Když vlak zastavil na místě, kde jsme měli vystupovat, byl to trochu šok. Rozhodně jsme nečekali takový pohled. Jako zastávka tu byla jen polorozpadlá budka a nic víc. Kolem se rozléhala louka plná květin, přes kterou běžela polní cesta. I když to byl zprvu šok, byl to krásný pohled. Připomnělo mi to… domov…
"Rogue, jdeš taky?" zeptal se mě nedočkavě Edward. Ani jsem si nevšimla, že mezitím, co já byla zahleděná do okolí, vypakovali všechny věci a snažili se je pobrat. Vzpamatovala jsem se a šla jsem jim s bágly pomoct. Nakonec jsem na rameni nesla jen jednu menší tašku - prej kdyby mi dali něco těžšího tak se zlomím v pase (hahahahaha :D). Když jsme si sebrali své věci a jakžtakž jsme se dohodli, kdo co ponese, vydali jsme se loukou po cestě a doufali jsme, že nás dovede k městu. Kluci šli přede mnou a já jsem šla kousek za nimi. Ta cesta, i louka, mi strašně připomínala místo, odkud pocházím. Čím dál víc jsem se utápěla ve vzpomínkách. Ve vzpomínkách, které mě mučili tak usilovně, že…
"Rogue? Připomíná ti to…že?" zeptal se Edward. Zeptal se potichu. Myslím, že mu bylo jasné, že nechci, aby to Nemo věděl. Za to jsem mu byla vděčná. Nemo nemusí vědět všechno o tom, co jsme udělali… Přikývla jsem na souhlas a on se na mě povzbudivě usmál. Ed věděl, jak se asi cítím a nechal mě přemýšlet. Šli jsme takhle kus cesty, ale já si toho v podstatě nevšimla.
"Myslím, že už tam budem…" vytrhl mě z myšlení Nemův hlas. Podívala jsem se směrem, kam se klikatila cesta, a uvědomila jsem si, že necelý kilometr od nás je malé městečko. Vypadalo dost zvláštně. Vemte si, nikde žádné domy, ani pořádná cesta, a najednou, uprostřed luk, město. Vzpamatovala jsem se, co nejrychleji jsem mohla, a s úsměvem jsem kluky pobídla: "Tak jdeme, ne?"
Vykročili jsme tedy k městečku a zanedlouho jsme stáli u brány. Nikde nikdo. Kolem bylo hrobové ticho a kolem nebyl nikdo, kdo by nás do města vpustil. Vrata brány nebyly nějak zajištěné - myslím-ale…stejně tu něco nehrálo. Nemo zvedl ruku a chtěl vrata otevřít.
"Moment! Menší varování," chytla jsem ho rychle za ruku, "Někde nás nemají rádi," vysvětlili jsme jednohlasně s Edwardem. Pak jsem Nemovi ruku pustila a nechala jsem ho, ať vrata otevře. Trochu jsme mu museli pomoct, ty dveře byly vážně těžký, a pak jsme vešli dovnitř. Když jsme byly za branou města, zarazili jsme se. Ve městě bylo naprosté ticho a zdálo se, že i prázdno. Všichni jsme pohledem pátrali po jediném - po známce života.
"Zdá se mi to, nebo je tady nějak moc…ticho…" řekla jsem po chvíli zamyšleně. Než mi však stačil Ed nebo Nemo odpovědět, vyhrnula se na nás celá banda lidí s vidlemi, klacky a bůhví, čím ještě. Utvořili kolem nás kruh a výhružně se na nás dívali. Nemo byl trochu vedle - takovou reakci nečekal. Přece jen je to jeho první mise.
"Ccc, takhle se vítají hosti," odsekla jsem arogantně.
"V naší situaci je každý host hrozba," vyštěkl na mě jeden z davu. Samozřejmě, že ostatní ho hned zvučně podpořili.
"Co když jsme vám přišli pomoct?" namítl odměřeně Edward. Tohle je na práci exorcisty to nejhorší…My si ji nevybrali, ani jsme se o svou moc neprosili, ale tohle většině lidem nevysvětlíte.
Z davu k nám vyšel jeden muž, myslím, že to byl ten, co protestoval mezi prvními, blíž a prohlédl si nás. Zrakem spočinul napřed na Edwardově kabátu, pak na Nemovém. Už podle pohledu bylo poznat, co hledá. Symbol, který nosí všichni exorcisté připnutý na oblečení. Elementární symbol.

"Nejsou nic jiného, než armádní psi," odsekl a pak zrakem zabloudil ke mně. Když zjistil, že mám na sobě taky připnutý elementární symbol, výsměšně se usmál. Otočil se ke mně zády a vydal se pomalým krokem zpět do davu a u toho posměšně pravil: "Armáda je na tom asi blbě, když za sebe do boje posílá děti, které by sami potřebovali chránit. Je to docela…"
"Zdá se ti, že ochranu potřebuju?" zeptala jsem se výstražně. V ten moment mu došlo, že jsou na něj namířeny čtyři pěkně ostré, kamenné bodce, které vyrůstají ze země. Ostatní lidé z města pak přestali své zbraně tak křečovitě svírat a nebyli si jistí, co teď mají udělat. Muž se na mě vystrašeně podíval. Očividně takovou moc ještě u nikoho neviděl. Nervózně se pousmál, "Odpusťte, slečno, (Najednou SLEČNO! Ještě před chvílí jsem byla dítě… Pokrytče!) ale po několika útocích na naše město nevěříme cizincům."
Nechala jsem kámen vrátit se zpět do země. "Jistě," řekla jsem. Na tohle všichni z města, jako na povel, odložili svoje zbraně a začali nám vyprávět o útocích na Městečko. Postupně jsem z těch útržků, co nám říkali, usoudili, že půjde o nižší druh démona, který si tady krátí dlouhou chvíli. Po asi hodině jejich vyprávění jsme se šli podívat na místa, kde démon udělal nějakou neplechu. Měšťané nás zavedli ke kostelu, který se prý stává častým cílem jeho vylomenin. Když jsme se ptali, jestli ublížil člověku, v podstatě jsme se nedočkali odpovědi. Prostě se z téhle otázky nějak vykroutili a zavedli nás k jednomu malému domečku kousek za náměstím, který byl dost poškozený. Prý tady taky často útočí. No tady jsou rozhodně jeho rozmary více znát.
"Tak co budete dělat teď?" zeptal se nás jeden z lidí, kteří nás po městě provázeli.
"Budeme čekat," odpověděl stručně Ed.
"Čekat? To tu budete jen sedět a nic nedělat?!"
"Jestli víte, kde toho démona najdete, tak ven s tím. My ho milerád zneškodníme, když nám řeknete, jak se k němu dostanem, když ani nevíme, jak vlastně vypadá," ušklíbl se Ed.
"Měli jsme tu kněze," promluvil další muž, "býval kdysi exorcistou. Řekl nám, že všichni ovládáte určitá…kouzla. Zaříkávání. Něco udělat můžete, ne?" Sakra kdo to vyžvanil?! Tyhle metody jsou zakázané…a nebezpečné…
"To taky může zničit celé město," odpověděl mu Ed. Pán chtěl ještě nějak reagovat, ale věděl, že to myslí naprosto vážně, a mlčel.
"Proboha nechte už ty děti! Vy sami se toho démona bojíte, ale je tu nutíte dělat nějaký hokusy pokusy. Vždyť sem jeli dva dny vlakem! Určitě toho moc nenaspali," ozvala se zpoza davu jedna postarší dáma a mile se na nás usmála. Je fakt, že jsme unavení byli, ale taky jsme tu měli práci, takže…
"Ne, děkujem. My jsme tu proto, aby…"
"Tím, že na něj budete čekat na náměstí, nic nevyřešíte. Mohli byste se u mě vyspat," poukázala na třípatrový dům. Tohle muselo sloužit trochu jako místní hotel. Rozhodně byl moc dobře udržovaný.
S Edem a Nemem jsme se na sebe podívali. Oba, stejně jako já, vypadali docela unaveně. Už se stmívalo a navíc jsme byli celý den na nohou…a k tomu ta cesta vlakem… Po chvíli rozmýšlení jsme na sebe kývli a paní nás pozvala dál. Hotel byl zevnitř ještě hezčí, než z venku. Vnitřek byl obložený dřevem a vybavený do postaršího stylu. Byla to příjemná změna, na centrále takovýhle luxus nemáme. Uvnitř jsme se posadili na pohovku a Ema (prý jí nemáme říkat paní nebo madam- připadá si stará) nám uvařila čaj a dala nám něco k jídlu. Pak se omluvila s tím, že nám jde nachystat pokoje.
"Tak takový luxus jsem snad nikde nezažila, co ty Ede?"
"Taky ne. Je vážně milá. Kolikrát jsem musel spát venku pod stromami a tady nás ubytujou v hotelu. To si nechám líbit. Nemo nám asi nosí štěstí," zasmál se a podíval se na Nema. Taky jsem se zasmála a pak jsem se koukla na Nema. Na to, že je to jeho první mise, se mu bude spát skvěle. Já na své první misi spala v náklaďáku - a to o mně řidič neměl ani páru. Najednou za námi přišla Ema a oznámila nám, že máme připravené pokoje. Zvedli jsme se z pohovky a vděčně jsme ji následovali. Vyšli jsme po schodech o patro výš a Ema nás zavedla do pokojů. Edward měl nachystaný poslední pokoj na konci chodby a my s Nemem o pokoj před ním naproti sobě. Emě jsme poděkovali a do pokojů jsme vešli. No páááni! Tak tomu se říká život v luxusu! Pokoj byl obložený dřevem, hned naproti dveřím, ve kterých jsem stála, byla postel. Vedle bylo velké okno s nádherným výhledem na lesy za městem. Vešla jsem do pokoje a podívala jsem se doprava, kde byly otevřené dveře do koupelny. Lehce jsem tam nahlédla a viděla jsem velkou vanu. Tak odtud mě nikdo nedostane, vešla jsem dovnitř a přivřela jsem dveře,…nebo jo? To jsem neměla dělat. Na dveřích, ze strany koupelny, bylo obrovské zrcadlo…
Ihned jsem se vyděšeně odvrátila a dveře jsem vrátila do původní polohy. To…bolelo… Ten pohled…. No tak tenhle pohled mi stačil k perfektním nočním můrám. Po půl hodině, když jsem to trochu rozdýchala, jsem se dokopala k té vaně. V mým případě jsem neměla jinou možnost, než nechat dveře koupelny dokořán, abych neviděla zrcadlo. Napustila jsem vanu, voda byla až po okraj, a snažila jsem se trochu uvolnit. Bohužel moje myšlenky si daly záležet na tom, aby tomu tak nebylo. Nevím, jak dlouho jsem ve vodě ležela a přemítala o tom, co BYLO, ale po nějaké době mě vyrušilo zaklepání.
"Rogue," uslyšela jsem Nemův hlas.
"Ummm…moment. Posaď se prosím tě zatím někam…" řekla jsem trochu rozpačitě. Sice se máme rádi, ale myšlenka, že je hned vedle v pokoji a já jsem pár metrů od něj nahá, mě vážně znervózňovala. Na dlouhé přemýšlení jsem neměla čas tak jsem si vzala věci a začala jsem se oblékat.
"Máš tu super zrcadlo…" uslyšela jsem Nema, jak komentuje můj pokoj. Jo je hrozně… moment! Jak to víš?! Vždyť ty si za rohem!!!
"Jaké zrcadlo…?" zeptala jsem se roztřeseně.
"No to naproti postele. Být dvakrát větší, než jsi teď, stejně se tam uvidíš," řekl se smíchem.Já chci pryč…. Byla jsem k němu zády, když jsem vešla do pokoje, takže jsem o něm neměla ni páru. Dneska se nevyspím…
"Rogue?" zeptal se Nemo, když jsem mu ani po dvou minutách neodpověděla.
Nahlas jsem polkla, připravila jsem se, a rychlím krokem jsem vyšla z koupelny k Nemovi. Postavila jsem se co nejdál od zrcadla, abych v něm hlavně SEBE neviděla.
"Je ti něco, Rogue?" zeptal se mě starostlivě Nemo a přišel ke mně.
"Ne… já jen…"
"Vypadáš vyděšeně," podotkl ustaraně.
"Ne, to se ti zdá. Co si potřeboval?" zamluvila jsem rychle tohle téma.
"Ed chce vědět, jestli může jít spát, nebo jestli ho za 10 minut vzbudíš s tím, že jdeme ven poohlídnout se po tom démonovi."
Trochu jsem se zasmála a zamyslela jsem se. "Řekni mu… že může jít spát. Stejně říkali, že když se objeví, vzbudí celé město, takže ho nezaspíme."
"Vyřídím mu to," usmál se, "A asi si taky půjdu lehnout. Dobrou noc," políbil mě a pak odešel. Dobře…. Teď si promyslíme plán, jak se hýbat po pokoji tak, abych se vyhnula zrcadlu… Po asi hodině stání na místě a přemýšlení mi došlo, že to asi nepůjde. Ať se hnu kamkoliv, narazím na to zatracený zrcadlo. Jediný slepý bod je ten, na kterém právě stojím. Fajn…nemůžu tu stát celou noc… Ale můžu ještě chvíli zůstat vzhůru. Vyšla jsem ke dveřím, jediné 2 metry, kde je slepé pole, a šla jsem dolů do haly. Ema už byla v pyžamu, ale ještě trochu uklízela v kuchyňce. Hned, jak jsem vešla, si mě všimla.
"Neměla už bys jít spát? Vždyť už je skoro půlnoc. Vůbec se nevyspíš…" domlouvala mi Ema.
"Já…nemůžu spát."
Ema si mě prohlédla, jakoby tušila, že se snažím něco skrýt, a pak se pousmála. "Nechceš, abych ti uvařila čaj? Bude se ti líp usínat."
Myslíte…? Usmála jsem se a přikývla jsem. Ema mi úsměv oplatila a postavila vodu na čaj. Pak začla chystat hrníčky.
"Emo, můžu se na něco zeptat?"
Ema jen přikývla a dál se věnovala kuchyni.
"Víte…zaslechli jsme zvěsti o tom, že je tu knihovna. Pro nás HODNĚ vzácná knihovna. Nevíte o ní něco náhodou?"
Ema přestala s veškerou prací a chvíli jen mlčela. Pak si zase našla něco na práci a u toho začala: "Knihovna tu je, ale jestli nehledáš nějakou pohádku nebo klasiku, nebude ti vůbec platná."
"A jiná tu není? Opravdu ne?"
"Neslyšela jsem o žádné jiné knihovně. Ale…tohle město má dlouhou historii. Můžeš se tu zkusit podívat, jestli tu nenajdeš nějaké pozůstatky."
"A nevíte, kde bych mohla hledat?" snažila jsem se z ní dostat co nejvíce informací.
"To netuším. Ale…říká se, že když chceš něco dobře schovat, máš to nechat všem na očích…"
Hmmm…super. Tenhle rozhovor mi vážně pomohl. Dopila jsem čaj, poděkovala jsem Emě za její péči, popřála jsem ji dobrou noc a šla jsem zpátky do pokoje. Po opravdu dlouhé chůzi a ještě delší přípravě nervů jsem do pokoje vešla. Je to dobrý - zatím. Zatím stojím ve slepém bodě. Nadechla jsem se, a co nejrychleji jsem se snažila přejít do koupelny, abych se mohla převléct. Jenže…ať se snažíte, jak chcete, stejně se tam podíváte… I ty momenty stačí na to, aby se všechno…vrátilo… Ten odraz…Tolik bolí, když jej vidím…
V koupelně jsem zůstala hodně dlouho. Nedokázala jsem si představit, že budu spát a to zrcadlo bude ani ne tři metry ode mě. Nakonec jsem se dokopala k té posteli. Zrak jsem měla sklopený k zemi a snažila jsem se prostě si zrcadla nevšímat. Sehnula jsem se, sundala jsem si boty, a strčila jsem je k okraji postele. Když jsem se narovnala, nedošlo mi, že jsem přímo naproti zrcadlu a podívala jsem se do něj…