close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

8,Kapitola – Kniha mrtvých

23. prosince 2014 v 11:00 | Raven |  Zrcadlo
Ed s Nemem teď bezmocně sledovali hořící trosky budovy. Když se trochu vzpamatovali z toho šoku a chtěli se začít troskami prohrabávat, zazářila Nemovi zem pod nohama. Uskočil snad metr dozadu, jak se vyděsil, a pak sledoval, jak se v zemi udělala díra o průměru kolem jednoho metru. Po chvíli jsem, se značnými nadávkami, z díry vylezla já. V momentě, když se dům začal bortit, jsem svou moc zaměřila na díru ve stěně, kterou způsobil spadlý trám. Dalo to trochu práce, ale díky kameni, kterého bylo v půdě habaděj, jsem dokázala, vytvořil takový provizorní tunel, kterým jsem se dostala ven. Moje ruka to sice odnesla popáleninou, ale to přežiju. Nemo, jen co se vzpamatoval, mi pomohl z díry vylézt, šťastně a s úlevou mě objel, a pak po mně s Edwardem začali křičet.
"Rogue! Seš normální?!?! Víš, jak jsme se báli?! Chceš zabít teď, nebo ještě dřív?!?!" začal po mě vřískat Ed. Já se ho fakt začala bát…
"Klid. Však žiju…" osekla jsem potichu.
"Ty já tě…!"
Ucukla jsem před Edovou celkem dobře mířenou ránou a sykla jsem bolestí. Teď si Nemo i Ed všimli, že mám spálené rameno. Nemo se lehce spáleniny dotknul. Ucukla jsem. Rána byla hodně citlivá. Pak se Nemo zadíval na knihu, kterou jsem držela v ruce. To už se k nám blížili všichni z města. Když jim zrak spočinul na knize, kterou jsem držela, podívali se na nás tak trochu nenávistným pohledem.
"Vraťte tu knihu," pronesl muž, který stál v první řadě před ostatními. Myslím, že to byl ten samý, který je vedl, když jsme do města přišli. O krok jsem ucouvla. TUHLE knihu nepustím z rukou. Asi to ten chlap pochopil neboť on, a všichni kolem něj, vytáhli zbraně.
"Tahle kniha nesmí opustit město. Už nikdy neměla spatřit světlo světa - měla zůstat pohřbená pod zemí," zkusil to naposled ostřeji.
"Říkali jste, že tu knihovna není. Když není knihovna, není kniha," odvětila jsem paličatě. Muž se zašklebil - teď jsem ho vážně naštvala.
"Tak si ji budeme muset vzít sami," řekl a potom, jako na povel, na nás zaútočilo celé město. No náš "boj" popisovat nemusím. Je snad jasné, že s našimi chorostmi, jsme měli převahu my. Samozřejmě, že jsme nikomu neublížili, maximálně budou léčit nějakou tu modřinu. Nicméně, tohle pro nás znamenala, že jsme museli z města co nejrychleji zmizet. Byli jsme rádi za to, že jsme si stačili sebrat naše věci. Do necelých tří minut po tomto konfliktu jsme vycházeli městskou branou na rozlehlé louky. Když jsme od města ušli asi půl kilometru, doprovázeni Edwardovím nekončícím proslovem o mé tvrdohlavosti, naivitě a blbosti, navrhl Nemo, že bychom mohli rozdělat oheň a trochu se vyspat. Souhlasili jsme a tak se Ed pokusil rozdělat oheň. Po pár nezdařených pokusech, a Nemově asistenci, se mu to podařilo. Sedli jsme si k ohni a snažili jsme se zahřát. Já si vzala knihu a…prostě jsem vypla. Nevnímala jsem okolí a začala jsem prohledávat knihu. Když jsem ji otevřela, zjistila jsem, že je psaná Aramejsky. Mám štěstí, že díky dlouholetému hledání téhle knihy, a čtením hromady svitků, jsem s něčím takovým počítala a naučila jsem se číst v několika mrtvých jazycích a latině. Věděla jsem přesně, co hledám, ale i tak jsem pozorně četla každá slovo. Nevím za jak dlouho, ale už jsem se v knize dostala nejmíň do 1\3. Četla jsem rychle, na tohle jsem čekala od doby, kdy mě plukovník Talmud našel a odvedl do centrály, ale taky jsem nechtěla čtení uspěchat. Kdybych cokoli přehlédla, mohla bych toho hořce litovat.
"Rogue? Proč ještě nespíš? Jsou tři ráno," vytrhl mě ze čtení Nemo, který, i s Edem, šel spát nejmíň před čtyřmi hodinami.
"Trochu jsem se tu začetla. Za chvíli si půjdu lehnout."
Bylo na něm vidět, že mi nevěří, ale taky věděl, že se mnou nic nenadělá. Povzdechl si a chtěl si jít zase lehnout, ale pohled mu spočinul na spálenině na mém rameni. Nevypadala moc hezky a taky pěkně bolela, ale já měla na práci důležitější věci, než si všímat bolesti.
"Můžu?" zeptal se po chvíli ticha Nemo a poukázal na ránu. Pousmála jsem se a přikývla jsem. Nemo zašel k tašce a vytáhl z ní obvazy a nějakou dezinfekci. Pak zase přišel ke mně a začal mě ošetřovat. Když se rány poprvé dotkl, ucukla jsem. Doteď jsem nevěděla, jak je citlivá. Nemo chvíli počkal a pak mi začal ránu jemně čistit. Prvních pár vteřin to strašně bolelo, ale zanedlouho jsem si na to zvykla a přestala jsem bolest, aspoň částečně, vnímat. Dlouho jsem pozornost na ráně neudržela a zase jsem se začetla do knihy. Já vím, blbé, ale na tohle jsem čekala už několik let. Tuhle knihu jen tak neodložím.
"Co je to vlastně za knihu?" zeptal se pochvíli Nemo, který si všiml, že už jeho péči nevěnuju téměř žádnou pozornost.
"Tohle je…Kniha mrtvých," řekla jsem opatrně.
"Rogue, tohle přece…" vytřeštil na mě oči.
Zastavila jsem ho s tím, že jestli chce začít kázání na téma, že využívání moci exorcistů ke komunikaci a střetnutí se s mrtvými je zakázané, má s tím okamžitě přestat. Asi jsem mu sebrala dokonale promyšlenou řeč, ale o tomhle jsem se s ním prostě odmítla bavit. Tase se ode mě nedozvěděl ani zlomek toho, co chtěl vědět.
"A proč si ji tak moc chtěla?" zeptal se nakonec, když viděl, takhle to dál nepůjde. Trochu jsem s sebou cukla. Vlastně jsem nečekala, že se na to zeptá, i když mě to mohlo napadnout. Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět. Kdyby věděl, co se mi teď honí hlavou, i když Ed to už asi začíná tušit, nedovolil by mi to. A navíc…kdybych mu řekla, co mám v plánu, chtěl by vědět, PROČ. A to jsem mu nehodlala říkat. Pořád jsem o tom s nikým nemluvila, i když je to už osm let. Ví o tom jen plukovník Talmud a něco málo Ed, ale ani ten neví všechny podrobnosti.
"Jen jsem chtěla něco…zjistit," vysvětlila jsem s rozmyslem. Nelhala jsem mu. Ale taky jsem mu neřekla celou pravdu. A to on dobře věděl, ale taky věděl, že ze mě víc nedostane, a že může být rád i za tuhle odpověď.
"Nebuď tu dlouho," povzdechl a políbil mě na dobrou noc. Přikývla jsem a dál jsem se věnovala knize. Dočetla jsme se toho spoustu, sice jsem něco věděla už ze svitků z centrály, ale tady toho bylo mnohem víc a vše bylo dopodrobna rozebrané. Studovala jsem pořád dál a dál, když mě kolem pěti ráno seřval Ed, že za tři hodiny vstáváme, a že mu bude srdečně ukradené, jestli budu spát nebo ne. No je pravda, že bych se trochu vyspat mohla. Lehla jsem si, přikryla jsem se svým kabátem, a snažila jsem se usnout. Jenže moje myšlenky byly stále s knihou a já jsem nedokázala spát. Usnula jsem asi až za další hodinu. To bude vstávání…
Když jsem se vzbudila, kluci už byli vzhůru. Podívala jsem se na hodinky - půl desáté. Podívala jsem se na Nema, který stál kousek ode mě, a chtěla jsem se ho zeptat, proč mě nevzbudili kolem osmé, jak jsme byli domluveni. Nemo si toho ale stačil všimnout a rovnou mi odpověděl: "Nejede vlak. Ed se byl ještě ráno podívat, kdy odjedem, ale vlak tudy jede až zítra."
No super…teď mě Ed seřve, že má hlad a JÁ můžu za to, že nás ve městě nechtějí ani vidět. Ani ne za deset minut mi přesně tohle vyčetl. Po přednášce o Edově chudáčkovi žaludku, který má hlad, jsem se zase uchýlila ke knize. Četla jsem ji celý den a nevnímala jsem okolí. Díky tomu jsem ji měla kolem sedmi večer dočtenou. Jen něco mi na ni nesedělo. V jedné kapitole mluvili o bráně do Anuunu a způsobu, jak se do něj dostat, a najednou nic. Nová kapitola. Hledala jsem pořád znovu a znovu, kde jsem něco přehlídla, nějakou souvislost, ale nemohla jsem na nic přijít.
"Není to tam, co?" zeptal se Ed, když si všiml, že už popáté prohledávám stejnou část knihy.
"Víš, co hledám?" zeptala jsem se ho dotčeně.
Ed se usmál, "Vím," a vytáhl z kapsy chybějící stránku knihy. Naštvaně jsem se na něj podívala, ani jsem po něm nemusela křičet, ať mi ji okamžitě vrátí. Edward věděl, co chci říct a předběhl mě: "Rogue, já tě nenechám udělat nějakou blbost. Buď ráda, že jsem nic neřekl jemu," poukázal na Nema, který se opodál, zase marně, snažil rozdělat oheň.
"Tohle není tvoje věc Ede, vůbec tomu nerozumíš."
"Ale vím, že ty si vždycky byla průšvihářka. Proto se snažím předejít zbytečným nepříjemnostem," zamával mi stránkou před obličejem stylem "s tímhle se rozluč" a strčil si ji do kapsy, "a běž se prospat, moc si toho nenaspala," dodal a odešel. Třískla jsem s knihou na zem a radši jsem se šla projít někam dál od našeho provizorního tábořiště. Potřebovala jsem chvíli být sama. Kousek od nás, tipla bych si necelý kilometr od nás, byl menší rybník s právě kvetoucími lekníny. Krásná atmosféra. Sedla jsem si ke břehu a přemýšlela jsem. Dívala jsem se na vlnící se odraz ve vodě a vzpomínala jsem…
Do tábora jsem se vrátila až večer. Pozdě večer. Byla už pořádná tma a kluci leželi přikrytí kabáty. Ed tvrdě spal, ale Nemo se na mě vyčítavě díval. Prý o mě měl strach, když jsem se tak dlouho neukazovala. Omluvila jsem se s tím, že jsem potřebovala být chvíli sama. Nemo si povzdech nad svou bezmocností a mou svéhlavostí. Dneska bylo chladno, když jsem tam tak stála, zafoukal vítr a já se zachvěla zimou. Nemo se na mě podíval a naznačil mi, ať si jdu lehnout k němu. Ráda jsem tohle přijala, protože kabáty, které jsme měli na zakrytí, zrovna moc nehřály, takže nám spolu bude aspoň teplo. Lehla jsem si k němu, když mi hlavou problesk nápad. Ed spí - tvrdě. A není tak daleko ode mě… Můžu mu tu stránku zkusit sebrat. Chvíli jsem čekala, doufala jsem, že Nemo usne rychle, a zatím jsem přemítala, kde má Ed tu stránku schovanou. Myslím, že ji strkal do kapsy kabátu, kterým je teď zakrytý. Za sebou jsem slyšela Nemův pravidelný dech, což znamenalo, že spí. Podívala jsem se k Edovi, kterého jen tak něco nevzbudí, a pomalu jsem se začala dostávat z Nemova objetí. Musela jsem postupovat pomalu, abych ho nevzbudila. Chvíli mi to zabralo, ale jakmile jsem se z něj dostala, zamířila jsem opatrným a tichým krokem k Edwardovi. Pořád jsem po očku kontrolovala, jestli se Nemo nevzbudil. Štěstí mi přálo a já jsem se dostala až k Edově kabátu. Opatrně jsem sáhla do kapsy a nahmatala jsem stránku knihy. Ulevilo se mi, že jsem ji nemusela hledat dlouho. Sebrala jsem mu ji z kabátu tak rychle, jak jen to šlo a šla jsem zpátky ke knize, která zůstala ležet kousek dál od ohně. Vzala jsem knihu a začala jsem v ní hledat. Když jsem našla místo, kam chybějící stránka patřila, zaradovala jsem se. Vložila jsem ji tam a začala jsem zase číst. Tahle stránka byla klíček k tomu, co jsem celou dobu hledala. Bohužel, radost mě přešla, když jsem zjistila, co k tomu potřebuju. Správný čas, tuhle knihu, křídu…a zrcadlo. Čas znamená půlnoc- to stihnu, Kniha - mám, Křída - ovládám kámen. Nějaký určitě bude aspoň trochu barvit, Zrcadlo - nemám, nebudu a nechci mít. Ale co mi zbývá? Asi nic. Bohužel mi budete muset všichni prominout - jediný zrcadlo, vyhovující zrcadlo, bylo v hotelovém pokoji paní Emy. Já ho neukradnu, jen si vypůjčím…a s trochou štěstí ho nerozbiju :D. Podívala jsem se na kluky, kteří tvrdě spali. Dobře - do půlnoci zbývá hodina a půl. Podívala jsem se na městečko a vyšla jsem mu vstříc…
Bránu města nikdo, zdá se, nehlídá, ale nechtěla jsem riskovat. Obešla jsem to k místu, kde je stěna, která město bránila, nejblíže hotelu. Tam jsem použila svou moc a stejně, jako když jsem utíkala z ohně, jsem vytvořila tunel, kterým jsem do města prolezla. Vytipovala jsem si to dobře a byla jsem rovnou za hotelem. Trochu jsem zapřemýšlela a pak jsem si řekla, že to zkusím oknem. Okna byla na posunování, čili nebyla tak spolehlivá, co se týče těsnění. Chvíli mi to sice zabralo, ale jakmile jsem se vyšplhala do druhého patra, měla jsem napůl vyhráno. Opatrně jsem nahlédla, jestli je v chodbě prázdno, a když vše vypadalo v pořádku, vysunula jsem spodní část okna nahoru a vlezla jsem dovnitř. Jakmile jsem byla uvnitř a zjistila jsem, že je tu úplný prázdno, rozběhla jsem se k místnosti, kde jsem dřív měla pokoj. Vešla jsem, psychicky jsem se připravila, a co nejrychleji a nejtišeji jsem zrcadlo sundala ze stěny. Byla jsem taky rychlá, že jsem se ani nestihla podívat na svůj odraz. Pak jsem zrcadlo zabalila do prostěradla (ano i to vrátím!) a zase jsem se vydala k oknu. No to lezení ven vám popisovat nebudu, bylo vážně složitý :D. Do půl hodiny jsem i se zrcadlem šla loukou a hledala nějaké vhodné místo. Cestou jsem našla kámen, který barvil, takže jsem v podstatě měla tu křídu. Došla jsem na rovný kus louky s jedním malým stromem. O strom jsem opřela, už rozbalené, zrcadlo a otevřela jsem knihu s návodem. Podle ní jsem měla přečíst v původním znění text, který byl napsaný pod obrázkem v knize. Dál bylo napsáno, že se dostanu do Anuunu, ale jak, to tam nebylo. No ale stejně to zkusím. Nadechla jsem se a začala jsem číst aramejský text.
"Rogue, NE!" uslyšela jsem za sebou Nema s Edem, když jsem dočítala poslední slova. Dočetla jsem to a ohlédla jsem se po nich. Běželi ke mně ve snaze zastavit mě. Než jsem však stačila říct něco, jako že mě už nezastaví, něco mě pevně chytilo za paži. Vylekaně jsem se otočila na zrcadlo, ale už tam…nebylo. Byl tam jen rám a v něm bylo tisíce rukou. Vypadalo to jako brána, ze které pár rukou, které mě chytili, a začali mě vtahovat dovnitř…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama