close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

4,Kapitola - Mozek x Srdce

11. prosince 2014 v 11:00 | Raven |  Zrcadlo
Od toho "osudného" dne uplynuly už čtyři dny. Naše trojka už je bohužel na centrále známá. Edward, Nemo a já jsme spolu trávili čím dál víc času. Stala se z nás super parta. Když jsem viděla Nema poprvé, nepomyslela bych si, že by mezi nás dva mohl tak skvěle zapadnout. Někdy jsme chodili do lesa s Lailou a Chikem, jindy jsme zase blbli poblíž centrály a někdy i v ní. Dneska bylo venku krásně a mně se nechtělo být zavřená v centrále. Vzala jsem Chika, dala jsem ho do tašky a šla jsem za Edwardem. Ten mi přišel otevřít dveře svého pokoje rozespalý, v pyžamu a se slovy: "Co blbneš tak brzo?!" No vzhledem k tomu, že bylo deset ráno, bych se měla ptát, co blbne on. Nemusím snad říkat, že mě vypálkoval a šel znovu chrnět. Čímž mi trochu zmařil plány. Chtěla jsem jít pro Nema, ale..od té doby, co Edward přišel, a první den nám tak zamotal, jsme spolu nebyli sami. A když si přemítnu to, co mi řekl, než se zjevil Ed a to, co se dělo pak…nevím, jestli jsem natolik statečná a půjdu za ním sama. Pomalu jsem vyšla k jeho dveřím a přemýšlela jsem, co řeknu. Když jsem stála přede dveřmi, váhala jsem, co teď. Natáhla jsem ruku, že zaklepu, ale pak jsem si to rozmyslela. Jenže Chiko byl tvrdohlavá potvůrka. Měla jsem štěstí, že kolem nikdo nebyl. Chiko vylítl z tašky a prudce narazil do dveří. Pak se otřepal a rychle se schoval. Až pak mi došlo, co udělal. Asi jsem měla pomalejší myšlení, že mi to nedošlo dřív. Rozmýšlela jsem útěkovou taktiku, ale Nemo byl rychlejší, protože než jsem stačila něco vymyslet, dveře se otevřely. Nemo se na mě podíval s lehkým úsměvem a nevyslovenou otázkou, co tu dělám.
"Ummmm…Chiko by rád viděl Lailu…venku je hezky, nepůjdeme s nimi na chvíli do lesa?" zeptala jsem se. Proč mám sakra ten pocit, že se červenám!
Nemo se na mě zadíval, myslím, že si všiml mého, značně se červenajícího, obličeje a usmál se.
Pak se otočil bokem ke mně a tiše zavolal do pokoje na Lailu. Ta se ukázala hned, jak zjistila, že stojím ve dveřích. Čili hned, jak jí bylo jasné, že půjde ven s Chikem. Nadšeně Nemovi skočila do tašky a netrpělivě čekala na odchod. Oba jsme se potichu zasmáli. Nemo vzal tašku a šli jsme do lesa. Cestou jsme mlčeli. Nemo šel s lehkým úsměvem na tváři a já měla dost práce se změnou barvy svého obličeje na normální odstín. Došli jsme na mýtinku, kam chodíme vždycky, a posadili jsme se do trávy. V tichosti jsme Lailu a Chika pozorovali, oba si spolu hráli.
"Nezdá se ti, že jsou po těch vitamínech trochu živější?" zeptal se se smíchem Nemo.
Zasmála jsem se, "JO, dneska vstával už ve čtyři ráno a dělal randál."
"Laila taky. Myslel jsem, že ji strčím k někomu jinýmu, abych se vyspal." Pak jsme se rozesmáli.
"Vlastně jsem ti za ty vitamíny ani nepoděkovala… Děkuju."
Nemo se na mě usmál, ale v jeho očích se zablýskla otázka typu: "TO je celé tvoje děkuju?" Teď přišla veškerá moje snaha překrýt ten ruměnec vniveč.
"Rogue, myslím, že..." Nemův projev však přerušilo zahřmění. Ani jeden z nás si nevšiml, že se zatáhlo a chystá se na pořádnou bouřku. Oba jsme se na sebe podívali a dvojhlasně jsme se jeden druhého zeptali, jestli to stihneme zpátky, než začne pršet. Jenže štěstí nás opustilo a hned na to se spustil strašnej liják. Centrála je vzdálená asi kilometr, ne-li dva, a tak jsme se šli poohlédnout po něčem, kde bychom bouřku přečkali. Měli jsme štěstí a do půl hodiny jsme narazili na jeskyni, která vypadala jako dokonalý úkryt. Oba jsme vběhli dovnitř a snažili jsme se za sebe setřást kapky deště. Když se nám to nějak povedlo, čekali jsme, než déšť ustane. No jo, jenže bouřka byla vážně pořádná, a když jsme v jeskyni stáli už dobrou hodinu, přemýšleli jsme, jestli se vůbec počasí rozjasní, nebo jestli máme jít tím lijákem zpět do centrály. Po té hodině už mi ten déšť šel značně na nervy. Já i Nemo jsme byli mokří od hlavy až k patě a k tomu začínalo být chladno. Vzhledem k tomu, že já na sobě měla jen kalhoty a tričko bez ramínek, nebylo mi zrovna nejtepleji.Jeskyně nebyla tak velká, jak se na první pohled zdála. Jen vchod a místo, na kterém jsme s Nemem stáli. Kdyby tu byl Edward, vlezli bychom se sem jen tak tak. Z mého přemítání o naší situaci mě vytrhl závan studeného větru z venku a připomněl mi tu zimu. Trochu jsem se zatřásla a začala jsem chodit po jeskyňce, v rámci možností, abych se trochu zahřála. Nemo si toho všiml a starostlivě se na mě podíval.
"Je ti zima?" zeptal se pochvíli ustaraně.
"Nee," pronesla jsem tvrdošíjně a snažila jsem se překrýt to, že se trochu třesu.
Nemo se pousmál, "Rogue, jsi špatná lhářka," řekl mi a lehce ke mně natáhl ruce, "Pojď blíž, než se nachladíš," dodal.
Já jsem o kousek ustoupila. Na co mám draka?! Já vím, je to sice kapesní vydaní, ale zahřeje mě, ne?
Nemo se při pohledu na mě rozesmál. "Já nekoušu," řekl ještě se smíchem, "A jestli jsi myslela na Chika, tak tě zklamu - už je zadaný," řekl a poukázal na naše dráčky. Podívala jsem se na ně a…Kruci! On má pravdu! Chiko a Laila leželi spletení spolu a podřimovali. Skoro se nedalo rozeznat, kde začíná jeden a končí druhý. Musela jsem se usmát při pohledu na ně. Byli oba hrozně roztomilí, jenže pak mi došlo, co to znamená pro mě a můj úsměv zamrzl. Otočila jsem se zpátky k Nemovi, a snažila jsem se, co nejefektivněji, zakrýt svou nervozitu. Nemo to ale rozeznal hned na první pokus a já měla po kamufláži. Trochu provokativně se pousmál a naznačil mi, že mám jít k němu. Zase jsem zaváhala, ale tentokrát jsem se nepohnula. Jo jasně, teď se ještě vytas s filmovou větou:"Když se k sobě nepřitisknem, zemřeme!"
"Takhle zmrzneš," řekl s úsměvem a podíval se na mě, trochu provokativním, pohledem, který říká: "Nebuď srab a pojď!"
Někdy mám pocit, že přesně ví, na co myslím. Sebrala jsem veškerou odvahu, která ve mně byla, a šla jsem k němu. Šla jsem pomalu, nevím proč, ale prostě jsem si svým krokem teď nebyla vůbec jistá. Nemovi bylo jasné, že tímhle tempem bych k němu šla do večera a tak, v nestřeženém okamžiku, mě chytil za ruku a přitáhl si mě do náruče. Očividně mu nestačilo, že jsem nervózní - musel zařídit, ať se ještě červenám. Snažila jsme se sklonit hlavu tak, aby mi neviděl do tváře. Teď jsem si uvědomila, jak je vysoký. Věděla jsem, že je vyšší, než já, ale když jsem u něj byla tak blízko, uvědomila jsem si o kolik. Bohužel tohle nebylo to jediný, co jsem si uvědomila. Víc mě trápilo to, že můj rozum teď bral za své a o těle ani nemluvím. Moje nervozita značně stoupla a odmítala odejít. Možná to bylo i tím, že jsme spolu stáli v objetí a nebyl mezi námi snad ani milimetr místa, ale i tak si můj mozek mohl vybrat vhodnější situaci na protest. Moje tělo se začalo lehce třást a odmítalo přestat i přes to, že jsem se všemožně uklidňovala.
"To už není zimou…" upozornil mě Nemo. I když jsem se na něj nedívala, přímo jsem cítila ten úsměv, s jakým tu větu pronesl.
"JE to zimou," odsekla jsem a snažila jsem se ještě víc schovat svůj obličej, na který se mi dral stydlivý úsměv.
Nemo se potichu zasmál. "Přiznej si, že seš na tom zle - podlamujou se ti kolena."
"Z tebe, jo?" řekla jsem posměšně, abych zakrylo to…no, přiznejme si to, že se strefil do černého.
"Chceš důkaz?" zeptal se a v očích se mu, pro mě zlověstně, zablýsklo. Tohle si přece nenechám líbit!
"Tak se ukaž!" řekla jsem vyzývavě a probodla jsem ho pohledem.
Nemo se mi zadíval do očí. Nevím proč, ale měla jsem pocit, jakoby tam po něčem pátral. Náhle mě k sobě přitáhl ještě blíž, skoro jsem se divila, že to šlo, a políbil mě. Já jsem zaskočením nedokázala jakkoliv zareagovat. Pak se odtáhl a chtěl si mě prohlédnout, ale já jsem rychle odvrátila hlavu na stranu.
"Ummmm… Přestává pršet…..můžeme… jít do centrály," vykoktala jsem a hned, jak jsem tohle řekla, jsem vyšla z jeskyně. Za sebou jsem uslyšela ten tichý, vítězný smích, který mě znovu a znovu přiváděl do rozpaků. Za nedlouho mě Nemo dohonil a šli jsme mlčky vedle sebe. Teď jsem byla vděčná za to, že mám dlouhé vlasy, za které se můžu schovat. Hlavu jsem měla lehce skloněnou a vlasy jsem měla spuštěné po boku obličeje, takže jsem měla jistotu, že mi do něj nevidí. Moje hlava teď byla myšlenkama úplně někde jinde, než by měla být. Kdybych normálně myslela a jednala, byla bych už teď někde jinde, anebo by Nemo, přinejmenším, měl pěknýho modráka. Jenže…nějak to… nešlo. Já nevím proč, ale už si neumím představit, že by tu Nemo…nebyl. Naštěstí jsme už došli k centrále, což pro mě znamenalo jednak možnost úniku a taky přerušení těhle myšlenek. Vešli jsme dovnitř a já se snažila co nejrychleji, a co nejnenápadněji, vytratit do svého pokoje. Na chodbách centrály jsem přidala do kroku a, směrem k Nemovi, jsem pípla něco jako "ahoj". Neodpověděl mi. Jen se zase tak trochu zlověstně pousmál. Jenže můj mozek byl dostatečně zaměstnán na to, abych přemýšlela, co se mu honí hlavou. KONEČNĚ jsem se dostala ke dveřím do pokoje a hrábla jsem si do kapsy pro klíče. Nic. Klíče tam nebyly. Trhla jsem s sebou, protože jsem si myslela, že je mám v kapse, a neměla jsem. To mě překvapilo. Začala jsem je tedy hledat po tašce a málem jsem z ní chudáka Chika vysypala. Mezitím došel Nemo ke svým dveřím, otevřel je, a pak ulpěl zrakem na mně. Já se přehrabovala v tašce, a to dost horlivě, takže jsem si ho vůbec nevšimla. Jak si tak hrabu, uslyším cvaknutí dveří a tak se podívám směrem ke dveřím. Byly otevřené. A můžete hádat, kdo stál vedle mě s klíčem v ruce.
"Kde si ho vzal?" zeptala jsem se Nema, který se pořád nemohl zbavit toho tajemného úsměvu.
"No, prostě jsem ho…někde našel," řekl s provokativním a tajemným úsměvem zároveň. Jelikož jsem si jistá, že jsem ho měla v zadní kapse kalhot, nechci vědět, jak ses k němu dostal. Podívala jsem se na jeho rozevřenou dlaň, ve které klíč držel, a rychle jsem si jej od Nema vzala. Nevím proč, ale zase se pousmál. Radši jsem už na nic dalšího nečekala a rychle jsem zalezla do svého pokoje. Tašku jsem položil na postel a rozepla jsem zip, aby Chiko mohl vylézt ven. Nikdo ven nelezl, tak jsem usoudila, že spí a nechala jsem ho být. Díky stavu mojí hlavy jsem nikam daleko nemohla jít, tak jsem zakotvila na zemi. Lehla jsem si na podlahu, dívala jsem se do stropu a přemýšlela jsem. Najednou mě vyrušilo zaklepání. A to dost naléhavé. Šla jsem otevřít a k mému údivu jsem viděla Nema, a to dost rozrušeného. Než jsem se stihla zeptat, co se děje, vydrmolil ze sebe, že Laila zmizela.
"Klid, možná bude někde tady s Chikem," snažila jsem se ho trochu zklidnit, i když je pravda, že jsem se taky vyděsila. Kdyby ji někdo našel, nevím, co by se jí mohlo stát…
Šla jsem k tašce, kterou jsem položila na postel a rozevřela jsem ji. Ulevilo se mi - hodně. Usmála jsem se a kývla jsem směrem k Nemovi, aby šel za mnou. Přišel ke mně a do tašky se podíval. Ta úlevy na něm byla vidět. Laila tam s Chikem tvrdě spala.
"Asi se venku utahali," řekla jsem s úsměvem.
"Jo," souhlasil s úsměvem Nemo, "Ale pořádně mě vyděsila. Nevím, co by se jí mohlo stát, kdyby ji našli."
Vypadal tak smutně, když na to pomyslel… "Nějak už bychom ji už dostali zpátky. Nenechala bych vás v tom," řekla jsem rozhodně a usmála jsem se na něj. Vypadalo to, že je mi za tu podporu víc, než jen vděčný. Chápala jsem ho. Ač se to nezdá, takový tvoreček může hodně přirůst k srdci.
"Díky," řekl a usmál se na mě.
Nemohla jsem si pomoct. Ten jeho úsměv mě odzbrojil. Opět mě zradilo moje vlastní tělo, a hlavně mozek, a já jsem zrudla. Ale přesto jsem mu úsměv oplatila.
"No…já radši půjdu…" řekl a pak chtěl vzbudit Lailu.
"Počkej!" vyhrklo ze mě najednou. Teď si nejsem jistá, jestli jsem to řekla, protože jsem nechtěla, aby je budil, nebo proto, aby tu zůstal…
Nemo se na mě, trochu zaskočeně, podíval a čekal, co ze mě vypadne teď.
"No…ummm…byla by škoda je budit. Nech je spát… Nedáš si kafe?"
Nemo se na mě podíval trochu pobaveně a byla na něm vidět věta: Tak tohle jsem od tebe nečekal. Nakonec to pozvání přijal a já jsem postavila vodu na kafe. Za chvíli byla uvařená a já zalila kávu. Jeden hrníček jsem podala Nemovi a druhý jsem si nesla ke stolku. Posadila jsem se vedle Nema a…mlčela jsem. Já jsem naprosto nevěděla, co bych teď mohla říct. V hlavě se mi prolínala přítomnost, to, že bych neměla nikoho…mít ráda…a to, co se děje teď. Byla taková trapná chvíle ticha, kterou prolomil Nemo.
"Rogue, tebe ta pusa nějak rozhodila," řekl se smíchem a pozoroval mou reakci. No teď jsem ti vážně vděčná! Tímhle si mi VELMI pomohl!! Já už jsem nebyla schopná vymyslet jedinou smyslu plnou odpověď, a tak jsem ho nechala, ať si užije ten pohled na mou, značně červenou, tvář a napila jsem se z hrníčku s kávou. Pak jsem hrníček znovu položila na stůl a chystala jsem se odvést téma rozhovoru jinam, ale Nemo s tím zjevně počítal a nenechal mě to udělat. Položil svou ruku na moji, a když zjistil, že jsem neucukla, za ruku mě chytil. Teď jsem byla už úplně rudá a zrak jsem měla sklopený na postel tak, aby to nešlo vidět.
"Vzpomínáš si, jak jsme spolu seděli v lese a ty ses mě ptala, jestli se mi tu líbí?" začal Nemo. Já jsem se na něj podívala a přikývla jsem. On se pousmál a pokračoval: " A víš, co jsem ti na to řekl?"
Opět jsem přikývla.
Nemo se usmál, byl to takový… hřejivý úsměv. Celou dobu se mi díval do očí a to mě znervózňovalo a uklidňovalo zároveň.
"Tak doufám, že víš, CO jsem tím myslel," řekl a zadíval se mi hloub do očí. Bylo ticho. Jen jsme se na sebe dívali. Oba jsme věděli, co chce ten druhý říct. Tenhle mlčenlivý rozhovor vyvrcholil dalším polibkem…ale tentokrát z mé strany opětovaným… V ten Moment se rozrazily dveře do mého pokoje a zjevil se Edward. Zaskočeně se na nás podíval, my jsme se sice od sebe hned odtrhli, ale on stačil vidět to, co neměl. Pak se zářivě zasmál. Vyběhl zase ven a začal na celou centrálu řvát: "Kluci já vyhrááááál!!!"
Zaraženě jsem se podívala na Nema, ten pokrčil rukama, že taky netuší, co to mělo být. Pak mi to docvaklo!
"Ten blb se vsadil v jídelně!" vyštěkla jsem naštvaně a vyběhla jsem za ním na chodbu.
"Edwarde!!!!!"
Nic. Běžel nadšeně dál a úplně mě ignoroval. Spojila jsem ruce a dotkla jsem se stěny centrály. Už jsem se těšila, že dostane kamennou pěstí po hubě (Mám štěstí, že stěny centrály jsou z kamene), ale Ed byl rychlejší, než jsem čekala a já se netrefila. Pak už jsem jen slyšela hukot z jídelny. Super…tam teď hodně dlouho nevkročím…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama