close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

1,Kapitola - JEHO příchod

2. prosince 2014 v 11:00 | Raven |  Zrcadlo
"Prázdnota je zrcadlo obrácené k mé tváři. Vidím se a zmocňuje se mě odpor a hrůza…"


"Dnes je tu rušno…" utrousila jsem potichu, když jsem se dívala z okna na shon okolo auta, které právě přijelo.
"Neuškodilo by ti jít alespoň pozdravit."
Pousmála jsem se, "Pane, víte přece, že nováčky nechodím vítat. Jestli jsou dost schopní, přežijí to tu sami."
"Tenhle je jiný. Možná jednou bude stejně dobrý jako ty. Ty i on jste jediné děti, které se dostaly na centrálu. Možná bys mu mohla trochu pomoct," řekl s vyzývavým pohledem plukovník Talmud. Pan Talmud má na starosti naši centrálu a taky mezi nás rozděluje mise. I když na to nevypadá, ti, kteří ho viděli v akci, říkají, že je víc, než jen skvělý…
"Jestli je schopný, dokáže to sám - mě taky nikdo neučil, jak mám tady, mezi bandou lidí, kteří si hrají na důležité, přežít ve dvanácti letech," odsekla jsem.
Plukovník se lehce zasmál a jako vždy mi s provokativním úsměvem řekl: " Rogue (čti ROUK), někdo by tě už konečně měl naučit, jak se chovat k nadřízeným."
Pousmála jsem se, zasalutovala jsem a dala jsem se na odchod.
"Spoléhám na tebe!" dodal ještě plukovník, než jsem odešla.
"Edwarde, ty už odjíždíš?" zeptala jsem se svého nejlepšího přítele, kterého jsem potkala cestou do pokoje.


"Rogue? Neměla bys být dole a vítat nováčka?" zeptal se mě se smíchem Edward. Věděl, že se moc do chodu centrály nezapojuju. Edward byl, stejně jako já, exorcistou. Oba jsme patřili do vysokých kruhů centrály a k elitě naší "armády". Trochu jsem ho probodla pohledem, ale neubránila jsem se smutnému výrazu při pomyšlení na to, že ho zase dlouho neuvidím. Edward je mi tady vlastně věkově nejblíže, je mu 20 let, takže není divu, že si s ním skvěle rozumím. I když…možná to dělá i naše…no, prostě to, co máme společné.
"Rogue?" zeptal se, když viděl můj lehce zklíčený pohled.
"Já jen, že mi budeš chybět. Budu se tu sama nudit."
Edward se rozesmál, "Ale nepovídej! Za dva dny budeš zase lítat v nějakým průšvihu, mrně."
"Neříkej mi mrně, ty nádhero! Já nejsem malá!" křikla jsem na něj. Nevím, proč mu vždycky přijde tak děsně vtipný mě zrovna touhle větou rozčilovat.
Na tohle se rozesmál ještě víc, " Nerozčiluj se pořád, měla by ses vážně naučit dávat si pozor na pusu. Doufám, že toho novýho nenaučíš podobný móresy, protože má pokoj hned vedle tebe…"
S těmito slovy se Edward odebral k obrovským vstupním dveřím do centrály a odešel za svým případem. Ani mě nenechal popřát mu šťastnou cestu…
No nic. Pokračovala jsem cestou ke svému pokoji a doufala jsem, že se mi ta "delegace" vyhne. Bohužel, asi mám blbej den. Kdyby tam nebylo moc lidí, nějak bych se z toho vykecala. K mojí smůle s naším nováčkem přicestoval i major Hope. Snažila jsem se pomalu a hlavně potichu vypařit, ale major Hope měl opravdu ostříží zrak - a to většinou hlavně na mě.
"Rogue, seznamte se. Tohle je náš nováček - Nemo."
Chlapec se na mě usmál a natáhl ke mně ruku na pozdrav. Rychle jsem si rozměřila pohledem a pak jsem mu ruku, trochu neochotně, podala. Možná to ode mě nebylo úplně taktní, ne vůbec nebylo, ale nemám ráda, když mě někdo do něčeho nutí. Trapnou chvilku ticha prolomil major: "Buď na něj milá - budeš ho mít na starost."
"Nevzpomínám si, že bychom k nováčkům přidělovali chůvy," poznamenala jsem neochotně.
"Rogue, tebe jsme taky nehodili přes palubu, když jsi sem přišla, a to jsi byla mladší, než on. Pokoj má hned vedle tebe. Spoléhám na to, že ho tam VPOŘÁDKU dovedeš."
Po téhle větě se major odporoučel. Asi šel za panem Talmudem. Já zůstala stát na chodbě s naší "novou hvězdou" a s jeho připitomělým pohledem. Na výběr jak se zdá nemám, tak jsem mu řekla něco ve smyslu, Ať jde za mnou. Prováděla jsem ho po dlouhých a klikatých chodbách naší centrály a on mě potichu, a trochu nesměle, následoval. Měla jsme z něj zvláštní pocit. Byl hrozně tajemný, nebyl takový, jak jsme si myslela. Oba jsme cestou mlčeli. Chvíli jsem přemýšlela, jak, a jestli vůbec, mám prolomit to ticho, ale nenapadalo mě naprosto nic, o čem bych se s ním měla bavit.
"Rogue?" zeptal se mě náhle Nemo. Cukla jsme s sebou, když jsem uslyšela jeho hlas. Nečekala jsem, že začne mluvit. Podívala jsem se na něj na znamení, že jej vnímám.
"Kolik ti je?"
Podívala jsem se na něj nepřístupným pohledem, ale pak jsme mu odpověděla: " šestnáct."
"Jsi o rok mladší, než já… Jak dlouho už jsi tady?"
Nezacházíš už trochu moc do detailů?! "Pár let," odbyla jsem ho stručnou odpovědí. Naneštěstí pro mě, Nemo se nenechal tak lehce odbýt.
"To vždycky odpovídáš tak stručně?" zeptal se s trochu provokativním a vítězoslavným úsměvem.
"Jen lidem, kteří se hrabou tam, kde nemají," reagovala jsem na jeho rádoby vítěznou otázku s lehkým úsměvem a vítězným pocitem.
"Na to, jak jsi krásná, k sobě nenecháš nikoho přiblížit…"
"Jo, jasně tohle…" moment…co to říkal?Překvapeně jsem na něj pohlédla. Teď mi sebral veškerou mou munici a mě nenapadla jediná věta, nebo cokoliv jiného, jako reakce.
Ani jsem si nevšimla, že jsme došli k pokojům. Jediné z řady dveří byly otevřené - jeho dveře. Pokoj byl nachystaný na jeho příjezd.
"Díky za hlídání," usmál se a pak zmizel v pokoji. Já ještě pár sekund stála před dveřmi a rozdýchávala jsem svůj šok. Pak mi došlo, že jsem za debila, když tu jen tak stojím, a radši jsem se vytočila ke svým dveřím do pokoje. Samozřejmě jsem si mezi tou krátkou cestou nezapomněla pořádně, ale potichu, zanadávat. Ode dneška je tohle můj "soused" a, k mému nadšení, mám dojem, že tohle nebyl poslední rozhovor, který jsme spolu vedli….
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama