.Byli čtyři, takže jsme si jména moc nepamatovala, ale ten, co se na nás, respektive na Kuramu, nevrle tvářil, byl Adrien (Ejdrijen).Jelikož já měla zůstat s nimi ve družstvu, ke Kuramovi, Yusukemu a Kuwabarovi se přidal jeden od našich nových "přátel". Adrien samozřejmě zůstal na mé straně.Hra byla na moje způsoby docela agresivní… I když jsem řekla, že tohle moc neumím, nebylo to obyčejný pinkání. Tedy spíš…Yusuke s ostatními to nebrali až tak moc vážně. Spíš to byla taková…tichá výměna názorů mezi Kuramou a Adrienem. Ten si neodpustil ani jednu pořádnou ránu Kuramovým směrem. Kurama se samozřejmě nevzdal bez boje. Nakonec jsme prohráli o bod a Kurama si mohl vychutnat ten pohled na Adriena. Já se co nejrychleji odebrala na druhou stranu ke "svýmu" týmu i za cenu toho, že si mě ti dva budou za porážku dobírat. Možná už trošku nevědomky jsem se přitiskla ke Kuramovi. On mi dal ruku kolem pasu a dál jsme se spolu všichni bavili. Chvíli na to jsem si všimla Adrienova pohledu. Moc vesele se netvářil a díval se na nás, ale…moje věc to vlastně není, proto jsem se tím nehodlala nějak moc zaobírat. Sice mi pocit, že jsem ta zlá, a že provokuju, moc dobře nedělal, ale na to, abych se zaobírala tímhle, mám svých starostí až moc.
Odpoledne uteklo rychle. MOC rychle. K večeru jsme si zašli na jídlo - jen já s Kuramou. Netuším, kde byli Yusuke s Kuwabarou, ale u večeře jsem je nikde neviděla. Jen jsem si všimla pár lidí, co nás upřeně pozorovali… Trochu mě to znervóznilo, ale nic jsem necítila, tak jsem to zahodila za hlavu. Po večeři jsme se s Kuramou šli projít po palubě. Západ slunce jsme sice nestihli, ale i tak to stálo za to. Moc lidí venku po setmění nebylo. Užívala jsem si ten pocit samoty a toho, že můžeme být nerušeni spolu. Když jsme došli k přídi lodi, opřela jsem se o zábradlí a dívala se na moře. Kurama si stopl za mě a objal mě. Bylo už docela chladno, takže jsem se k němu trochu víc přitiskla.
"Je ti zima?"
"Trochu," přiznala jsem. Přejel mi rukama po ramenou tam a zpět, aby mě trochu zahřál.
"Chceš už jít…?"
"Kuramo!" přerušil ho Yusukeho hlas, "potřebujeme tě - Koenma s námi chce mluvit." Kurama se na mě tázavě podíval.
"Hned přijdu," usmála jsem se a nechala ho s Yusukem odejít. Dál jsem se koukala na moře. Bylo sice už trochu chladněji, ale tohle moc dlouho neuvidím, takže jsem prostě koukala na vlny. Kolem mě jsem viděla mihnout se nějaký stín. Prudce jsem se otočila, ale jak jsem to udělala, zdálo se mi, že se zase mihnul na druhé straně. Vyděsilo mě to. Tohle všechno jde nějak moc hladce na to, aby to byla pravda… Začala jsem docela rychle od přídě couvat, když jsem do někoho narazila a leknutím trochu vykřikla.
"Promiňte," omlouval se rychle někdo, kdo očividně, podle uniformy, patřil k posádce, "já vás nechtěl…" trochu pozorněji se na mě zadíval, "nejsi náhodou Roze?" Upřímně mi trochu zatlo. Jestli je to někdo od NICH, jsem mrtvá - nikdo tu není. Než jsem stačila nějak zareagovat, pokračoval.
"Je to pár roků, co jsem pomáhal tvýmu bráchovi dostat se z Rumunska. Asi si mě nepamatuješ - byla si malá," zasmál se trochu. Upřímně mi spadl kámen ze srdce.
"Znal jste Bratra?"
"Trochu, byl přesně, jako ty. Vyplašený a čekal, kde ho co sežere," zasmál se. Sežere… něco ví. Buď sám od sebe, nebo mu bratr něco řekl. Trochu nedůvěřivě jsem se na něj podívala. Pochopil to.
"Má prababička prý byla Lugaru, ale moje rodina už o svoje schopnosti přišla - je to hodně dávno." To mě uklidnilo. Zase jsem viděla mihnout se stín…ale tentokrát to viděl i nově příchozí. Taky sebou trhl a ohlédl se…
Po rozloučení s mým novým přítelem jsem se vydala do naší kajuty. Cesta byla docela dlouhá, tedy aspoň mi tak při té zimě a mé nervozitě připadala… Těch několik posledních metrů jsem poloběžela, než jsem zašla do chodby, kde začínaly pokoje. Nemohla jsme se toho pocitu zbavit…něco tu je. Utvrdilo mě i to, že jsem uslyšela zavrčení…
Do pokoje jsem vešla klidně. Nechtěla jsem dát Kuramovi vědět, že se něco děje. Když jsem vešla, už tam byl. Přivítal mě letmým polibkem a menší výčitkou, že už mě chtěl jít hledat. Zeptala jsem se, jak šel rozhovor. Moc mi toho neřekl - prý chtěl Koenma jen menší hlášeníčko. On se mě zase ptal, kde jsem byla tak dlouho.
"Někoho jsem potkala," usmála jsem se.
"Adrien chtěl odvetu?" usmál se trochu hořce.
"Ne," zasmála jsem se, "někoho, kdo znal bratra…" Chápavě se na mě podíval a dál se na nic neptal.
"Půjdu se osprchovat," usmála jsme se a zmizela v koupelně. Bylo v ní horko, což mi potvrdilo, že se Kurama, než jsem přišla, stačil osprchovat. Sundala jsem ze sebe věci a zalezla do sprchy. Cítila jsem to…ten stín, který mě pozoroval a čekal…. Bylo mi docela úzko. Chtěla jsem teď být na opačné straně těch dveří a tisknout se ke Kuramovi, který mi dodával pocit bezpečí… Ze sprchy jsem vylezla si za dvacet minut. Na zemi jsem ještě měla tašku se svými věcmi. Prohrábla jsem ji a našla svůj telefon.
"Recepce? Můžete mi prosím dát k telefonu Evana…?"
Ze sprchy jsem vyšla jen v županu, který byl připravený v koupelně. Kurama se na mě pozorně zadíval - nebylo to nepříjemné, ale ten pohled mě uváděl do rozpaků. Trochu jsem zčervenala. Posadila jsem se na kraj postele a snažila se trochu vychladnout - voda byla hodně horká.
"Sluší ti to." Donutilo mě to zasmát se. Měla jsem mokré vlasy, nebyla jsem namalovaná a ještě jsem na sobě měla jen župan, ale na důkaz díky jsem se trochu usmála a lehce ho políbila. Kurama mi při tom položil ruku na bok. I když to bylo přes župan, donutilo mě to zatřást se. Kousek jsem se od něj odtáhla a podívala se mu do očí. On mně taky. Než jsme se nadála, naklonila jsem se k němu znovu a políbila ho horlivěji, než kdy předtím. Trochu mě překvapilo, že on mi to úplně stejně vracel. Musela jsem se přes ty polibky lehce usmát. Chvíli na to mě "donutil" lehnout si na postel, ale neodtrhli jsme se od sebe ani na vteřinu. Naše polibky nabírali na intenzitě a já cítila to, co nikdy před tím. Vážně jsem ho milovala… Kurama se dotkl zavazování na županu a podíval se na mě. Já mu odpověděla dalším polibkem… Župan mi rozvázal… Jak to pokračovalo je asi jasné…
Ráno Kuramu probudilo klepání na dveře. Otočil se na stranu, kde jsem spala já, ale…já nuž tam nebyla. Rychle se oblékl a otevřel dveře.
"Promiňte, ale ta slečna, co tu byla s Vámi, mi řekla, ať vám dám tohle přesně v osm ráno," omluvil se poslíček, podal mu dopis a zase odešel. Kurama ho rychle vytáhl z obálky a začal číst…
Vím, že si takové probuzení asi nečekal, ale neměla jsem jinou možnost. Možná jsem z Rumunska utekla, ale tímhle to neskončilo. Dostali se sem. Nevím, jestli by nás napadli tady, nebo ne, ale co na tom sejde. Z celého srdce bych si přála, aby to zůstalo tak, jak to bylo teď, ale nechci, aby ses do tohohle zapletl. Nechci tě dostat do nebezpečí - tebe, ani tvé blízké. Miluju tě víc, než jsem si kdy mohla myslet, že budu. Strašně mě bolí to, co ti tu teď píšu, ale dělám to nejlepší, co pro tebe můžu udělat… Večer mi můj nový přítel, ten stejný, který pomohl bratrovi, pomohl z lodi zmizet. Nehodlám jít na jistou smrt, znáš mě. Budu bojovat, ale nehodlám do toho zatáhnout tebe. Postarej se prosím o Mámu Edgara… Odpusť mi, miluju tě…
Tvá Roze
"Yusuke!" zakřičel Kurama a rychle běžel do pokoje svých přátel…
"Kuramo…" povzdechl si Yusuke, když přišel na to, že ho už značnou dobu ignoruje, "přestaň se už trápit…je to už dlouho….a nikdo ji za tu dobu neviděl…" Kurama si jen povzdechl.
"Jak je to vlastně dlouho? Už je to rok, ne? Roze by nechtěla, aby si tu chodil jak mrtvola přes rok."
"Až za týden to bude rok…" řekl potichu.
"To je jedno, chybí i nám, ale měl bys přestat…" Yusuke zmlkl, když se Kurama postavil a odcházel pryč.
"Promiň Yusuke, ale potřebuju teď být sám…"
Kurama odešel domů. Stejně teď moc nikam jinam nechodí. U dveří se zastavil - upoutala ho obálka v poštovní schránce. Dopis vzal a odnesl ho nahoru. Doma teď nikdo nebyl, takže si sedl ke stolu a na dopis se zadíval. Žádná adresa ani odesílatel, jen jeho jméno na kraji obálky. Dopis tedy otevřel. Nebylo v něm nic moc, ale to, co si přečetl, ho hned navrátilo k životu.
Kuramo, doufám, že se ti tenhle dopis dostal do rukou. Byl bych rád, kdybys okamžitě mohl přjet - je to moc důležité
Delbert
Kurama na nic nečekal. Co nejrychleji se rozběhl za Koenmou…
"Koenmo prosím! musíte mi pomoct….!"
"Kuramo, Roze už rok nikdo neviděl, kdo ví, jestli žije?!"
"Je to od jejího dědy, něco o ní musí vědět, když tak naléhavě chce, abych přijel! Koenmo, prosím…Je to pro mě víc, než důležité…"
"Dobrá…"povzdechl si Koenma.
Za pár hodin už byl Kurama na cestě lesem k Delbertovi. Jakmile uviděl obrys chatky, zrychlil. Tajně doufal, že mě u něj najde a vše bude zase jako dřív…
Delbert už na něj čekal.
"Víte něco o Roze?!" zněla Kuramova první otázka. Delbert si povzdechl…
"Roze je mrtvá…." řekl potichu, "zemřela před pár dny." Kuramovi se na chvíli zastavil svět. Nemohl tomu uvěřit. Celý ten rok čekal, že se někde objevím, dám o sobě vědět, prostě cokoliv…a teď tohle…
"Pojď dovnitř, nevolal jsem tě sem jen kvůli tomuhle…" řekl Delbert a vedl Kuramu dovnitř. Něco se v chatce změnilo, ale základ byl pořád stejný. Vše mu připomínalo mně.
"Posaď se," řekl Delbert a odešel do ložnice. Kurama se snažil vypadat vyrovnaně, ale svět vnímal po této zprávě jen napůl…
Delbert se objevil ve dveřích…s dítětem v náručí. Kurama teď zbystřil…a byl trochu v šoku.
"Tohle je pro tebe," podal mu dopis s nápisem "pro tebe".
"Jmenuje se Rose - Roze sem přišla před pár měsíci s tím, že takhle už nemůže utíkat a prosila mě, abych se o ni postaral. Do té doby jsem ji neviděl. Myslel jsem, že odjela tenkrát s vámi. Do té doby jsem ani nevěděl, že je těhotná. Po porodu byla slabá, ale věděla, že kdyby tu zůstala, dítě ohrozí. Proto napsala dopis tobě, se slzama se rozloučila…a odešla na jistou smrt…"
Kurama nevěděl, co říct. Už tenhle příběh ho donutil skoro k slzám. Bylo těžké se tak rychle vyrovnat se smrtí smé milované, s tím, že má dceru a s tímto příběhem. Delbert k němu pomalu přišel a podal mu Rose… Kurama si ji ještě trochu nevěřícně vzal do náručí. Klidně spala. Vypadala, že má kolem tří měsíců… "To by přesně sedělo…" pomyslel si. Opatrně otevřel dopis a začal si jej číst…
Kuramo…omlouvám se, že jsem na tebe všechno tak hodila… Že jsem těhotná, jsem zjistila až dva měsíce po tom, co jsme se naposledy viděli. Nevěděla jsem, co bych měla udělat, ale chtěla jsem, aby si byl šťastný a ne, aby ses musel vázat. Rose byla vždycky moje jediná památka na tebe…a já se jí nechtěla vzdát. To, že to čteš, znamená, že jsem mrtvá…tajně jsem doufala, že tenhle dopis nikdy neuvidíš, ale v hloubi duše jsem věděla, že to dopadne jinak. Vím, že tohle je velká zodpovědnost - nebudu se nějak zlobit, když ji nebudeš chtít. Delbert se o ni postará a kdyby něco, určitě jí najde skvělou rodinu…věřím mu. Rozhodnutí je na tobě…. Jen jsem chtěla, abys o tom aspoň věděl, když už nikoho jiného nemá. Neměj mi to prosím za zlé. Neměla jsem možnost ti o naší dceři něco říct a bála jsem se toho, že nás najdou. Doufám, že jsem ti moc neublížila…Milovala jsem tě a vždycky budu…
Tvá Roze
Nemálo slz ho ten dopis stál…stejně jako Delberta. Rose se probudila chvíli po tom, co ho dočetl. Uplakanýma očima se na ni podíval a usmál se. Rose se taky smála…
Za pár dnů se Kurama vracel z Rumunska domu. Odplouval na stejné lodi, jako kdysi my… Díval se z přídě na moře, bylo už docela chladno, protože se stmívalo. Kurama si jednou rukou sundal svetr, který měl přivázaný kolem ramen a přikryl jim Rose, která se dívala na vlny a smála se. Rád se na ni díval… oči a krátké vlásky měla podobné na mě…ale v obličeji vypadala přesně, jako on…
The End
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama