close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

5, Kapitola – Mise přidělena!

14. prosince 2014 v 11:00 | Raven |  Zrcadlo
Už je to týden, co Edward udělala ze mě a z Nema vysloveně celebritu. Podle toho, co ostatní říkali, si prý vydělala docela slušný obnos. Zjistila jsem, že tady se nic neutají a že byla do téhle sázky zamotaná nejmíň půlka centrály. Bože…Kde to žiju?! Musím na to přestat myslet nebo mě to zase vytočí. Vždycky když na tu sázku pomyslím, mám chuť Eda pořádně nakopnout. Došla jsem chodbou k pokojům a přišla jsme k mým dveřím. Byla jsem myšlenkama tak trochu mimo. Popravdě jsem už týden myslela na to, o čem se mluví po centrále. Byla jsem zvyklá, že mě život v centrále v podstatě míjel, a že jsem celé dny proležela v knihách. Pak přišel Nemo a … všechno se změnilo.
"Usměj se trochu," ozvalo se za mnou. Lekla jsem se a ohlédla jsem se přes rameno, abych zjistila, kdo to na mě promluvil. Nemo stál naproti mně opřený o stěnu a užíval si ten pohled na to, jak jsem se vyděsila. Otočila jsem se k němu čelem.
"Jak dlouho už tam stojíš?" zeptala jsem se, když jsem se dostala z toho šoku.
"Celou dobu. Šla jsi kolem mě a vůbec sis mě nevšimla. Rogue, tvůj problém je, že nad vším moc přemýšlíš," přešel od stěny ke mně, jednou rukou se opřel o stěnu za mnou, a zadíval se mi do očí, "co buse s tím úsměvem?" dodal.
Sklopila jsem pohled, abych se míň červenala, a usmála jsem se, pak jsem se znovu podívala Nemovi do očí.
"Mám takový pocit, že se směješ, jen když jsem poblíž…" povzdechl si.
"Tak buď poblíž ještě častěji," reagovala jsem na to trochu provokativním úsměvem.
Nemo se pousmál. Naklonil se ke mně, rukou, kterou byl doteď opřený o stěnu, mi sáhl do zadní kapsy kalhot a vytáhl klíč od dveří.
"Beru to jako výzvu," zašeptal mi do ucha a pak mě lehce políbil. Uslyšela jsem cvaknutí - dveře se otevřely. Ani jsem si nevšimla, kdy přesně klíč z mé kapsy vytáhl a kdy jej vložil do zámku dveří.
"Nepůjdeš dál?" zeptala jsem se Nema s lehkým úsměvem.
"Taková nabídka se neodmítá," opáčil s úsměvem. Úsměv jsem mu oplatila a vešli jsme spolu do mého pokoje. Tam jsme se posadili vedle sebe. Chtěla jsem Nemovi říct něco o tom, co plánuju jako dokonalou pomstu pro Eda, ale než jsem to stačila udělat, zahájili, na nás oba, útok Laila s Chikem. Trochu se rozdováděli a svou energii si vybili na nás dvou. Když už jsme jim byli ukradení, laskavě nás nechali být a odletěli dělat neplechu zas o kousek dál. My dva jsme zůstali, trochu v šoku, ležet na posteli.
"Ani jsem nevěděl, že je Laila u tebe," řekl ještě trochu zaskočeně Nemo.
"Já taky ne," odpověděla jsem mu se smíchem.
Nemo se posadil a podíval se na mě. Já jsem se mu podívala do očí a usmála jsem se. Taky se na mě usmál. Čím dál víc si uvědomuju, že když je se mnou, nějak zapomínám na to kolem. Na všechno, co se stalo a co bolí.
"Je ti něco?" zeptal se mě ustaraně Nemo, když jsem přestala díky myšlenkám vnímat okolí.
"Ne…jen jsem…"
Nemo si lehl ke mně, teď jsme leželi v objetí, pohladil mě po tváři a starostlivě se na mě podíval. Díky tomu jsem zapomněla, co jsem se mu chystala říct. Myslím, že to vycítil, protože se potichu zasmál a, díky bohu, po mně nevyžadoval odpověď. Jen jsme spolu leželi, přitisknutí k sobě, a hladili jsme se. Čím dýl jsme tam takhle leželi, tím jsme se na sebe dívali…toužebněji. Což mě, vzhledem k tomu, že spolu nejsme dlouho, trochu zaskočilo, ale zároveň ten pocit…hřál. Podívala jsem se na Nema a usmála jsem se. Pak jsem se k němu naklonila a lehce jsem se svými rty dotkla jeho. Když jsem se ale chtěla odtáhnout, Nemo mě nenechal. Chytil mě kolem pasu a přitáhl mě k sobě tak, že mezi námi nebyl kousek volného místa. Vyměnili jsme si pohledy a začali jsme se vášnivě líbat.
"Ruce pryč!!! Všechno vidím!!!!" rozrazil dveře Ed s těmito slovy. My jsme s Nemem leknutím málem nadskočili. Edward si toho všiml a propukl v hlučný smích. Myslím, že ho zároveň pobavilo i to, v jaké "poloze" nás načapal.
"Sakra neumíš klepat?!?!" vyštěkla jsem na něj.
"Kdybych klepal, připravil bych se o velmi zábavné chvíle-to rozhodně neudělám."
"Ede, chtěl si něco nebo si nás zase jen chtěl dostat do trapné situace?" zeptal se ho, k mému údivu, docela klidný Nemo.
"Máme se dostavit k plukovníkovi… a navíc jsem vás chtěl dostat do trapné situace," zazubil se Edward.
Nemo si povzdechl, vstal, pomohl na nohy i mně, a pak jsme všichni společně šli za plukovníkem.
Jakmile jsme zaklepali, ozvalo se: "Dále." Společně jsme vešli a podívali jsme se na plukovníka. Ten si nás prohlédl zpoza stolu a pak pravil: "Mám pro vás úkol. Všichni tři pojedete do města jménem Rosal. Jsou to asi dva dny cesty vlakem na východ. Máme tam hlášených několik útoků na lidi a taky… se říká, že je tam knihovna. My žádnou v záznamech nemáme a podle toho, co jsem slyšel, jsou tam vzácné knihy. Chci, abyste to prozkoumali." Vzácné knihy…vzbudil jste ve mně zvědavost…
Plukovník se na mě zadíval. "Jestli tam knihovna je, žádné knihy se z ní neztratí, rozumíš mi, že Rogue?"
"Jistě…." zamumlala jsem otráveně.
Plukovníkovi bylo víc, než jasné, že se stejně pokusím dostat nějaké ty knihy k sobě.
"Ovšem. Jsem rád, že ti dva jedou s tebou - budou na tebe dohlížet. To mi připomíná…" otevřel šuplík ve stole a vytáhl z něj měšec, " … že tohle je tvoje, Ede," a hodil jej po Edwardovi. Ten jej chytil a usmál se.
"Díky plukovníku. Vaše účast mě obohatila…" pronesl s úsměvem od ucha k uchu.
Já se na Eda nechápavě podívala. Co mu mohl dát, že ho to tak "obohatilo"?
Rogue, už bys mohla vědět, že tady se nic neutají," zrentgenoval mě pohledem plukovník a na tváři měl trochu škodolibý úsměv. Teď už mi to bylo jasné.
"Vy jste se vsadil taky, co?" zeptala jsem se pohoršeně.
"Ed má skvělej odhad. Já jsem tipoval na tenhle týden. Trochu jsem našeho nováčka podcenil," pronesl s úsměvem plukovník.
"Tak my si jdem zabalit," řekla jsem rychle, protože jsem radši nechtěla víc slyšet, a snažila jsem se co nejrychleji vystrkat oba kluky ze dveří ven. Za dveřma mě opět přepadla menší deprese, protože jsem netušila, že se do těhle sázek zapojuje i plukovník. Bože…až tudy půjde major Hope, který má na mě obvykle štěstí, s tím jeho otcovským pudem nechci vědět, jak to bude vypadat… Vtom mě Nemo chytil za ruku.
"Říkal jsem ti, že nad vším moc přemýšlíš," usmál se.
"To je pravda, Rogue," přidal se k němu Edward.
"Dobře, nechte si své rozumy - jdem balit," řekla jsem nadšeně a vydala jsem se zpátky k pokojům. Kluci neměli jinou možnost než mě následovat a tak jsme se šli připravovat na cestu. Já si balení nadmíru užívala a zapomněla jsem na veškeré dění kolem. Chudáka Chika jsem někde zaházela taškama a všimla jsem si toho, až když se pod tou hromadou věcí začal pořádně vztekat. Chudák malej. Když jsem z něj tašky odházela, uraženě se na mě podíval a začal se dobývat ke dveřím. V jeho řeči to znamenalo, že chce jít za Lailou, a že doufá, že tam bude mít chvíli klidu. Zavrtěla jsem nad jeho úvahami hlavou a nechala jsem ho, ať se vyvzteká, a dál jsem se věnovala balení.
"U mě by měl větší klid," ozvalo se zas mnou. Trochu jsem s sebou cukla, ale moc dobře jsem věděla, kdo v mém pokoji je.
"Dělá ti dobře mě takhle děsit?" zeptala jsem se trochu vyčítavě, ale s úsměvem.
"Docela jo," usmál se Nemo a přišel ke mně blíž. Pak se podíval na moje tašky plné věcí a trochu se zarazil. "Rogue, nejedeš na dovolenou."
"Však toho není moc…a ještě nemám všechno…" pípla jsem potichu, když jsem viděla, jak se dívá na ty dvě plné tašky věcí.
"Užij si to nošení - já to neponesu," vyštěkl Ed, který se najednou objevil ve dveřích.
"Vy jste jeden jako druhý…klepat vás nikdo neučil, co?" zazoufala jsem si.
"Zajímavý, že se díváš jen na mě a ne na něho," zazubil se Edward a poukázal na Nema.
Trochu jsem zčervenala a radši jsem se dál věnovala balení. Edward se zasmál a, k mému štěstí, z mého pokoje vypadl.
"Kdo ho tohle naučil…" povzdechla jsem si.
Nemo se zasmál a řekl, že něco musel pochytit ode mě. Pak se zeptal, jestli chci s něčím pomoct. Když jsem řekla, že už to mám a že ne, zeptal se, co uděláme s Chikem a Lailou.
"Noooo…nevím," řekla jsem upřímně.
"Myslíš, že by něco provedli, kdybychom je nechali spolu?"
"Myslím, že ne. Aspoň by nebyli sami."
"Tak odpoledne, před odjezdem, Chika přiveď ke mně. Zatím pro ně nachystám nějaké jídlo a vodu," mrkl na mě s úsměvem Nemo a vytratil se ze dveří. Ještě chvíli jsem se dívala na dveře, ze kterých Nemo vyšel. Tenhle kluk mi zamotal hlavu a převrátil celý můj svět naruby, ale já mu za to jsem vděčná… Konec! Končím s balením a nechvíli se natáhnu na postel. Vyjíždíme až k večeru - kolem šesti - takže jsem se na chvíli šla prospat. Nastavila jsem si budík na půl pátou a šla jsem do hajan.
Budík zvonil přesně, ale mně se vážně vstávat nechtělo. Myslela jsem, že stejně neusnu, ale zjevně se povedlo. Vykopala jsem se z postele a šla jsem se převléct. Vzala jsem si na sebe tričko na ramínka a kalhoty, a šla jsem se podívat po Chikovi. Spal schoulený na mých taškách a vůbec ho netrápilo, že mě tlačí čas. Pohladila jsem ho po hřbetě a usmála jsem se. Chiko se na mě rozespale podíval a zívnul.
"Chceš jít za Lailou?" zeptala jsem se ho s úsměvem. Chiko se nadšeně postavil na nohy a běžel ke dveřím. Pak se podíval na mě a zase na dveře. Zasmála jsem se a přešla jsem ke dveřím. Pootevřela jsem je, a když jsem zjistila, že na chodbě nikdo není, vzala jsem Chika do náruče a přešla jsem s ním ty dva metry jen tak. Vešla jsem k Nemovi do pokoje a rozhlédla jsem se. Nema zjevně napadlo to samé, co mě - prospat se. Když jsem k němu přišla, spal. Podívala jsem se na budík, který měl kousek od sebe, a zjistila jsem, že ho natáhl, ale zradila ho baterka - budík nezvonil. Položila jsem Chika na zem a s úsměvem jsem se na Nema podívala. Posadila jsem se k němu na postel, naklonila jsem se nad něj, a jemně jsem ho políbila. Trochu s sebou cukl, nečekal to, ale za moment mi polibek oplatil. Pak se na mě, trochu rozespale, podíval s otázkou: "Jak dlouho jsi tady?"
"Nezvonil ti budík - máš vybitou baterku. Přišla jsem před chvílí a přivedla jsem Chika. Někde tady budou s Lailou dělat neplechu," usmála jsem se na něj.
"Kdybys nepřišla, zaspal bych…a připravil bych se super probuzení," řekl s úsměvem a naznačil mi, ať si lehnu k němu. Na chvíli jsem zaváhala, ale času bylo dost, takže jsem si k němu přeci jen lehla. Jen tak jsme leželi a mlčeli jsme. Asi po deseti minutách jsem chtěla vstát, ale Nemo mě nenechal.
"No tak! Zase sen vletí Ed a budem vypadat blbě a navíc to nestihnem. Obleč se a pojď," Nemo na sobě měl jen kalhoty, takže vletět sem teď Ed, je rozruch po celé centrále.
"Stihneme to…a neříkej, že se ti tak nelíbím," dodal s mírným úsměvem. Já jsem odklopila zrak, aby neviděl, jak moc jsem se začervenala, a pro jistotu jsem mlčela. Opravdu nemůžu říct, že se mi takhle nelíbí. Pod oblečením nešlo vidět, jak má vypracované tělo. Nemo se po mojí reakci na mě usmál. Asi se dovtípil, na co myslím, a jemně mě, trochu se zamaskovaným smíchem, políbil. Pak vstal a šel se doobléct. Když se oblíkal "nenápadně" jsem ho pozorovala. Podle toho úsměvu, který, při tom oblékaní, měl, si myslím, že si toho všiml. Upřímně…toho mého pohledu by si všiml asi každý. Moje jediné štěstí bylo, že jsem byla už natolik červená, že mu mě bylo líto, a nekomentoval můj stav. Už byl pomalu čas odchodu, takže jsme se rozloučili s Chikem a Lailou a šli jsme se podívat po Edovi. Potkali jsme ho na chodbě - prý šel pro nás. Ed sice nadával na ty moje tašky plné věcí, ale nakonec mi s nimi oba pomohli. Před centrálou jsme se všichni ještě jednou ohlédli a pak jsme se vydali k vlakovému nádraží…
Díky tomu, že Ed byl naprosto nepoužitelný, co se hledání v jízdním řádu týče, málem nám vlak ujel. Měli jsme štěstí a tak jsem, sice na poslední chvíli, nastoupili a vydali jsme se hledat volné kupé. Když jsme procházeli už třetím vagónem a všude bylo plno, pomalu jsme to chtěli vzdát. Nakonec jsme našli místo v posledním vagónu. Kupé bylo kousek odstrčené od ostatních, takže jsme měli soukromí. Což nám skvěle vyhovovalo. Kluci nastrkali tašky na nosiče v kupé a všichni jsme se usadili. Já si sedla vedle Nema, Edward se posadil naproti nám, a začali jsme debatovat o naší misi. Postupem času jsme však přestali mluvit o práci a začali jsme s vymýšlením blbostí. Tohle šlo nám všem nejlíp. Pošťuchovali jsme se, trochu jsme provokovali, tudíž jsme měli zábavu až do večera. Kolem sedmi jsme se usnesli, že bychom si mohli dát něco k jídlu, a šli jsme do jídelního vagónu. Jídlo vážně stálo za to. Kam se na tohle hrabe Phill. Po jídle jsme šli zase zpátky do kupé. Tam jsme samozřejmě neměli jinou zábavu než zdrbnout půlku centrály. Když přišel večer, a my jsme trochu zklidnili, udělali jsme v kupé trochu místa a připravili jsme ho na večer. Měli jsme úplně obyčejné kupé, čili tam byly naproti sobě dvě sedačky. Kolem deseti se Edward natáhl na tu, na které seděl, a nám s Nemem zůstala jedna společná. Když se Ed natáhl, přestal vnímat okolí, a za chvíli usnul.
"Na to, jak je ho všude moc, je docela lehký ho utahat," řekla jsem se smíchem, když už jsme si s Nemem byli jistí, že vážně spí.
"Taky bych to do něj neřekl," zasmál se Nemo.
Podívala jsem se z okna. Kolem byla pořádná tma, ale krajina byla i tak krásná. Sem tam byla vidět světla měst, jindy, když jsme projížděli okolo lesů, byla naprostá tma. Tohle mě na cestování bavilo nejvíc. Ráda jsem se dívala na míhající se krajinu a na nic jsem nemyslela. Ten pohled uklidňoval. Kolem pasu mě najednou někdo chytil a já s sebou trhla.
"Proč se vždycky tak vyděsíš? Kdo by tě zrovna tady mohl takhle chytit?" zeptal se Nemo, který stál za mnou, měl ruce kolem mého pasu, a taky se díval z okna. To ti…NEMŮŽU říct…
"Každý, kdo to nečeká, by se vyděsil," opáčila jsem potichu a sledovala jsem náš odraz v okně. Nemo si všiml, kam se dívám a usmál se.
"Sluší ti to," řekl po chvíli s úsměvem.
Usmála jsem se a dala jsme mu pusu na tvář. "Děkuju," zašeptala jsem.
