Jmenuju se Mike. Sem do městečka jsem se s rodiči přistěhoval nedávno. Je to tu…jiné, než ve městě, ve kterém jsem bydlel předtím. Lidé jsou tu víc…uzavření. Večer je tu úplné prázdno. Při setmění se lidé zamknou v domě a nevycházejí do rána. Zvířata jsou večer taky zalezlá. Kdysi se tu prý lovilo, je to poznat hlavně v hospodě, která je plná loveckých trofejí. Ale teď už ne. Celé město je jakoby..mrtvé. Aby někdo šel do lesa? To už ani za dne. Prý se tam prohánějí vlkodlaci - jen babské povídačky. A na hřbitov taky nikdo nechodí, ani za dne natožpak v noci. Je to tu celé nějak…divné. Rozhodl jsem se, že tomu všemu přijdu na kloub…
Večer, když všichni zalezli do svých příbytků, vydal jsem se k lesu. Bloudil jsem v jeho okolí asi hodinu, ale nic a nikoho jsem nepotkal. Jen jsem občas zaslechl vlčí zavytí. Ale jak říkám, byl jsem stále sám. Šel jsem stále rovně podél lesa, když se v dálce, kousek hloub v lese, začala rýsovat jakási silueta. Chvíli jsem zaváhal, ale pak jsem se vydal směrem do lesa k siluetě. Jak jsem se blížil pochopil jsem, že je to silueta hřbitova, kterého se lidé tak bojí. Čeho se bát, že jo? Sebral jsem odvahu a vešel jsem dovnitř.
Hřbitov byl starý a neudržovaný. Byl docela zarostlý a nebyla na něm jediná lampa, která by mi posvítila na cestu. V noci byl vážně…strašidelný.

Uprostřed hřbitova stála kaple, kterou osvětloval měsíc. Pomalu jsem hřbitovem procházel. Blížil jsem se ke kapli a cestou jsem se díval na náhrobky se jmény měšťanů. Došel jsem ke hrobu, který byl otevřený. Zaujal mě. Nevypadalo to, že by tady měšťané někoho v nejbližší době pohřbívali nebo měli pohřbít. Sehnul jsem se a klekl jsem si na zem, abych viděla na náhrobek. Doufal jsem, že na něm bude jméno.
"Je nebezpečné toulat se večer po hřbitově…" ozval se za mnou ženský hlas. Takhle mě ještě nikdo nevyděsil. Rychle jsem se otočil a hledal jsem tu, která mě tak vyděsila. Ten pohled mě překvapil. Stála tam dívka, možná tak o rok mladší, než jsem já, a dívala se na mě. Byla docela hezká. Dlouhé blond vlasy, na sobě měla bílé šaty a na tváři tajemný úsměv.
"A to mi říká holka?" zeptal jsem se s úsměvem.
Usmála se. "Nenech se oklamat vzhledem…"
To mělo znamenat??? No nechme to být…
"Lidé ti neřekli, že na hřbitov nemáš chodit?"
"Ne, řekli jen, že je to tu nebezpečné."
Zase se usmála. "Prý jsou tady upíři…"
Zasmál jsem se. Na takovýhle blbosti nevěřím.
"Babských povídaček se nebojím," odsekl jsem.
Pomalu, s úsměvem, vykročila a blížila se ke mně.
"Myslíš, že to jsou povídačky? Měl by sis na ně dávat pozor… jsou to bestie, toužící po krvi. Bestie, v lidské podobě…" Teď už byla u mě. Těsně u mě. Byla o kousek menší než já a dívala se mi přímo do očí. Měla tak krásné oči…
"…Když se k nim přiblížíš, chytnou tě očima…" pomalu se blížila k mým rtům a pak mě políbila. Pořád jsem se musel dívat do jejích očí. Měla je vážně překrásné. Neucuknou jsem, ani když změnily barvu…
Když mě políbila, přesunula svoje rty na můj krk a začala mě něžně líbat. V podstatě jsem si ani neuvědomoval, co dělám a proč, ale nemohl jsem se donutit k tomu, abych ji zadržel. Tok mých myšlenek přerušila ostrá bolest na mém krku. Cítil jsem na sobě její rty a slyšel jsem polykání. Polykání mé krve. Cítil jsem tu…bestii, která je zakousnutá v mém krku. Teď už vidím jasně, ale je pozdě. Ztratil jsem už hodně krve. Nevydržel jsem to a seknul jsem sebou na zem. Poslední, co jsem viděl bylo, jak se na mě ta krásná dívka usmívá a z úst jí kape má krev. Pak jsem ztratil vědomí. Zabila mě. Zabila mě TA babská povídačka. Na hřbitově jsem zemřel rukou upíra…
