Od mého rozhovoru s Nemem uplynuly už dva dny. Je až k neuvěření, jak mě takováhle prostá věta dokázala rozhodit. Nejvíc bych se nakopala za to, že mě nenapadla žádná odpověď. Prostě jsem mu na tohle nedokázala nic říct… Přestala jsem myslet na tohle, pro mě na nejvýš trapné, téma a pustila jsme se do činnosti, kterou, hned po spánku, miluju nejvíc - čtení. Snažila jsme se zase přijít na to, kde dělám chybu a co přehlížím. Najdu ho, i kdybych měla prohledat celý svět… Náhle mě z mého usilovného bádání vyrušilo zaklepání. Šla jsem tedy ke dveřím a návštěvníkovi jsem otevřela. K mému překvapení jsem ve dveřích neviděla nikoho jiného než jednoho z poskoků plukovníka Talmuda.
"Plukovník tě volá."
"Co mi chce? Není tu…."
"Je u něj někdo, kdo s tebou chce mluvit…"
O dvě hodiny později jsem šla chodbou centrály a snažila jsem se uklidnit. Potřebovala jsem si pročistit hlavu a…nikomu kolem neublížit… Z centrály jsem odešla. Šla jsem jen pár kilometrů od ní. Do lesíku, který mi byl takovým útočištěm, když jsem potřebovala utéct z okolí lidí, i sama před sebou. Už cestou jsme se trochu "vybouřila" a tak mou návštěvu i les přežil bez újmy. I tak jsem si ale potřebovala pročistit hlavu a tak jsem šla k řece, proudící nedaleko. Když jsme k ní došla, sedla jsme si na kámen hned vedle proudící vody. Chvíli jsme přemítala o tom, co jsem se dozvěděla v plukovníkově kanceláři. Nořila jsme se stále hlouběji a hlouběji do myšlenek, které mě mučily vzpomínkami. V podstatě jsem přestala vnímat okolí a jen jsem tupě hleděla do vodní hladiny řeky. Nevnímala jsme křivící se odraz, jen míhající se vodu a své myšlenky. Chvíli jsme ještě přemýšlela, ale pak jsem si konečně odrazu ve vodě všimla… Upřeně jsem se na něj dívala. Tak strašně to bolí… Utápěla jsem se v očích odrazu, který se na mě díval tak… Uslyšela jsme nějaký hluk a rychle jsem se otočila. K mému údivu jsem uviděla Nema. Takhle mě ještě nikdo snad nevyděsil. Dřív, než jsme se ho stačila zeptat, co tady dělá, se on zeptal mě.
"Co ty tady? Neměla jsi být v plukovníkově kanceláři?"
"A co ty tady? Odvázán z vodítka?"
"Ale no tak, to nebylo zrovna milé," pokáral mě, jako by s úsměvem na styl: kdo s koho.
"Vypadám na to, že jsem milá?" vyštěkla jsem a neuvědomila jsem si, že jsem nasadila trochu provokativní úsměv. Ani nevím, kdy jsme spolu tuhle "hru" začali hrát. Už jen ta provokace sama byla zábavná, nevím proč, ale nedokázala jsem přestat. A jak vidno ani on ne. Proč taky přestávat? Vítěz si odnesl ten nepřekonatelný pocit, že toho druhého připravil o poslední zbytky sebevědomí. K mojí smůle si ten pocit většinou odnášel on…
Oba jsme se dívali sobě do očí a na tváři měli trochu provokativní úsměv. Oba jsme se pozorovali a čekali jsme na reakci toho druhého. Náhle jsem si všimla zářícího pentagramu. Trhla jsme s sebou, vím, co to znamenalo. Exorcisté mají určité schopnosti. Každý z nich ovládá určitou schopnost. Můžeme ji vyvolat, když potřebujeme porazit nepřítele, ale má to i své háčky. Hlavním je ten, že to, co umíme vyvolat, potřebujeme najít v prostředí, ve kterém bojujeme. Když někdo ovládá oheň, musí jej napřed najít, aby jej mohl použít. Svou mocí nic nevytváříme, jen si půjčujeme elementy a ovládneme je. Klíčem k vyvolání naší moci je pentagram. Vždy, když se snažíme použít svou sílu, zazáří a vtom je trochu slabina. Každý musí pentagram nakreslit, než svou moc použije. Tedy tohle není úplně přesné, ale prozatím to jako vysvětlení stačí. Než jsme se stačila jakkoliv vzpamatovat, Obtočil mě had, vodní had, který pocházel z řeky, u které jsem předtím přemýšlela. Takže tohle je tvoje moc… Nemo se na mě podíval a úsměvem a s otázkou "co teď uděláš" ve tváři. Ty nevíš, proč patřím k vyšším kruhům exorcistů, co?Usmála jsme se. Nemo znejistěl, měl navrch, tak proč se já usmívám? Než však stačil vykoumat důvod mého úsměvu, něco ho srazilo z boku na zem. Jeho had mě pustil a zmizel. Nemo se podíval na místo, odkud rána vyšla, a pak pochopil.
"Takže tvoje moc je ovládání kamene…" pousmál se. Ale pak trochu zvážněl, "Ale jak jsi jej použila bez pentagramu?"
Usmála jsme se. "Víš, je pár opravdu nadaných exorcistů, kteří nepotřebují něco, co jim umožní kontrolovat své síly. Pořád máme určitá omezení, ale ne taková jako ty."
Nemo se usmál, teď jsem znervózněla já. On opravdu NEMÁ proč se usmívat.
"Víš Rogue, nepodceňuj můj pozorovací talent…"
Teď mě dohnal do slepé uličky. Jestli si všimnul, že před tím, než pohnu tak velkým kusem kamene, musím kamene dotknout…jsem v průšvihu. Když jsou kameny menší, můžu je ovládat jen vůlí, ale když chci použít něco většího, musím se, aspoň letmo, kamene dotknout. Rychle jsem se chtěla dotknout země, ale v momentě, když jsem tohle chtěla provézt, jsem se nemohla pohnout. Několikrát jsem s sebou prudce škubla, ale nemohla jsme se hnout z místa. Pak jsem se nevěřícně podívala na Nema a zjistila jsem, že jeho pentagram září…
"Ale jak…?"nic mě nedrželo. Žádná voda kolem mě nebyla, tak jak mě mohl chytit?!
"Rogue, na něco jsi zapomněla…"
Tázavě jsem se na něj podívala.
"Co tvoří 70% lidského těla?" zeptal se mě s úsměvem.
Jejda…tak tohle mě nenapadlo… Najednou sevření povolilo a já se mohla hýbat… Ten pocit, že ON nade mnou vyhrál, byl…JÁ HO JEDNOU ZABIJU!!!! Doslova jsem uvnitř bublala a Nemo se jen bavil pohledem na mě. Tohle mu přece nemůže projít! Já už něco vymyslím….
Další den jsem šla halou směrem k pokojům a koutkem oka jsem zahlédla Nema, jak vytahuje věci ze svého pokoje a kramaří. Chvíli jsem jej se zájmem pozorovala (byla jsem v bezpečí, protože okolí nevěnoval žádnou pozornost :D ). První moje myšlenka byla, že se zbavím otravného, a mně docela protivného, souseda. Pak mnou ale projel menší pocit… jakoby lítosti. COŽE?!! Tak tenhle pocit jsem vážně nečekala…. Vlastně, když nad tím přemýšlím, kdyby teď Nemo odešel tak bych se tu…nudila…Můj jediný přítel byl Edward, taky mi byl věkově nejblíže, ale když přišel Nemo, tak se ve mně něco…pohnulo… Vlastně jsem si uvědomila, že i když se pořád hašteříme, tak začínáme být přátelé… Z mého myšlenkového pochodu mě vytrhlo zašramocení padajících věcí - Nemo začal pokoj prokopávat rázněji. Až teď mě trklo, že něco hledá. Z povzdálí jsem ho pozorovala. Docela (kecám - HODNĚ :D ) mě zajímalo, co hledá. Můj pohled upoutal pohyb v hromádce oblečení, kterou měl poházenou na chodbě. Pohyb jsem doslova hypnotizovala očima. Co se mu sakra může hýbat ve špinavých hadrech? Než jsem si stačila vybájit odpověď, z hromádky se vykopal maličký dráček a běžel k mým nohám.

Sedl si přímo přede mě a dlouze se mi podíval do očí. No co vám budu vykládat…Bože ten je roztomilej! :D Byl malý - asi tak velký, jako dlaň s prsty - a byl úplně jako…
"Lailo! Víš, jak dlouho jsem tě hledal?" ozval se kousek ode mě Nemův hlas.
Nemo se na dráčka vyčítavě podíval. Ten se jen trošku přikrčil a udělal na něj štěněčí oči.Jejda no ty si zlatíčko….
"Bál jsem se, že ses někde ztratila…" dodal Nemo vyčítavě.
Potom se Nemo podíval na mě. Chvíli si mě prohlížel (zajímavý, že jsem si toho nevšimla), "Že by nám tálo srdce, Rogue?" zeptal se trochu posměšně.
Já si uvědomila, s kým to stojím, ale, bohužel, už bylo pozdě. Prokoukl mě. Chtěl ještě pokračovat v babrání se v mé beznaději, ale uslyšeli jsme hlas. Ohlédli jsme se za hlasem, který se blížil naším směrem. Nemo zvedl Lailu ze země a očividně přemýšlel co teď. Na centrále je zákaz mazlíčků - ať už normálních nebo démonků. Do pokoje nemůže - ten má celý vybordelený před chodbou. Tak kam Lailu schovat? Chytla jsem ho za ruku a zatáhla jsem ho k sobě do pokoje. Rychle jsem za námi zavřela dveře, aby nás náhodou někdo neviděl. Nemo se na mě trochu překvapeně podíval. Nečekal, že bych mu zrovna já pomohla. Byli jsme u mě v pokoji a ani jeden jsme nemluvili. Čekali jsme, až hluk ustane a my budeme v "bezpečí". Když bylo na chodbě ticho, oba jsme si trochu oddychli.
"Rogue, prosím tě, že o ní nic neřekneš?" Nemo se na mě díval doslova štěněčíma očima a já jsem zjistila, že tomu pohledu skoro nemůžu odolat. Tuhle představu jsem, trochu v rozpacích, rychle setřásla.
"To mi tak málo věříš? Myslíš, že bych ti pomohla, kdybych tě chtěla prásknout?" zeptala jsem se dotčeně. Nemo chtěl nějak reagovat, ale… "Navíc, mám důvod navíc, proč mlčím," dodala jsem. Nemo se na mě nechápavě podíval. Já se usmála.
"Chiko?! (čti Čiko) Chiko, kde jsi?!" začala jsem šeptat do okolí. Pak jsem si všimla, že pod dekou se něco, pravidelnými pohyby, jemně hýbe. Přišla jsem k dece a odhrnula jsem ji na stranu. Nemo teď začal trochu nevěřícně zírat. Já totiž měla stejného mazlíčka jako on…
