close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

7,Kapitola - Naděje

20. prosince 2014 v 11:00 | Raven |  Zrcadlo
Viděla jsem ji. Udusila jsem v sobě výkřik, ale nebylo to lehké. To, co jsem viděla v zrcadle, nebyl můj odraz. Ale ani její… Bylo to něco pokřiveného, co mi ji vzdáleně připomínalo. Ty pohyby i ten tvar těla. Všechno to, co bylo charakteristické. Obraz v zrcadle ke mně pak natáhl ruku, jako by se mě chtěl dotknout, a pomalu se začal přibližovat. S nepopsatelným strachem jsem strnule sledovala to, co se ke mně blížilo. Obličej toho…tvora byl nepopsatelný. Tenhle pohled mě bude provázet ve všech nočních můrách…


Pořád se blížil…Odtrhla jsem zrak od zrcadla. Na poslední moment jsem odtrhla zrak a snažila jsem se namluvit sama sobě, že si se mnou hraje má mysl. O chvilce relativního uklidnění jsem zavřela oči a s rychlým, vystrašeným dechem jsem si začala na postel pomalu lehat. Stále jsem nevědomky očima, i přes to, že jsem je měla zavřené, těkala k zrcadlu. Lehala jsem si pomalu. Hodně pomalu. Byla jsem tak potichu, že jsem slyšela tlukot svého vystrašeného srdce. Pořád jsem se snažila nemyslet na to, co uvidím, nebo co bych mohla vidět, když otevřu oči. Poslepu jsem rukou sáhla po dece, která byla kousek ode mě. Snažila jsem se ji chytit tak, abych byla schopná se nějakým způsobem zakrýt. Namísto deky jsem však sáhla na něčí ruku… Vyděšeně jsem z postele vyskočila a otevřela jsem oči. Když jsem se podívala na postel, byla prázdná. Ani stopa po tom, že jsem tam nebyla sama. Rychle jsem se podívala na zrcadlo, a odraz v něm, ve kterém se znovu odrážela ta postava, která se předtím snažila dostat ke mně. Už ten pohled mě vyděsil dost na to, abych v tomhle pokoji nezůstala ani minutu. Musela jsem odtamtud co nejrychleji vypadnout. Neběžela jsem sice, ale rychlým krokem jsem vyšla z pokoje, dívajíc se stále na dveře, ze kterých jsem vyšla, a šla jsem stále dopředu. Moc jsem nevnímala, kam jdu, ale uvědomovala jsem si, že svůj krok stále zrychluju. I když jsem věděla, že tomuhle nemůžu utéct… Náhle jsem do něčeho vrazila. Už podle instinktu jsem věděla, že je to postava, což mě vyděsilo ještě víc. Vypískla jsem, ale včas jsem se utlumila natolik, abych nevzbudila celý hotel. Pak teprve jsem si uvědomila, že jsem vrazila do Nema. Myslím, že podle toho, jak jsem zareagovala a jak jsem vypadala, si už domyslel, že něco není pořádku.
"Rogue, co se stalo? Jsi v pořádku? Co tady děláš?" ptal se nechápavě a starostlivě zároveň.
Uklidnila jsem se a začala jsem: "Já…jen jsem… Co tady vlastně děláš ty?"
"Dole jsem si zapomněl batoh…" přišel ke mně a pohladil mě po tváří, " Rogue, co se stalo? Jsi hrozně vyděšená. Proč…"
"To nic," řekla jsem ještě roztřeseně a doufala jsem, že to Nemo nepozná, "jen nějak…nemůžu…" nedokázala jsem to ze sebe vymáčknout. Nemo to poznal. Bylo mu jasné, že se něco děje - něco vážného- ale taky mu bylo jasné, že ze mě, aspoň teď, nic nedostane. Chvíli bylo ticho a Nemo se na mě jen tak díval. Snažila jsem se vyhnout pohledu do očí. Teď by v nich přečetl mnoho…
"Rogue, nechceš spát u mě?" zeptal se pak najednou.
Teď jsem se mu nechápavě podívala do očí.
"Musíš se vyspat. A mám takový dojem, že u sebe spát nebudeš ani za nic," vysvětlil mi dřív, než jsem se stačila zeptat.
"Ale…"
"Čeho se bojíš? Já přece nekoušu," zasmál se Nemo, když viděl tu nervozitu v mých očích. Lehce jsem se zasmála, pro něj to byla odpověď "ano", a šla jsem s ním k němu do pokoje. První, po čem jsem se dívala, byla zrcadla. K mému obrovskému štěstí jsem zjistila, že v okolí žádné není. Nemo si všiml, že se mi trochu ulevilo, ale nebylo mu jasné, proč. Taky věděl, že se to asi jen tak nedozví. Povzdechl si, přešel k posteli a sedl si na její okraj. Sundal si tričko a pak jej hodil na židli kousek od sebe. Trochu se protáhl a na postel se natáhl. Hned na to se podíval na mě. Já jsem byla stále ještě trochu vystrašená z toho, co jsem viděla, ale tady se můj strach trochu vytrácel a přešel na nervozitu. Nemo se usmál, když viděl, že jsem lehce zčervenala. S lehkým úsměvem mi naznačil, ať si jdu lehnout k němu. Musím přiznat, že navzdory tomu, co jsem prožila před chvílí, se mi opravdu chtělo spát. Vyšla jsem směrem k posteli, trošku nervózní, ale vyšla jsem, a lehla jsem si k Nemovi. Popřáli jsme si dobrou noc a v objetí jsme spolu usnuli. Tedy aspoň jsem si to myslela. Nemo nespal. Když jsem usnula, Nemo byl stále vzhůru. Díval se na mě a přemýšlel o tom, co před ním tajím, a o tom, proč se teď ze spánku omlouvám za to, že žiju…
Ráno jsem se probudila sama. Posadila jsem se na postel a protáhla jsem se. Pak jsem se rozhlédla po pokoji a snažila jsem si domyslet, jestli tu Nemo je, nebo jestli šel dolů do haly.
"Dobrý ráno," ozvalo se za mnou, když jsem chtěla vstát. Na pozdrav jsem odpověděla a na Nema jsem se usmála. Zeptala jsem se ho, jak dlouho je vzhůru. Po odpovědi, že zhruba pět minut, jsem vstala taky. Počítám, že k mému štěstí, cestou z jeho pokoje, potkám Edwarda a ten jeho rejpavej pohled. Napadlo mě, že bych se mohla trochu upravit, než vyjdu na chodbu a namířila jsem si to do koupelny. Přede dveřmi jsem se však zarazila.
"Nemo, kde je tady zrcadlo?"
"V koupelně, když vejdeš, napravo od tebe," nasměroval mě. To je dobré. Když se nebudu dívat doprava a otočím se rovnou k umyvadlu, zrcadlo bude za mnou. Svůj "geniální" plán jsem uvedla do chodu, ale jaksi jsem ho nedomyslela. Chyba byla v tom, že Nemo mě pozoroval. Něco už tušil. Už na centrále si všiml, že se zrcadlům vyhýbám, ale doteď si s tím nelámal hlavu. Upravila jsem se a snažila se moc nevnímat ten Nemův pohled. Vyšla jsem z koupelny a …
"Nepodívala ses do něj."
Vyčítavě jsem se na něj podívala. Jestli si mě prohlížel jen kvůli tomu, aby zjistil moji reakci, ohledně zrcadel tak…
"Čekal bych, že se do něj podíváš, když ses na něj ptala," pokračoval Nemo. Odvrátila jsem pohled na stranu. Tohle je snad moje věc, ne?
"Rogue, oba víme, že máš tajemství. A tohle s ním nějak souvisí, že? Proč mi…?"
"Tohle…je moc složitý na vysvětlování," odsekla jsem.
"Času máme dost…" namítl opatrně Nemo s nadějí, že mu něco řeknu.
"Nemáme…" řekla jsem potichu a pak jsem z pokoje odešla…
U sebe v pokoji jsem byla za celý den jen jednou, a to ráno převléct se, jinak jsem tam za celý den ani nepáchla. Na to jsem moc velký zbabělec. Celý den byl, díky mému rozhovoru s Nemem, v ponuřejší náladě. Oba jsme nad tím, co řekl, přemýšleli. Já jsem věděla, že má pravdu, ale o tomhle jsem mu nemohla říct… s nikým jsem o tom nemluvila. Ví to jen plukovník a Ed. Plukovník proto, že mě z tama tenkrát odvedl, a Ed protože to, čím jsem si prošla, kdysi taky viděl… Celý den se nic nedělo, takže jsem se v jednu chvíli vytratila a pátrala jsme po knihovně. Prošla jsem celé město a ptala jsem se lidí, jestli si něco nevybaví. Většinou nevěděli, nebo se mi zdálo, že odpovědět nechtějí. Do hotelu jsem se vrátila až večer s nepořízenou.
"Mohla si dát aspoň vědět, že odcházíš," začala mi Ema vyčítat můj polední útěk, "ti hoši, a hlavně Nemo, o tebe měli strach."
Teď mi nevědomky hnula se svědomím a já si svůj menší výlet začala trochu vyčítat. Měla pravdu, že jsem mohla říct, že jdu do města zvlášť, když jsem se vrátila až teď v osm večer. Po menším kázání jsem šla ke schodům do druhého patra a chtěla jsem jít do pokoje. Těsně před schody jsem však potkala Nema, asi se šel právě zeptat, jestli už jsem se vrátila. Podíval se na mě vyčítavě a čekal, co mu řeknu.
"Prý ses o mě bál…promiň, mohla jsem říct, že odcházím…" No tak jo, trochu jsem ty štěněčí oči zahrála, ale platilo to :D. Sice se na mě ještě chvíli díval vyčítavě, ale už ne tak, jako předtím.
"Zjistila si něco o té knihovně?" zeptal se potom, aby řeč jen tak nestála.
"Vůbec nic," povzdechla jsem si, "mám pocit, že místní se o ní zrovna moc bavit nechtějí."
Nemo věděl, že je ta knihovna pro mě důležitá, a tak se na mě povzbudivě usmál a řekl, že ji určitě najdeme. Byla jsem mu vděčná za to, co říkal. Vždycky věděl, co říct, aby mi bylo líp.
"Budeš dneska spát u mě?" zeptal se pak Nemo. Touhle otázkou mě zaskočil. Nečekala bych, že se na to zeptá. Začala jsem se červenat v momentě, kdy se na mě s úsměvem podíval a přímo toužil po odpovědi. Přiznávám, že jsem u něj ráda spala, měla jsem pocit, že jsem…v bezpečí. Nabídku jsem přijala. Byla jsem ráda, že nemusím být u sebe v pokoji, a že celkově nemusím být sama. Podle jeho výrazu jsem poznala, že je rád. Myslím, že ho těšilo i to, že na mě mohl dávat pozor. Usmáli jsme se na sebe a šli jsme k němu do pokoje.
"Kde je vlastně Ed? Celou dobu jsem ho neviděla…" zeptala jsem se Nema, když jsme byli před dveřmi jeho pokoje.
"Znáš ho, ne? Spí, dokud může," odpověděl mi se smíchem. No jo, to mě taky mohlo napadnout. Nemo otevřel dveře a pokynul mi, ať jdu dál. Uvnitř se mě Nemo zeptal, jestli bych se nechtěla vykoupat. Zase jsem zčervenala, ale s úsměvem jsem přikývla. Chtěla jsem si k sobě zajít pro věci, ale Nemo se nabídl, že pro ně půjde. Byla jsem mu za to vděčná. Nemusela jsem chodit tam, kam se mi opravdu nechtělo. Nemo mi dal ručník, poslal mě do koupelny a šel mi pro věci. Vešla jsem do koupelny a pak jsem si uvědomila, že hned vedle mě je zrcadlo. Nahlas jsem polkla a jemně jsem se otočila, ale…zrcadlo bylo zakryté. Napřed jsem e vzpamatovala z šoku a pak jsem se usmála. Nemo asi tušil, že bych s ním tady chtěla být. Byla jsem mu vděčná, že to zrcadlo zakryl a nanic se neptal, ani nic nenamítal. Usmála jsem se a začala jsem napouštět vodu do vany. Sundala jsem si šaty, složila jsem je na stoličku vedle vany. Vlezla jsem do vany a položila jsem se do horké vody. Uslyšela jsem cvaknutí dveří - Nemo se vrátil. Teprve teď jsem si uvědomila, že všechny věci, které s sebou mám, má teď Nemo. No být trochu chytřejší, tak si ty, co jsem měla na sobě, nepoložím tak blízko vany. Nebyly by tak mokré a já bych si je mohla obléct. No co, tak mě uvidí v ručníku, se nezblázním. Otočila jsem se ke stoličce, na kterou jsem si položila věci a sáhla jsem po ručníku…který tam NEBYL! JÁ HO NECHALA VEDLE! Tak jo…asi nemám jinou možnost…
"Ummmm…Nemo?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Už teď jsem byla naprosto červená. Nevím, jak budu vypadat, až vejde.
"Jo?"
"No… Já…Totiž…zapomněla jsem si ručník vedle a jediný věci, co mám s sebou, máš …teď ty," pípla jsem potichu a zrudla jsem ještě víc. Slyšela jsem Nemův tichý, i když se mi zdálo, že i trochu nervózní, smích vedle v pokoji. Úplně červená jsem se naskládala do vany tak, ať je ze mě vidět co nejmíň, pak jsem uslyšela Nemův hlas, jak se ptá, jestli může vejít. Zhluboka jsem se nadechla a přitakala jsem. Nemo pomalu vešel, doteď jsem nevěděla, že můžu ještě víc zčervenat, a položil ručník spolu s věcmi na stoličku u vany. Snažil se na mě nedívat, bylo to na něm vidět, ale letmým pohledům se prostě neubránil. Když se naše pohledy setkaly, oba, a hlavně konečně i on, jsme zčervenali. Chvíli jsme se jen tak ne sebe dívali a pak, ani nevím, JAK jsem to udělala, jsem se k němu naklonila. On udělal to samé. Naposledy jsme se podívali do očí a hned na to jsme se políbili. Po tomhle polibku jsem znovu, a ještě víc, zčervenala a sklopila jsem trochu hlavu. Ale usmívala jsem se. Stejně, jako Nemo. Oba jsme mlčeli. Ne, že by nebylo co říct, ale to, co by jsme řekli, bylo v tom polibku. Když jsem se tak trochu vzpamatovali, Nemo se teda vzpamatoval o trochu dřív, políbil mě lehce na rameno a zase odešel. Ještě u dveří se na chvíli otočil, podíval se na mě a usmál se. Teď jsem si uvědomila, že najisto můžu říct, že ho…miluju… Asi za deset minut jsem z koupelny vycházela oblečená a už ani ne tak červená. Ručník jsem přehodila přes okraj židle, aby uschnul, a podívala jsem se na Nema, který seděl na okraji postele a prohlížel si mě.
"Nedívej se na mě tak! Znervózňuješ mě," řekla jsem trochu se smíchem, když jsem si šla, sednou k němu.
"Tak promiň, ale to prostě nejde," řekl mi s lehkým úsměvem, když se na mě díval. Usmála jsem se na něj a podívala se mu do očí. Takhle jsme se na sebe ještě nedívali. Letmo jsem se podívala na hodiny, je čtvrt na deset, a pak jsem se znovu zadívala na Nema. Vyměnili jsme si pohledy a Nemo mě pak chytil za ruku. Naklonili jsme se k sobě a začali jsme se líbat. Naše polibky byly stále vášnivější a vášnivější. Pomalu jsme si lehli na postel a nepřestávali jsme se líbat. Pomalu jsme se začali dotýkat jeden druhého i pod oblečením. Bylo to krásný a já nechtěla, aby přestával.
"Nemo! Nemo! Kde je Rogue?! Máme problém! Je tu!!!" uslyšeli jsme náhle zpoza dveří zběsilé bouchání a Edwardův naléhavý křik. Potichu jsem zanadávala, stejně jako Nemo, rychle jsme na sebe hodili "pracovní úbor" (exorcistické pláště) a běželi jsme s Edem ven. Ed se sice chtěl zeptat, ale my mu důrazně řekli, že teď ne. Čili jsme tenhle rozhovor odložili nadobro. Doběhli jsme k náměstí a rozhlíželi jsme se po démonovi. Pak jsme zahlédli kouř z rozbitého domu, ve kterém prý řádil nejraději. Rozběhli jsme se k domu, který začínal hořet. Když jsme doběhli, očima jsme pátrali po démonovi. Když jsme ho našli, byli jsme trochu v šoku. Byl malý - asi jako čtyřleté dítě - a vesele si v ohni hrál. Očividně ho to bavilo. Vypadal vážně nadšeně. Kdyby ta potvůrka nedělala takovou neplechu, řekla bych, že je roztomilej.
Nemo se chtěl pokusit svou mocí uhasit ten požár, ale já ho zastavila, a navíc…stejně tu nikde kolem nebyla voda.
"Tohle je práce pro Eda," vysvětlila jsem mu, když chtěl vědět, proč jsem ho nenechala namalovat pentagram. Podíval se na Eda, který už měl pentagram nakreslený a pomalu si začal hrát s ohněm. JO…Ed má skvělou moc. Oheň se před Edem rozestoupil a on měl k démonovi volnou cestu. Ten samozřejmě, jak zjistil, že je Edward exorcista, začal hned útočit. Ed přiměl jeden plamen ohnat se po démonkovi, ale ten se jen otřásl. Ani nebyl popálený. Ed se rychle vzpamatoval z šoku a zkusil na něj zaútočit jinak. Démon si z toho nic nedělal a dál běžel proti Edovi. Když už byl skoro u něj a Ed se chystal vytáhnout dýku, démon zakňučel a spadl na zem. Edward se na něj zadíval, a pak se podíval na mě. Já jsem použila svou moc a démona probodl menší hrot z kamene. Chystal se mi poděkovat, ale to předběhl situaci. Démon náhle vstal a díval se na mě. Myslím, že mi to teď vrátí. Nachystala jsem se na protiútok, ale démon najednou začal kňučet a skácel se k zemi. Já s Edem jsme se na sebe koukli. Ani jeden z nás neměl páru, co se stalo. Pak mi to, teda nebyla jsem si jistá, docvaklo. Otočila jsem se na Nema, který si, mezitím, co jsme se s Edem marně snažili démona porazit, někde sehnal trochu vody. Očividně ho napadlo mnohem dřív, než nás dva dohromady, že když si v tom ohni hraje, tak se ho asi pomocí ohně nezbavíme. Šikovnej. Jenže dům už nezachráníme. Je skoro celý v plamenech. Vypadá to, že se za chvíli rozsype. Edward se svou mocí snažil zabránit tomu, aby se oheň rozšířil po městě. Docela se mu to vedlo, ale oheň si s domem pěkně zahrával. Dům zapraskal a zřítil se jeden z dřevěných trámů. Zaryl se přímo do podlahy a udělal do ní pěknou díru. Všichni jsme o kousek uskočili. Na podlahu jsem se zadívala…moment! Tam jsou knihy! Knihovna! Je tady… Edward si všiml, na co myslím a co se chystám udělat.
"Rogue, ne!" křikl na mě a snažil se mě zastavit. Bohužel nebyl dost rychlý. Já už byla pod hořícím domem v knihovně…
Byla to ta knihovna, kterou jsem hledala. Věděla jsem tu už jen podle toho, jak to tam vypadalo. Kolem byly svitky s alchymistickými texty a obrazci, a všude kolem vzácné a steré knihy. Ona tu musí být. Věděla jsem naprosto přesně, jakou knihu hledám. Přečetla jsem toho o ní strašně moc, ale už jsem skoro nedoufala, že bych ji kdy mohla najít. S hledáním jsem si ale musela pospíšit. Oheň se teď začal šířit i knihovnou. A jelikož knihy byly steré a vázané v kůži, oheň se šířil zatraceně rychle. Já se rozběhla k poličkám a stolkům a hledala jsem, jak nejrychleji jsem uměla. Venku jsem z dálky slyšela Edův hlas, jak nadává, že jestli se odtamtud dostanu živá, zabije mě. Nevšímala jsem si ho, a dál jsem se prohrabávala knihami. Pomalu začínaly chytat okolní stolky a oheň se tak začal šířit rychleji a rychleji. Teď jsem začínala knihy prohrabávat horlivěji. Na stolku, u kterého jsem hledala, jsem nic nenašla. Když jsem se přesouvala k dalšímu, zahlédla jsem na osamoceném stole jedinou, velkou knihu. To musí být ona… Vypadala přesně tak, jak jsem o ní četla. Rozběhla jsme se k ní, opatrně jsem ji ze stolku sebrala, a teď jsem se zaměřila na to, jak se odtud dostanu. Podívala jsem se na díru v podlaze, kterou jsem se do skryté knihovny dostala, a zjistila jsem, že tudy to nepůjde. Podlaha, a hlavně moje úniková cesta, byla celá v plamenech. K mému obrovskému štěstí se zbortil další kus podlahy a udělal díru do stěny. Oheň byl už nebezpečně blízko kolem mě. Už jsem přestávala doufat, že se odtud dostanu. Pak se ozvala rána a celý dům se zřítil…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama