Dostala jsem se doprostřed krajiny. Pusté krajiny, která byla celá zašedlá. Žádná barva, žádná tráva a namísto stromu tady ze země vyrůstaly…ruce

Než jsem se stačila rozkoukat, něco mě prudce srazilo k zemi. Vypískla jsem, strašně jsem se lekla, a snažila jsem se vysoukat z pod někoho. Pak jsem uviděla Edův a Nemův obličej. Vytřeštila jsem na ně oči, a když jsem se vzpamatovala z šoku, začala jsem jim nadávat, co tady dělají. Prý, když mě TO vtáhlo, byli už skoro u zrcadla a nechali se sem vtáhnout taky.
"Pitomci! Tohle není vaše věc, neměli jste tady co dělat!"
"A...kde to vlastně jsme…? Zeptal se zamyšleně Nemo.
"V Anuunu - zemi mrtvých," odpověděla jsem mu stručně. Edward to tušil, nepřekvapilo ho to tolik, jako Nema.
"Rogue, tohle se nesmí! Je to nebezpečné! Nemůžeš si jen tak chodit mezi světy, nesmíš…"
"Já sem musela," odsekla jsem neochotně. Teď se na mě oba podívali se zájmem. Tuhle část příběhu neznal ani Ed. Povzdechla jsem si a vykročila jsem směrem do pustiny s tím, že jim to řeknu cestou. Vykročili za mnou a čekali, kdy jim řeknu, proč jsme tady. Chvíli jsem přemítala, co jim říct a hlavně jak jim to říct. Šli jsme zašedlou krajinou, sem tam jsme slyšeli nějaký ten zvuk, spíš tedy šepot. Prosby o pomoc, o slitování se a o odpuštění. Takhle jsme šli asi pět minut. Pak jsem se nadechla a začala jsem vyprávět, proč jsem se sem musela dostat.
"Už je to osm let, co mě plukovník Talmud přivedl do centrály. Našel mě v městečku, podobnému tomu, ve kterém jsme byli včera. Tohle ty víš, že Ede? Ale už nevíš to, že mě tam našel v kaluži krve a polomrtvou," Oba se na mě nevěřícně a zároveň zaskočeně podívali, ale já jim nedala možnost se ptát, "Měla jsem sestru - dvojče. Byly jsme naprosto stejné, všechno jsme dělaly spolu. Matka nás vychovávala sama - otec odešel, když jsme byly hodně malé, ale nevědomky nám tu něco zanechal. Obě jsme po něm zdědily moc exorcistů. A obě jsme byly už odmala v tomhle ohledu velmi nadané. Matka nás v tom podporovala. Nevím, jestli jsme jí ho tak připomínaly, ale vždycky, když se nám něco povedlo, se usmívala. Čím víc jsme toho dovedly, tím víc jsme toho chtěly vědět. Hodiny a hodiny jsme studovaly knihy, které nám říkaly, jak velká je moc exorcistů. Dozvídaly jsme se o zakázaných rituálech, které se nikomu ještě nepovedly, o temné magii, které můžou exorcisté, do určité míry, využívat a o obřadech, které můžou dokázat v podstatě nemožné. Jenže matka vážně onemocněla a zanedlouho zemřela. Bylo nám osm a zůstaly jsme samy. Dlouho jsme nevěděly, co dělat, ale pak jsme si vzpomněly na knihy…" v tu chvíli jsem zastavila a chvíli jsem mlčela. Potřebovala jsem si všechno v hlavě srovnat, než jsem dokázala pokračovat, "…a na to, že je možnost přivést mrtvé zpátky."
"Ale…" zhrozil se Edward. Moc dobře věděl, co tohle znamená. Už tušil, že se něco muselo stát. Sám kdysi viděl, jak se někdo snažil mrtvé přivést zpět.
Trochu jsem se pousmála, "Tenkrát jsme myslely, že se nám to vážně povede. Jenže…vytvořit tělo není složité. Tím problémem je duše. Když jsme s tím začaly, šlo to dobře. Všechno šlo přesně tak, jak bylo popsáno v knihách. Bohužel všechno v nich bylo teoretické- nikdy se to nikomu nepovedlo a my nebyly výjimka. Ke konci, když už jsme si myslely, že jsme to zvládly, se…něco pokazilo. To, co jsme sem přivedly, nebyl člověk. Ani se mu to zdaleka nepodobalo…"

"…Jenže tohle nebylo to nejhorší. To, co jsme provedly, už nešlo vzít zpátky. Co jsme nevěděly, a co nikde nepsali, bylo, že musíme zaplatit za to, co jsme sem přivedly. Za to, co získáš, musíš nabídnout něco ve stejné hodně - rovnocenná výměna. Duši jsme přivedli odtud - z Anuunu - a sem jí taky vzali. Za to, že nám jednu duši vydali, vzali si jinou - Rose. Když si jí vzali, zůstala jsem tam sama s tou…věcí, která se mě pokusila zabít. Nebýt plukovníka, povedlo by se jí to. Plukovník Talmud přišel na poslední chvíli, já jsem pomalu umírala, a zachránil mě. Taky hned pochopil, co se tam stalo. A, upřímně, divil se, že to někdo, jako my zvládl. Nikdo tohle…vyvolávání nikdy nepřežil. Já ano. Sice jen tak tak, ale přežila. Tehdy jsem slíbila, že ji odtud dostanu. Proto jsem hledala tuhle knihu. Jen tady je napsáno, jak se do Anuunu dostat…"
Nastala minuta tich… dvě ...tři … "Rogue…." vzdychl potichu Edward. Otevřela jsem pusu s tím, že mu vysvětlím, proč to doteď nevěděl, ale než jsem to udělala, vytrhl nás z konverzace výkřik.
"Rose…" řekla jsem potichu. A než kluci stačili jakkoliv zareagovat, rozběhla jsem se směrem, odkud výkřik přicházel. Až teď jsem si uvědomila, že se mě kluci nepokusili zastavit. Ohlédla jsem se a viděla jsem, že běží za mnou. Nečekala jsem to, ale byla jsem jim vděčná. To už jsme dobíhali k něčemu, co zdálky vypadalo jako jezero. Až když jsme doběhli blíž, zjistili jsme, že namísto vody je v něm krev. Očima jsem pátrala po sestře, ale zatím jsem ji nikde neviděla. Pořád jsem se rozhlížela, ale nic. Pak jsem za sebou uslyšela: "Pustíš mě, ty potvoro?! Snažíš se mě chytit už osm let! A dneska dopadneš stejně, jako vždycky!"
Neubránila jsem se úsměvu, ohlédla jsem se a viděla jsem Rose, jak se jí něco v jezeře snaží stáhnout dovnitř. Vytáhla jsem nůž a jednou prudkou ranou jsem té věci přesekla chapadlo, kterým sestru drželo. Rose nevěděla, že je tu ještě někdo. Vyděšeně se na mě podívala a pak strnula. Obě jsme se na sebe nevěřícně podívaly.
"Rogue…"
"Rose…" vzdychla jsem potichu. Tolik jsem jí toho chtěla říct, ale najednou jsem nemohla. Chtěla jsem jí obejmout a říct, že mě to všechno mrzí, a že kdybych tenkrát nedostala ten DEBILNÍ nápad, tak tu nemusela být a že…
"Co tady sakra děláš?! Chceš se nechat zabít?! To tě pokaždé musím tahat z průšvihu?! Jak se odtud asi dostaneš?!" začala na mě vřískat. Já jsem na ni nechápavě civěla. Tak já ji jdu zachránit do země mrtvých, zachráním jí kejhák a ona mě za to seřve?! To je…! Ed to nevydržel a začal se smát. Až teď si Rose všimla, že tu nejsme samy dvě. Obě jsme se na Eda a Nema podívaly, i když Rose si je prohlížela s větším zájmem, než já.
"Jsou vážně úplně stejné…" užasl potichu Nemo. Podívali jsme se na sebe a pak jsme se začaly smát.
"Pojďte," řekla jsem a ještě se smíchem jsem se hrabala na nohy. Řekla jsem Rose, že musíme najít jediný strom, co tady roste. Ta si vzpomněla, kde přibližně roste a tak můžeme vyrazit na cestu. Pomohla jsem vstát Rose a nakopla jsem Edwarda s tím, že na něj čekat nebudem. Na to mi Rose vynadala, že bych mohla být milejší na ty, kteří mi tak pomáhají.
"Proč si tady neskončila ty??? Tvoje sestra je aspoň milá, ty mi furt jen nadáváš," postěžoval si Ed.
"Jak já?!" křikla jsem na něj. S Edem jsme se pak začali handrkovat a nálada se postupně uvolnila. Pak už mě Ed začal štvát doopravdy, tak jsem se neovládla a křikla jsem na něj: "Ty jeden nevděčníku nevděčná! Buď rád, že jsem tě vzala na výlet!"
"Klid Rogue," konejšil mě Nemo a chytil mě za ruku. Rose zbystřela - bylo mi jasné, že tohle jí teď bude zajímat- a s Edem se trochu odplížili za nás. S Nemem nám bylo naprosto jasné, co tam ti dva řeší, ale stejně…Rose by se to dozvěděla tak jako tak. Takže jsme si jich, teda Nemo vůbec a já se hodně snažila, nevšímali. Teď, když si nás ti dva nevšímali, jsem se chtěla Nema na něco zeptat. Hlavou mi vrtalo hodně otázek. Trochu jsem se bála toho, jestli se teď na mě nebude…dívat jinak.
"Rogue," přitáhl mě k sobě blíž a chytil mě kolem pasu, "říct si mi to mohla, ale tohle nemění nic na tom, co k tobě cítím," naklonil se kousek ke mně a zašeptal: "Miluju tě."
Naprosto jsem nevěděla, jak mohl vědět, na co myslím, ale po téhle větě jsme to už ani neřešila. Bylo to poprvé, co mi to řekl do očí.
"Já tebe taky," usmála jsem se na něj. Hlavou mi problesklo naše první setkání. Vzhledem k našemu vztahu teď jsem se při téhle vzpomínce musela usmát. Nemo se zasmál.
"Mohla jsi být milejší," problesklo mi hlavou. Moment, to nebyl můj mozek, co si tohle myslel. Nechápavě jsem se na Nema podívala, on se na mě usmál. Rose si toho asi taky všimla.
"Čekala jsem, až vám to dojde," začala, "víte, tady je to trochu jiné, než venku. Můžete tu slyšet myšlenky ostatních. Nejste na to zvyklí, takže slyšíte úlomky nebo jen věty, ale být tu dýl, slyšíte vše."
Teď, překvapivě, zčervenal Ed. Všichni jsme se na něj zadívali a on už chudák nevěděl, jak to skrýt. Rose se na něj usmívala ještě zářivěji, než bych čekala, a trochu pobaveně si jej prohlížela. Zkusila jsem trochu zapátrat v Ewardově mysli, ale nešlo mi to. Podívala jsem se na Rose, ta se na mě podívala úplně stejně. Chvíli jsme si vyměňovaly pohled na styl"řekneš mi to potom?" a pak jsme obě s úsměvem přikývly. Pak jsme se s úsměvem všichni, teda krom Eda, který se teď přinejmenším utápěl v depresi, vydali zase na cestu. Za nedlouho Rose zavelela, že jsme tady. Podívala jsem se doleva a uviděla jsem starý, oprýskaný strom. Usmála jsem se. Už to budeme mít za sebou. Vzala jsem křídu a šla jsem ke stromu. Na něj jsem nakreslila obrys zrcadla, pomocí kterého jsme vešli. Když jsem obraz měla hotový, do kůry jsem lehce zatlačila. Ta jakoby odstoupila a my jsme před sebou měli dveře zpátky domů. Všichni jsme se na sebe nadšeně podívali. Naše nadšená vytrhl hrozný hluk. Nevím, co to zařvalo, ale nebylo to nic, co bych chtěla potkat.
"Vypadněte odtud! Já to zdržím," vyštěkla Rose a otočila se směrem k místu, odkud zvuk vyšel. A jinak normál? Já tě jdu zachránit po osmi letech - já tě tu nenechám.
"Co to je?" zeptala jsem se.
Rose nechtěla odpovědět, bylo to na ní vidět, ale já ji přemluvila. "Víš…to, co jsme tenkrát přivedli, se sem zase vrátilo…ale nabralo to sílu. Velkou sílu."
Jen to dořekla, dveře se začaly zavírat. Jakoby je něco zavíralo. Pak se objevil obrys něčeho, co já dobře znala. Bylo to TO, co mě těch osm let v zrcadle strašilo. Odraz, který mě děsil víc, než cokoliv. Proti tomuhle nevyhrajeme… Byli si toho vědomi všichni.
"Běžte," řekla jsem po chvíli ticha.
"CO?!?!" zeptali se všichni.
"Já to zdržím," vyštěkla jsem a pak jsem se rozběhla k tomu…tvoru. Nemo, a stejně tak Rose, mě chtěli zastavit, ale Ed je nenechal. Myslím, že teď všechno pochopil a věděl, že radši budu tady místo nich všech, než abych si tím vším prošla znovu. Než Nemo s Rose stačili provést nějakou blbost, vystrčil je ze zavírajících se "dveří" a pak jimi taky prošel. Ocitli se tam, kde jsme začali. Na louce před zrcadlem, které je doslova vyplivlo ven. Všichni se podívali na zrcadlo. Nemůžou mě tam přece nechat… Pak zrcadlo zazářilo a já jsem spadla přímo na Nema s Rose. Byla jsem v bezvědomí a trochu dobitá, ale živá…
Probudila jsem se a posadila jsem se. Rozhlédla jsem se, podívala jsem se z okna, a zjistila jsem, že jedu ve vlaku.
"Rogue!!!!" vyděsil mě nadšený výkřik sestry. Za pár vteřin přiběhl i Nemo s Edwardem. Ptali se, jak mi je, jestli jsem v pořádku a tak. Taky se ptali, jak jsem se z Anuunu dostala.
"Ta příšerka byla blbá," oznámila jsem se smíchem, "nedošlo jí, že když mě odhodí svou mocí, vyletím ze dveří, které byly za mnou."
S Rose jsme se na sebe podívaly. Tolik si toho musíme říct… Objaly jsme se. Na tohle jsem čekala strašně dlouho.
"Podívej," usmál se Nemo a podal mi malé zrcátko. Váhala jsem, ale nakonec jsem si jej vzala a pomalu jsem jej otočila k nám. Obě jsme se do něj s Rose podívaly.
"Jsme si čím dál víc podobné," řekla Rose. Cítila jsme v jejím hlase tu úlevu a štěstí. "Kam vlastně jedeme?" zeptala se Rose, když se trochu vzpamatovala.
Usmála jsem se, "Domů."
Pak jsme jí řekli o centrále a o tom, co se za těch osm let stalo. Mluvili jsme celou cestu, ani jsme nespali. Edward jí řekl o plukovníkovi a o tom, jak spolu "válčíme" o tu knihu. Při zmínce o plukovníkovi a té knize mě zamrazilo. Bože…on mě zabije…
"To si piš, řekl Nemo, který z mého pohledu poznal, na co myslím. Oba jsme se zasmáli. Stejně už to nezmění. A Rose se k nám stejně přidá. Není co řešit. Život jde dál. A teď už je lepší. A myslím, že bude ještě mnohem lepší…
The End