"Nechce se ti spát?"
"Trochu," přiznala jsem.
"Mám vzbudit Eda, že naše princezna chce mít lóže sama pro sebe, nebo jsi ochotná se o něj podělit se mnou?" zeptal se se smíchem Nemo.
Zasmála jsem se a odpověděla mu, že jsem ochotná se s ním o "své lóže" podělit, ale jen když mě ráno vzbudí dřív, než nás takhle najde Ed. S tím jednoznačně souhlasil, prý by ty jeho poznámky celou misi nevydržel, a tak jsme si lehli, přitisknutí k sobě na sedačku a zanedlouho jsme usnuli…
Ráno jsem byla vzhůru dřív než kluci a trochu nervózně jsem pozorovala Edwarda. Bylo by mi blbý, kdyby se teď vzbudil a viděl nás tu takhle ležet. Nevím vlastně, proč jsem z toho tak nesvá. Vždyť ví, že se m…máme rádi, tak proč se to bojím dát před někým najevo?
"Dobrý ráno," vytrhl mě z myšlení polibek na tvář. Zase jsem s sebou cukla a zase mi to bylo vyčteno :D.
"Vypadá to, že jsme si to probuzení nemohli načasovat líp," usmál se Nemo, když se na Eda zadíval.
"Pravda. Tak vstaňme, než se probere."
Díky Edwardově tvrdému spaní jsme si mohli užít chvilku sami dva bez jeho neustálého popichování.
Když se Edward během té hodiny už potřetí pohnul, a já s sebou potřetí vyděšeně trhla, se to už Nemovi nezdálo.
"Rogue, co se děje? Když se tě dotknu, ucukneš. A když je někdo poblíž taky nechceš, aby věděl, že patříme k sobě…To se za mě stydíš?"
Znělo to tak vážně…až mi to bylo hrozně líto…
"NE! To si prosím tě nemysli," opřela jsem se mu hlavou o rameno, "Já jen…víš, jaká jsem byla, když si přišel na centrálu, ne? Je to pro mě jen trochu…těžší. Nevěděla jsem, že to vidíš takhle… je mi líto, že…"
Nemo si povzdychl a objal mě. "Nechtěl jsem, aby sis něco vyčítala, nebo tak, jen jsem si nebyl jistý, jestli ke mně cítíš to, co já k tobě…"
Přitiskla jsem se blíž k němu a zašeptala jsem: "Cítím…"
"Holky obejměte se a dejte si pusu!"ozval se najednou pobaveně Edward.
Sakra ty si to umíš načasovat fakt perfektně! Tak jo! Teď je čas, abych vrátila úder! Dala jsem Nemovi ruce kolem krku a vášnivě jsem ho políbila. Tím jsem šokovala jak Nema, tak Edwarda. Poté jsem se podívala na Eda, usmála jsem se a vypochodovala jsem z kupé ven. Ti dva tam zůstali šokovaně koukat. No a já jsem se mermomocí snažila, abych nevyprskla smíchy. Moc se mi to sice nedařilo, ale to vynechme. Asi za dvě minuty mě dohnal Nemo, pobaveně se na mě podíval, a pak jsme se oba začali smát.
"Nečekal bych, že to vezmeš HNED takhle," vydrmolil ze sebe se smíchem.
"Já taky ne," přiznala jsem v záchvatu smíchu. Upřímně teď nechci vědět, co bude říkat Edward po tomhle výstupu :D. Když jsme se trochu uklidnili, nebyli jsme si jistí, jestli zvládneme společný návrat do našeho kupé s vážnou tváří, tak jsme se shodli na tom, že spolu zajdeme na snídani. Po jídle jsme se odhodlali ke společnému návratu do kupé. Ruku v ruce jsme šli přes dva vagóny, než jsme došli k našemu kupé. Kousek před ním jsem zastavila a nervózně jsem se nadechla. Nemo mi pomohl trochu se uklidnit a pak jsme vešli dovnitř. Edward se zrovna přehraboval v tašce, když jsme vešli. Já jsem zrudla, ani nemusel nic říkat, a posadila jsem se na sedačku. V jedno má Nemo, vlastně i Ed, pravdu - se vším si moc lámu hlavu.
"Bod pro tebe Rogue. Překvapila si," řekl náhle s úsměvem Ed. Ale tohle nebyl provokativní úsměv. Byl takový…povzbudivý. Jakoby mě chválil. Úsměv jsem mu oplatila a zadívala jsem se z okna ven. Na tuhle misi budem ještě vzpomínat….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama