Vzhledem k tomu, že jsem Nemovi zachránila kůži, si s ním můžu dělat, co chci…MUHAHAHAHA :D… no škoda, že nejsem tak zlá doopravdy. Vlastně jsem byla ráda, že je tu někdo, kdo má taky mazlíčka ze zakázaných míst, a že si můžu být jistá tím, že to nikomu neřekne. Chiko a Laila se docela spřátelili. Vlastně víc, než bych čekala. Hodně času trávili spolu, a když byli o samotě, dívali se hrozně smutně. Bylo mi jich tak líto… Těm očím se prostě nedalo odolat, a tak jsme je brali často ven spolu. ANO brali - MY. To, že byli naši mazlíčci spolu, znamenalo, že spolu byli i jejich majitelé. No ze začátku to vypadalo jako na bitevním poli. Chiko a Laila se v klídku procházeli nebo spolu leželi v trávě a jejich majitelé málem rozpoutali třetí světovou válku. Na centrálu jsme se vždycky vraceli spolu - jinou možnost jsme ani neměli, ale…no ty návraty byly zajímavé :D Nemluvili jsem spolu, na toho druhého jsme házeli totální ignor a sem tam jednomu z nás "ujela noha" a podkopla nohy tomu druhému. Takhle jsme se spolu hašteřili asi týden, než jsme začali "žít v symbióze". Naše společné výlety byly pak…jiné. Nachytala jsem se při tom, že jsem se i těšívala. Moment… To je blbost! Já se netěšila… vážně ne. Podívala jsem se na hodiny a zjistila jsem, že se za půl hodiny mám sejít s Nemem před centrálou. Proč mě najednou zalila taková nervozita… Seděla jsem na posteli a podívala jsem se na Chika, který mi spal v klíně. Pohladila jsem ho po hřbetu a on s sebou jemně zatřásl. Pak otevřel oči a podíval se na mě. S úsměvem jsem se na něj podívala, "Půjdem za Lailou?" zeptala jsem se a podrbala jsem ho za ušima. Ten najednou ožil :D. Chiko vyskočil a nadšeně se rozběhl ke dveřím, sedl si před ně, a čekal, kdy už konečně vyjdu. Musela jsem se zasmát. Rychle jsme se podívala do odrazu okna, jak vypadám a šla jsem se převléct. Když byl čas na odchod, vzala jsem Chika a schovala jsem ho do malé tašky, kterou jsem měla přes rameno. Letmo jsme se ještě podívala na hodiny a pak jsem vyšla na chodbu. Ohlédla jsem se, jestli tam někdo nestojí, nebo se někdo neblíží, a pak jsem se vydala k zadnímu východu centrály. Jak jsme si myslela, Nemo už na mě čekal. Až po odchodu z místa našeho setkání jsem si uvědomila, že jsme se na sebe, namísto pozdravu, usmáli. V lesíku za centrálou jsme si sedli do trávy a pustili jsme z těch tašek naše mazlíčky. Chudáčci, těm tam muselo být…! Ti se rozkoukali, a když zjistili, že jsou zase spolu, nadšeně se začali honit po mýtině. Chvíli jsme je se smíchem pozorovali, a pak jsme spolu začali mluvit. Napřed jsme jen tak mluvili o tom, co se děje na centrále a o tom, jak se mu tady vlastně líbí.
"Upřímně, je tu něco, za co stojí být tady," odpověděl mi na mou otázku a podíval se mi do očí.
Já jsem se na něj skoro bez dechu podívala. Jeho oči mě nepřestávaly pozorovat. Když jsem se mu do nich podívala, měla jsem pocit, že se v nich ztrácím. Ani jsem si nestačila uvědomit, kdy jsme se stali… Přáteli? Náš vztah není přátelský, ale…co vlastně je? Pak jsem si uvědomila, jak asi musíme vypadat :D. Oba jsme na sebe civěli a čekali jsme, co z toho druhého vypadne. Pak jsme za sebou uslyšeli zachrastění větví a rychle jsme se otočili. Nemo v momentu zastrčil Chika a Lailu za menší kámen tak, aby je nebylo vidět. Čekali jsme, jestli to byl jen vítr, zatoulané zvíře nebo…
"Rogue?" ozvalo se z povzdálí.
"Edwarde?!!!" vypískla jsem nadšeně.
Namísto odpovědi Edward vylezl z křoví, které mýtinu obklopovalo. Nadšeně jsem ho objala, on mi to oplatil, a stejně tak jako já se za ním rozběhl Chiko. Nemovi došlo, že není nutné ani Chika ani Lailu schovávat, a tak je nechal, ať si běhají. Chvíli nás s Edwardem pozoroval. Já mezitím stihla Edwarda vyzpovídat, kde byl, a jestli se mu mise podařila splnit a tak dál. On trpělivě odpovídal na moje otázky a pak se podíval za mě na Nema. Vzpamatovala jsem se, uvědomila jsem si, že tu nejsme sami, a kluky jsem představila. Podali si ruce. Edward se na Nema usmál, ale ten…jakoby svůj úsměv předstíral. No na to se ho zeptám později. Nemo pochopil, že bychom si toho s Edwardem chtěli hodně říct, a tak jsme se všichni vydali do centrály. Společně jsme došli ke dveřím pokojů. Nemo se s námi rozloučil a pak zašel do pokoje. Edwarda jsem pozvala k sobě a uvařila jsem kávu.
"Myslel jsem, že se nováčků neujímáš," řekl posměšně Edward a upil z hrníčku.
"Bacha ať ti nezaskočí!" zavrčela jsem.
Edward se rozesmál, "Rogue, no tak. Viděl jsem, jak se na tebe díval. A ty na něj taky. Že by naše věčně ledové srdce začalo tát pod září slunce?" vyprskl se smíchem.
Naštvaně jsem se po něm ohnala, ale Edward byl rychlý, a tak se mé ráně vyhnul. A samozřejmě ještě provokoval. No co vám budu vykládat. Začali jsme se pošťuchovat jak dvě malé děti. Edward má výhodu, že je větší, ostatně v mým případě jako každý. Trochu jsme to přehnali a zavadili jsme o dveře, které vedly na chodbu centrály. A logicky… když jsme se dotkli kliky, a do dveří jsme omylem zatlačili, skončili jsme na chodbě. Rána jak z děla. Edward dopadl na záda. Já přímo na něj. V podstatě jsem nad ním klečela a lokty jsem byla opřená podél jeho ramen. K našemu štěstí jsme dopadli pod nohy, no hádejte….Nemovi. Ten úlekem odskočil kousek dozadu a nechápavě se na nás podíval. Já jsem samozřejmě hned chtěla vstát a začít vysvětlovat důvod našeho náletu, ale Edward byl rychlejší. Chytil mě za pas, přitáhl si mě k sobě blíž, dal mi pusu na tvář a pronesl: "Zlato, říkal jsem ti, že nemáš být tak divoká."
No tak můj pohled bych vám po téhle větě přála vidět. Naprosto jsem netušila, jak zareagovat. Když jsem se podívala na Nema, odvrátil pohled, radši nás obešel a pokračoval ve své cestě, předpokládám, že šel asi na oběd. Edwarde, já tě zabiju. No z tohohle šoku jsme se vzpamatovala až za dvě minuty. Otřepala jsme se a začala jsem po Edwardovi vřískat, že je pitomec a proč to udělal, a k tomu jsem ho nezapomněla pořádně bít.
Když ho to moje vztekání přestalo bavit, pevně mě chytil za ruce a znemožnil mi dělat mu další modřiny. "Rogue, nevšimla sis, jak se díval? Tohle byl důkaz!" řekl mi rozzářeně. Já jsem nasadila otupělý výraz, chvíli jsem, strnula…"Ty idiote!!! Takhle by se podíval každej normálně myslící jedinec!!! Jen tobě je ten mozek na nic! Napadlo tě někdy použít ho?!?!?!"
Chvíle ticha…" A tohle byl důkaz, že po něm jedeš," řekl mi s lišáckým úsměvem.
Teď jsem zčervenala a chvíli jsme strnula. Pak jsem po Edwardovi hodila vražednej pohled a trochu jsem se usmála.
"Rogue?" zeptal se nedůvěřivě.
K jeho smůle už nestačil reagovat na moje spojení rukou a dotknutí se podlahy :D Sice jsem ji zničila, (plukovník mě zabije) ale nadmíru mě potěšil Edwardův výkřik, který se nesl snad celou centrálou, a jeho následný pokus o vyproštění se z té kamenné ruky, která mu svírala jeho obličej a znemožnila mu se odlepit od země. Já jsem se rozhořčeně, a nevšímajíc si Edwarda, odporoučela do svého pokoje a práskla jsem dveřma. V pokoji jsem se trochu zklidnila a začala jsme přemýšlet. Došlo mi, že Edward měl v jedné věci pravdu. Kdybych Nemovi byla lhostejná, nedíval by se tak. A kdyby byl lhostejný on mně, nevyvádím tolik. Tyhle myšlenky ve mně probudily strašný pocity. Lítostí a provinilostí začínaje, a strachem a nervozitou konče. Moje snaha zbavit se těhle pocitů byla naprosto zbytečná, tak jsem se opět ponořila do knih. Hledala jsem další zmínky o tom, po čem tady v centrále toužil snad každý. Když ji někdo získá…bude mít obrovskou moc… Bohužel jsme nedokázala u knih udržet pozornost na tak dlouho, aby mi tohle hledání k něčemu bylo. Povzdechla jsem si a položila jsme knihu na stolek u postele. Pokoj je zařízen jen tak, aby v podstatě sloužil na přespání. Postel, skříňka na věci a stolek. Můžeme si jej sice zařídit podle svého, ale tohle je základ, který tu má každý. A mně to vyhovuje. Stejně jsme většinu času někde na misích, takže by to bylo zbytečné. Jídelna a koupelna jsou společné, takže tu k životu vlastně nic nechybí. Podívala jsem se na Chika, který spal schoulený pod dekou na posteli. Pousmála jsem se, podrbala jsem ho za ušima a vstala jsem ze země. Podívala jsme se na hodiny, které ukazovaly čtvrt na jednu. Myslím, že stejně tady nic nevykoumám, tak jsem se vydala na oběd. Doufala jsme, že v jídelně budu sama, i když vzhledem k tomu, že to není tak dlouho, co odbila dvanáctá si myslím, že tam bude narváno…
Taky jsme se moc nemýlila. Jídelna byla plná a Phill - hlavní kuchař- měl plné ruce práce. Rozhlédla jsme se po místě, kdy bych se mohla utábořit. Pohledem jsem rentgenovala místnost. U jednoho stolu seděla naše "konfliktnější skupinka" takže tam by mě nikdo nedostal. U dalšího seděli už postarší členové centrály, takže pokud nechci celou dobu poslouchat rozumy starších ročníků, musím se poohlédnout jinde. Po prozkoumání celé jídelny jsem našla jedinej stůl, kam bych si teoreticky mohla sednout. Jenže mám pocit, že mě ten hlad nějak… přechází. U stolu seděl Nemo - sám. No tak vzhledem k Edwardovu opravdu "bravurnímu" experimentu si nejsem jistá, jestli je to dobrej nápad. No nakonec jsem sebrala odvahu, vzala jsem si od Philla dnešní "specialitu" a pomalým krokem jsem si to namířila k Nemovi. Myslím, že si mě nevšiml, nebo to na sobě vůbec nedal znát. Před stolem jsem naposledy zaváhala.
"Ummmm… můžu?" zeptala jsem se trochu nejistě a čekala jsem, co mi řekne. Nemo se na mě zaskočeně podíval, čili si nevšiml, že jdu k němu, a pak mi pokynul rukou, ať si přisednu. Položila jsem tácek s jídlem a sedla jsem si naproti Nemovi. Chtěla jsem něco říct, cokoliv, ale nějak… to nešlo. Oba jsme mlčeli a jen tak seděli. Vlastně jsme se ani jeden z nás nevěnoval jídlu. Nějak mě ta chuť k němu přešla. Přemýšlela jsem co říct a… pak přede mě Nemo položil menší, něčím naplněný, měšec. Nechápavě jsem se na něj podívala, a pak jsem se podívala na Nema.
"Vem si to. Jsou to vitamíny - pro Chika. Dostal jsem se k nim náhodou. Půlku jsem si nechal pro Lailu a ta druhá půlka je pro vás."
"Ale…"
"Žádný ale! Vezmi si to…a jez než ti to vystydne," řekl Nemo s mírným úsměvem, pak se zvedl a od stolu odešel. Moment! Tenhle rozhovor mi nějak hlava nebere! Nakonec jsem se pustila do jídla a přemítala jsem o celém tom divném půldnu.
Mezitím…
Šel Nemo chodbami centrály k pokojům. Jenže dneska asi opravdu nemá svůj den, protože mu šel doprotivky Edward. Nemo z toho nějak odvázaný nebyl, ale nic na sobě nedal znát. Edwarda ten pocit trochu rozesmíval. Jakoby mu viděl do hlavy. Věděl skoro přesně, na co Nemo myslí. Je pravda, že Edward byl, co se týče odhadu na lidi, mistr. Myslím, že se vždycky potvrdilo to, co si o nich myslel.
"Můžu s tebou mluvit?" zeptal se Edward Nema, když procházeli kolem sebe.
"O co jde?"
"O Rogue."
Nemo trochu zbystřil. Edward se, trochu provokativně, pousmál a pokynul mu, ať jde za ním, do jeho pokoje. Nemo ho následoval a zanedlouho byli v Edwardově pokoji. Edward se opřel o stůl naproti posteli a pokynul Nemovi, aby se na postel posadil. Chvíli se v tichosti pozorovali a pak Edward spustil: "Řekni mi, co je mezi tebou a Rogue?"
"Co by…my…ona je jen…. Proč se ptáš?"
"Hele, nemá cenu nic zakecávat," začal se smíchem Edward, "těch pohledů si tady všiml snad každej. S klukama v jídelně jsme se vsadili, za jak dlouho si dáte prvního francouzáka. Nezklam mě - vsadil jsem si na příští týden."
"Ale…Ty a Rogue…"
"…Jsme nejlepší přátelé. Na té chodbě jsem jen zjišťoval, jak to mezi váma dvěma je," zasmál se Edward. Nemo trochu zčervenal. Edward ho zaskočil a navíc si Nemo uvědomil, že se mezi námi začíná rozvíjet něco… víc.
"No…Rogue je…" začal Nemo.
Edward se pousmál. "Já ti rozumím. Rogue je prostě Rogue. Víš…ona není taková, jak se na první pohled zdá."
"Myslíš tím, že není chladná a tvrdohlavá?"
"Tvrdohlavá je až moc," zasmál se Edward, "Ale opravdu není chladná. Nebo ne tak moc, jak se dělá," dodal se smíchem.
Edward se odlepil od stolu a pomalu šel směrem k Nemovi. "Rogue je jen…" Bohužel Eda zradily jehonohy, spíš teda jeho vlastní pokoj, a Ed zakopl o koberec. Kdyby byl v pokoji sám, měl by krááásnýho modráka po pádu a já bych se mu mohla smát, že hodil přímo bravurního placáka. Jenže s ním byl v pokoji chudák Nemo, a protože seděl hned naproti Edwardovi, spadl Edward na něj. Ed toho chudáka málem zabil, jak na něj spadl, a oba se svalili na postel. Edward připlácl Nema k posteli a on se skoro nemohl hýbat. Když se otřepal, z toho krátkýho šoku, pomalu začínal nadávat a Edwarda odstrkovat. Jenže než to stihl, otevřely se dveře do pokoje.
"Ede, potřebovala bych s tebou ml…." začala jsem, když jsem vešla do pokoje. Když jsem je viděla spolu zarazila jsem se, ale pak…musím Edovi vrátit to odpoledne :D Nasadila jsem úsměv od ucha k uchu a pronesla jsem: "Pardon, hoši. Ede, dej vědět, až skončíte," a pak jsem zavřela dveře. Teď se oba, a hlavně Nemo, vzpamatovali. Nemo ze sebe Edwarda shodil a rychle vyšel na chodbu.
"Rogue?!"
Já jsem stála jen pár metrů od něj a zadržovala jsem OPRAVDU hlasitý smích.
"Nevykládej si to tak! My jen…! On…!" začal zmateně vysvětlovat Nemo.
"Já to chápu… vy jste JEN…" vyprskla jsem smíchy. Nemo se nadechl a chtěl pokračovat ve vysvětlování.
"Tohle měla být dokonalá pomsta za dopoledne?" předběhl ho Ed, který vyšel z pokoje.
"Ne. Dokonalá bude, až se v jídelně s klukama vsadím, za jak dlouho tu bude běhat malý Ed," řekla jsem v záchvatu smíchu.
"To neuděláš!" vyštěkl Edward.
"Že ne????" zeptala jsem se ho vyzývavě. Chvíli jsme jeden druhého zkoušeli pohledem. Pak jsem se rychle zvedla a běžela jsem směrem do jídelny. "Zkus mě zastavit!!!!" křikla jsem ještě rychle.
Edward se rychle podíval na Nema, ten pochopil a přikývl. V tu ránu se rozběhli za mnou. No my budeme parta….